Jeden rodičovský omyl, který udělá z dítěte hajzlíka. Můžeme ho napravit?

Ondra (4) má ráno chuť na loupáček, tak pro něj mažu. Chudák nemocnej, má spálu, ať si dopřeje. Sámoška plná, u kasy banda středoškoláků, kluků, se svačinama do školy. Nepřehledná situace, úzká zaplněná ulička. Poslední z nich se natahuje, bere balíček žvýkaček a dává si ho do kapsy.

Já stojím za ním a všechno to vidím.

Co teď? Přemýšlím, jít do konfliktu? To zas bude… Vyprdnout se na to? Ale vždyť je to hnusný? Co bude dělat za deset let, když mu bude všechno procházet. Co kdyby tohle někdy dělal náš Ondra? Co kdyby tahle sámoška někdy byla Ondrova? šrotuje mi v hlavě.

Tyhle situace naprosto nesnáším. Neumím to řešit s lehkostí. Vystresuju se, přednaseru se a pak reaguju nepřiměřeně. Umím to buď ignorovat, nebo provinilce přejet buldozerem, zašlapat, zničit, náprava neexistuje. Bude škemrat a při pohledu na žvýkačky se mu udělá blbě i za padesát let.

Proč nejsem jako Tomáš. Ten to umí řešit. Ve finále by se všichni zasmáli a kluk by ještě dostal od pokladní pusu.

Nejsem Tomáš. Prostě mu to nemůže projít.

Odhodlávám se, poklepu mu na rameno a spustím na něj: Co si to vůbec dovoluješ, ty malej parchante!