Moje dítě kouše, co s tím?

Hrajeme si na koberci. Skládáme kostičky k sobě, ve vzduchu je pohoda. Moje batole ke mně přifrčí, dělá u toho „brrr“, já otevřu náruč. Pocem, broučku můj krásnej. Nechá se zvednout, přitiskne se ke mně… a najednou prudká bolest. On mě kousnul!

S nadšeným výrazem mě normálně rafnul do ramene. A kolik síly do toho dal! Vykřikla jsem a odstrčila ho od sebe. Přestal se usmívat, sednul si na zadek a rozplakal se.

Taková zrada: já jsem na tebe tak hodná, a ty…

Pořádně jsem se lekla. Dost to bolelo. A ještě víc mě to zabolelo uvnitř. Já ho furt hladím, mazlím a pusinkuju, a on na mě takhle? Čím jsem si zasloužila takový zacházení?

Slyšela jsem, že děti někdy koušou, ale že by to dělal ten můj, to se mi nechtělo věřit. Vždyť jsme na něj pořád tak hodní! Má se dobře, zuby mu zrovna nerostou, tak co to mělo být?!

A nezůstalo to u jednoho kousnutí, zkoušel to zas a znovu a smál se u toho. A mně začalo jet hlavou:

„On mě normálně provokuje. Dělá to schválně. Baví ho dělat mi něco, co nechci. Jak to mám zastavit? Nechci, aby na mě byl zlej. Ani na ostatní. Co když bude šikanovat děti ve školce?

Já jsem jeho máma, jsem zodpovědná za to, jak se chová k ostatním. Musím to rychle utnout, ať to už ani nezkusí. Prostě to vyřešit. Hned. Jenže jak?“