Moje dítě kouše, co s tím?

S nadšeným výrazem mě normálně rafnul do ramene. A kolik síly do toho dal! Vykřikla jsem a odstrčila ho od sebe. Přestal se usmívat, sednul si na zadek a rozplakal se.

Taková zrada: já jsem na tebe tak hodná, a ty…

Pořádně jsem se lekla. Dost to bolelo. A ještě víc mě to zabolelo uvnitř. Já ho furt hladím, mazlím a pusinkuju, a on na mě takhle? Čím jsem si zasloužila takový zacházení?

Slyšela jsem, že děti někdy koušou, ale že by to dělal ten můj, to se mi nechtělo věřit. Vždyť jsme na něj pořád tak hodní! Má se dobře, zuby mu zrovna nerostou, tak co to mělo být?!

A nezůstalo to u jednoho kousnutí, zkoušel to zas a znovu a smál se u toho. A mně začalo jet hlavou:

„On mě normálně provokuje. Dělá to schválně. Baví ho dělat mi něco, co nechci. Jak to mám zastavit? Nechci, aby na mě byl zlej. Ani na ostatní. Co když bude šikanovat děti ve školce?

Já jsem jeho máma, jsem zodpovědná za to, jak se chová k ostatním. Musím to rychle utnout, ať to už ani nezkusí. Prostě to vyřešit. Hned. Jenže jak?“

Zakřičet, plácnout ho, nechat si to líbit?

Plácnutí by to rozhodně utnulo, ale byla by to první rána, co kdy dostal – a jak mu násilím vysvětlit, že násilí je špatně? Co když si to přebere tak, že když to může dělat máma, tak je plácání v pořádku?

Zařvat? No… Vykřikla jsem spontánně bolestí, ale kromě toho, že se lekl, to nemělo moc velký efekt. Navíc mi přišlo, že křik je jen protiútok –  bránit se ostrými slovy proti jeho ostrým zoubkům.

Měl by z toho v hlavě akorát zmatek.

Nemůžu ho ale přece nechat, aby mě kousal! Co když mi začne dělat ještě horší věci? I kdyby to byla jen fáze, kterou bůhvíproč potřebuje ke zdravému vývoji, přece to nebudu jen tak snášet!

Nemohla jsem se z toho kolotoče ve vlastní hlavě vymotat, ale protože moje dítě mělo zatím úplně ke všemu důvod, nechtělo se mi věřit, že tohle dělá prostě proto, že je „zlej“.

Nechala jsem to být a vrátila se k tomu, když jsem byla v klidu. Večer před spaním. A uvědomila jsem si, že téma ubližování je pro mě vážně komplikované.

Nejde jen o to, že mě kouše

Zareagovala jsem tak prudce, protože jsem jako malá zažila pár věcí, co mě pořád ještě hodně bolí. A které on tím svým kousnutím probudil.

Například si pamatuju, jak si na mě několikrát počkala cizí holka se zlým pohledem cestou ze školy a jen tak bez důvodu mě mlátila a kopala. Bránila jsem se slovy, a když to nepomohlo, tak jsem utíkala. Honila mě po ulicích. Dlouho mě popadala bezmocná hrůza, když se blížil ten roh, kde na mě někdy čekala.

Možná se zdá, že je to úplně jiná situace. Ale ne tak docela. Někdo mi bezdůvodně ubližoval. A já tu bezmoc nechci zažívat znovu. Ta malá holka ve mně se chce bránit zuby nehty. I když jde o pidižvíka, kterého bych přeprala jednou rukou.

A tak mi došlo, že ty moje vyhrocené pocity nejsou jen o něm.

Taky jsem si vzpomněla, jak jsem jako malá v zápalu hry na Legolase a Aragorna praštila bratrance klackem a byl z toho takový průšvih, že mě to mrzí ještě dvacet let poté. A přitom

nejsem zlá a nechtěla jsem mu ublížit.

Zkrátka mám sama v sobě pořádnou nálož starých bolístek a křivd, které souvisí s ubližováním. Překvapilo mě, že nejsou zapomenuté. Melou se ve mně a je to docela síla. A tak můj synek nemusí ani udělat nic hrozného, aby ve mně okamžitě začala hlodat obava, jestli z něj vyroste dobrý člověk.

Přemýšlela jsem, jak z toho ven. Abych zastavila jeho kousání a přitom si na něm nevybíjela svoje emoce. A došla jsem k tomu, že

• nejdřív potřebuju zařídit, aby mi neubližoval,
• a pak zjistit, proč to vlastně dělá. Abych ho jen tak neutnula, ale pochopila.

To je pro mě na celém kousání nejdůležitější. A tak jsem to vzala postupně.

V první řadě potřebuju ochránit sebe

To pro mě nebyla samozřejmost. Nebyla jsem si jistá, co je pro mě ještě OK a co už ne, kde mám tu hranici. Potřebovala jsem si to ujasnit: jak já se cítím, když mě kouše? Jsem s tím v pohodě, a tak mu to můžu dovolit? Můžu dělat, že nic, a počkat, až to samo přejde? Nebo je mi z toho mizerně a se zatnutými zuby se uklidňuju, že je to jen období a dá se to vydržet?

Sevřel se mi žaludek a měla jsem jasno: opravdu nechci, aby mi kdokoliv dělal něco, co mě bolí. Moje dítě ani nikdo jiný.

Nechci kvůli tomu na něj křičet nebo být zbytečně drsná, ale je pro mě opravdu důležité, aby se to nedělo. A ne jen kvůli tomu, že jsem se neuměla ochránit jako malá.

Je tady totiž ještě jedna souvislost, kterou jsem si uvědomila.

Moje dítě se učí nápodobou.

Syn ve dvou letech používá moje slova a můj tón, zkouší dělat kliky jako táta, a když je mi smutno, hladí mě po zádech a dává mi pusinky. Jako já jemu. Svého plyšového krtka ukládá do postýlky, hladí ho a šeptá mu: „Spinkeeej…“ A po týdnu u babičky na nás se smíchem dělá: „Ty, ty, ty!“ a hrozí nám prstem.

Prostě dělá to tak, jako my dospělí. Když se něco vylije, jdu to utřít. Když někdo pláče, jdu ho pohladit. A když mi někdo ubližuje? No, mámo, co se dělá pak?

Zkrátka až bude někdo ubližovat jemu, bude reagovat tak, jak to odkoukal od nás.

A proto – jak já chci, aby reagoval?

V klidu, ale rázně. Nechci, aby rovnou vystartoval a křičel nebo oplácel. Ale taky nesmí nikomu dovolit mu ubližovat. Fajn, takže tohle teď potřebuju udělat já, když zase začne s kousavou.

A proč si ze mě vlastně dělá kousátko?

Teprve když jsem přestala na každé hryznutí naskakovat jako býk na červený hadr, začala jsem vidět souvislosti a všímat si detailů. A tak jsem mohla zvládnout i druhou věc – zjistit, proč to dělá.

Postupem času jsem vysledovala, proč mě vlastně syn kouše. A to i přesto, že kousacích období měl několik a každé z nich mělo jiný důvod.

Někdy jen tak blbne...

Jsme hodně kontaktní rodina a já ho tolikrát honím po bytě, abych ho čapla za nohy, hodila na postel a zlechtala, až smíchem píská a chroptí, že bylo vlastně úplně fér, když mě sem tam v zápalu hry kousnul.

Přestala jsem to tedy brát jako útok na sebe a začala mu ukazovat, jak to jde jemněji.

Šimrání nebo „prdění“ pusou na kůži vyvolají při kočkování stejně bouřlivou reakci, ale máma se u toho směje a hra neskončí konfliktem. Moc rád se od nás učil nové koniny a na kousání brzy zapomněl.

Jindy zkoumá, co znamená „bolí“

O něco později měl období, kdy zkoumal, co znamená to „bolí“. Mračil se u toho jako soustředěný vědec při experimentu. Několikrát za den ke mně přišel a chtěl mě kousnout nebo štípnout do předloktí. Nebyla v tom žádná zákeřnost, jenom ho to zajímalo. „Bolí,“ znalecky pokyvoval hlavou.

„Jo, to je bolí,“ říkala jsem mu. „Ale já to nechci, bolest je mi nepříjemná. Nechci, abys mi to dělal.“

Zkoušel to pak nějakou dobu na sobě. Štípal se do předloktí a říkal: „Bolí, hm.“ Tak do tří týdnů mu bylo dost jasné, co ta bolest je, a on plynule přešel ke zkoumání tříslabičných slov.

A kouše, když se naštve

A taky samozřejmě – kousal i ze vzteku. Párkrát se syn tak naštval, že by mě nejradši rozkousal na místě. Chytil mě za prst a vší silou si ho přitahoval k široce otevřené pusince.

„Neee,“ vyjekla jsem ve vší upřímnosti, když mi došlo, co se na mě chystá. V tu chvíli nebyl čas na nějaké vysvětlování. Vrátila jsem se k tomu, až když ho vztek přešel:

„Ty, brouku, já chápu, že vztek je velká věc. Dostaň to ze sebe ven, ale nevybíjej si to na lidech. I když se třeba zlobíš na ně. Kousej do věcí, který to nebolí, a pak si to s tím člověkem vyřeš.“

Jo, možná to zní praštěně, říct mu tohle. Bylo mu asi rok a půl. Ale já jsem si zvykla s ním mluvit, jako by mi rozuměl všechno. Přišlo mi to prostě lepší než automaticky předpokládat, že je na to ještě malej, a ani mu to nezkusit říct. A zatím nepřestávám žasnout, co všechno mi rozumí.

Dokud zkoušel kousat, prostě jsem se nenechala a nabízela mu za sebe náhradu – třeba kousací kolečko. Nepřišlo mu to jako moc fajn nápad, tak ho to kousání nakonec přešlo úplně.

A mně na tom došlo, že když už má vztek, potřebuje mít nějaký způsob, jak ho ze sebe vypustit, aniž by někomu ublížil. Sama vím, že když to v sobě dusím, vypěním pak kvůli každé maličkosti a je mi z toho nedobře.

Nebo něco potřebuje (a já neslyším)

Ale zároveň jsem si taky všimla, že to naštvání a vztek je často až poslední kapka. Vyhrocená reakce na nějaký zádrhel, který mi nešlo vidět dřív, než se syn vzteknul.

Stává se nám to, když už ho dlouho nevnímám, neposlouchám a jedu si to svoje. Třeba proto, že jsem unavená nebo spěcháme. Syn ale něco potřebuje, neumí to pořádně vyjádřit a já mluvím přes něj a není se mnou řeč.

Ani se na něj pořádně nepodívám, jak jsem hlavou někde jinde. Tak přidá grády. Začne se vztekat. Dřív mě i kousnul. Jako kdyby mi chtěl říct: „Tak už mě slyšíš, mami??“

Co dítě, to důvod

Přijde mi fascinující, na kolik věcí jsem postupně přišla, když jsem se rozhodla synovu kousání porozumět. Znovu se mi potvrdilo to „staré známé“ Nevýchovné, že dítě má vždycky svůj důvod. Někdy nevinný a jindy zas pekelně bolavý. A občas i úplně nečekaný.

Tenhle třeba objevila jiná maminka z Nevýchovy:

Další mámy přišly zase na to, že kousáním si jejich dítě říká o pozornost. Nebo o blízkost s maminkou:

Kousání může být zkrátka taky způsob komunikace. Když dítě neví, jak jinak.

Úplně parádně na to přišla i Zuzana. Řešila synovo kousání ve školce. To je obzvlášť nepříjemná věc, když jsou do toho zapletení ještě další lidi. A teda klobouk dolů, jak to se synem zvládli, i když to na začátku vypadalo bledě. Tady je jejich příběh:

Jak je vidět, důvodů může být spousta a každý brouček má svůj. A žádný není zákeřňák, který by chtěl ubližovat jen tak. Prostě tím reaguje na něco, co se mu děje. Nebo co vidí kolem. Nebo si potřebuje o něco říct. Ještě to neumí ve větách, neví, co použít za slova. A tak použije „kousalštinu“.

Jenže rodič se lekne. Nemá k tomuhle bolestivému jazyku slovník. Nerozumí tomu a má strach, že z jeho dítěte roste rváč. Kousání vypadá děsivě. Ale mně s mým synem postupně došlo, že je to vlastně jedinečná příležitost:

Porozumět si se svým broučkem zas o kousek víc a pomoct mu vyjádřit se jinak.

Někdy jen chvíli trvá jeho důvody rozmotat. Na dětské kousání prostě nejde dát univerzální návod: je to tímhle, řekni mu tohle, udělej tamto, vyřešeno. Jenom vy a vaše dítě spolu dokážete objevit, co za tím vězí u vás. Jen vy ho opravdu znáte a víte, jak vypadá svět kolem něj a co zažívá ve chvílích, které ho nutí kousnout. Jestli je třeba jen rozdováděný, nebo naštvaný, nebo něco jiného.

Tak snad vás můj kousací příběh a zkušenosti Nevýchovných rodičů inspirovaly. Držím palce, ať vám pomůžou na něco přijít i u vás.

 

P.S. Jinak nám se synem pomohl taky kurz Nevýchovy. Naučil mě, že mnoho věcí, co moje dítě prožívá, není na první pohled vidět. Ale že když se budu víc dívat (než děsit :)), můžu je zahlídnout. Taky mě naučil, JAK se dívat. Kam namířit pozornost, když máme se synem nějaký trabl, abychom ho spolu dokázali rozplést. Už se nebojím synových projevů, vím, že si spolu vždycky nějak poradíme. Ne, nejsem dokonalá :) Ale cítím se jako máma mnohem jistější. Kdyby vás zajímalo víc, koukněte:

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál: