Moje dítě kouše, co s tím?

Objevte, co se za dětským kousáním skrývá, a pomozte mu s ním přestat

Hrajeme si na koberci. Skládáme kostičky k sobě, ve vzduchu je pohoda. Moje batole ke mně přifrčí, dělá u toho „brrr“, já otevřu náruč. Pocem, broučku můj krásnej. Nechá se zvednout, přitiskne se ke mně… a najednou prudká bolest. On mě kousnul!

S nadšeným výrazem mě normálně rafnul do ramene. A kolik síly do toho dal! Vykřikla jsem a odstrčila ho od sebe. Přestal se usmívat, sednul si na zadek a rozplakal se.

Taková zrada: já jsem na tebe tak hodná, a ty…

Pořádně jsem se lekla. Dost to bolelo. A ještě víc mě to zabolelo uvnitř. Já ho furt hladím, mazlím a pusinkuju, a on na mě takhle? Čím jsem si zasloužila takový zacházení?

Slyšela jsem, že děti někdy koušou, ale že by to dělal ten můj, to se mi nechtělo věřit. Vždyť jsme na něj pořád tak hodní! Má se dobře, zuby mu zrovna nerostou, tak co to mělo být?!

A nezůstalo to u jednoho kousnutí, zkoušel to zas a znovu a smál se u toho. A mně začalo jet hlavou:

„On mě normálně provokuje. Dělá to schválně. Baví ho dělat mi něco, co nechci. Jak to mám zastavit? Nechci, aby na mě byl zlej. Ani na ostatní. Co když bude šikanovat děti ve školce?
Já jsem jeho máma, jsem zodpovědná za to, jak se chová k ostatním. Musím to rychle utnout, ať to už ani nezkusí. Prostě to vyřešit. Hned. Jenže jak?“

Zakřičet, plácnout ho, nechat si to líbit?

Plácnutí by to rozhodně utnulo, ale byla by to první rána, co kdy dostal – a jak mu násilím vysvětlit, že násilí je špatně? Co když si to přebere tak, že když to může dělat máma, tak je plácání v pořádku?

Zařvat? No… Vykřikla jsem spontánně bolestí, ale kromě toho, že se lekl, to nemělo moc velký efekt. Navíc mi přišlo, že křik je jen protiútok – ostrými slovy se bráním proti jeho ostrým zoubkům.

Měl by z toho v hlavě akorát zmatek.

Nemůžu ho ale přece nechat, aby mě kousal! Co když mi začne dělat ještě horší věci? I kdyby to byla jen fáze, kterou bůhvíproč potřebuje ke zdravému vývoji, přece to nebudu jen tak snášet!

Nemohla jsem se z toho kolotoče ve vlastní hlavě vymotat, ale protože

moje dítě mělo zatím úplně ke všemu důvod,

nechtělo se mi věřit, že tohle dělá prostě proto, že je „zlej“.

Nechala jsem to být a vrátila se k tomu, když jsem byla v klidu. Večer před spaním. A uvědomila jsem si, že téma ubližování je pro mě vážně komplikované.

Nejde jen o to, že mě kouše

Zareagovala jsem tak prudce, protože jsem jako malá zažila pár věcí, co mě pořád ještě hodně bolí. A které on tím svým kousnutím probudil.

Například si pamatuju, jak si na mě několikrát počkala cizí holka se zlým pohledem cestou ze školy a jen tak bez důvodu mě mlátila a kopala. Bránila jsem se slovy, a když to nepomohlo, tak jsem utíkala. Honila mě po ulicích. Dlouho mě popadala bezmocná hrůza, když se blížil ten roh, kde na mě někdy čekala.

Možná se zdá, že je to úplně jiná situace. Ale ne tak docela. Někdo mi bezdůvodně ubližoval. A já tu bezmoc nechci zažívat znovu. Ta malá holka ve mně se chce bránit zuby nehty. I když jde o pidižvíka, kterého bych přeprala jednou rukou.

A tak mi došlo, že ty moje vyhrocené pocity nejsou jen o něm.

Taky jsem si vzpomněla, jak jsem jako malá v zápalu hry na Legolase a Aragorna praštila bratrance klackem a byl z toho takový průšvih, že mě to mrzí ještě dvacet let poté. A přitom

nejsem zlá a nechtěla jsem mu ublížit.

Zkrátka mám sama v sobě pořádnou nálož starých bolístek a křivd, které souvisí s ubližováním. Překvapilo mě, že nejsou zapomenuté. Melou se ve mně a je to docela síla. A tak Fili nemusí ani udělat nic hrozného, aby ve mně okamžitě začala hlodat obava, jestli z něj vyroste dobrý člověk.

Přemýšlela jsem, jak z toho ven. Abych zastavila Filiho kousání a přitom si na něm nevybíjela svoje emoce. A došla jsem k tomu, že

  • nejdřív potřebuju zařídit, aby mi neubližoval,
  • a pak zjistit, proč to vlastně dělá. Abych ho jen tak neutnula, ale pochopila.

To je pro mě na celém kousání nejdůležitější. A tak jsem to vzala postupně.

V první řadě potřebuju ochránit sebe

To pro mě nebyla samozřejmost. Nebyla jsem si jistá, co je pro mě ještě OK a co už ne, kde mám tu hranici. Potřebovala jsem si to ujasnit: jak já se cítím, když mě kouše? Jsem s tím v pohodě, a tak mu to můžu dovolit? Můžu dělat, že nic, a počkat, až to samo přejde? Nebo je mi z toho mizerně a se zatnutými zuby se uklidňuju, že je to jen období a dá se to vydržet?

Sevřel se mi žaludek a měla jsem jasno: opravdu nechci, aby mi kdokoliv dělal něco, co mě bolí. Moje dítě ani nikdo jiný.

Nechci kvůli tomu na něj křičet nebo být zbytečně drsná, ale je pro mě opravdu důležité, aby se to nedělo. A ne jen kvůli tomu, že jsem se neuměla ochránit jako malá.

Je tady totiž ještě jedna souvislost, kterou jsem si uvědomila.

Moje dítě se učí nápodobou.

Fili ve dvou letech používá moje slova a můj tón, zkouší dělat kliky jako táta, a když je mi smutno, hladí mě po zádech a dává mi pusinky. Jako já jemu. Svého plyšového krtka ukládá do postýlky, hladí ho a šeptá mu: „Spinkeeej…“ A po týdnu u babičky na nás se smíchem dělá: „Ty, ty, ty!“ a hrozí nám prstem.

Prostě dělá to tak, jako my dospělí. Když se něco vylije, jdu to utřít. Když někdo pláče, jdu ho pohladit. A když mi někdo ubližuje? No, mámo, co se dělá pak?

Zkrátka až bude někdo ubližovat jemu, bude reagovat tak, jak to odkoukal od nás.

A proto – jak já chci, aby reagoval?

V klidu, ale rázně. Nechci, aby rovnou vystartoval a křičel nebo oplácel. Ale taky nesmí nikomu dovolit mu ubližovat. Fajn, takže tohle teď potřebuju udělat já, když zase začne s kousavou.

A proč si ze mě vlastně dělá kousátko?

Teprve když jsem přestala na každé hryznutí naskakovat jako býk na červený hadr, začala jsem vidět souvislosti a všímat si detailů. A tak jsem mohla zvládnout i druhou věc – zjistit, proč to dělá.

Postupem času jsem vysledovala, proč mě vlastně Fili kouše. A to i přesto, že kousacích období měl několik a každé z nich mělo jiný důvod.

Někdy jen tak blbne...

Jsme hodně kontaktní rodina a já ho tolikrát honím po bytě, abych ho čapla za nohy, hodila na postel a zlechtala, až smíchem píská a chroptí, že bylo vlastně úplně fér, když mě sem tam v zápalu hry kousnul.

… přestala jsem to tedy brát jako útok na sebe a začala mu ukazovat, jak to jde jemněji.

Šimrání nebo „prdění“ pusou na kůži vyvolají při kočkování stejně bouřlivou reakci, ale máma se u toho směje a hra neskončí konfliktem. Moc rád se od nás učil nové koniny a na kousání brzy zapomněl.

Jindy zkoumá, co znamená „bolí“

O něco později měl období, kdy zkoumal, co znamená to „bolí“. Mračil se u toho jako soustředěný vědec při experimentu. Několikrát za den ke mně přišel a chtěl mě kousnout nebo štípnout do předloktí. Nebyla v tom žádná zákeřnost, jenom ho to zajímalo. „Bolí,“ znalecky pokyvoval hlavou.

„Jo, to je bolí,“ říkala jsem mu. „Ale já to nechci, bolest je mi nepříjemná. Nechci, abys mi to dělal.“

Zkoušel to pak nějakou dobu na sobě. Štípal se do předloktí a říkal: „Bolí, hm.“ Tak do tří týdnů mu bylo dost jasné, co ta bolest je, a on plynule přešel ke zkoumání tříslabičných slov.

A kouše, když se naštve

A taky samozřejmě – kousal i ze vzteku. Párkrát se Fili tak naštval, že by mě nejradši rozkousal na místě. Chytil mě za prst a vší silou si ho přitahoval k široce otevřené pusince.

„Neee,“ vyjekla jsem ve vší upřímnosti, když mi došlo, co se na mě chystá. V tu chvíli nebyl čas na nějaké vysvětlování. Vrátila jsem se k tomu, až když ho vztek přešel:

„Ty, brouku, já chápu, že vztek je velká věc. Dostaň to ze sebe ven, ale nevybíjej si to na lidech. I když se třeba zlobíš na ně. Kousej do věcí, který to nebolí, a pak si to s tím člověkem vyřeš.“

Jo, možná to zní praštěně, říct mu tohle. Bylo mu asi rok a půl. Ale já jsem si zvykla s ním mluvit, jako by mi rozuměl všechno. Přišlo mi to prostě lepší než automaticky předpokládat, že je na to ještě malej, a ani mu to nezkusit říct. A zatím nepřestávám žasnout, co všechno mi rozumí.

Dokud zkoušel kousat, prostě jsem se nenechala a nabízela mu za sebe náhradu – třeba kousací kolečko. Nepřišlo mu to jako moc fajn nápad, tak ho to kousání nakonec přešlo úplně.

A mně na tom došlo, že

když už má vztek, potřebuje mít nějaký způsob, jak ho ze sebe vypustit, aniž by někomu ublížil.

Sama vím, že když to v sobě dusím, vypěním pak kvůli každé maličkosti a je mi z toho nedobře.

Ale zároveň jsem si taky všimla, že to naštvání a vztek je často až poslední kapka.

Vyhrocená reakce na nějaký zádrhel, který mi nešlo vidět dřív,

než se Fili vzteknul. Stává se nám to, když už ho dlouho nevnímám, neposlouchám a jedu si to svoje. Třeba proto, že jsem unavená nebo spěcháme. Fili ale něco potřebuje, neumí to pořádně vyjádřit a já mluvím přes něj a není se mnou řeč.

Ani se na něj pořádně nepodívám, jak jsem hlavou někde jinde. Tak přidá grády. Začne se vztekat. Dřív mě i kousnul. Jako kdyby mi chtěl říct: „Tak už mě slyšíš, mami??“

Co dítě, to důvod

Přijde mi fascinující, na kolik věcí jsem postupně přišla, když jsem se rozhodla Filiho kousání porozumět. Znovu se mi potvrdilo to „staré známé“ Nevýchovné, že dítě má vždycky svůj důvod. Někdy nevinný a jindy zas pekelně bolavý. A občas i úplně nečekaný.

Tenhle třeba objevila jiná maminka z Nevýchovy:

Zojinka se na mě dneska vrhla a s krvelačným zařváním se mi zakousla do krku. A pak do ruky. A do nohy. Nebýt v Nevýchově asi bych panikařila, že jsem špatná máma a dítě mi roste pro kriminál, je mu jen šest měsíců a už jsem stihla udělat nějakou hroznou chybu.

Takhle jsem se ale jen zamyslela: kde to viděla? A bylo to jasný: my s manželem si s ní totiž často hrajeme na „požírání“. Čím krvelačnější zvuky u toho vydáváme, tím větší sranda to samozřejmě je, takže různě předvádíme tygra, pád do papacího stroje, zákus á la zuřivá veverka…

No a moje ani ne šestiměsíční mimi už prostě a jednoduše chce aktivně řádit s námi! A čím víc u toho vřeštíme, ať nás nepapá, tím větší sranda to je. A nebýt Nevýchovy tak o to možná přijdu! To by byla fakt škoda!

– Klára Ochmanová

Další mámy přišly zase na to, že kousáním si jejich dítě říká o pozornost. Nebo o blízkost s maminkou:

U nás šlo jen o pomazlení... nevěděl, jak si o to říct, a chtěl kontakt. Nabídla jsem mu mazlení a on s tím přestal. Teď když kousne, tak mu řeknu, že jestli chce pomazlit, ať si o to řekne jinak, že ho moc ráda pomazlím.

– Lenka H.

Kousání je zkrátka způsob komunikace, ne touha ublížit.

Úplně parádně na to přišla i Zuzana. Řešila synovo kousání ve školce. To je obzvlášť nepříjemná věc, když jsou do toho zapletení ještě další lidi. A teda klobouk dolů, jak to se synem zvládli, i když to na začátku vypadalo bledě:

Jenže když kouše děti ve školce, zkuste mu rozumět…

...mladší syn začal ve školce kousat jiné děti. Už nevím, jak to řešit. Poprvé, když kousnul, tak jsem mu v klidu vysvětlila, že to děti bolí, a snažila jsem se z něj dostat důvod, proč ty děti kouše, ale nic. Odpověď byla opravdu NIC. Ve školce mi situaci popsali fakt dramaticky, kousnul do ruky chlapečka, který ho předběhnul cestou z vycházky u schodů. O týden později kousnul podruhé, holčičku…
(27. ledna)

Věřím, že za kousáním je důvod, ale u nás je problém, že mi ho neřekne. Ještě mi to neumí říct. Když se ho sama ptám a povídáme si, tak vše odkýve a se vším souhlasí. … Vyzkouším to ještě tak, jak píšete…
(28. ledna)

Dopadlo to naprosto skvěle :) Já si se synem promluvila (spíš to byl monolog, ještě neumí o všem mluvit). Dost jsem před tím v sobě rozebrala chvíle, kdy kouše, a našla v tom důvod. Na začátku mého rozhovoru s ním jsem mu řekla, že chápu, proč to dělá, a dala jsem mu pár návrhů na to, jak to dělat jinak.

Těch důvodů ke kousání měl několik, třeba chtěl být první v řadě, tak kousnul kluka před ním, ať uhne. Nebo si bránil hračky. Ještě právě neumí skvěle mluvit a z obavy, že by mu děti nerozuměly a zdržoval by se zdlouhavým vysvětlováním, prostě kousnul. Bylo to pro něj rychlejší.

Naučili jsme se spolu pár větiček, které zvládne říct. Od té doby žádný problém. I ve školce mi řekli, že vidí změnu. Dokonce u obou mých kluků. Že se dá s nimi krásně mluvit, mají větší představivost a jsou víc uvolnění. Krásně spolupracují. Vidím, jak malýma krůčkama Nevýchova funguje :) A kluk mluví čím dál víc. Snad moje zkušenost pomůže i dalším maminkám!
(26. února)

– Zuzana Báťová, z kurzu Výchova Nevýchovou

Jak je vidět, důvodů může být spousta a každý brouček má svůj. A žádný není zákeřňák, který by chtěl ubližovat jen tak. Prostě tím reaguje na něco, co se mu děje. Nebo si potřebuje o něco říct. Ještě to neumí ve větách, neví, co použít za slova. A tak použije „kousalštinu“.

Jenže rodič se lekne. Nemá k tomuhle bolestivému jazyku slovník. Nerozumí tomu a má strach, že z jeho dítěte roste rváč. Kousání vypadá děsivě. Ale je to vlastně jedinečná příležitost:

Porozumět si se svým broučkem zas o kousek víc a pomoct mu vyjádřit se jinak.

Někdy jen chvíli trvá jeho důvody rozmotat. Na dětské kousání prostě nejde dát univerzální návod: je to tímhle, řekni mu tohle, udělej tamto, vyřešeno. Jenom vy a vaše dítě spolu dokážete objevit, co za tím vězí u vás. Jen vy ho opravdu znáte a víte, jak vypadá svět kolem něj a co zažívá ve chvílích, které ho nutí kousnout.

Tak moc držím palce, ať vám s tím můj kousací příběh a zkušenosti Nevýchovných rodičů pomůžou.

P.S. A kdybyste se nemohli vymotat, zkuste taky kurz Výchova Nevýchovou. Vezme vás do světa dětí. Prokouknete, proč zlobí, vztekají se nebo třeba koušou. Naučíte se tomu rozumět. A domluvit se se svým dítětem tak,

aby už žádné bolavé kousance nebyly potřeba.

Jak dítěti rozumět

Kousání je strašák pro spoustu rodičů. Pošlete článek dál:

O autorce
Aneta Boučková, Nevýchovná máma, absolventka kurzu Výchova Nevýchovou, maminka dvouletého Filiho. Vystudovala anglistiku, píše a překládá. Radost jí udělá tanec, Tolkien nebo letní bouřka.

„Mámou jsem se stala nečekaně a chvíli to bylo celé úplně jinak, než jsem si představovala. Můj brouček se mnou ale naštěstí měl trpělivost, takže už je nám spolu fajn a rozumíme si čím dál líp.“ Aneta

Máte chuť udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si na 14 dní kurz Nevýchovy
Nebo začněte s Pomocníkem mámy na mateřské

Získat Pomocníka
Každodenní pomocník mámy na mateřské
vám pomůže vyřešit USPÁVÁNÍ, přebalování
a první nastavování hranic

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám, cokoli vás při čtení napadlo: