Máma a já: Neshodneme se na výchově

Nikdy nebudu jako moje máma. Věta, kterou jsme si každý řekli snad tisíckrát. Když nás štvalo, že nás honí do úklidu. Když se zlobila, co jsme to zase vyvedli a že jsme si neumyli ruce. Nebo když nám nechtěla dovolit noční pařbu s kamarádkou. Pamatujete si na to?

Počkej, ty to jednou poznáš, říkala zase tisíckrát máma.

A pak se nám narodily děti.
A tenhle tichý hlásek z dětství se ozval znova, na plný pecky: Nebudu taková. Budu svoje dítě vychovávat jinak. Nikdy mu neřeknu…

„Koukej už spát, já už na tebe prostě nemám nervy!“
„To mi snad děláš naschvál.“
„Přestaň. Okamžitě!“

vyletí z nás najednou ty stejné věty, když to dítě celý večer mrčí. A do toho zavolá máma a řekne: „Vidíš, je rozmazlená, já jsem ti to řikala.“

Všechno je nám to strašně líto. A zlobíme se na sebe. I na mámu. Že se pořád naváží do naší výchovy. Bolí nás to.

Jenže… ji možná taky.