Máma a já: Neshodneme se na výchově

Počkej, ty to jednou poznáš, říkala zase tisíckrát máma.

A pak se nám narodily děti.
A tenhle tichý hlásek z dětství se ozval znova, na plný pecky: Nebudu taková. Budu svoje dítě vychovávat jinak. Nikdy mu neřeknu…

„Koukej už spát, já už na tebe prostě nemám nervy!“
„To mi snad děláš naschvál.“
„Přestaň. Okamžitě!“

vyletí z nás najednou ty stejné věty, když to dítě celý večer mrčí. A do toho zavolá máma a řekne: „Vidíš, je rozmazlená, já jsem ti to řikala.“

Všechno je nám to strašně líto. A zlobíme se na sebe. I na mámu. Že se pořád naváží do naší výchovy. Bolí nás to.

Jenže… ji možná taky.

Taky je totiž máma

Taky kdysi seděla s malým uzlíčkem v náručí, houpala ho na kolenou, když měl rýmu a bolavý ucho, a bála se o něj.
Taky možná tenkrát pro svoje miminko chtěla to nejlepší a dušovala se, že nebude taková…
A možná taky tajně brečí do polštáře, když se s tím svým 40letým miminkem pohádá.
Je jí to líto.

Ale pak se vidíme příště a zase se chytneme hned mezi dveřmi, když jí to naše „rozcapené“ dítě vletí do chodby v zablácených holinách. Ach jo :( Začarovaný kruh.

Těžko pak v sobě hledáme smířlivé věty, že?

Ale přesto…

Tyhle maminky, co jsou s námi v Nevýchově, se o to pokusily. Napsaly svojí mámě vzkaz. Důvěrný, plný naděje i osobních bolístek. A sdílejí ho tu pro další mámy a táty, co se se svou mámou neshodnou. I pro jejich mamku.

Možná v něm najdete i kus vašeho příběhu. A třeba i odvahu říct jednou svojí mámě...

Budeš se divit, mami, ale já tě chápu
(Vzkaz první)

Ahoj mami.

Víš, chtěla bych ti něco říct.

Dneska jsem totiž měla takovej ten okamžik, kdy máš pocit, že se snad zakřivil časoprostor nebo tak něco. Před očima ti běží normální život, ale všechno jako by se najednou na chviličku zastavilo a tobě v hlavě zazvoní jedno hlasitý CINK!

A já se o něj s tebou chci podělit. Kvůli tobě, kvůli sobě, kvůli Žofce… Kvůli nám všem třem.

„Nechtěla jsi spát, tak teďka nekňuč!“

Zakřičela jsem odpoledne na Žofinku. Válela se úplně vyřízená po zemi v kuchyni a zuřivě si mnula očíčka. Ach jo. Tentokrát jsem s ní v tý postýlce strávila 70 minut. A zas nic. To dítě sice mele z posledního, ale spát prostě nepůjde. Kdyby mohla, vyryje tou svojí hlavičkou do tý matrace díru.

A já musím přece taky někdy uvařit. Obstarat domácnost a tak. Krucinál.

Jak tam tak pobrekávala, už už jsem měla na jazyku nějakou šťavnatou výčitku o tom, jak jsem to spíš já, kdo by tu měl brečet, a ať si tu teda celý odpoledne kňourá, když nechce spát, že ji nosit nebudu... když vtom, BUM!

Viděla jsem nás dvě, mami. Jak si přesně tohle taky děláme. Tyhle výčitky.

Třeba když jsme u tebe, Žofka zas povalí ten květináč a ty přijdeš s tím svým „nechceš jí nic zakazovat, tak se pak nediv, že si z nás dělá dobrej den!“

Nebo když si postěžuju, že na mně teď malá neustále visí, a hned se od tebe dozvím: „Máš, co jsi chtěla. Já jsem tě varovala, ať ji furt nenosíš.“

A já vim, že to myslíš dobře. Bojíš se, že bude Žofka rozmazlená, viď? Že z ní bude nevychovanej spratek a všichni pak budeme akorát nešťastný.

Budeš se divit, ale já tě chápu.
Dneska mi totiž došlo, že já se bojím úplně stejně. Když ti po stošedesátý opakuju, jak jí nemáš dávat bonbony nebo říkat šikulka. Taky mám strach, že něco zkazíme, uděláme nějakou chybu a už nebude cesty zpět.

Ale nebudu ti kecat, mami. Někdy mě to tvoje „já jsem ti to řikala!“ vážně hrozně vytočí. Nevidím v něm totiž snahu slyšet, jak to vidím já. Jen paličatou potřebu mít za každou cenu pravdu.

A to mě fakt bolí.

Jenomže, víš, dneska mi v tý kuchyni došlo…

Vždyť já ti dělám úplně to samý! A Žofce taky.

I já tak často vyčítám. A hlavně, potřebuju mít tu svoji pravdu.

Přitom třeba s tím spaním. Vždyť ona je Žofka často jenom přetažená a prostě jí usnout nejde. Nedělá to naschvál.

Stejně jako ty jí zas nedáváš naschvál bonbony, jen abys mě naštvala.

Ani u mě to není naschvál, mami, že ji neposazuju na nočník. Není to vzdor. Já to s tou výchovou prostě nějak cítím a neumím to jinak. A někdy strašně chci, abys to viděla stejně. Možná proto ti to říkám po stošedesátý. Jako ty mně.

Ale dneska mě napadlo, že je to možná jedno, když si občas nerozumíme. Možná prostě jenom musíme začít věřit, že to každá děláme, jak nejlíp umíme. Možná musíme začít věřit sobě navzájem.

Co říkáš?

Ale není to lehký teda. Viď.

…

Takhle já tě potřebuju jako mámu
(Vzkaz druhý)

V létě jsme byli s mojí mamkou a dětmi na chalupě v jižních Čechách. Třetí den byl nějak náročný. Mamka se mi od rána do večera pokoušela něco radit a mě už to k večeru hrozně štvalo.

„Já si poradím, mami, už mě nech konečně žít,“ řekla jsem jí nakonec.

Mamka se zarazila. A potom řekla:
„Ale když ti nebudu radit, jaká je teda moje úloha na světě? To už můžu klidně umřít, když mě nepotřebuješ.“

Vyrazilo mi to dech. To jsem nevěděla, mami, že to cítíš takhle.

Rozbrečela jsem se a pak jsem si k ní sedla v kuchyni na lavici a řekla jí:

„Mamko, ale já miluju tebe, ne tvoje rady.

Miluju ty momenty, kdy jen tak sedíme u bazénu na zahradě a řežeme se jako koně tomu, jak tu kolem nás padaj listy z dubu, ale žádnej dub tu široko daleko není!
Miluju, když jen tak sedíme na slunci, pijeme spolu kafe, já a moje máma.
Miluju, když se jak malý holky chechtáme do telefonu přeřekům a pitominám, když vzpomínáme na ty srandovní situace z našeho života.

Nebo když si spolu sedneme do cukrárny a zfutrujeme každá několik jahodových košíčků a pak se smíchy skládáme pod stůl, jaký jsme prasata!

Takhle já tě potřebuju jako mámu. Potřebuju s tebou jen tak být. A vědět, že jsi tady, vedle mě, moje milovaná maminka.

Já si v životě poradím.

A když ne, tak já si pro radu sama přijdu, to se neboj. Budu na tvým klíně hned, jak budu bezradná. Ale tys mě přece vychovala tak, abych si v životě uměla poradit. A za to jsem ti moc vděčná.“

Pobrečely jsme si spolu. A já jsem pak do rána přemýšlela, kolikrát ještě nevím, co bolavýho se v mámě odehrává. A ona zas netuší, co trápí mě. Kolik toho ještě o sobě navzájem nevíme. A jak moc mě bude bolet, až tu jednou máma nebude.

Víš co, mamko, já bych ti toho chtěla říct víc. A chtěla bych taky víc poslouchat tebe. Chtěla bych s tebou víc mluvit jako dcera a máma. A jako máma a babička. Protože po tom našem letním rozhovoru mám pocit, že k sobě máme zase o pořádný kus blíž. A chci, aby tohle naše poznávání pokračovalo. Dokud máme tu šanci být tu spolu.

A víš ty co, mamko? Ono je to z nás cítit. Díky tomu, co jsme si tam na chalupě řekly, se i moje děti víc snaží porozumět mně. Jsem ráda, že u nás to začíná.

...

Mami, to není možný, že spolu nedokážeme být
(Vzkaz třetí)

Vzpomínám, jak jsi byla před Vánoci ve špitále, mami, bylo to zvláštní období.

Když jsem tě tu tenkrát našla schoulenou, strašně jsem se lekla. Musela to být šílená bolest, když tě donutila si lehnout a plakat. Protože ty si jinak nelehneš nikdy. A nikdy nefňukáš.

To já jsem cíťa, bulím tu dneska celý večer. Ještě že jsme tu sanitku tenkrát zavolaly včas.

Víš, když jsem tě pak viděla na JIPce po operaci, bylas tak křehká. Tak malinká najednou. Ta moje velká máma, která je vždycky trochu generál, se najednou propadala do peřiny a skoro nebyla vidět. A mně možná poprvé doopravdy došlo, že jednou tu nebudeš.

Koukalas na mě a říkala: „No jo, to víš, že to bude dobrý.“ A v očích jsi měla ticho. Ještě jsi neměla sílu.

A tak jsem tě jenom držela za ruku a mlčely jsme.

A teď jsi v lázních a já tu sedím ve tvym bytě a myslím na tebe. Zalila jsem ti ty kytky. A není tu nikdo, kdo by mi řekl: „Dej pozor, nepřelej to.“ To ticho mě trochu bolí, mami, je to divný, když tu nejsi. Ale víš, čeho jsem se lekla? Že si to bolavý ticho vlastně i užívám.

Bylo mi tě v tý nemocnici hrozně líto. A bála jsem se o tebe. Ale bylo příjemný, když jsi nic neříkala. Cítila jsem, jak jsi slabá. Ale najednou blízko.

Pořád spolu řešíme milion provozních věcí, hádáme se, že má zas Emča nudli, protože chodí bosa. Že se vzteká, když jí chceš něco zakázat. Myslíš si, že by měla dostat jednu na zadek. A zlobíš se, že jsme ti tu nadrobili. A já se pak rozčiluju, že nám věčně stojíš v zádech s hadrem v ruce. Vadí mi, jak nás komanduješ. A tebe štve, že pro tebe nemám uznání.

Pořád mluvíme jedna přes druhou a nezavřem pusu. Ale nikdy už nejsme doopravdy spolu, všimla sis?

A když jsem tě ve špitále mohla chvíli jen tak držet za ruku a nemusela u toho poslouchat – najez se pořádně prosim tě – chtěla jsem, aby to neskončilo. To naše tichý spojení.

A aby nás Emča někdy viděla takhle spolu.

Vzpomněla jsem si pak, jak jsem jako malá měla příušnice. V noci jsem nemohla spát a tys mě houpala na klíně. A i když mi bylo blbě, bylo to vlastně hezký, být u tebe. Ty bys to tenkrát nejradši odstonala za mě, když jsi viděla, jak mě to bolí, viď. Udělala bys pro mě první poslední.

Ale sotva mi otrnulo, nastoupila zase mamka-generál.
Bylo toho na tebe hodně, viď.
Ale víš, že jsem si někdy tajně přála být zase nemocná? Divný, co?

A teď jsi nemocná ty.

Operaci máš za sebou a všechno je na dobrý cestě. Ještě ty lázně a pak už ti bude určitě fajn. Určitě se mi uzdravíš. Jsem hrozně ráda, žes tam nakonec jela.

Mami, ale to přece není možný, že my dvě spolu dokážeme být, až když jde skoro o život.

Jsi můj nejbližší člověk. A neumím ti neodseknout, když řekneš – ukliďte si to po sobě. A ty si nedokážeš odpustit mě pokaždý sprdnout, když Emča nemá čepici. Přitom myslím, že tě to bolí stejně jako mě. Když se pořád dohadujeme a nerozumíme si.

Chtěla bych ti toho tolik říct, až přijedeš z lázní. A být víc s tebou než proti tobě.
Mám tě moc ráda, mami.
A vůbec ti to neříkám.

…

Možná toho taky máte spoustu na srdci, co mámě neříkáte. A přitom si v hloubi duše přejete, abyste si spolu víc rozuměli a každý váš rozhovor neskončil odměřeným „no jo, mami“. A máma si možná přeje to samé.

Tak to zkuste taky. Napište své mámě vzkaz od srdce. Třeba jí ho pak nepošlete, kdo ví, ale možná to bude dopis, který vám k sobě pootevře vrátka. A vaše máma si ho dojatě přečte každý večer před spaním.

 

P.S. A pozvěte pak svou mámu i k nám do Rodičovského seriálu, jestli bude chtít. V poslední době nám píše spousta babiček, že jim moc pomohl. Že se jim ta dnešní (Ne)výchova moc nezdála, měly strach, co z dětí vyroste. Ale teď už daleko víc chápou, proč to ti mladí dělají s vnoučkem jinak.

Dotkly se vás vzkazy mámě? Pošlete je dál: