Jak s dětmi ukočírovat sladkosti
(aniž by pak potají vyjídaly cukřenku)

Máte doma chronického mlsala, co by nejradši obědval čokoládu a večeřel gumové medvídky? Pak to možná taky znáte. Z nakupování se s příchodem k pokladně rázem stává přetahovaná o každý bonbon: „Mámííí, jen jedny kyselý žížalkyyy!“ A vy jen tiše vraštíte čelo a jste z toho už trochu na prášky...

Kdybychom ho se sladkým vůbec nehlídali, tak se naprosto utrhne z řetězu. Vždyť jsou mu teprve 3 (5 nebo 8), ještě nemůže chápat ty důsledky! Po sladkém se tloustne, doktorky hubujou kvůli budoucí cukrovce, děti ve škole by ho šikanovaly… a ještě k tomu ty zkažený zuby!

A tak ho před sladkostmi ochraňujeme. Hlídáme ho jako ostříž. („Už můžeš jen poslední díleček čokolády, jo, Honzí?“)
Anebo hrozíme vrtáním zoubků.
Nebo aspoň nezdravé mlsy od babiček schováváme na nejvyšší poličku. A dostávají příděly jen za odměnu nebo za prázdný talíř.

A navíc to celé nemusí vůbec dopadnout tak, jak jsme chtěli.

Nešlo by to s dětmi a sladkostmi vymyslet přece ještě jinak, říkáte si?
Mám doma 2letého Filiho a sama dost ujíždím na sladkém. Ale zároveň vím, že gumoví hadi prostě nejsou to pravé ořechové místo oběda. Myslela jsem si, že to nemusím moc řešit, zatím je maličký a stačí mu pytlíkem bonbonů nemávat přímo před nosem.

Až jsem jednou u kafe vyslechla:

Příběh mámy Terezy, který mi otevřel oči. A já jsem si uvědomila, o co u hlídání sladkostí jde.