Jak s dětmi ukočírovat sladkosti
(aniž by pak potají vyjídaly cukřenku)

Jde to. Koukněte na 4 kroky k tomu, aby si děti nevydupávaly sladké
a rodiče si mohli oddychnout

Máte doma chronického mlsala, co by nejradši obědval čokoládu a večeřel gumové medvídky? Pak to možná taky znáte. Z nakupování se s příchodem k pokladně rázem stává přetahovaná o každý bonbon: „Mámííí, jen jedny kyselý žížalkyyy!“ A vy jen tiše vraštíte čelo a jste z toho už trochu na prášky...

Kdybychom ho se sladkým vůbec nehlídali, tak se naprosto utrhne z řetězu. Vždyť jsou mu teprve 3 (5 nebo 8), ještě nemůže chápat ty důsledky! Po sladkém se tloustne, doktorky hubujou kvůli budoucí cukrovce, děti ve škole by ho šikanovaly… a ještě k tomu ty zkažený zuby!

A tak ho před sladkostmi ochraňujeme. Hlídáme ho jako ostříž. („Už můžeš jen poslední díleček čokolády, jo, Honzí?“)
Anebo hrozíme vrtáním zoubků.
Nebo aspoň nezdravé mlsy od babiček schováváme na nejvyšší poličku. A dostávají příděly jen za odměnu nebo za prázdný talíř.

Uff. Jednoho to vyčerpá, pořád to řešit a hlídat

A navíc to celé nemusí vůbec dopadnout tak, jak jsme chtěli.

Nešlo by to s dětmi a sladkostmi vymyslet přece ještě jinak, říkáte si?
Mám doma 2letého Filiho a sama dost ujíždím na sladkém. Ale zároveň vím, že gumoví hadi prostě nejsou to pravé ořechové místo oběda. Myslela jsem si, že to nemusím moc řešit, zatím je maličký a stačí mu pytlíkem bonbonů nemávat přímo před nosem.

Až jsem jednou u kafe vyslechla:

Příběh, ze kterého mi málem zaskočil bonbon

Příběh mámy Terezy, který mi otevřel oči. A já jsem si uvědomila, o co u hlídání sladkostí jde. Jde totiž o daleko víc než jen o to, jestli se do nich vejde oběd:

„Nedávno jsem sledovala mamku se ségrou, jak učí mýho synovce zodpovědnosti, aby nejedl tolik sladkostí. Z každého pytlíku bonbonů mu třeba půlku odsypou a vysvětlují mu, že toho v krámě začali asi dávat do pytlíku málo. Nebo že asi začali dělat menší balení.

A já si najednou vzpomněla, že mi to mamka dělala stejně, když jsem byla malá! Fungovalo to jen do momentu, kdy jsem začala sama rozhodovat o tom, kolik a kdy sním. A když jsem byla v pubertě, najednou mi nikdo to dávkování neřídil.

Najednou jsem si mohla kupovat pytlíky bonbonů a jíst je hezky celý, na posezení. A výsledek? Nakynula jsem do obřích rozměrů.

A musela jsem to pak dlouho a složitě řešit. A dneska, když přemýšlím, co jím, kolik a s jakým pocitem, tak teprve teď mám dojem, že jsem konečně přijala zodpovědnost za svoje tělo a zdraví. Do tý doby to řídili jiní a já je poslouchala.

Tohle když jsem slyšela, tak mi zatrnulo (a málem mi zaskočila ta sladká mandle obalená v kakau, co ji dávají ke kafi :)). Najednou se mi vybavily vzpomínky z dětství. Zažila jsem to totiž taky:

Sladkosti v dětství pořád někdo řešil za mě – a ne SE MNOU

Taky mi nikdo moc nepomohl najít si vlastní vztah k jídlu, stejně jako Tereze a jejímu synovci. Nešlo tady ve skutečnosti o žádnou opravdovou zodpovědnost, odsypávání bonbonů byly obyčejné zkrácené příděly.
Nikdo jim nepomohl přirozeně zjistit, kolik a co je pro ně dobrý.
I když to všechno máma s babičkou myslely dobře.

A já to zažila taky. Naši mi sice nedávali příděly, ale ve spíži byla akorát hořká čokoláda, kterou měli rádi ostatní – ale já ne. Takže když mě začala honit mlsná, šla jsem do špajzu a koukám – hm, zase nic.
Vlastně se tím zařídilo, co rodiče chtěli: nejedla jsem moc cukru.

Jenže z holčičky vyrostla samostatná slečna. Odstěhovala jsem se a začala si nakupovat jídlo sama. Zvlčila jsem, že by nade mnou ta rudovlasá paní dietoložka z televize zaplakala.

Když se mnou šel někdo na nákup, dobře se pobavil:

Na páse vedle mě jelo pár housek, sýr, špagety, Vexty, Haribo žížalky, Milka, Jojo Jahůdky a balíček ovocných pendreků.

A co vám budu říkat, nebylo mi dobře, když jsem to všechno snědla. Ale potřebovala jsem si na to přijít sama.

A teď už jsem taky máma. A začala jsem pátrat, jestli existuje způsob, jak to se svým dítětem udělat líp. Aby to nemusel řešit, až bude velký.

Jenže – každý odborník na výživu tvrdí něco trochu jiného a nikde jsem univerzální návod na to, kolik gramů cukru a sacharidů je vhodný pro ten a ten věk, nenašla. Každá rodina v mém okolí to má taky ÚPLNĚ JINAK. Jedni nejedí rafinovaný cukr vůbec, druzí si rádi po každém obědě dopřejí dortík. A jiní jen ten ze špaldové mouky a melasy. A i každé tělo, dětské i dospělé, je navíc jiné.

A tak jsem se šla poradit, jak to dělají mámy z Nevýchovy. A zjistila jsem tohle:

Aby se děti naučily být zodpovědné za to, co jedí, a nemusely se s tím v dospělosti samy trápit, je potřeba odkrýt karty. Bez habaďůr a přesypávání bonbonů společně přijít na to, kdo kdy a kolik bude mlsat, aby v tom bylo dobře všem.

4 kroky, jak se domluvit s dětmi na sladkostech

… a my abychom přitom nezešedivěli starostmi o jejich zdraví.

Krok 1: Zjistěte, co je pro vás důležité: Aby nemlsal bílý cukr? Nebo aby se vyhýbal éčkům?

Trápí vás, že k obědu zase snědl tři zrnka rýže a pak se nadšeně vrhnul na Kinder čokoládu od babičky? Zastavte se na chviličku.

Jak byste si představovali ideální stravování a mlsání svého synka nebo dcery? Klidně si vezměte tužku a papír a sepište to. Dejte si na to čas, chvilku klidu a opravdu se zeptejte sami sebe, jak to se sladkostmi cítíte uvnitř vy (ne paní z časopisu nebo vaše prateta, ale opravdu vy).

A každý to má totiž jinak. Některá máma si je jistá, že rafinovaný cukr není pro děti dobrý vůbec. A chtěla by, aby její dítě mlsalo jen sušené ovoce nebo domácí koláče slazené medem. Jiné mámě vlastně sladkosti nevadí (třeba je sama mlsoun), ale hlavně chce, aby děti jedly i dost zeleniny, masa a ovoce!

Co vy? Chcete, aby vaše dítě mlsalo zdravě? Nebo jen občas? Nebo jen u babičky a při speciálních příležitostech?

Nevýchovná máma Tereza Ormsby nechce dětem nic nakukávat, zároveň jim ale nechce v mlsání nechat absolutní volnost. Takhle to vidí se sladkostmi ona:

Neříkala bych dětem, že je ze sladkostí bude bolet bříško, protože velmi rychle zjistí, že to není pravda, a pak si budou říkat: „Aha, a co ještě není tak, jak máma říká?“ Prostě bych jim řekla, jak to je opravdu: že sladkosti nejsou výživný a neposkytují našemu tělu všechno, co potřebuje, aby mu bylo dobře a my měli sílu na všechny blbiny. Dalo by se mu to na něčem ukázat – třeba na zvířatech nebo autech a mašinkách.

Taky bych přiznala, že mám sladké taky moc ráda a že chápu, že mu to chutná, ale potřebovala bych, abychom to nějak vymysleli: „Mně by třeba vyhovovalo, kdyby když máš hlad, tak abys za mnou přišel, a dáme si svačinku a ty si pak dáš nějakou dobrůtku. Co ty na to?

Když si ujasníte, jak to s mlsání chcete vy, co je pro vás důležité, tak si uchystejte příjemnou chvilku a...

Krok 2: Řekněte to dítěti

Povězte mu upřímně, na co jste přišli. (Nebo si to třeba nakreslete nejoblíbenější pastelkou). Prostě ukažte, jak by se to líbilo vám.

A zeptejte se, jak to se sladkostmi vidí syn nebo dcerka. Jak by vypadalo ideální mlsání podle nich. A když jsou vašemu dítěti třeba teprv tři roky a samo nic nenavrhne, pomozte mu s tím - ke svému názoru na sladké připojte ještě nápad, jak si to se sladkostmi udělat fajn.

To samé platí, když (jindy upovídaný) školák řekne, že neví. Zkuste mu řešení načrtnout. Může to vypadat třeba takhle:

Matýsku, a tobě chutná jenom Haribo? Když ona je tam spousta nezdravých věcí, víš, a já bych chtěla, abys měl spokojený tělíčko. Co kdybychom spolu zkusili najít něco jinýho, co ti chutná stejně hodně, ale je to zdravější? Můžeme spolu zkoušet různý laskominy, až najdeme tu pravou. Co myslíš?

Nebo třeba: Ty, Luci, ty máš fakt moc ráda ovoce, viď? A chutná ti čerstvý i sušený, žejo? Kdybychom měli doma pořád dost ovoce, myslíš, že bychom tu mohli vůbec nemít tyhle kupovaný sladkosti? Ovoce je totiž mnohem zdravější a já bych ráda, kdybychom jedli spíš to.

Že hned neuvidíte výsledek, anebo vám dítě napoprvé ani neodpoví? Nenechte se tím odradit.

Tyhle první dva kroky jsou začátek cesty k tomu, abyste to spolu zvládli. A ta první důležitá změna už se díky nim stala: zapojili jste ho. Už tu nestojí velká ustaraná máma, která rozdává bonbony na příděl a je z toho zpruzená - a proti ní malé dítě, které si pak stejně bude chtít ze spížky ulít k sobě pod polštář na tajňačku pytlík medvídků, protože zakázané ovoce přece nejvíc chutná… Už jste v tom spolu. Ptáte se sebe, vnímáte, jak by to chtěl ten druhý. A zkoušíte přijít na řešení společně.

Cítíte, jak moc je to jiné, než sladkosti prostě schovat a basta? Najednou má vaše dítě příležitost přemýšlet o nich, přicházet si spolu s vámi na to, co je pro něj nejlepší. Pokládáte tím základní kameny skutečné dětské zodpovědnosti.

A pak je tu třetí krok, který vám s tím pomůže...

Krok 3: Udělejte z mlsání společný projekt

Zapojte děti do jídla ještě víc, a nejen do sladkostí. Ať děti vymýšlí jídelníček, vaří a nakupují a hlídají mlsy s vámi.

Z vás spadne ta únavná zodpovědnost pořád dokola vymýšlet nová jídla, vařit je a pak třeba ještě vidět ty kyselé výrazy nad talířem. A pro děti se jídlo stane něčím zajímavým, co dělají s mámou nebo tátou a o čem můžou taky rozhodovat.

Můžete spolu hledat nové recepty, experimentovat, ochutnávat zdravé mlsy, nebo to po domluvě občas nechat na dítěti, když se mu třeba chce do pečení. (Znám kluka, co peče od čtyř let super koláče!)

Můžete si psát jídelníček nebo založit rodinnou kuchařku s nakreslenými šklebíky podle toho, komu co chutnalo nejvíc.

I nákupy chystejte společně (pokud to zrovna ten den není na krev a nepotřebujete urgentně nakoupit pár věcí na rychlovku). Když máma přiveze plnou tašku, dítě o jídle už v podstatě rozhodovat nemůže. Napište si předem společný seznam. Rozhodujte společně, kolik mlsů nakoupíte, vybírejte a oba se sami i vzájemně hlídejte, jestli mlsáte opravdu tak, jak jste se dohodli :)

Koukněte, jak to se sladkostmi zmákli jinde

Někdo naplní dózu sladkostmi a všichni si mlsají dle libosti, jinde se domluví na týdenním přídělu nebo drobném kapesném u větších dětí, ať si za něj nakupují, co chtějí.

A máma už dávno nemusí vzdychat u nákupu a děti (ani máma) se nemusí s čokoládou schovávat na záchod :) Takhle to mají v různých Nevýchovných rodinách:

Máma Hela peče klasické sladkosti a s dětmi se dohodla na týdenní mlsací krabičce. Koukejte jak:

U nás klasické sladkosti s bílým cukrem nejsou, peču se sirupy a slady. Malá miluje sušenky z ovoce, takže toho sušíme kvanta a kupujeme rozinky a datle. Ovoce může kdykoliv a máme ho doma spoustu. Po čtvrtém roce začala milovat lízátka. Ze začátku chtěla jedno denně, teď ho většinou líže i dva dny, párkrát si lízne, zabalí ho a nechá.

Má krabičku, kam jí dám mlsky na týden. Má tam lízátko, datle, fíky, rozinky, mandle, kousek čokolády (80% nebo domácí slazenou medem) – a většinou toho sní tak půlku a zbytek jí zbyde do dalšího týdne. Ze začátku snědla skoro všechno hned a už se ptala, kdy bude další týden, ale pak si to začala sama hlídat. Přijde mi to takhle super – má k tomu volný přístup, může si dát kdy chce a kolik chce v rámci nějakého mnou regulovaného množství. Spokojené jsme obě.

- Hela

Maminka Anna zjistila, že to mají její obě děti jinak a že stres z přesných přídělů jim za to nestojí:

Já jsem málem padla do pasti bio-eko-domácí mámy. Jako jasně, proč ne, ale za domácí pohodu mi to nestojí. Takže sbohem, dokonalá mámo! :) – a od té doby si i muž víc pochutnává.

Naše děti to mají různě: Eliáš sladký k životu nepotřebuje, zato pro Anežku je to jako cítit boží přítomnost. Bez čokolády není její den úplný. A co, třeba bude cukrářka :) Míry a váhu má v pořádku, zuby zdravý. Jí víceméně všechno. I maso má ráda. Tak respektuju, jak to má, stejně jako necpu cukr Eliášovi. Já sama třeba dost sladím a jsem štíhlá.

Moji rodiče si s tím nikdy moc hlavu nelámali, jedli tak nějak všechno, ale ne moc, a k tomu pohyb. Děláme to stejně :) Bio-eko fandím, chutná mi to, dává mi to smysl, ale byla jsem z toho jen ve stresu a to odnesly děti. Zatím mi to nestojí za to – ale třeba jednou :)

- Anna Burdová

Máma Eva měla se sladkostmi docela problém. Ale jak přestala tlačit a zakazovat a dohodla se s dětmi na denním limitu, tak už jsou děti i ona mnohem víc v klidu:

U nás byl se sladkostmi obrovský problém. Než začal malý chodit do školky, kde se jely bonbonky, tak jsem mu kupované sladké nedávala vůbec. Pak jsem docela dlouho šílela z té přemíry cukru, a čím víc jsem zakazovala, tím větší téma u nás sladké bylo. Tisíckrát za den se mě ptal, jestli mu dám bonbonek nebo džusík.

Pak jsme nastavili ‚denní limit‘ – 3 gumové medvídky + 1 džusík na den. Každý den ráno jsem mu to připravila na kredenc v kuchyni a bylo na něm, kdy si to sní. Nejdřív to spořádal všechno hned ráno a odpoledne se vztekal, že chce ještě. Potom si nechával část i na odpoledne. A teď… jedno balení gumových medvídků nám leží ve skříni už měsíc a džusíky už ani nekupuju…

Asi na tom něco bude, že tlak vytváří protitlak. Čímž teda nechci říct, že bych mu byla ochotná ve sladkostech nechat totální volnost – nějakou ano, ale v rámci mých hranic. Ať jsme v tom v pohodě oba.

- Eva Caklová

Krok 4: Hřešení povoleno

Tenhle čtvrtý krok je důležitý, abyste neházeli sami sobě klacky pod nohy, sotva se vám povede udělat doma s mlsáním první pokroky. Netrestejte za chyby dítě ani sebe. I když jste se domluvili, že Kinder čokoládu fakt ne, tak když ji na mikulášské besídce u kamaráda tláskají všichni, ať si klidně výjimečně pochutná.

Aby se ta vaše dohoda o mlsání nestala něčím nepříjemným (co zase hlídá máma), o čem se nedá domluvit, když se podmínky změní - abyste se nedostali zpátky tam, kde jste byli. U neprůstřelného zákazu, proti kterému dítě půjde, jakmile trochu vyroste.

A naopak, nebojte se před dětmi odhalit, že třeba i vy bojujete s jídlem. Nebo s něčím jiným. Povídejte si o tom, jaké máte chutě a jak je přemáháte, nebo naopak kdy jste si dopřáli nějaký opravdu dekadentní dezert (moje TOP vysněná kalorická bomba je teď vanilková zmrzlina s horkými malinami a karamelovou krustičkou :))

Děti tak budou vědět, že se vám taky můžou svěřit, když je pro ně něco těžké. Že je neodsoudíte a nebudete se zlobit. Že jim s tím pomůžete. Protože to taky znáte, nejste neomylní. A když jim to někde ujede nebo na ně přijde mlsná, nebudou vám to tajit.

A ještě jeden tip: když víte dopředu, že pojedete do vysoce „rizikového“ prostředí :), jako je třeba návštěva u tety, která ráda mlsá, nebo na dovolenou, kde mají tu nejlepší zmrzku, domluvte se s dětmi předem na tom, jak moc budete hřešit :) Vy i ony.

Chtěli byste, aby vaše děti byly víc zodpovědné, a nejen za mlsání?

A aby i ti malí uměli říct třeba tohle: Mami, víš, já jsem si s Aničkou ve škole vyměnil svačinu za malou snikrsku, ale nebylo mi pak moc dobře od bříška… Můžem to spolu nějak napravit?

Takhle na rovinu mluví děti v rodinách, které vyzkoušely Nevýchovný přístup. A umí toho ještě mnohem víc. Třeba domluvit se s mámou a tátou na tom, jak bude vypadat úklid pokojíčku nebo příprava do školy. Aby to všechno nemuseli táhnout jenom rodiče. Pojďte se podívat, jak se to naučily - do našeho kurzu:

Chci, aby byly děti zodpovědné
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál...

O autorce

Aneta Boučková, Nevýchovná máma a absolventka kurzu Výchova Nevýchovou, maminka téměř dvouletého syna Filipa.

„Vystudovala jsem anglistiku a stala se překladatelkou. Ráda pomáhám lidem si porozumět, ať už je bariéra jazyková, nebo jiná. Špatně by se mi žilo bez tance a Tolkien a letní bouřky mi dělají radost k zbláznění.” Aneta

Napište nám: Jak to máte se sladkostmi vy?