Jak pomoct dětem k odvaze, když se něčeho bojí a netroufají si

„No ták, zkus to, nebuď poseroutka,“ zkouší to ještě táta, aby mu pomohl překonat strach. A pak se k nim přitočí asi 5letá holčička a povídá: „Já se nebojím, já už jsem velká. Velký nejsou poseroutky, že jo,“ a maže na klouzačku.

Velký nejsou poseroutky? Omyl

Zkoušíte to podobně, když se váš brouček bojí na klouzačku, do bazénu, na kolo nebo na lyže, anebo třeba dojít si sám k okýnku pro zmrzlinu? Vždyť už jsi přece veliká holka, to zvládneš, hele, nic to není, neboj. Takovej velkej kluk, velký chlapi to zvládnou, tak pojď, jdem na to, nejsi přece žádný mejdlo.

Jestli jo, snažíte se je tím asi podpořit, vlastně jim pomoct, že?

Tak pojďte mrknout, proč jim tyhle hecovací strategie typu „to zvládneš, už jsi veliká“ někdy vůbec nepomáhají. Naopak, často je tlačí čím dál víc do kouta. A mimo to jim ukládají do hlavy jeden omyl o tom, co znamená být velký.

Proč tohle hecování nepomáhá

Viděno logicky, když dítě sjede po klouzajdě, nic se mu nestane. Vážně se není čeho bát. Není důvod vyvádět. Jenže měli jste někdy z něčeho strach?

Třeba – znáte ten pocit, když vás děti hecují na tobogán, mamííí, pojeď, nic to není, hele, a vy se díváte nahoru a klepou se vám kolena jen z toho pomyšlení, že byste tam vylezli, natož se sklouzli? Ale ono to fakt nic není, nebojte, nic se vám nestane, podívejte kluka, jak jede, jste přece velký, ne? ;)

Co? Dáte to?

Tobogán je samozřejmě jen příklad, jestli je to pro vás brnkačka, představte si místo něj třeba seskok s padákem nebo výstup někam do výšky, cokoli, co je těžké pro vás.

Stojíte tam a cítíte, jak se vám stahuje břicho. Váháte. Zvednete nohu, že teda jo, ale pak se zas kouknete nahoru a ztěžknou vám nohy. Sbíráte odhodlání. Ale někde ve vás je pořád malá dušička. A někdo do vás bez ustání hučí – pojeď, polez, skoč, pojď, zkus to, nic to není, ty to přece zvládneš, taková velká holka, takovej velkej kluk. No taak! Nebuď poseroutka! No prosim tě! Šup!

Nemáte chuť zacpat si uši? A nevypadne z vás nakonec něco jako Nejdu ti řikám! Dej už mi s tim pokoj konečně!?

A stejně zareaguje mnohdy i dítě. I když neřekne od plic dej mi s tím pokoj!, sekne se.

A když k tomu rodič, vyčerpaný vším tím marným ukecáváním, navrch přidá ještě nějakou naštvanou strategii typu „ukážu ti, jak jsi hrozný“, pěkně tím dítěti zatopí. Přitom ho chtěl jenom povzbudit.

A víte, které to jsou? Ty naštvané strategie, co vlastně říkají dítěti, jaké je hrozné? Asi nejčastější jsou tyhle čtyři:

4 strategie, které radši zahodit

1) Nálepkování: No ty seš teda strašpytel. Tak polez dolů, ty náš poseroutko. Teeda, ty jsi mimino.

2) Srovnávání s ostatními: Podívej holčička, jak to umí. Koukej chlapeček, ten vůbec nepláče. Všechny děti se kloužou, vidíš?

3) Vyčítání: Tak to jsme nemuseli to plavání platit, když pak ani pořádně nevlezeš do vody. Takovejch peněz…

4) Vyhrožování: Tak jestli to teď nesjedeš, tak příště si to rozmyslim, abysme jeli na hory. Tak když si tu zmrzlinu nepůjdeš koupit sama, taková velká holka, tak teda žádná nebude.

Znáte je? Tyhle vydírací rodičovské strategie?

Jasně, rodiče to tak většinou nemyslí. Tak rádi by dítě povzbudili, aby to zvládlo a mělo ze sebe radost, že to dokáže... že jo?

Ale víte, všechny tyhle věty by měly patřit někam na seznam „nepovolených rodičovských zásahů“. Protože podívejte, kdyby vám někdo řekl, když nezvládnete ten tobogán, nebo sjezdovku, nebo seskok, cokoli:

No ty seš posera. Koukni Pepa, jak to pěkně zvládl, ten je odvážnej, a ne jako ty. Zbytečně jsme za to utratili peníze. A ty tu teď stojíš a děláš scény, ani to nezkusíš. Tak příště žádný hory.

Nepříjemný, co?
A možná vás Pepa pěkně s*ere, když vám ho takhle předhazují. (Odpusťte ten výraz, ale docela sedí, ne?)

Navíc, když vám tohle řekne někdo blízký, koho máte rádi?
Neraní vás to?

Víte, není žádný důvod se domnívat, že děti to nezabolí úplně stejně.

Takže kudy na to, když je chcete podpořit?

Než si na to za moment odpovíme, pojďte si ještě trochu posvítit na ty strachy, které jsou ve hře, když si dítě netroufá a rodič tlačí. Je tu totiž jedna zajímavá souvislost.

Napadlo vás někdy, že ty ukecávací a donucovací věty, které mají dětem pomoct překonat nejistotu a strach, říkají rodiče taky ze strachu?

Dívejte:

Pokud jste některou z nich někdy na dítě použili – proč jste to řekli? Jasně, asi proto, abyste ho povzbudili. Ale co to pro vás znamená, když si netroufá? Když to nezvládne? Když nesjede, neskočí, neosmělí se… prostě to nedá? Z čeho máte strach?

Jen chvilinku se nad tím zamyslete, než řeknete, že žádný strach nemáte a jenom vás štve, že je posera :)

…

Dost dobrý rodič

Tak co? Přišli jste na něco?

- Bojíte se třeba, že to bude mít v životě těžké, když bude poseroutka?
- Nebo vás straší, že tohle už by měl dávno umět – plavat, lyžovat, říct si u okýnka o zmrzku, nebo cokoliv – a když to neumí, někde jste selhali?
- A že se to v životě nenaučí? S tím jeho opatrným přístupem?
- Nebo že dělá scény kvůli věcem, které ostatní děti zvládají, a roste z něj cíťa?
- Že je horší než ostatní děti?
- Že je příliš pomalý? Nesmělý? Ne dost dobrý? Dost šikovný?

Znáte tyhle rodičovské obavy?

A taky někde uvnitř sebe cítíte ten nenápadný tlak – zvládni to, zvládni ho, nauč ho to, musíš, honem, jinak nejsi dost dobrý. Dost šikovný rodič?

Pokud teď řeknete ne, tohle neznám, budete v našem rodičovském světě spíš výjimka :) Spousta rodičů tyhle obavy prožívá, ne třeba pořád, ale sem tam se ozvou a umí pěkně tlačit. Takže rodič pak hezky pěkně zatlačí na dítě a trápí se, když brouček ty výkony nedá.

(Jiná věc je, že jako rodiče jsme taky neustále pod tlakem výkonů, srovnávání, tabulek… takže není divu, jsme tím nasáklí. Ale to je téma na úplně jiný článek :))

Každopádně „Velký holky a kluci se nebojí“ je lež jak věž. Když se podíváte, z čeho všeho máme my velcí obavy…

Navíc úplně zbytečně dětem vnucujeme myšlenku, že být velký znamená všechno zmáknout a ničeho se nebát. Podobnými větami jako: Vždyť už jsi velká, nebuď strašpytel, to zvládneš prosim tě! Takovej velkej kluk, přece se nebudeš bát, tak šup, skákej, nebuď posera!

No a nebylo by lepší si přiznat, že nám velkým občas taky něco nejde, na něco si netroufáme a z něčeho máme strach, než vytvářet dojem Superhrdiny a chtít pak totéž po dětech?

K zamyšlení, ne? ;)

3 krůčky, jak dítě podpořit

Vás teď ale možná ještě napadá: Dobře, a jak teda dítě podpořit, když si netroufá? To mu mám jako říkat „Jojo, jen se boj, já se taky bojím?“

To samozřejmě nemusíte :)
Místo hecovacích a donucovacích strategií můžete udělat 3 snadné podporující krůčky. Ukážeme si je na příběhu s klouzačkou. Ale vy si je klidně převeďte na jinou situaci, která se vás týká – bojí se na svah, bojí se do bazénu, netroufá si sám říct o zmrzku, cokoli.

První krůček je úplně jednoduchý. Je to spíš podpůrná myšlenka, než aktivní krok. A jmenuje se:

Jsme oba v pořádku

A co to znamená?

Vzpomeňte si na Pepu, jak byl lepší než vy. Protože je Pepa. A vy jste vy. A to je v pořádku. A vaše dítě? Je asi jiné než sousedovic Klárka. A to je taky v pořádku. Každý jsme nějaký.

Tohle jednoduché uvědomění vám pomůže uvidět ve svém dítěti – které právě sedí nahoře na klouzačce a netroufá si sjet, zatímco ostatní děti jezdí jak draci – uvidět ve svém dítěti místo malého poseroutky jen malého človíčka. Není horší než Pepa. Jen si teď netroufá. Za chvilku to možná zvládne. A vy proto nebudete horší rodič, když ho z fleku neukecáte hned teď.

A je tu druhý krůček. Ten zní:

Netroufá si? Dovolte mu to

Klidně například řekněte:

Dáte mu tím právo na jeho pocity. Nesmáznete je honem jako zbytečné cavyky. Takže se za ně nemusí stydět nebo se cítit nepatřičně. Nemusí vám nic dokazovat. Vidí, že ho chápete. A může vám říct, jestli má fakt strach nebo co se děje. Otevřeně a s důvěrou, že ho neshodíte.

A z téhle malé situace na hřišti se může naučit něco důležitého o vašem vztahu. Místo aby se o sobě naučil, že je poseroutka a strašpytlík.

Třetí krůček je už jen pokračováním druhého. A zní:

Nabídněte podporu

Když jste mu dovolili, že se může cítit jak se cítí, zeptejte se, jestli mu s tím, na co si netroufá, můžete pomoct. Třeba takhle:

Jasně, že to neřeknete všechno najednou :) Ale něco z toho. A počkejte, co dítě na to.

A jenom pozor, abyste tu pomoc na něj zase nezačali chrlit jako prve ty hecovací věty. Rodiče to tak někdy dělají. Že honem přispěchají se svým řešením a valí ho rovnou na dítě, aniž by zjistili, jestli o takovou pomoc vůbec stojí. Nebo jestli mu fakt pomáhá. Začnou třeba říkat: Hele, já jsem tady dole, chytám tě, jo. Pojeď, já tě podržim. Ukaž, já ti dám ruku. No tak pojeď, hele, jsem tu, držím tě. Tak šup.

Což samozřejmě může pomoct. Ale taky nemusí. Vezměte to podle sebe.

Představte si, že třeba vaříte kamarádce kafe a hrnek vám vyklouzne z ruky a všechno se rozleje. A kamarádka vám v tu ránu stojí za zadkem (rozumějte, chce vám pomoct) a říká: Ukaž, já ti to tady podržim. Zvedni to, já ti pomůžu. Já ti to utřu. Kde máš hadr? Dělej. Tak šup.

Docela otravné, ne?

Nepomohlo by vám spíš, kdyby kamarádka řekla něco jako: Tyjo, to je k vzteku, viď. Můžu ti s tím pomoct? A nechala by vám prostor? Abyste si sami řekli, jakou pomoc chcete? Nebo nechcete?

A to stejné můžete udělat vy se svým děckem u klouzačky :)

Nenabízejte mu horem dolem pomoc, kterou považujete za nejlepší vy. Nejdřív se ho zeptejte. A sledujte. Až pak případně hledejte spolu, co by pomohlo. Když nic neříká nebo neví, klidně navrhněte – tak já ti dám ruku, chceš? pomůže ti to?

Ale nebuďte dělo, které chrlí nevyžádanou pomoc a pak se ještě zlobí, když ji ten druhý patřičně neocení.

(Mimochodem, nedělá vám to náhodou vaše maminka taky? S nejlepšími úmysly? ;))

Prostě: Nebuďte tank a netlačte silou

Jasně, rodiče to někdy vážně štve, když se můžou rozkrájet, skáčou kolem dítěte, aby mu pomohli, a ono tam dál sedí na klouzajdě jak pecka a ještě se rozbrečí. Takže se nekrájejte. A když to proteď nejde ani po všech vašich návrzích a společném hledání, co by mu pomohlo – dovolte si nechat dítě, ať to pro dnešek nezvládne.

Cože?? Ale to přece nejde. To by tam pak seděl pořád. A musím ho přece nějak přesvědčit, přimět, dokopat…

Ozývá se to ve vás?

No a co když nemusíte?

Ono to totiž neznamená NAVŽDY, když ho dneska do toho sklouznutí nedonutíte a do toho bazénu nenarvete. Třeba si troufne příště. Nebo za měsíc. Možná potřebuje dozrát. Nebo to pak spolu vymyslíte doma, co by mu příště pomohlo. V klidu, až mu nebudou dýchat na záda další děti, co se tlačí na klouzajdu. A příště to zvládne. Co?

A jenom taková šťouravá otázka, neberte ji zle, je fajn se nad ní zamyslet:

Kolik času jste byli doteď ochotni strávit tím ukecáváním a dalšími „povzbuzovacími“ strategiemi, které skončily dětským pláčem, vaším vyčerpáním a nezdarem? A kolik času se rozhodnete dopřát svému dítěti, aby věci zvládlo ve svém tempu a čase?

Může pomoct rodičovská jistota

Ale některé věci prostě chci, aby se moje dítě naučilo. A myslím, že je dobrý, aby se odvážilo…

Máte na jazyku něco takového?

S tím nejde než souhlasit.

Vždycky je ale dobrý zvažovat, jestli na dítě jen nesmyslně tlačím, pod tlakem vlastních tlaků, a nebylo by lepší nechat ho dozrát, až si troufne. Protože klouzajdy a tobogány a nakonec ani ty kola a lyže nejsou přece životně důležité záležitosti. A když to nezvládne ve třech, tak třeba ve čtyřech nebo v šesti. Sice to není ideální pro naše rodičovské ego, ale pro dítě třeba jo? Co myslíte?

Ale pokud cítíte, že o něco fakt jde, a že by bylo dobrý, aby se dítěti povedlo svou nejistotu nebo strach překonat – protože ho to posílí a pomůže mu to o kousek vyrůst – pokud to vnímáte takhle a není to právě jen rodičovské ego, které se bojí selhat, tak se toho nebojte. Protože v takových chvílích může dítěti pomoct, že najde tu pevnou jistotu ve vás.

Jistotu, se kterou sjíždíte na lyžích, skáčete do bazénu nebo si jdete k pultu pro zmrzku vy. Jistotu, o kterou se může opřít, když samo je nejisté.
A která netlačí, nenutí, naopak říká: Chápu tvůj strach. Ale dívej, jsem tu s tebou. Dělám to takhle. Spolu to zvládnem. Nebojím se tvého selhání. Můžeš se teď o mě opřít. Podej mi ruku a pojď.

Tahle jistota je jako laskavá, ale pevná ruka táty, která mě nepustí, když upadnu. Můžu se na ni spolehnout. Můžu se jí držet, abych se odvážil na cestu do neznáma. Můžu se jí držet, když spolu skáčem do bazénu, protože cítím, že je silná a sebejistá. Stojí při mně a jde do toho se mnou, nehecuje jen ze břehu. A nenechá mě pod vodou.

Cítíte?
Jak je to jiné než „no tak neboj, skákej, dělej, nebuď posera“?  

Tahle jistota je jako maják. Stojí pevně ve středu dění a ukazuje směr. A když ji v sobě rodič najde, dítě má šanci se o ni opřít a vykročit.

A někdy se pak osmělí i do úplně nečekaných věcí, nejen do tobogánů :) Třeba jako se to stalo v případě téhle 6leté holčičky, která se bála nechat si opravit zoubky. Její maminka nám do Nevýchovy psala: „Prosím o radu. Už jsme to zkoušeli 3x, ale neúspěšně.“ A takhle to dopadlo:

Ale víte, nejde o to, přimět dítě, aby se přestalo bát a zareagovalo přesně takhle „ukázkově“. To by byl pořád stejný tlak. Jde o to, hledat rodičovskou jistotu v sobě. A hledat cestu spolu se svým dítětem.

Tak ať se vám to daří.
A kdybyste s tím chtěli pomoct, pojďte s námi do rodičovského seriálu, který vám ukáže další směr.

Pošlete článek dál: