Jak pomoct dětem k odvaze, když se něčeho bojí a netroufají si

Pojďte zbořit mýtus o malých poseroutkách
a udělat 5 krůčků směrem k odvaze

No tak neboj, sklouzni se. Pojeď, chytám tě. Hele kluk, jak jede, vidíš? Nic to není. Seš chlapák přece, pojeď, to dáš,“ hecuje v dobrém tatínek kloučka na hřišti. Ale klouček nejede. „Já nechcu, já se bojím,“ rozbrečí se. Vstává z klouzačky a leze dolů. Vzdal to.

„No ták, zkus to, nebuď poseroutka,“ zkouší to ještě táta, aby mu pomohl překonat strach. A pak se k nim přitočí asi 5letá holčička a povídá: „Já se nebojím, já už jsem velká. Velký nejsou poseroutky, že jo,“ a maže na klouzačku.

Velký nejsou poseroutky? Omyl

Zkoušíte to podobně, když se váš brouček bojí na klouzačku, do bazénu, na kolo nebo na lyže, anebo třeba dojít si sám k okýnku pro zmrzlinu? Vždyť už jsi přece veliká holka, to zvládneš, hele, nic to není, neboj. Takovej velkej kluk, velký chlapi to zvládnou, tak pojď, jdem na to, nejsi přece žádný mejdlo.

Jestli jo, snažíte se je tím asi podpořit, vlastně jim pomoct, že?

Tak pojďte mrknout, proč jim tyhle hecovací strategie typu „to zvládneš, už jsi veliká“ vůbec nepomáhají. Naopak, často je tlačí čím dál víc do kouta. A mimo to jim ukládají do hlavy jeden zásadní omyl o tom, co znamená být velký. Omyl, který jim nakonec brání skutečně vyrůst v sebejistého člověka. Tak ho tu dneska spolu „odstřelíme“, jo? :) Aby už nesvazoval děti ani vás.

Proč tohle hecování nepomáhá

Ty věty, které tu zatím zazněly a kterými se rodiče snaží děti povzbudit, když se něčeho bojí a nechtějí do toho jít, jsou obvykle moc dobře míněné. Chceme trochu zlehčit toho „strašáka“, aby viděly, že to nic není, že jo. Ukázat jim, že na to mají a že se tu ve skutečnosti není čeho bát. A ono třeba, viděno logicky, fakt není. Nic se mu přece nestane, když sjede po klouzajdě. Jenže měli jste někdy z něčeho strach?

Třeba – znáte ten pocit, když vás děti hecují na tobogán, mamííí, pojeď, nic to není, hele, a vy se díváte nahoru a klepou se vám kolena jen z toho pomyšlení, že byste tam vylezli, natož se sklouzli? Ale ono to fakt nic není, nebojte, nic se vám nestane, podívejte kluka, jak jede, jste přece velký, ne? ;) Co? Dáte to?

Tobogán je samozřejmě jen příklad, jestli je to pro vás brnkačka, představte si místo něj třeba seskok s padákem nebo výstup někam do výšky, cokoli, co je těžké zrovna pro vás a nemáte na to odvahu. Stojíte tam a cítíte, jak se vám stahuje břicho. Váháte. Zvednete nohu, že teda jo, ale pak se zas kouknete nahoru a ztěžknou vám nohy. Sbíráte odhodlání. Ale někde ve vás je pořád malá dušička. A někdo do vás bez ustání hučí – pojeď, polez, skoč, pojď, zkus to, nic to není, ty to přece zvládneš, taková velká holka, takovej velkej kluk. No taak! No prosim tě! Šup!

Nemáte chuť zacpat si uši? A nevypadne z vás nakonec něco jako Nejdu ti řikám! Dej už mi s tim pokoj konečně!?

Stejně reagují i mnohé děti. I když neřeknou od plic dej mi s tím pokoj!, seknou se.

4 strategie, které odvahu nedodají. Zahoďte je

A když k tomu rodič (vyčerpaný vším tím marným ukecáváním) navrch přidá ještě nějakou další strategii typu „aby se malej hecnul, přece na to má“ – nechtíc zatne dítěti pěkně do živého.

Víte, které strategie to jsou? Tady jsou čtyři nejčastější:

1) Hodnocení: No ty seš teda strašpytel. Tak polez dolů, ty náš poseroutko.

2) Srovnávání s ostatními: Podívej holčička, jak to umí. Koukej chlapeček, ten vůbec nepláče. Všechny děti se kloužou, vidíš?

3) Vyčítání: Tak to jsme nemuseli to plavání platit, když pak ani pořádně nevlezeš do vody. Takovejch peněz…

4) Vyhrožování: Tak jestli to teď nesjedeš, tak příště si to rozmyslim, abysme jeli na hory. Tak když si tu zmrzlinu nepůjdeš koupit sama, taková velká holka, tak teda žádná nebude.

Znáte je?

Rodiče tím většinou samozřejmě nemyslí nic hrozného, tak rádi by dítě povzbudili, aby to zvládlo a mělo ze sebe radost, že to dokáže. Je to tak?

Ale víte, všechny tyhle věty by měly patřit někam na seznam „nepovolených rodičovských zásahů“. Protože dítě většinou jen víc a víc sráží. Někde uvnitř něj se totiž začne ozývat nešťastný hlásek:

Máma s tátou se na mě zlobí, když to nezvládnu. Jsou naštvaní, že to nedokážu. Musím. Jinak je zklamu. Nejsem pro ně dost šikulka.

A to je bolavý pocit, který vás zahání do kouta a připravuje o sebejistotu. Protože na vás tlačí a říká vám (hlasem vašeho nejbližšího):

Zvládni to, honem, nebo nejsi dost dobrý/á.

Však si to pojďte zase představit na sobě, mámo, táto.

Snadno se to řekne. Ale hůř poslouchá

Co kdybyste ten tobogán, o kterém jsme mluvili prve, nesjeli? Nebo na ten plot nevylezli, s tím padákem neskočili, prostě jste to nedokázali. A někdo, na kom vám záleží, nad vámi stojí a říká:

No ty seš posera. Podívej Klára, jak to umí. Koukni Pepa, ten je odvážnej, ne jako ty. Zbytečně jsme za to utratili peníze. A ty tu teď stojíš a děláš scény, ani to nezkusíš. Tak příště žádný hory. 

Jak vám je?

Taky je vám to líto? Nebo máte vztek na tu blbou Kláru, která je holt gazela, a na toho nabušenýho Pepu, že jsou lepší než vy? Možná se „zdravě“ naprdnete, vyhecujete, a přece jen to dáte, aby viděli? Ale co když se vám fakt klepou nohy a prostě nemůžete? To jste teda asi fakt nemožný…

Děti se cítí stejně

Pochopte prosím, děti na tom nejsou jinak. Cítí se úplně stejně hloupě. To proto mají na svahu nebo u bazénu ty napučené výrazy, takže vypadají, že je štve celý svět. Štve, tati, mami, kdo by chtěl tohle poslouchat.

A tak jestli jim chcete pomoct k odvaze, sebejistotě a dobrému pocitu ze sebe, zahoďte prosím strategie jako hodnocení (poseroutka, strašpytel), srovnávání s druhými, vyčítání, vyhrožování. Tudy cesta nevede.

Takže kudy na to?

Než si na to za moment odpovíme, pojďte ještě trochu líp porozumět těm strachům, které jsou ve hře, když si dítě netroufá. Objevíme zajímavou souvislost.

Napadlo vás někdy, že všechno to ukecávání, hecování a další zmíněné strategie na strach a nedostatek odvahy používají rodiče právě ze strachu? Že tak trochu ukecáváme svůj vlastní strach, když dětem říkáme – no šup, to nic není, to zvládneš, taková velká, prosim tě?

Jak to?
Koukněte na to.

Pokud jste někdy použili na dítě některou z těch vět, o kterých se tu bavíme – proč jste ji řekli? Přece proto, abyste mu pomohli zvládnout, na co si netroufalo nebo čeho se zbytečně bálo, jasně. A co to pro vás znamená, když to nezvládne? Když nesjede, neskočí, neosmělí se jít si sám koupit tu zmrzku, neotevře pusu… prostě to nedá? Z čeho máte strach?

Chvilinku se teď nad tím zamyslete prosím, než řeknete, že žádný strach nemáte a jenom vás štve, že…

Dost dobrý rodič. Pořád stejný tlak

Na co jste přišli?

Bojíte se třeba, že bude poseroutka a bude to mít v životě těžké? Nebo že už by to měl umět, a když to neumí, nekde jste selhali? Že se to v životě nenaučí s tímhle přístupem? Že je pořád jak mimino? Že vždycky vysrabí a nemá žádnou kuráž, kterou bude v životě potřebovat? Že máte pomalejší, bojácnější, paličatější dítě než kamarádka? Nebo že dělá zbytečné scény kvůli maličkostem (které ostatní děti zvládají) a roste z něj cíťa? Anebo se třeba bojíte, že vám brouček dělá ostudu?

Znáte podobné myšlenky?
A taky pořád někde uvnitř sebe cítíte ten tlak – zvládni to, zvládni ho, honem, nebo nejsi dost dobrý? Dost dobrý rodič?

Pokud teď řeknete ne, budete v našem dnešním rodičovském světě patřit spíš k výjimkám :) Většina rodičů v našich končinách tyhle strachy zná (a podvědomě v nich jede).

Velký nejsou poseroutky je lež jak věž, mami, tati. Když se podíváte, z čeho všeho máme my velcí obavy – které si mnohdy ani hned neuvědomíme. Anebo je před dětmi tutláme a větami jako vždyť už jsi velká, velký to zvládnou, nebuď poseroutka jim tvrdíme, že být velký znamená ničeho se nebát. A všechno zmáknout.

Jau. Cítíte, jaký je to balvan? Ničeho se nebát a všechno zmáknout? A ruku na srdce, znáte někoho takového? (Krom Supermana samozřejmě :)) Sami to nedokážeme. Tak proč to chceme po dětech?

A kolik odvahy se naučily od nás?

A pak, asi už jste slyšeli, že dítě se učí nápodobou. Vidí, jak reagujeme, co děláme, vnímá, jak se cítíme, co prožíváme, a každou minutu se z toho učí pro život. Tak pojďte mrknout, kolik odvahy se naučilo od nás. Hezky je to vidět v následujícím příběhu.

Nebuď strašpytel (když jsem já)

Rodiče s dětmi se o víkendu sešli na prima akci: pohádkový les. Děti čeká tajemná stezka lesem plná pohádkových bytostí, na které budou plnit jednoduché úkoly a sbírat body, které na konci vymění za odměnu. Děti se těší. Ale některé si netroufají.

„No tak neboj, to zvládneš, nejsi žádnej strašpytel, ne? Vždyť mamka půjde s tebou. A vy větší, hezky po jednom, jakýpak ve skupince. To byste si to ani pořádně neužili. Vy už se přece nebojíte, ne?“ říkají dobromyslně organizátoři akce dětem na startu.

Děti nesměle koukají. A rodiče taky. Rádi by, aby děti mohly jít ve skupince, ale… rozdělí je podle pokynů. Chtělo by to totiž kus odvahy říct organizátorům – ne, my se trochu bojíme, potřebujeme jít spolu, my si to společně užijeme víc. Děti si oponovat netroufly. Jenže ti velcí rodiče, co tam byli s nimi? Taky si netroufli se ozvat.

A řeknete si, no co, pohádkový les, taková maličkost, vždyť je to legrace, co to s tím má co společného, že je náš malý ze všeho připodělaný?

Jasně, maličkost. Jenže právě v těchhle každodenních maličkostech se od nás děti učí: Buď odvahu, nebo ustrašenost. Buď to, jak se vzmužíme a zkusíme to, anebo to, jak se poddáme strachu a neuděláme nic.

Jak to souvisí se strachem na klouzačce

Neberte to jako výtku, prosím, odvaha je velké téma a každý ji v různých životních situacích sbíráme, jak nejlíp dovedeme (a někdy prostě zatím nedovedeme, i když jsme velcí).

Ale až se příště brouček roztřese na klouzačce, že se bojí, že nejede – kolik měl doteď příležitostí vidět, jak se máma s tátou odváží? Víte, on je ten prve zmíněný tobogán nebo seskok s padákem, na který si netroufnete, možná až nejvyšší level (překonat výšku, rychlost, vzdálenost...). Ale kolik odvahy má máma s tátou v těch každodenních maličkostech?

Kolik odvahy postavit se za sebe a nesklopit uši? Nebo kolik odvahy jít do nových věcí a nesedět ze strachu z neznámého sto let na jednom na místě? Je těžké naučit děti odvaze, dokud jsme sami v životě tak trochu strašpytlíci a často radši volíme ústup, než abychom šli do akce.

Možná se pak vším tím hecováním jenom snažíme děti popostrčit, aby byly odvážnější než my. Aby to měly v životě jednodušší, že? Na klouzačce to začíná. Jenže to nefunguje.

Naučit někoho, co sám neumím, je vždycky jen teorie bez příkladu. A jak známo, příklady táhnou. Takže je to zase spíš na nás, mami, tati, přinášet krůček po krůčku víc odvahy do života, aby ji děti měly kde okoukat.

5 krůčků, jak děti podpořit, aby si troufly

Dobře, je tu nová výzva :), odvaze se můžeme učit celý život, a je to dlouhodobě jediná cesta, pokud ji chceme dětem přirozeně předat. Jak ale reagovat teď, když si dítě netroufá a rádi bychom ho povzbudili – aniž bychom na něj vytáhli všechny ty strategie jako hodnocení, srovnávání s druhými, vyčítání, vyhrožování?

Zůstaňme u příběhu s klouzačkou, abychom si na něm ukázali, jak na to. Klidně si ale těch 5 krůčků převeďte na jinou situaci – bojí se na svah, bojí se do bazénu, bojí se sám říct o zmrzku, cokoli.

Ta první věc, kterou potřebujete udělat, když tam tak nahoře sedí a vidíte, že si asi netroufá, nebo vám přímo řekne – já se bojím – je úplně jednoduchá. Už jsme ji tu trochu nakousli. Jen někdy je prostě ze začátku pro rodiče nová, dosud nepoznaná, „divná“. Takže chce ždibíček odvahy :) Zní:

Jsme oba v pořádku

A co to znamená?

Vzpomeňte si, že ani vy vždycky všechno nezvládnete, a nejste kvůli tomu horší než Klára nebo Pepa, kteří jdou okamžitě do všeho. Jste už sice velcí, ale nejste Superman.

Tohle uvědomění vám pomůže vidět i ve svém dítěti místo malého poseroutky jen človíčka, který si právě teď na něco netroufá. Možná potřebuje čas. A s trochou podpory to hravě zvládne. Možná ne hned. A vy proto nebudete horší rodič, když ho teď z fleku neukecáte k výkonu.

A s tímhle pocitem, že jste oba v pořádku, i když se něco někdy nedaří na první dobrou, pak udělejte druhý krůček:

Netroufá si? Dovolte mu to

Místo všech hecovacích vět – no tak pojeď, dělej, nic to není, čeho se bojíš prosim tě – klidně například řekněte:

Netroufáš si?
Ty se bojíš?
Nechce se ti jet?
Nevíš, jestli to zvládneš?
To nevadí.

Dáte mu tím právo na jeho pocity. Nesmáznete je honem jako zbytečné cavyky. Takže se za ně nemusí stydět. Nemusí vám nic dokazovat a může vám říct, jestli má strach nebo co se děje. Nebo vám to dát najevo, když je třeba teprve maličké a ještě moc nemluví. Otevřeně a s důvěrou, že ho neshodíte.

Což je mimochodem obrovská deviza do budoucna. Představte si, že by se dítě později třeba bálo něčeho nebo někoho na základce, na střední. Přijde za vámi s důvěrou a svěří vám svoje strachy? Nebo si je nechá pro sebe, protože si bude pamatovat, že máma s tátou na jeho pocity říkají – čeho se bojíš, nebuď poseroutka, to zvládneš prosim tě?

Ono se to nezdá, ale ten čas, kdy se děti učí rodičům důvěřovat nebo nedůvěřovat, svěřit nebo nesvěřit, se počítá už od peřinky.

Nabídněte podporu

No a když jste ho ujistili, že má právo na svoje pocity, a neshodili jste je, udělejte třetí krůček. Zeptejte se ho, jestli mu s tím můžete pomoct. Třeba takhle:

Můžu ti s tím nějak pomoct?
A jak ti můžu pomoct, aby sis troufnul/a?
Co bys potřeboval/a?

Jen pozor, jedna věc je tu důležitá: Rodiče podporu většinou nabízejí tak, že honem přispěchají se svým řešením a valí ho rovnou na dítě, aniž by zjistili, jestli o takovou podporu stojí a jestli mu fakt pomáhá. Když zůstaneme u jednoduchého případu s klouzačkou, začnou třeba říkat: Hele, já jsem tady dole, chytám tě. Pojeď, já tě podržim. Ukaž, já ti dám ruku. No tak pojeď, hele, jsem tu, držím tě.

Což samozřejmě může pomoct. Ale často taky nepomáhá. Vezměte to podle sebe. Malý příklad:

Vaříte třeba kamarádce kafe a hrnek vám vyklouzne z ruky a všechno se rozleje. A kamarádka vám v tu ránu stojí za zadkem (rozumějte, chce vám pomoct) a říká:
Ukaž, já ti to tady podržim. Zvedni to, já ti pomůžu. Já ti to utřu. Kde máš hadr?

A vás to znervózňuje, protože máte trochu stres, chtěli jste udělat dobrý kafe, a teď je všechno vylitý, honem nevíte, kde máte ten hadr, asi v koupelně, ale než byste jí to vysvětlili… nejvíc by vám pomohlo, kdyby zůstala sedět u stolu a nepletla se vám do toho. Co? Znáte to?

V takové chvíli může zkrátka nevyžádaná pomoc přijít i hodně nevhod. Zatímco kdyby kamarádka řekla: Tyjo, to je k vzteku, viď. Můžu ti s tím pomoct? zůstal by vám prostor říct třeba: Ne, díky moc, já si to tu nějak potřebuju zmáknout, nevim teď ani, kde mám hadr. Ale víš co, nemáš zatím kapesníček? Mohli byste si říct o pomoc, jakou skutečně potřebujete.

Mít svůj prostor je důležité

A stejný prostor často pomůže i dětem. Takže nenabízejte honem pomoc, kterou považujete za nejlepší vy. Nejdřív se ptejte. A sledujte. Hledejte spolu.

Když dítě nic neříká, klidně navrhněte – tak já ti dám ruku, chceš? pomůže ti to? – ale nebuďte tank, který chrlí pomoc a pak se ještě zlobí, když ji druzí neocení. (Nedělá vám to náhodou vaše maminka taky? S nejlepšími úmysly? ;))

Takže čtvrtý krůček:

Netlačte silou

Jasně, rodiče to někdy vážně naštve, když se můžou rozkrájet, skáčou kolem dítěte, aby mu pomohli, a ono tam dál sedí na klouzajdě jak pecka a ještě se rozbrečí. Takže se nekrájejte (stejně vás to jen vyčerpává), a když to proteď nejde ani po všech vašich návrzích a společném hledání, co by mu pomohlo – dovolte si velkou, odvážnou věc: nechat dítě, ať to pro dnešek nezvládne.

Cože?? Ale to přece nejde. To by tam pak seděl pořád. A musím ho přece nějak…

… Nemusíte.

Ono to totiž neznamená pořád, když ho dneska do toho sklouznutí nedonutíte a do toho bazénu nenarvete. Třeba si troufne příště. Nebo za měsíc.

Kolik času jste byli doteď ochotni strávit tím ukecáváním a dalšími „povzbuzovacími“ strategiemi, které skončily jeho pláčem, vaším vyčerpáním a nezdarem? A kolik času se rozhodnete dopřát svému dítěti, aby věci zvládlo ve svém tempu a čase?

Třeba je to totiž i pro něj nové, neznámé, nějak „divné“. Třeba je mu to něčím nepříjemné (klouzačka výškou a bazén studenou vodou, těžko říct, každý to máme jinak). Třeba mu chvilku potrvá, než se poprvé odváží. Netlačte na něj, ať je to hned.

Znáte ty situace, kdy se rodiče půl roku horlivě snaží naučit dítě jezdit na kole nebo potápět hlavu, až nakonec ztratí nervy a prostě se na to vyprdnou – on se to snad nikdy nenaučí, já už nevim, co s nim, kašlu na to – a za pár dní to dítě začne samo zkoušet, protože k tomu dozraje?

Možná je to teď přesně ten případ?

Dejte mu důvěru

A kde je ten krok, kdy si teda konečně troufne, ptáte se? Tady :)

I když vás to třeba bude trochu mrzet, že na tu klouzajdu, na to kolo, na ty lyže, do toho bazénu nebo stánku se zmrzlinou dneska sám nevleze, podejte mu ruku (třeba jen pomyslně, kdyby o to nestál) a řekněte mu:

Tobě to dneska asi nejde, viď, i když jsme se snažili. Víš co, to nevadí. Já vím, že to zvládneš, až se na to budeš cítit. A kdybys s tím potřeboval pomoct, jsem tu.

A samozřejmě mu to nemusíte říct takhle doslova, použijte vlastní cit a vlastní slova. To podstatné na nich je důvěra ve vaše dítě – že není poseroutka a jednou, až přijde jeho čas a bude se na to cítit, to dokáže.

Protože cítíte? Když ve vás někdo věří a nesráží vás ani netlačí, můžete se o něj kdykoli opřít. A vaše odhodlání sílí, odvaha roste. Nechte ji v dětech v klidu vyrůst, mámo, táto, když má být stabilní a zapustit kořeny. Však ji pak budou potřebovat celý život.

Anebo ještě jedna možnost. I tohle je cesta nápodobou

Když si uvědomíte, co vaše dítě prožívá, když do něčeho nejde – že se asi bojí a že je nejisté – můžete ho buď nechat pomalu sbírat odvahu podle prvních 5 krůčků, které jsme si tu ukázali. Nebo mu taky pomoct, aby našlo pevnou jistotu ve vás.

Jistotu, se kterou sjíždíte na lyžích, skáčete do bazénu nebo si jdete k pultu pro zmrzku vy. Jistotu, která netlačí, nenutí, naopak říká: Chápu tvůj strach. Ale dívej, jsem tu s tebou. Dělám to takhle. Spolu to zvládnem. Nebojím se tvého selhání. Můžeš se teď o mě opřít. Podej mi ruku a pojď.

Tahle jistota je jako laskavá, ale pevná ruka táty, která mě nepustí, když upadnu. Můžu se na ni spolehnout. Můžu se jí držet, abych se odvážil na cestu pohádkovým lesem, i když vím, že tam možná někde vykoukne strašidlo. Můžu se jí držet, když spolu skáčem do bazénu, protože cítím, že je silná a sebejistá. Stojí při mně a jde do toho se mnou, nehecuje jen ze břehu. A nenechá mě pod vodou.

Cítíte? Tahle jistota je jako maják. Stojí pevně ve středu dění a ukazuje cestu.

A když ji v sobě rodič najde (namísto hecování, že to nic není, a rádoby silných řečí o malých poseroutkách), dítě ji ucítí. Někdy se pak osmělí i do nečekaných věcí a dějí se doslova zázraky. Jako v případě téhle 6leté holčičky, která se bála nechat si opravit zoubky. „Prosím o radu. Už jsme to zkoušeli 3x, ale neúspěšně,“ psala nám její maminka. A pak:

Přišla jsem na to, co bych potřebovala já, kdybych se bála

Děkuji za radu, která mi moc pomohla. Dlouho jsem nad tím uvažovala, co bych potřebovala od svojí maminky, je těžké vžít se do dětského světa. Nakonec jsem usoudila, že je zbytečné malou utěšovat a mluvit o tom, jak to bude v pohodě. Tomu přece nevěříme ani my dospělí, když se bojíme. Co v tu chvíli potřebujeme?

Přece jenom to, aby vedle nás byl někdo, z koho je cítit jistota a klid a my se přestali bát. Proč bychom se báli? Vždyť ten člověk vedle nás je úplně v klidu, to přece znamená, že jsme v bezpečí a nic nám nehrozí. Vzpomněla jsem si ještě na citát, který jsem kdysi četla:
Být rodičem znamená být pro dítě majákem v rozbouřeném moři.

Tak jsem o tom přestala mluvit a přestala se bát a stala se majákem. Dnes odpoledne jsem došla pro Alenku do školky, přitiskla ji k sobě a zeptala jsem se, jestli bychom mohly zajít opravit ten zoubek (jen tak mimochodem). Alenka na to: TAK JO. Tak jsme tam zašly a zoubek opravily. Chovala se suverénně, jako by s tím nikdy problém neměla.

- Lidka

Jak se stát majákem pro svoje dítě

Nejde dát do pár řádků přesný návod, jak se stát tímhle bezpečným majákem, aniž bychom vás okradli o vaši jedinečnou cestu. Je to totiž celý soubor změn uvnitř. V tobě, tati, mami. Soubor změn, který promění rodičovské váhání, strachy a nejistotu ve stabilitu a jistotu. Ale už dnešními 5 krůčky tahle změna začíná. Nejen na klouzačce. Uvidíte, zkuste je. Myslíme na vás.

A kdybyste rovnou chtěli všechno :), celý ten soubor změn uvnitř, který z vás udělá jinou mámu a jiného tátu, využijte náš kurz. Je postavený tak, aby vám přinesl právě tu rodičovskou sebejistotu a odvahu, o které jsme tu dnes mluvili. A vedle toho vám pomůže porozumět dětskému světu.

Takže opustíte výchovné strategie, které dětem sráží sebevědomí a ve výsledku je nutí před problémy utíkat, a místo toho naučíte svoje dítě znát vlastní možnosti, věřit si, nevzdávat se, hledat řešení. A beze strachu ze selhání, až jednou máma s tátou nebudou nablízku, se pustit do výzev života. Můžete to být vy, od koho to okoukají <3

Mrknout do kurzu
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Pošlete článek dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Vzpomněli jste si na některé svoje dětské strachy? Podělte se: