Jak pofoukat bebí, aby z dětí nevyrostli
uplakánci ani bezcitní tvrďáci

„Tak co, už ti spadnul z postele?“ Tuhle otázku jsem slyšela dokonce několikrát, když byl Fili teprve slintací žoužel.
„Ne, proč proboha?“ děsila jsem se.
„Každý mimino aspoň jednou spadne z postele,“ pokyvovaly s úsměvem zkušenější mámy kolem mě.

Něco na tom asi je. Když bylo Filimu pět měsíců a sotva se pidižvil na místě, na minutu jsem si odskočila na záchod. Dodnes netuším jak (lézt začal až za dva měsíce), ale za těch pár okamžiků se zvládl otočit, přepinožit celou manželskou postel – a spadnout. Hlavou přímo na velkou Tatrovku. Trochu si odřel obočí. A řval jako tur.

Naštěstí jsou ale děti mnohem odolnější, než jsem si jako vyplašená prvorodička uměla představit. Docela dlouho trvalo, než se mi kvůli každému drcnutí hlavou o stůl přestal tajit dech hrůzou.

Časem jsem ale zjistila, že k tomuhle věku, kdy se učí chodit a přelézat překážky, patří tolik boulí, modřin a ukopnutých částí batolete, že nemá smysl je počítat. Ani si z nich moc dělat. Rána, chvíli řev – a jede se dál.

Jednou si takhle Fili vesele pobíhal po obýváku

a smál se na celé kolo, když vtom upadl a praštil se hlavou o gauč. O měkký gauč. Nemělo se mu tam co hrozného stát. Ale on začal křičet, jako by ho na nože brali.

A nepřestával. Chovala jsem ho, pofoukala bebí, ale řev se neměnil. Znejistěli jsme:

Je tohle normální? Nepláče nějak zbytečně dlouho? Neměli bychom to utnout? Aby z něj nebyl uplakánek, co řve kvůli každý maličkosti… Musíme mu pomoct, aby se naučil na bolest co nejrychlejc zapomenout a neměl to pak třeba těžký ve školce. Aby se mu kamarádi nesmáli, že je bačkora.