Jak pofoukat bebí, aby z dětí nevyrostli
uplakánci ani bezcitní tvrďáci

Na co jsem přišla o bolesti dětí i dospěláků

Tak co, už ti spadnul z postele?“ Tuhle otázku jsem slyšela dokonce několikrát, když byl Fili teprve slintací žoužel.
„Ne, proč proboha?“ děsila jsem se.
„Každý mimino aspoň jednou spadne z postele,“ pokyvovaly s úsměvem zkušenější mámy kolem mě.

Něco na tom asi je. Když bylo Filimu pět měsíců a sotva se pidižvil na místě, na minutu jsem si odskočila na záchod. Dodnes netuším jak (lézt začal až za dva měsíce), ale za těch pár okamžiků se zvládl otočit, přepinožit celou manželskou postel – a spadnout. Hlavou přímo na velkou Tatrovku. Trochu si odřel obočí. A řval jako tur.

Naštěstí jsou ale děti mnohem odolnější, než jsem si jako vyplašená prvorodička uměla představit. Docela dlouho trvalo, než se mi kvůli každému drcnutí hlavou o stůl přestal tajit dech hrůzou.

Časem jsem ale zjistila, že k tomuhle věku, kdy se učí chodit a přelézat překážky, patří tolik boulí, modřin a ukopnutých částí batolete, že nemá smysl je počítat. Ani si z nich moc dělat. Rána, chvíli řev – a jede se dál.

Jednou si takhle Fili vesele pobíhal po obýváku

a smál se na celé kolo, když vtom upadl a praštil se hlavou o gauč. O měkký gauč. Nemělo se mu tam co hrozného stát. Ale on začal křičet, jako by ho na nože brali.

A nepřestával. Chovala jsem ho, pofoukala bebí, ale řev se neměnil. Znejistěli jsme:

Je tohle normální? Nepláče nějak zbytečně dlouho? Neměli bychom to utnout? Aby z něj nebyl uplakánek, co řve kvůli každý maličkosti… Musíme mu pomoct, aby se naučil na bolest co nejrychlejc zapomenout a neměl to pak třeba těžký ve školce. Aby se mu kamarádi nesmáli, že je bačkora. 

„Broučku, no tak,“ říkáme mu. „To bude dobrý, koukej, ten gauč je měkkej. Já vím, že ses asi leknul, ale to nemůže přece tak hrozně bolet. O co jde, jsi unavenej? Nebo nemáš hlad?

Šššš, pojď, přestaň plakat, to nemůže být tak hrozný.“

Trvalo to dlouho, než se utišil. A když konečně přestal přivírat oči pláčem, zjistili jsme, že si rozsekl oko v koutku o ostrý kus gauče, o kterém jsme vůbec nevěděli, že tam je. Chudák malej, to muselo fakt bolet!

Všechno se ve mně sevřelo, když jsem si představila, jak mu asi bylo. Co asi prožíval, když tak plakal a já mluvila přes něj a snažila se mu vysvětlit, že se nic nestalo.

Strašně moc mě to bolí, mami, drž mě. To bolí úplně hrozně moc! Potřebuju se u tebe uklidnit. Mami, počkej, proč mě pouštíš? Ještě to bolí, bojím se, že to nepřestane! Tul mě ještě! 

Říkáš tátovi, že brečím moc dlouho. Proč to říkáš? Copak mě neslyšíš? Já přece cítím, že mě to bolí. Ty mi nevěříš, viď. Koukej, au, tady. Vidíš to?
Táta se tě ptá, jestli je to normální. Nevím, co to znamená. Ale sevřelo se mi z toho bříško, tati. Je to něco zlýho? Buďte tu se mnou, dokud to nepřejde. Když jsem na to sám, je to ještě horší. 

Co když se cítil nějak takhle? Nebylo mi z té představy dobře. A trochu se mi chtělo brečet za něj. Věděl moc dobře, že ho to hodně bolí. A já o něm pochybovala. Úplně jsem mu zapomněla důvěřovat, ze strachu, aby náhodou nebyl hysterka. Promiň, Fili. Budu si odteďka pamatovat, že

jenom ty víš, jak moc tě to bolí.

A slíbila jsem nám oběma, že už budu mlčet

Od té chvíle jsem přestala u tišení Filiho bolístek úplně mluvit. Jen nastavím náruč a držím tak dlouho, jak potřebuje. A nechám ho plakat. On ode mě totiž nic jiného nepotřebuje.

Ujištění „Vždyť to není tak hrozný“ mu nijak nepomáhá. Pro něj to prostě tak hrozný je. „Vždyť to byla jen malá rána. Prosim tě, to nic neni“ je mu taky k ničemu, když jemu to tak zjevně nepřijde.

Ta situace s gaučem mi pomohla uvědomit si, že i kdybych to myslela stokrát dobře, říkám mu tím vlastně, že ho neberu vážně.

Přestala jsem taky dělat z komára velblouda

Někdy máme naopak tendenci každou bouli s dětmi hodně prožívat: „Proboha, to byla rána, jsi v pořádku? To musí hrozně bolet! Pojď sem honem, ať to můžu pofoukat.“

Došlo mi, že je to vlastně totéž: vnucuju mu svoji představu, jak moc ho to bolí. Protože mně to tak zrovna přišlo. Ale co když to bylo jenom malé ťuknutí?

A tak už mu neříkám ani tohle. Nechávám to úplně na něm. Já totiž v jeho těle nejsem, já nevím, jestli to bolí hodně nebo málo.

… a začala jsem mu věřit, aby si věřil i on

Když jsem si tak představovala, jak to celé vypadá z jeho strany, došla mi ještě jedna velká věc: Pokaždé, když dětskou reakci převálcuju svým vlastním postojem k jeho bolístce (ať už to bebí zlehčuju, nebo zveličuju),

pečlivě toho človíčka učím nedůvěřovat vlastním pocitům.

Když mluvím přes něj a snažím se ho přehlušit, nedovolím mu se s bolestí srovnat po svém. Třeba aby mně samotné nebylo trapně před ostatními mámami na hřišti. Abych se nemusela cítit jako hrozná matka, která nechá svoje dítě brečet. Nebo aby z něj nevyrostl ufňukánek. Aby si uměl v životě poradit a každá maličkost pro něj nebyla konec světa.

A tak místo toho, abych ho nechala prožít si to po svém, měla jsem občas sto chutí mu vysvětlovat, jak to VLASTNĚ bylo. Že to nebyla tak veliká rána a že už ho to nemůže bolet.

A začalo mi docházet – to musí být najednou zmatek! Máma přece rozumí světu, ví všechno. Vysvětluje děťátku, jak svět funguje. A říká to tak přesvědčivě! Dítě cítí bolest a strach, ale ona mu říká, že ho to zas tak moc nebolí a že by nemělo tolik plakat.

A tak se stane, že postupně začne věřit tomu, co říká rodič, místo, aby věřil tomu, co cítí.

Tušíte, co vyroste z děcka, které nevěří svým pocitům?

To vím z první ruky. Jedno takové znám do největších podrobností. Už sedmadvacet let. Když se praštím nebo říznu tak, že to nejde hned rozdýchat, vrhne se na mě celá spousta návyků z dětství:

Nedělej ze sebe chudinku. Už jsi sakra velká holka!

A další: Nelituj se. To rozchodíš. Než se vdáš, tak se to zahojí.

Přitom by to mohlo být tak jednoduché! Praštila jsem se. Hodně. Bolí to. Au. To je celý.

Ale já dospělým uvěřila, že vlastně

nevím, jak moc mě to bolí, a že tak hrozně to bolet nemůže.

A tak různě kličkuju mezi tím, co cítím, a tím, co jsem se naučila, že „bych cítit měla“. Dělám ze sebe drsoně a mrzí mě, že mě nikdo nepolituje. Nebo zadržuju dech, protože jsem přece na veřejnosti a lidi by si pomysleli. A chce se mi brečet. No vážně, i když jsem už fakt velká, někdy se mi chce brečet bolestí. Vám ne?

Nedávno mi v noci na pohotovosti píchali zanícené ucho. Byla to hrůza, že se mi z hrdla nechtěně vydralo něco jako zaskučení raněného nosorožce. Sestřička na mě ostře vypálila:

„No a je to, prosim vás. Denně to tady pícháme dětem. To je dětská nemoc, víte.“

A já měla vážně co dělat, abych se nerozbrečela jak malá holka. Styděla jsem se ještě doma. Protože mě v tak křehkou chvíli takhle setřela.

Bylo mi opravdu zle, to píchnutí bylo tak hluboko, že jsem měla instinkt chránit si mozek, a pak mi ještě přes hodinu nebylo líp. Zatínala jsem zuby bolestí a bojovala s pocitem, že jsem to nezvládla dost důstojně.

A netušila jsem, co by mi pomohlo.

Ale jak pozoruju Filiho, zjišťuju, že dítě to ví.

Tak jako v bříšku ví, kdy potřebuje spát, a po narození bezpečně pozná, kdy má hlad – stejně tak cítí, co potřebuje, když ho něco bolí. Často je to prostě „mámu“ – ukopnutý paleček sice nepřestane zázračně bolet, jakmile ho maminka zvedne… ale moct se u ní vyplakat je taková základní instinktivní medicína. A funguje to.

Tak se učím věřit tomu, co mi ten můj brouček říká. A vytvořili jsme si spolu výborný systém, co funguje i při amoku. Ukážu vám ho taky, teda jestli vás to zajímá :)

Úroveň Zkušený začátečník: V amoku nahazujem nouzový režim

Už mnohokrát jsem zjistila, že děti vědí, co potřebujou, i uprostřed toho největšího křiku. I když zrovna dospěláka nic nenapadá. A tak je nejlepší se jich zeptat. Nám to zatím funguje skvěle. Přestože jsou Filimu teprve dva.

A tohle je náš systém „nouzového domlouvání“:

Když pláče opravdu silně a já si nejsem jistá, co pro něj můžu udělat, krátce se ptám:

„Hladit?“
„NE!“ Zakřičí na mě třeba mezi vzlyky.
„Chceš rozptýlit? Krtka nebo něco?“
„NE!“
„Tulit?“
„JOO!“ Není v tom úleva: je to vzteklý, zoufalý výkřik toho, co v tu chvíli opravdu cítí: Hrozně to teď bolí, mámo, jsem toho plný, od tebe mi pomůže jen držet v náručí. 

Někdy se mi v rukou kroutí tak, že mám problém ho udržet. Jako by to chtěl jinak. Ujistím se tedy:

„Fakt chceš tulit?“
„JO.“
„Takhle?“
„JO!“
OK. Tulím. Od toho tu teď jsem.

A on má, co potřebuje, a během chvilky sám přestane plakat.

Není potřeba ho přesvědčovat, aby toho nechal. Většinou se mi ještě s posledními slzami sápe z náruče, aby znova zkusil to, co ho tak rozplakalo, a tentokrát to zvládnul.

Si myslíš, že mě dostaneš, ty prolejzačko jedna? To si povíme. 

A už tam leze zpátky. Vybrečel se a vydává se zas do světa, silnější o tu zkušenost. Ví, jak příště líp.

Netvrdím, že je to univerzální návod, který platí vždycky. Každé dítě to možná bude potřebovat trochu jinak a každá máma (nebo táta) taky. Co mi na tom ale přijde dokonale „univerzální“:

Když dítěti namísto strachu, jestli nebrečí málo nebo moc, zkusím důvěřovat, jako by najednou „vyrostlo“. Rodič věří jeho pocitům, ono jim může věřit taky – a rázem ví, co potřebuje. A když se ho zeptám, řekne mi to. No není to dokonalý? :)

Když ho nezastavím, nestráví pak půlku dne hysterákem?

Nedávno ho kočka sekla drápem tak, že měl krvavou čáru přes půlku čela. A já to zjistila až asi hodinu potom, když mě šel pusinkovat přes okraj vany. To byl šrám! Do té chvíle jsem si myslela, že na něj kočka jenom zasyčela, protože on se zarazil, chvíli koukal – a šel od ní pryč. Žádný pláč.

Ale když něco vyhodnotí jako velkou bolest nebo je unavený, zapláče si.

Neříkám, že když děti necháme zjišťovat, jak velká nebo malá ta jejich bolest opravdu je, vyrostou z nich Supermani. Jenom

nikdy nebudou plakat víc, než je potřeba.

A navíc si pak budou umět v pohodě poradit s bolístkou i ve chvílích, kdy tam máma není. Třeba ve školce. Zvládnou to, i když nebude záchrana po ruce.

Úroveň Zenový mistr: Řvoucí dítě v plné tramvaji

Jak se v klidu projet tramvají a dovolit dítěti dostat ze sebe to bebíčko na plné plíce? To fakt nevím :D

K takovému nadhledu mám zatím zatraceně daleko. Znám rodiče, co to umí a nedají se zastrašit tím, co si pomyslí okolí: úplně s klidem nechají dítě vyplakat, když potřebuje, a jsou s ním, ať jsou kdekoli. Třeba v čekárně u doktora.

Tak tam mířím. A určitě tam jednou budu! :)

Zatím je mi ale trapně, když si ti ostatní chudáci v tramvaji stahují čepice přes uši, aby vydrželi Filiho řev. (Tuhle se při koukání z okna praštil o opěradlo sedačky.) Upřímně, je to jedna z mých nočních můr. A tak to zatím řeším po svém:

Přitulím ho k sobě a vyběhnu s ním ven. Nebo když jsme venku, tak se s ním naopak rychle někam schovám. Abych neměla tendenci začít ho tišit a přesvědčovat, že se mu vlastně nic nestalo.

Jednou jsem takhle vystoupila z metra. Protože to tak pro mě bylo nejlepší. Fili si zaplakal na peroně, nastoupili jsme do dalšího vlaku a pokračovali jsme dál domů. A obešlo se to i bez mých červených uší a zpoceného přání propadnout se na místě.

Prostě to dělám tak, abych se v tom cítila dobře i já.

I od blízkých členů rodiny takhle občas beru do zaječích. A vracím se, až když je zase klid.

Kdybych to neudělala, nedokázala bych zatím přestat řešit pohledy a názory ostatních a neuměla bych tam být opravdu s ním. A tak klidně řeknu babičce, když se pak s Filim vrátíme: „Víš, babi, my to nejlíp vyřešíme, když jsme sami. Kolem lidí jsem nervózní, znáš mě.“

Zatím mi to prochází ;)

P.S. Zjistit, jak je to pro nás oba nejlepší, mi pomohl kurz Výchova Nevýchovou. Naučil mě hledat v sobě, jak to vlastně potřebuju, abych si mateřství užívala. A pak to skloubit s tím, co potřebuje ten můj maličký chlap. Samozřejmě to neznamená, že u nás nikdy nepadne jediná slzička, jsme lidi, žijeme a měníme se. Ale daří se nám ladit to tak, aby naše soužití nebyl boj, ale spolupráce.

To chci taky
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Pomohl vám tenhle článek vidět dětské bolístky jinak? Pošlete ho dál:

O autorce
Aneta Boučková, Nevýchovná máma, absolventka kurzu Výchova Nevýchovou, maminka dvouletého Filiho. Vystudovala anglistiku, píše a překládá. Miluje tanec, Tolkiena a letní bouřky.

„Mámou jsem se stala nečekaně a zpočátku mi vůbec nešlo si to užívat. Fili se mnou ale naštěstí má trpělivost, takže nás to spolu už nějakou chvíli sakra baví.“

Máte chuť udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si na 14 dní kurz Nevýchovy
Nebo začněte s novým Rodičovským seriálem

Spustit seriál

Otestujte si v 1. dílu, jestli vaše výchova vede tam, kam chcete. Víte, jakou reakci můžete od svých dětí čekat?

Svůj email nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Pamatujete si, jak tišili vaše bolístky, když jste byli malí?