3 příběhy dětské vlídnosti,
po kterých ztratíte chuť dětem kázat

… a možná je půjdete hned obejmout :)

První příběh mi vyprávěla maminka, jejíž syn Tomík (tehdy 7) rozhodně není žádná tichá voda. Živý kluk, spontánní, svůj. No jo, to jsou ty dnešní děti, nemají žádný zábrany, řekli byste si možná, a neberou na nikoho moc ohledy. Ale není to kolikrát opačně? Že citlivost k druhým chybí nám?

Dneska jsme byli v ZOO a nasedli jsme tam do vláčku, co jezdí dokola kolem restaurace, že se svezeme. Vláček se rozjel, celkem rychle teda, a ve vagonu vedle nás se rozkřičel chlapeček, asi 3 roky. Ječel šíleně, některý děti ve vagonu si zacpávaly uši, on se držel tyček a lomcoval s nima, volal maminku, chudák celej rudej a nešťastnej.

„Mamko, proč brečí?“ zeptal se mě Tom.
„Volá maminku, chce za ní, víš.“
„A zastaví jeho máma ten vlak?“
„Nevím, zeptáme se, až dojedeme zase k rodičům.“
„Tak jim to řekni.“

Zkusila jsem to. Přes kloučkův řev mě ale rodiče na lavičce neslyšeli. Můj Tomík vypadal hodně zoufale, chtěl nějak zasáhnout, a nevěděl jak. Rodiče na lavičkách a na cestě kolem, kudy jsme projížděli, se smáli. Ukazovali si na toho plačícího chlapečka a jeho tatínek, když jsme jeli okolo, na něj křičel: „Seď! Seď! No sedni si, né?“ A vláček jel třetí kolo.

Vydrrrž, broučku, za chvíli zastavíme, říkala jsem si v duchu, když jsem viděla to jeho čirý zoufalství.

A najednou koukám jak puk, co děti udělaly!?

Děti v jeho vagonku ho vzaly za ručičky, posadily ho na sedačku mezi sebe, jedna holčička ho pohladila po čepici a jeden starší kluk ho zvládnul uklidnit, když mu řekl: „Neboj se, už je to poslední kolo.“

A pak ho všechny děti společně začaly povzbuzovat, že je to poslední, fakt poslední kolo a že pak už bude s maminkou. Bylo to neskutečně dojemný. Mně ve vedlejším vagonu tekly slzy a Tomíkovi taky. Koukli jsme se na sebe a na Tomíkovi bylo vidět, jak se mu ulevilo. Jako kdyby mi uslzenýma očima šeptal:

„Už je v bezpečí, mamko, viď.“

Vláček konečně zastavil. Chlapeček se vrhnul na maminku a zasmál se. „No vidiš, že to nic nebylo, prosim tě. A proč jsi tam stál jako? Říkal jsem ti, že musíš sedět a držet se, né? Tak pojď, ty hrdino,“ zaslechla jsem ještě tatínka.

Asi měl o kloučka strach. A já ho chápu, vůbec to nechci posuzovat. Asi bych před Nevýchovou byla stejná. Ale ten kontrast mezi tím, jak děti s vyděšeným chlapečkem cítily a konejšily ho, a jak ho pak taťka stírnul, mi vehnal slzy do očí podruhý.

- Bára

Dokázali bychom to i my velcí? Prosté vcítění?

Přemýšlím si tu o Bářině příběhu s vláčkem a o tom, jak my velcí to kolikrát nedokážeme. Pohladit po čepici a místo všech řečí jenom pošeptat: Neboj, už jsi v bezpečí. A vtom mi cinkne zpráva na mobilu. Stojí v ní:

„Mami, co děláš? ❤️💩😀“

Zajímavý, jak vždycky nějakým zázrakem vycítíš, co se ve mně děje, holčičko :) Co dělám? Právě si tu v duchu přehrávám příběhy dětský laskavosti. A vlastní slepoty. Pamatuješ si, jak jsem tenkrát ztratila mobil?

Ten drahej, novej, jak jsme byli nakupovat věci na školandu, a když jsme přišli domů, neměla jsem ho. Rozbrečela jsem se vzteky, nešlo to ovládnout.

No to si děláš srandu? Nemůžeš si dávat na svý věci pozor? Víš, kolik to stálo?

Nic z toho jsi mi neřekla. Chytlas mě za ruku a řeklas: „Mami, tak si to tak neber, já vim, že je ti to líto. Já mám nějaký peníze našetřený, tak já ti přidám na novej, jestli chceš?“

Všechny děti (ne)jsou takové

Tohle fakt řekla? No ta má nějaký osvícený dítě, máte možná na jazyku :) Jenže nemám. Před pár dny jsem četla na našem fóru nachlup stejný příběh:

Když můj syn něco ztratil, vždycky jsem se musela hodně snažit, abych neřekla to běžný „Nemohl jsi dávat pozor? Kolik peněz to teď bude stát.“ A včera jsem mobil ztratila já. A syn mi řekl:

„Mami, to nevadí. Já ti dám všechny svoje peníze, co mám, a ty si koupíš novej, jo?“
Mobil se naštěstí našel. Ale tohleto je prostě nádherný.

- Anna Burdová

Jj, nádherný. Krásný příklad dětského vcítění, vlídnosti, přijetí.

Ale víte, nechytněte se teď prosím na to, že přece ten mobil je fakt drahej a měl by si ho vážit a nejde mu honem dát peníze na novej… Možná nejde. Možná to tak ani nechceme. A to je v pořádku. Ale vždycky to můžeme říct dětem slušně, není potřeba je seknout slovem a dělat na ně u toho otrávený ksichty, no ne?

Aby pak ty otrávený ksichty nezačaly dělat ony na nás, až trochu povyrostou. Protože se naučí, že u nás doma je to norma, ksichtit se na druhýho a mluvit s ním spatra. Uštěpačností je ochotě a vlídnosti nenaučíme, marná sláva.

Ale mají ji nějak v sobě přirozeně zakódovanou, tu lidskou vlídnost. A vytáhnou ji vždycky, když se nám nedaří a nejradši bychom se neviděli, stalo se vám to? Tak jako mamince z druhého příběhu?

Dostala jsem lekci. Místo ledový sprchy objetí

Tohle vám musím napsat, byla to pro mě pořádná lekce. Naše Valča (6) nedávno u snídaně na sebe strhla hrnek s kakaem. Vůbec nechápu, jak se jí to povedlo. Bylo to všude, po zemi, na zdi, oblečení komplet zlitý, fakt mě to naštvalo a spustila jsem na ni takovou tu klasiku.

Nemůžeš dávat trochu pozor, podívej se na to, zničená zeď, jak to bude vypadat, no podívej, vidíš to? Tu spoušť? …

Valča se rozbrečela a řekla mi: „Já jsem to neudělala schválně, mami.“ Svezla se ze židle pod stůl, začala sbírat hrnek a rukávem utírat to kakao ze země.

To mě dorazilo. „No ještě aby schválně! Nech toho. Běž pro hadr prosim tě,“ vyštěkla jsem po ní. Vůbec jsem v tu chvíli nedokázala vidět, že je jí to asi taky líto a že to chce rychle nějak uklidit.

No a dneska se mi povedlo v kuchyni postříkat druhou stěnu. Servírovala jsem na stůl talíře s polívkou a najednou mi jeden vyklouznul z ruky a ta mastná polívka se rozstříkla po celý kuchyni. Stojím tam, koukám, jak po zdi tečou polívkový nudle, a chce se mi brečet. Nejradši bych se neviděla. Taková spoušť. Do prčiiic!

A Valča přišla a ptá se: „Co se stalo, maminko?“
„Vylila jsem polívku.“
„Jsi smutná? Chceš, já ti pomůžu?“

Tak to už jsem se fakt rozbrečela, protože jsem si vzpomněla, jak rozlila to kakao a jak jsem ji za to zpucovala.

„Neplač, mami. Uklidíme to. A k obědu si dáme něco jinýho. Já namažu housku se sýrem.“
„Já nebrečím kvůli ty polívce, Valinko.“
„A proč?“
„Protože jsi na mě tak hodná.“

Chytla mě kolem pasu a povídá: „Mami, ty jsi přece taky hodná, to je normální.“

Už zase bulím, jak vám to píšu. Kéž by to bylo normální. Proč já vždycky po ní vyletím, když se něco takovýho stane, a nedojde mi, že ji to třeba taky mrzí. Mám se od ní ještě co učit.

- Jitka

Zkusíme to taky? Tu vlídnost, která pohladí, když je ouvej?

Jj, pořád nás učí. Vlídnosti, kterou jsme přes všechno rodičovské starání v sobě nějak pekelně zazdili, nezdá se vám? Že nás vytočí politá zeď (jo, mě taky) a zapomeneme, že ten kýbl výčitek, který na děti vylijeme, straší potom doma mnohem víc než mastné fleky na stěně.

Přemýšlím, svedli bychom to taky, když se jim něco nepovede? Říct třeba jen:

Jsi smutná? Chceš, já ti pomůžu?

Protože děti nám to pak vrátí, až se zas něco nepovede nám.

Ale jo, jasně, chceme je naučit dávat si na svoje věci pozor a zbytečně neprasit a uklidit si po sobě… Jenže je škoda, když je vedle toho svými napruzelými reakcemi pomalu odnaučíme, s čím přišly na svět:

Dát druhému vcítění a pohlazení, když je mu ouvej.

To je přece normální, mami.
Tak jo. Pokusím se už nezapomenout.

Příběh na ledničku: Vím, že to děláš nejlíp, jak umíš

Tu dětskou větu z následujícího, třetího příběhu jsem si vyvěsila na ledničku. Znamená totiž naději. Že vždycky děláme to nejlepší, co v danou chvíli umíme. My i naše děti. Kéž bych to tak dokázala pokaždé vidět.

Když to mamka nebo táta tak trochu podělá

Něco jsme po telefonu řešili s Táňou (15), nebyla jsem úplně nadšená z toho, co mi říká, vlastně jsem byla i trochu naštvaná. A tak jsem jí do sluchátka řekla něco jako, že takhle to nejde a tohle mě štve, jo a přiznávám, moc jsem se jí asi v tu chvíli neptala na její důvody. Možná jsem nebyla úplně vstřícná, možná i trochu kyselá, nevím, byla to v tu chvíli pro mě náročná situace a asi mi chyběl nadhled.

A když jsem zavěsila, můj muž se trochu zlobil. On je vždycky to velký srdce, do kterýho se Táňa schová, chápe ji, vždycky jsou spolu na jedný vlně. A my dvě teď zrovna moc nebyly. A muž mi začal říkat:

Tohle jsi moc nezvládla, nemusela jsi být takhle striktní. Mohlas jí říct, že…

„Nemohla, taťko,“ ozval se najednou náš Marek (9).
„Kdyby to mamka uměla líp, tak to udělá.“

Řekl to tak měkce, ale pevně, že jsme se s mužem oba zastavili.

Cítila jsem, jak se mi chce brečet. Jak se za mě postavil. A kolik moudrosti a laskavosti do tý nepříjemný situace přinesl. Víc než my s mužem oba dohromady. Do týhle chvíle jsem měla pocit, že jsem to s Táňou podělala, a najížděly mi výčitky. A teď najednou jako kdyby mě někdo zabalil do měkký deky, podal mi teplý čaj a řekl: Jsi v pořádku.

Tohle děti umí. A my?

Cítíte to taky?

Jak otevřou srdce, když nám teče do bot (nebo teče polívka po zdi), a přijdou na pomoc.

Jak nás přijímají s tím vším, co jsme. Někdy třeba i unavená máma, co má den blbec, nebo táta, co je protivnej, protože toho má v práci hodně a teď zrovna nemá sílu něco řešit.

Jak s druhými cítí.

Jak se jim chce plakat, když my dospělí se smějeme, že prcek ječí ve vláčku.

(Anebo třeba – ještě jeden příklad, kdy se bavíme a necítíme, zatímco dětem je ouvej: S klidem vystavíme na Facebooku fotku svého ubrečeného dítěte s dobromyslným komentářem „Naše malá hysterka 😂“. A pak sbíráme lajky. A až mu bude 16 a dá si na Facebooku na zeď fotku svý uřvaný mámy se stejným komentářem, naše hysterka, budeme hořce plakat, co si to k nám dovoluje?? Jen to, co my k němu. Bez zlých úmyslů, jasně, je to přece naše láska – ale bohužel taky bez špetky vcítění.)

Pojďme se to od nich naučit

Myslíme si, že je potřeba hodně je toho o světě naučit. Strávíme spoustu času tím, abychom jim vysvětlili, co je správné a co ne. Mluvíme o tom donekonečna. A tvrdíme jim – k druhým se musíš chovat slušně. A pak… Učíme se dost i my od nich, od dětí?

Denně se na to ptám sama sebe, abych zahnala vlastní slepotu a uviděla srdcem. Četli jste Malého prince, ne? :) Plakali jste u něj? Dotýkala se vás jeho moudrá dětská slova? Tak pojďte do toho se mnou, učit se od dětí. Váš malý princ je támhle vedle vás, koukněte. Možná si právě hraje s kostkami nebo staví lego. A vidí vás srdcem <3

P.S. Jestli jsou vaše děti jiné

Ale možná vás napadá, že vaše děti takové nejsou. Jsou zlobivé, protivné, někdy možná i zlé, těžko s nimi vyjít, natož od nich čekat nějaké vcítění. Ale vzpomeňte si, kolikrát vám řekly: Mami, já tě miluju nejvíc na světě. Tati, mám tě rád víc než vesmír. A jak se u toho do vás vpíjely očima. Nebo jak vás přišly obejmout, když jste byli smutní. Jak vám nakreslily obrázek.

Mají tu vlídnost nepochybně v sobě taky. A jestli ji zrovna spolu nemůžete objevit, pojďte otevřít tajnou třináctou komnatu a ponořit se do jejich světa. Uvidíte nevídané. A probudíte v nich tu laskavost, citlivost, ohleduplnost, o které jste tu dneska četli. My vám s tím moc rádi pomůžeme. Tady je pro vás otvírák rodičovských srdcí i dětské vlídnosti:

Seriál pro rodiče
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Článek pro vás napsala Hanka Havrilcová

Učitelka, která před 25 lety stála poprvé před tabulí s přáním rozumět si s dětmi a nezmastit je. Ne vždycky se jí dařilo, ale nepřestala hledat cestu. Dnes maminka dvou dcer a lektorka v Nevýchově. Fascinovaná dětskou moudrostí pozoruje svět, píše pro vás a spoluvytváří Nevýchovné kurzy.

Pošlete článek dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Co vás naučily děti?