Chybí dnes dětem empatie?
A můžou se ji od nás dospělých naučit?

První příběh mi vyprávěla maminka, jejíž syn Tomík (7) rozhodně není žádná tichá voda. Živý kluk, spontánní, svůj. No jo, to jsou ty dnešní děti, nemají žádný zábrany, řekli byste si možná, a neberou na nikoho moc ohledy. Ale není to kolikrát opačně? Že citlivost k druhým chybí nám?

Dneska jsme byli v ZOO a nasedli jsme tam do vláčku, co jezdí dokola kolem restaurace, že se svezeme. Vláček se rozjel, celkem rychle teda, a ve vagonu vedle nás se rozkřičel chlapeček, asi 3 roky. Ječel šíleně, některý děti ve vagonu si zacpávaly uši, on se držel tyček a lomcoval s nima, volal maminku, chudák celej rudej a nešťastnej.

„Mamko, proč brečí?“ zeptal se mě Tom.
„Volá maminku, chce za ní, víš.“
„A zastaví jeho máma ten vlak?“
„Nevím, zeptáme se, až dojedeme zase k rodičům.“
„Tak jim to řekni.“

Zkusila jsem to. Přes kloučkův řev mě ale rodiče na lavičce neslyšeli. Můj Tomík vypadal hodně zoufale, chtěl nějak zasáhnout, a nevěděl jak. Rodiče na lavičkách a na cestě kolem, kudy jsme projížděli, se smáli. Ukazovali si na toho plačícího chlapečka a jeho tatínek, když jsme jeli okolo, na něj křičel: „Seď! Seď! No sedni si, né?“ A vláček jel třetí kolo.