Chybí dnes dětem empatie?
A můžou se ji od nás dospělých naučit?

Přečtěte si 3 příběhy dětské vlídnosti a hledejte s námi odpověď

První příběh mi vyprávěla maminka, jejíž syn Tomík (7) rozhodně není žádná tichá voda. Živý kluk, spontánní, svůj. No jo, to jsou ty dnešní děti, nemají žádný zábrany, řekli byste si možná, a neberou na nikoho moc ohledy. Ale není to kolikrát opačně? Že citlivost k druhým chybí nám?

Dneska jsme byli v ZOO a nasedli jsme tam do vláčku, co jezdí dokola kolem restaurace, že se svezeme. Vláček se rozjel, celkem rychle teda, a ve vagonu vedle nás se rozkřičel chlapeček, asi 3 roky. Ječel šíleně, některý děti ve vagonu si zacpávaly uši, on se držel tyček a lomcoval s nima, volal maminku, chudák celej rudej a nešťastnej.

„Mamko, proč brečí?“ zeptal se mě Tom.
„Volá maminku, chce za ní, víš.“
„A zastaví jeho máma ten vlak?“
„Nevím, zeptáme se, až dojedeme zase k rodičům.“
„Tak jim to řekni.“

Zkusila jsem to. Přes kloučkův řev mě ale rodiče na lavičce neslyšeli. Můj Tomík vypadal hodně zoufale, chtěl nějak zasáhnout, a nevěděl jak. Rodiče na lavičkách a na cestě kolem, kudy jsme projížděli, se smáli. Ukazovali si na toho plačícího chlapečka a jeho tatínek, když jsme jeli okolo, na něj křičel: „Seď! Seď! No sedni si, né?“ A vláček jel třetí kolo.

Vydrrrž, broučku, za chvíli zastavíme, říkala jsem si v duchu, když jsem viděla to jeho čirý zoufalství.

A najednou koukám jak puk, co děti udělaly!?

Děti v jeho vagonku ho vzaly za ručičky, posadily ho na sedačku mezi sebe, jedna holčička ho pohladila po čepici a jeden starší kluk ho zvládnul uklidnit, když mu řekl: „Neboj se, už je to poslední kolo.“

A pak ho všechny děti společně začaly povzbuzovat, že je to poslední, fakt poslední kolo a že pak už bude s maminkou. Bylo to neskutečně dojemný. Mně ve vedlejším vagonu tekly slzy a Tomíkovi taky. Koukli jsme se na sebe a na Tomíkovi bylo vidět, jak se mu ulevilo. Jako kdyby mi uslzenýma očima šeptal:

„Už je v bezpečí, mamko, viď.“

Vláček konečně zastavil. Chlapeček se vrhnul na maminku a zasmál se. „No vidiš, že to nic nebylo, prosim tě. A proč jsi tam stál jako? Říkal jsem ti, že musíš sedět a držet se, né? Tak pojď, ty hrdino,“ zaslechla jsem ještě tatínka.

Asi měl o kloučka strach. A určitě se mu taky ulevilo. Já ho chápu, vůbec to nechci posuzovat. Asi bych před Nevýchovou byla stejná. Ale ten kontrast mezi tím, jak děti s vyděšeným chlapečkem cítily a konejšily ho, a jak to pak taťka stírnul, mi vehnal slzy do očí podruhý.

- Bára

Dokázali bychom to i my velcí? Prosté vcítění?

Tohle je prémiový článek pro naše předplatitele

Jestli si ho chcete dočíst a otevřít si i přístup ke všemu, co pro vás v Nevýchově máme, vyberte si předplatné:

Chci předplatné

Jste předplatitel? Přihlaste se.