Co je a není Nevýchova (a jak to poznáte)

„Dvě mámy, dvě hřiště, dvě různé situace. Ve skutečnosti na chlup stejné, ale možná to není na první pohled znát. Jak se podle vás měly maminky zachovat? A jak byste reagovali vy?

Situace první: Vysmátá máma a rána houpačkou

Jana (33) je v parku s malou Majdou (4). Dneska jsou od rána samá sranda. Hrály na babu a smály se, když jedna druhou chňapla, a teď si zas Majda užívá houpačku, mamka ji pokaždé jako velikou silou přitáhne a pak zas jako prudce odhodí a Majda volá „letííím!“ a obě se chechtají. Je jim dobře, den na pohodu.

„Ještě chvilku sama, mamíí,“ hlásí Majda, „jdi kousek dál.“
Jana kousek couvne a už nehoupe, jen kouká na dcerku a vysílá jí spojenecký úsměv.
Už je to velká holka, bleskne jí hlavou.

Když vtom Majda leze dolů, pořád celá rozjařená, houpačka se ještě úplně nezastavila, Majda se nějak podivně, krkolomně zamotá, je to mžik, a plácne sebou do písku.

A mamce v té dnešní vysmáté náladě zacukají koutky. Nejradši by vyprskla smíchy, bylo to trochu jako v grotesce, jak Majda žuchla. Ale Jana je máma, která jede v Nevýchově. A tak se smát nezačne. Spolkne ten nehorázný řehot a vzpomene si: uznat pocity.

„Majdi, to muselo být nepříjemný, viď. Asi tě to bolí?“

Majda se zvedne, oklepe a spustí:
„Neee, mamí, nebolí, je to sranda.“ A maže na klouzačku.

Tak ta mě dostala, přemýšlí Jana, prej sranda. Mně se teda taky chtělo smát. Ale copak můžu, když spadne? Co kdyby se fakt bouchla nebo se jí to nějak dotklo… Já vůbec nevim, jaká je vlastně správná Nevýchovná reakce.