Co je a není Nevýchova (a jak to poznáte)

Tenhle článek je spíš pro „pokročilé Nevýchovné“.
Ale klidně si ho přečtěte taky ;)

Dvě mámy, dvě hřiště, dvě různé situace. Ve skutečnosti na chlup stejné, ale možná to není na první pohled znát. Jak se podle vás měly maminky zachovat? A jak byste reagovali vy?

Situace první: Vysmátá máma a rána houpačkou

Jana (33) je v parku s malou Majdou (4). Dneska jsou od rána samá sranda. Hrály na babu a smály se, když jedna druhou chňapla, a teď si zas Majda užívá houpačku, mamka ji pokaždé jako velikou silou přitáhne a pak zas jako prudce odhodí a Majda volá „letííím!“ a obě se chechtají. Je jim dobře, den na pohodu.

„Ještě chvilku sama, mamíí,“ hlásí Majda, „jdi kousek dál.“
Jana kousek couvne a už nehoupe, jen kouká na dcerku a vysílá jí spojenecký úsměv.
Už je to velká holka, bleskne jí hlavou.

Když vtom Majda leze dolů, pořád celá rozjařená, houpačka se ještě úplně nezastavila, Majda se nějak podivně, krkolomně zamotá, je to mžik, a plácne sebou do písku.

A mamce v té dnešní vysmáté náladě zacukají koutky. Nejradši by vyprskla smíchy, bylo to trochu jako v grotesce, jak Majda žuchla. Ale Jana je máma, která jede v Nevýchově. A tak se smát nezačne. Spolkne ten nehorázný řehot a vzpomene si: uznat pocity.

„Majdi, to muselo být nepříjemný, viď. Asi tě to bolí?“

Majda se zvedne, oklepe a spustí:
„Neee, mamí, nebolí, je to sranda.“ A maže na klouzačku.

Tak ta mě dostala, přemýšlí Jana, prej sranda. Mně se teda taky chtělo smát. Ale copak můžu, když spadne? Co kdyby se fakt bouchla nebo se jí to nějak dotklo… Já vůbec nevim, jaká je vlastně správná Nevýchovná reakce.

Situace druhá: Bláto až za ušima a důsledná maminka

Ve stejnou chvíli o pár kilometrů dál na jiném hřišti spolu blbnou Šárka (38) s Lukym (5). A Luky začne ťapat do obrovské blátivé louže, co tu zbyla po včerejším dešti.

„Luky, víš, nevzali jsme nepromokavý oblečení, nenapadlo mě, že tu bude tolik mokro. Potřebovala bych, aby ses vyhýbal tý louži, ať nejsi promáčený a zablácený, jo?“ I Šárka jede v Nevýchově.

„Mami, když ta louže je taková suprová. Aspoň jednou ještě, pak už ji nechám, jo?“
„Jo. Ale jestli budeš mokrej a samý bláto, Luky, já to nechci řešit. Je to na tobě, bereš?“
„Tak jo, mamko.“

Domluveno. Luky se zeširoka rozkročí, aby si užil poslední šlápnutí, a vší silou dupne. Bláto se rozletí na všechny strany. Luky má černé cákance na kalhotách, na bundě, na obličeji. Snad i v puse. Na moment se zarazí a pak se rozpláče.

„Mamii, pomoc, mně to vadí v puse.“

Bulí, co teď. Řekla jsem mu přece, že je to na něm, a souhlasil. Dohodli jsme se. Nemůžu teď ustoupit. Ale je mu to asi fakt nepříjemný, má bláto až za ušima. Ach jo, přemýšlí Šárka.

„Luky, to je mi líto, musí to být nepříjemný. Ale domluvili jsme se, že když se zmáčíš, já to řešit nebudu. Bylo to tvoje rozhodnutí.“
„Mamiii, já vim, promiň, ale mně nevadí mokrý, mně to stříklo na pusu. Vadí mi to v puse. Umej mi to.“
„Ne, Luky, potřebuju, aby ses o to postaral sám, jak jsme se dohodli,“ vydrží Šárka, „jestli si to chceš umýt, v tašce na kočáře je voda. Nebo ubrousky. Ale opatrně prosím tě, ať nevzbudíš Emču.“

Luky si sedá na bobek a brečí dál.
„Mamííí, nee, prosím ty, utři mi too...‘‘

Teda ale je mi ho fakt líto, nejradši bych mu pomohla a utřela mu tu pusinu, normálně mě nebaví na tý dohodě trvat. Rve mi to srdce. Ale to bych pak ustupovala a on by si pak třeba něco vynucoval. A asi by to nebylo správný, podle Nevýchovy.

Co je teda vlastně správně, podle Nevýchovy?

Už tušíte, co mají obě situace ze hřiště společného? Maminka se snaží použít ve správnou chvíli správné věty. Vzpomenout si na všechny postupy, co se naučila, a důsledně je aplikovat. Ale… zapomněla na sebe. A z Nevýchovy se rázem stává jen další metoda, jak na dítě. Protože

když řeším na prvním místě, co bych měl/a říct, málokdy řeknu to, co opravdu vnímám a cítím,

všimli jste si? Přirozenost v háji. Svoje pocity spolknu a přemaluju tou správnou Nevýchovnou větou. Jenže… není žádná správná Nevýchovná věta. Jste jen vy a vaše dítě.

Dokud potřebujete cenzora, nepřijdete na to

Možná taky „jedete v Nevýchově“ a děje se vám to podobně. Ve spoustě každodenních situací s dětmi řešíte, jak je to správně. A nenápadně ve vás jede cenzor vlastních pocitů a myšlenek.

A ještě nenápadněji, cenzor pocitů a myšlenek ostatních „Nevýchovňáků“
– tohle by přece říct neměli, správně podle Katky je to spíš takhle, tahle věta by byla lepší, tohle ale přece respektující rodič neřekne, měl by teď uznat pocity, ne?… tohle se neříká, Aničko, správně je to takhle… (ozývá se tu policajt, učitel, nebo partner? Pro nezasvěcené: 3 typy rodičů. Najdete je v 1. dílu Rodičovského seriálu.)

… a podstata respektu se tiše vytrácí. Protože skutečný respekt není naučená komunikace. A není to ani líbivá komunikace, která je vždycky správně uhlazená a milá.

Respekt je otevřené srdce.

Citlivost k druhému, ale stejně tak i k sobě. Odvaha otevřeně říct, jak to mám, a udělat, co zrovna cítím. Bez útoku, bez urážek, s úctou k druhým
– jasně že jo, to je základ. Ale taky bez cenzora.

A největší respekt je někdy...

  • Říct věci s laskavostí od plic. „Hele a neděláš teď náhodou nějakou kravinu?“ (Třeba.)
  • Nebo plakat a řvát. Ne na druhého, ne s výčitkou, ale otevřeně od srdce, ukázat, co skutečně cítím.
  • Anebo si udělat srandu. Z naší situace, ze sebe... I smích může být obrovská laskavost, ne výsměch, když jde upřímně zevnitř.

… a jestli už respektující komunikaci umíte

Možná už „je to správně?“ neřešíte. Už to víte a prostě to jedete – máte ty pravé respektující věty v malíku, uznáváte pocity, komunikujete vždycky mile, bez křiku… učebnice respektu by vás mohly citovat. Ale nejste to vy.

A z Nevýchovy se pomalu stává jen další výchovný dogmatismus. Boj o věty a o to, co je a není Nevýchovné. Další rozdělování světa na dobře/špatně. Já to přece dělám správně (a oni ne). Zní to tvrdě? Odpusťte, netvrdíme, že je to váš případ. Ale jestli jo, nemůžeme vás v tom nechat.

Víte, že když Nevýchova vznikala, rodila se v srdci a hlavě Katky a hrstky nadšenců kolem ní, hlavní myšlenkou bylo:

Nevýchova je přirozenost, ne dogma.
Musí ti v tom být dobře, mámo, táto, a tvým dětem taky.
Jinak se spolu jen napasujete do další škatulky.
Ale Nevýchova je cesta ze škatulek, k vnitřní svobodě a lásce bez výhrad.
Nevýchova je uvolnění, ne další šněrovačka výchovných postupů.

Nevýchova není o tom, že všechno máme dokonalé, ale že jsme tu každý sám sebou a všichni se cítíme dobře.

Zpátky na hřiště. Když máma Jana spolkla svůj upřímný smích a málem si ho vyčítala, bylo to Nevýchovné?

K čertu s touhle otázkou, přátelé. Poznáte to vždycky – váš pocit je nejlepší rádce, přece už to znáte (minimálně z 5. týdne kurzu, pokud jste si tam dovolili svoje pocity odkopat ;)).

Když se potřebujte od srdce zasmát, je to v pořádku, anebo je to špatně a měli byste to opravit? Smíte s Nevýchovou cítit, co cítíte, a zůstat sami sebou? (Trochu absurdní otázka, ne?)

A co máma Šárka, když se jí celým srdcem chtělo Lukymu pomoct, protože neodhadl situaci a nastříkal si bláto do pusy? Obyčejně, lidsky, autenticky mu pomoct, netrvat na správnosti postupů. A pak mu třeba říct, proč to udělala. Bylo by to špatně? Už víte, že?

S láskou

Vaše Nevýchova

P.S. Všechno, co jste se v Nevýchově naučili, vám má pomoct mít se spolu dobře a mít v životě víc radosti, ne další bič.

Stop přísným cenzorům :) Pošlete článek dál:

Jste připraveni udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si kurz na 14 dní.
Nebo začněte s novým rodičovským seriálem.

Spustit seriál

Otestujte si v 1. dílu, jestli vaše výchova vede tam, kam chcete. Víte, jakou reakci můžete od svých dětí čekat?

Svůj email nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám: Co byste na hřišti udělali vy?