Co vám zubař o čištění zoubků neřekl

Jak na to, aby se dětem nezkazily stoličky ani vztah s mámou a tátou

Musíš si čistit zoubky, jinak ti je vezme zoubková víla!“
„Když si je nebudeš čistit, nebudou žádný sladkosti!“
„Pohádku pustíme, až si vyčistíš zuby!“
Zkoušíte to na něj horem dolem, a pořád nic?

Nechce čistit, protestuje, vzteká se, neotevře pusu – a vy jste z toho už celkem zoufalí? Existuje jednoduchý způsob, jak na to, aby si vaše děti čistily zuby rády (a vy jim to nemuseli stokrát připomínat).

A má smysl ho objevit už proto, že u čištění jde o tolik víc než jen o kazy
– a nemáme na mysli bolavé dásně ;)

To, jak s dětmi řešíme čištění zubů, totiž ukazuje, jak s nimi řešíme i spoustu dalších každodenních věcí, které nás zlobí: třeba uklízení, mytí vlasů, oblékání nebo chození spát. A všechny tyhle situace se často zadrhávají na stejném bodě.

V tomhle článku, prošpikovaném zkušenostmi rodičů, vám pomůžeme s čištěním a taky vám ukážeme, proč běžné rodičovské postupy selhávají. Abyste se nevyčerpávali pořád dokola tím samým a konečně to s kartáčkem zvládli.

Zuby ho vůbec nezajímají

Všechno to začíná tímhle příběhem – krásně ilustruje tři nejčastější čisticí strategie, které s dětmi nefungují. Možná u vás právě běží stejný scénář?

Můj 2,5letý syn se se mnou nechce o zubech vůbec bavit. Vždy odpoví: „NE!“

Zkoušela jsem s ním o tom mluvit. Zajímala jsem se, bez nátlaku, v poklidu, ale reakce nula. Ukazovala jsem mu obrázky zkažených zubů, vše jsem vysvětlila, ukazovala jsem mu svoje plomby – a nic.

Nakonec to vždycky nevydrží manžel a pod pohrůžkou sprchy, kterou syn nesnáší, mu je vyčistí. Jediné, co ho na čištění baví, je jíst pastu. Ale to ho nemůžu nechat dělat, aby neměl ledviny přetížené fluoridy. Napadá vás něco?

Děláte to nějak podobně?
A tím vůbec nechceme šít do maminky, která se s tímhle příběhem svěřila. Naopak, díky za něj. Takhle totiž postupuje spousta rodičů. Tak se pojďme mrknout těm strategiím na zoubek (když už jsme u těch zubů :)). První z nich je

  Strašení

„Když si nebudeš čistit zoubky, uvidí to Ježíšek a nic ti nepřinese!“
„Všechny ti vypadají a nebudeš moct nic jíst, ani dobroty.“
„Jestli si ty zuby nevyčistíš, řeknu to čertovi (strašidlu, čarodějnici, tatínkovi…)!“

Těmihle a podobnými větami se rodiče snaží dítě vystrašit (zvlášť to mladší, ale na starší taky dojde, nebojte se) a doufají, že je strach přiměje udělat to, co chtějí. Ve skutečnosti tím ale zařizují něco úplně jiného.

Proč nezabírají čerti ani zoubkové víly

Když stavíte svou strategii vyloženě na lži (třeba na něčem nadpřirozeném), dostáváte tím sami sebe do situace, kdy vaše dítě jednoho dne přijde na to, že to byla lež.

Zkuste si představit, že jste to malé dítě a právě jste přišli na to, že vám maminka lhala o čištění zubů. Říkala, že když si nebudete čistit zoubky, vezme vás čert do pekla. A vy jste zrovna teď odhalili, že si to celé vymyslela.

Co prožíváte?
Jak to ovlivnilo váš vztah k mámě?
A jak to ovlivnilo váš vztah k čištění zubů?
Co si řeknete příště, až bude maminka říkat: „Musíš, protože jinak…“
A co uděláte večer, až si budete mít jít vyčistit zuby?

Představte si to:

Stojíte u umyvadla a taková křivda se vám stala. Máma si vymýšlela. (Nebo táta, ať tu všechno neházíme na maminky.)
Jak to teď bude s čištěním zubů?
Chce se vám do něj, když už víte, že vás nesebere čert?

A nemáte na rodiče trochu vztek,
že na vás ušili takovou boudu?

Spoléhali na to, že jste malí a hloupí, ale to už teď není pravda, takže víte, že si žádný zuby čistit nemusíte, protože čerti nejsou.

Ta jediná páka, která vás nutila se o svoje zuby starat, je pryč.

A proč nefunguje ani pravdivé strašení zubním kazem?

Spousta rodičů nelže, ale i tak staví svoji donucovací strategii na strachu.

Dvouleté dítě, co nikdy nezažilo vrtání zubů, si zatím neumí představit, co to znamená, mít zkažené zuby. A staršímu jsou úplně fuk věty jako „Když to budeš teď flákat, tak ve čtyřiceti taky můžeš mít umělý zuby.“ Čtyřicítka je pro něj nekonečně daleko. Umí si zatím představit jenom ten opruz v koupelně, který je teď, ne jak to bude jednou...

Ty hrozné obrázky a líčení černých, děravých zubů jsou tím pádem stejně abstraktní jako čert nebo zoubková víla.

A pak taky – strach obecně není ve výchově moc dobrý nástroj. Víte proč? Dělá z dětí oběti, nutí je se podvolit, takže

začnou poslouchat strachy, ne budovat vlastní skutečnou zodpovědnost.

Nemůžou pak jednat na základě vlastního rozhodnutí a jsou často strachem tak paralyzované, že nemůžou ani začít přemýšlet o tom, jaké rozhodnutí je vlastně dobré a co je opravdu potřeba udělat. Zdá se vám to přehnané? Pojďte si na chvilku vzpomenout na sebe, uvidíte, co je na tom pravdy.

Strach nikomu neslouží (i když to chvilku tak vypadá)

Strašení je nejobvyklejší a dlouhodobě nejmíň účinný způsob, jak děti vést k pravidelné péči o zuby. Je to vlastně jen dokonalý nástroj manipulace. Napadlo vás někdy, jak s námi cvičí? A nakonec hýbe i celým lidstvem? Koukněte:

Proč si nevezmeme to barevné, výstřední oblečení, které se nám tolik líbí?
Protože se bojíme, že budeme vyčnívat, budeme jiní a ostatní nás pomluví.

Proč neříkáme v práci otevřeně věci, které se nám nelíbí a které potřebujeme změnit? Protože se bojíme, že nás vyhodí.

Proč nenecháme dítě smát se v restauraci nebo ráchat se v kašně?
Protože se bojíme, že nám starší paní přijde říct, ať si to dítě laskavě uklidníme, že chce mít klid.

Schválně, co všechno si jenom ze strachu netroufnete, i když už jste velký rodič? Vzpomenete si? Kolikrát se ještě teď bojíte jako ta malá holka (nebo malý kluk) udělat něco, po čem toužíte?

Strach nám brání žít život,
který chceme.

Tak proč ho používat v každodenních situacích na ty, které nejvíc milujeme?

Chcete poslušné dítě?

Ale proč tu vlastně vrtáme do strachu, když jsme slíbili pomoct vám s čištěním zubů?

Asi byste si přáli, aby vás dítě poslechlo a zuby si bez protestů vyčistilo. Jenomže když na to jdete se strachem a hrozbami, rozebíháte doma model poslušnosti: Bojím se – poslechnu. A dítě si ho pak přehrává v další a další situaci, často až do dospělosti.

Stojí pak třeba před důležitým rozhodnutím v práci, ale neudělá ho, protože má strach. Bojí se převzít zodpovědnost. (Zodpovědnost je vůbec výzva, ještě se k ní dostaneme. A poslušné versus zodpovědné dítě je jedno z Nevýchovných témat číslo jedna, ale teď pojďme dál, ať nepřijdete o zuby :))

Ona se ta poslušnost možná chvíli hodí, dokud je dítě malé. Ale dlouhodobě nikdy nefunguje ve prospěch zdravého, sebevědomého, vyrovnaného člověka.

Když se nebojíme, ztratíme respekt k životu?

Samozřejmě, že je v životě potřeba znát okolnosti a souvislosti a zvažovat rizika. Mít respekt ke druhým, ke světu kolem, k přírodě, k životu... Ale není potřeba se bát. Nikdy.

Může vás napadnout, že strach nám ale pomáhá rozpoznávat bezpečné a nebezpečné věci.
Ve skutečnosti ale to, co nám pomáhá nebezpečí poznat, není strach.

Rozlišit bezpečí a nebezpečí jde nejlépe beze strachu, s klidnou myslí a jasným vnímáním skutečnosti. Strach naopak zkresluje naše vidění reality a zatemňuje mysl, zvlášť ten velký, který nás nutí vidět za každým rohem bubáky (čerty, zlé vrány, strašidla, naštvané zoubkové víly… nebo čím ještě strašili vás?).

A z podobných důvodů nefunguje ani druhá rodičovská strategie:

 Zákazy a vydírání

„Jestli si nebudeš čistit zuby, nebudou žádný dobroty!“
„Jestli neotevřeš pusinku a nenecháš si vyčistit zoubky, půjdeš spinkat bez pohádky.“

I tyhle a podobné věty fungují jen velmi krátkodobě. A dlouhodobě poškozují vztah mezi rodiči a dětmi a ničí ochotu dítěte vyhovět. Zažívá totiž s rodičem tolik nátlaku a nepříjemných pocitů, že se mu čím dál míň chce spolupracovat.

Podívejte, jak je i tahle strategie postavená na strachu: dítě se bojí, že dostane trest nebo přijde o něco, co má rádo.

Nevede to k tomu, že by se za svoje zoubky cítilo zodpovědné

nebo mělo z péče o svoje zdraví dobrý pocit. Nutíme ho vlastně jenom vyhnout se nepříjemnostem. A jaký model pro život vlastně rozebíháme tady, není tak těžké uhodnout. Teď ale pojďme na třetí strategii.

Nefunguje úplně stejně jako dvě předešlé, a navíc rodiče dennodenně vyčerpává:

 Opakování a neustálá kontrola

„Kolikrát ti to mám ještě opakovat? Musíš si čistit zoubky, jinak je budeš mít zkažené.“
„Co jsem ti říkala!“
„Ukaž pusinku, jestli je máš čistý.“
„Běž to hned udělat, nebudu to říkat znova.“
„To ti musím pořád stát za zadkem?“

Tenhle přístup si zahrává s rozložením zodpovědnosti mezi rodičem a dítětem. Dokonce by se dalo říct, že

rodiče, kteří ho používají, budují u dítěte antizodpovědnost.

Jak to? Podívejte se na to:

Ve strachu, aby se dítě chovalo tak, jak rodič chce, jak je to žádoucí, se z rodiče stává bachař – kontrolor, který začne myslet ZA dítě. Plíživě přebere všechny jeho povinnosti a úkoly za své a cítí se za ně být zodpovědný.

To rodič chce, aby byly zuby vyčištěné. To rodič chce, aby byly úkoly napsané. Jenže je nemůže splnit sám, nemůže vzít pero a napsat do sešitu, co je třeba. Mělo by to přece udělat dítě, že?

Takže dítě se stává nástrojem k tomu, aby si rodiče splnili úkoly, které vnímají v konečné zodpovědnosti jako svoje. (Nebo čí je to u vás zodpovědnost, ty vyčištěné zoubky?) Proto tolik opakování, proto ta kontrola. Proto taky ty strategie, které

utloukají dětskou iniciativu a ochotu dělat věci samostatně.

Zásadní otázka teď zní:

Proč všechny tyhle strategie vlastně používáme?

A vaše odpověď může být:
Protože chceme, aby si dítě zuby vyčistilo. Aby se mu nezkazily. Aby dělalo, co je potřeba.

Jasná věc.
Do hraní ale dítě taky nemusíme přece nutit, tak proč do zoubků jo? Do válení těsta na Vánoce ho není třeba nutit, tak proč do lechtání zoubků štětinkami ano?

Možná se teď znovu zamyslíte a řeknete:

Protože čištění zubů je povinnost.
Dítě to nemá rádo.
Já to taky nemám ráda.

A v tom je další zádrhel. A současně druhý doklad, že u čištění zubů nejde jen o zoubky:

Rodiče totiž často vnímají čištění zubů jako otravu, jako povinnost, kterou musí s dítětem plnit. Třeba proto, aby se paní zubařka nezlobila (zase ze strachu – všímáte si?). Nevnímají čištění zubů jako společně strávený příjemný čas a už vůbec ne jako zábavu.

A nevědomky tohle svoje nastavení předávají dítěti.

Přece kdyby bylo čištění zoubků milá věc, při které se večer sejde celá rodina a všichni se na sebe smějou bílýma pusama, nemuseli bychom do nekonečna řešit, jestli si dítě zuby čistí nebo nečistí.

Cítíte to?

Je to otázka přístupu, otázka, jakou téhle situaci dodáme nálepku: Opruz, co se musí, nechceme ho dělat a snažíme se mu vyhnout.

Ale pojďte se na to na chviličku podívat jinak:

Čištění zubů ze své podstaty není nic nepříjemného ani zatěžujícího. Když koupíte dobrou pastu, která nepálí, je to jen šmrdlání kartáčkem po zubech. Vždyť je to docela sranda věc.

Navíc se člověku uleví, pocit v puse je mnohem lepší. Máte to taky tak, že máte po vyčištění zubů v puse jako v pokojíčku?

A to s ním budu šaškovat v koupelně? To teda ne

První krok je proto uvědomit si, jak to s čištěním zubů máme sami. My rodiče se do toho totiž někdy trochu zamotáme, aniž bychom si toho všimli. Chceme, aby to děti bavilo, ale nás to nebaví vůbec. A proč by mělo, napadá nás:

Přece tady s ním nebudu šaškovat v koupelně, to není nic výchovnýho, potřebuje vědět, že zuby jsou důležitá a vážná věc!

Ale když se zamyslíte, kde jsme k takovému názoru a přístupu přišli, vzpomeneme si možná, že to říkala naše máma. Často jsou to návyky odkoukané od našich rodičů, naučené z vlastního dětství, a je někdy obrovsky těžké je překročit. Nikomu to sice moc nevyhovuje, ale dělá se to tak. Zuby nejsou žádná sranda! Tak jaképak vysmáté pusy v koupelně!

Máme v sobě zvyky, vzorce chování, které nám říkají, jak se to má. A odvádějí nás toho, jak bychom to chtěli. Nedovolí nám vymyslet řešení, ve kterém by nám bylo fajn. Nejvyšší čas to změnit, co myslíte?

Táta mě chtěl naučit čistit si zuby. Jak se buduje odpor a boří důvěra

Přečtěte si ale nejdřív ještě jeden silný příběh, na kterém je dokonale vidět, jak snadno jde pokazit daleko víc než jenom vztah dítěte k zubní hygieně. (Protože je velmi citlivý a osobní, změnili jsme jméno holčičky, ale všechno ostatní je přesně tak, jak nám to její maminka napsala.)

Včera v noci mi to konečně došlo. Lenka si nechce čistit zuby, protože to nesnáší. A naučila jsem ji to já. Já to mám taky tak a mě to zase naučil táta. Když jsem byla malá, byly u nás doma některé věci opravdu hrozný teror. Otec nad námi třeba stál, a dokud jsme si čtyři minuty nečistili zuby, nenechal nás odejít z koupelny.

Nenáviděla jsem to. Udělala bych všechno pro to, abych se tomu mohla vyhnout. Dneska je mi jasný, že vůbec nešlo o čištění zubů, ale o tu jeho neustálou nadvládu.

Když jsem se ve dvaceti dostala na vysokou školu a odstěhovala jsem se na kolej, nečistila jsem si zuby rok v kuse. Jen jsem žvýkala žvýkačky. Sice mi to někdy bylo blbý, že si nečistím zuby, ale ten odpor byl tak velký, že jsem to nedokázala změnit. Nešlo o zuby. Byl to boj proti otci.

A dělala jsem to tak, jak jsem věděla, že by ho to štvalo. Tušila jsem, že to Léňa má po mně. Sice jsem čištění zubů nenáviděla, ale jako správná matka jsem ji do toho nutila. Aby se jí nezkazily. Mám s tím totiž sama problémy, bojím se chodit k zubaři, takže mě zuby bolí, a já řešení pořád odkládám, abych nemusela doktorovi ukázat torza, co mám v puse. Jenže v noci jsem přišla na mnohem horší věc.

Došlo mi, že tak jako se vyhýbám čištění zubů, tak stejně se vyhýbám i celé řadě dalších věcí a nechávám je zajít do extrému jen proto, že cítím tlak toho, že musím. Třeba jsem takhle málem přišla o prst, když se mi zanítila rána. Tohle všechno je výsledkem toho, jak za mnou táta pořád stál. Ještě dneska slyším, jak na mě syčel: „Jestli to okamžitě neuděláš, nepůjdeš ven, holčičko.“

Vždycky, když jsem znovu v podobných situacích, cítím absolutní odpor. Ale ten odpor není vůči těm věcem, co mám dělat. Je to pořád odpor malé holky vůči tátovi. Říkám mu tím „Ne, já to neudělám. Už nade mnou nemáš moc.“ A to je hrozný.

Můj táta chtěl, abych se naučila čistit si zuby. Nepovedlo se to. Ten teror způsobil, že to nedělám. Vždycky, když to jde, se tomu vyhnu. A současně se za to cítím provinile.
Já, dospělá ženská, si nečistím zuby.

A to stejný předávám svojí holčičce. Přišla jsem na to, jak mi tvrdý policajtský přístup v životě ublížil, a mám to zažraný v tak běžných situacích, jako je čištění zubů nebo mytí nádobí. Lenka už to má taky. A já jsem to tak moc chtěla udělat jinak!

Ale já jí to prostě řeknu a společně to vyřešíme. Díky Nevýchově máme už mezi sebou takovou důvěru, že mě snad bude poslouchat.

Za dva měsíce přišla další zpráva:

Máme to, čistíme si společně zuby a máme se u toho rádi. Díky za podporu a za cenné tipy.

Zatuchlý ranec, který předáváme dětem

Síla, co?
Strategie, které rodič na dítě používá v jedné situaci, jako je čištění zubů, je mnohdy možné sledovat i v celé řadě jiných každodenních situací: při uklízení, při mytí rukou, když se jde k doktorovi, když je potřeba se rychle oblíknout, vysmrkat, najíst...

A když se to pak všechno sečte,

je z toho skutečně velký ranec strachu, kontroly, zastrašování a vydírání.

Vidíte to? Nejde už jen o čištění zoubků.
Schválně, odpovězte si:
Chtěli byste, aby se k vám někdo choval tak jako vy k dítěti při čištění zubů?

Zní vaše odpověď NE?

Pak je tu ještě jedna otázka: Chtěli byste, aby se k vám takhle někdo choval v dalších deseti situacích v průběhu dne?

Nebylo by to náhodou potom tak, že byste byli pěkně otrávení a neochotní dělat cokoli, natož si poslušně a nadšeně čistit zoubky?

Cítíte?

Jak to udělat, aby se u vás doma nekazily zoubky ani vztahy

Zpátky k radosti v koupelně, kde si všichni v pohodě vyčistíme zuby :) Ta nejjednodušší řešení, která jsou ale současně trvalá a úspěšná, jsou v zásadě založená na dvou věcech. Podívejte se, jak funguje v praxi ta první:

Za 7 minut si vyčistí zuby sám

Můj pětiletý syn si ještě nedávno, před Nevýchovou, nerad čistil zuby. Nebavilo ho to a já jsem mu to musela pořád připomínat, takže mě to taky nebavilo. Pomohlo mi, když mi Katka na jednom webináři o škole řekla, že všechno se dá buď protrpět, nebo si to užít. Tak jsem musela přemýšlet, proč je to naše ranní čištění vlastně pořád takový děs a hrůza.

Ptala jsem se na to syna a on mi řekl, že nesnáší tu hnusnou pastu pro děti a že ho nebaví stát tři minuty v koupelně a furt si kartáčkem jezdit v puse. Musela jsem uznat, že dětská pasta je opravdu hnusná. A že ani mě nebaví stát každé ráno tři minuty před zrcadlem. Vzpomněla jsem si znova na Katku a říkám mu:

„Hele, ta paní z videí mi radila, abychom si to spolu udělali zábavný. Moc mě nenapadá, jak na to. Čištění je prostě čištění. Ale třeba něco napadne tebe. Máš na tohle mnohem lepší nápady než já.“ Odpálkoval mě s tím, že ho taky nic nenapadá. A já jsem byla trochu zklamaná, ale řekla jsem si: „Nevadí, Katka říká, ať netlačím.“

Asi za dvě hodiny přišel s tím, že bychom si u čištění mohli pustit pohádku. A že si pak bude čistit zuby třeba i dýl, pokud bude hrát pohádka z CD. Máme takové krátké, asi sedmiminutové. Přišlo mi to jako výborný nápad, a tak to od té doby děláme.

Přijdeme spolu do koupelny a můj pětiletý syn si za sedm minut vyčistí sám zuby, umyje se, učeše a vyčůrá. Já se taky chystám, takže to všechno děláme společně. Nejvíc mě ale dostalo, když jsme byli v obchodě a syn tam viděl další díl pohádek, které ráno posloucháme, a řekl mi, že je chce koupit, aby ho to čištění ještě dlouho bavilo.

- Martina

Ta první věc, první princip, který vyplývá z příběhu maminky Martiny a který vám dokáže na začátku velmi pomoct – a nakonec všechno změnit, je:

  Udělejte si z čištění prima věc

Není jediný důvod, aby to byla nuda a otrava. Je to čas, kdy jste spolu a kdy si to můžete výborně užít. (A vůbec to nemusí znamenat čas navíc, vzpomeňte si, kolik času teď strávíte v koupelně přemlouváním.)

Ale je potřeba nezařizovat tu zábavu pro děti bez domlouvání se s nimi –

ale zeptat se jich, jak by to pro ně bylo fajn.

Ať tu zodpovědnost za příjemné čištění zubů netáhnete zase jen vy. To by nefungovalo.

Stejně jako nefunguje, když je to zábava jen „na oko“. Když se rodič snaží jenom dítě zabavit, aby ho dostal, kam potřebuje, ale sám je dál otrávený, jenom k tomu navíc dělá „opičky“. To pak totiž není skutečná změna přístupu – a dítě to vycítí, na to můžete vzít jed. Má to být příjemné pro všechny!

Tady máte pár konkrétních tipů, jak si z čištění udělat pohodu:

Můžete:

  • pustit si k tomu pohádku
  • poslouchat písničky a tancovat
  • čistit si zuby navzájem
  • vzájemně kontrolovat, jak je máte vyčištěné
  • mít na každý den jiný kartáček (stačí na každý den v týdnu, ne v roce, ať vás to nezruinuje :D)
  • stopovat si čas čištění

Nebo cokoliv, co vás napadne a bude vám v tom fajn.
Je to jen na vás a vašem dítěti.

(Vážně už si můžete dovolit, aby vám bylo fajn, nemusíte jen mechanicky dělat, co se po vás chce.)

Ale co když dítě nechce?

Může se stát, že něco podobného zkusíte, a dítě s vámi nezačne hned hledat zábavné řešení. Bude svéhlavě tvrdit:

„Nejde, nejde, nechci, neudělám, nevím.“

Někdy se tohle děje v případech, kdy

už jsou děti otrávené nebo zformované tím, jak jste to spolu dělali doteď.

Do jednoho článku se nevejdou všechny způsoby, jak tuhle situaci vyřešit, jednoduše proto, že to u vás může být jiný soubor důvodů než v rodině u sousedů.

Ale v drtivé většině případů se rodičům povede velká změna už s tímhle prvním principem – když to hned napoprvé nevzdají (a neřeknou si stejně svéhlavě jako jejich dítě: nejde, nejde, nejde to s ním!).

Stačí tomu dát chvilku času a neodpískat to po prvním „nechci“.

A jak zní ta druhá věc? Zase jsme u toho:

 Dejte dítěti zodpovědnost

Tenhle druhý princip je extrémně důležitý a line se jako červená nit celou výchovou i Nevýchovou. Když ho zmáknete u zoubků, ušetříte si celou řadu jiných problémů a komplikací. Vypadá to potom nějak takhle:

Dcera (4) začala připomínat čištění zubů mně

Už jsem si začínala myslet, že čištění zubů u malého dítěte (4 roky) je nepřekonatelná věc. O to víc mě šokuje, jak to naše Ali sama vyřešila.

Dlouho jsme se zoubky bojovaly a nedalo se nic vymyslet. Ukazovala jsem jí zkažené zuby na obrázku, ukazovala jí ty svoje a říkala, co se stane, pokud si zuby nebude čistit. Nic na ni nezabíralo. Dělala, že mě neslyší.

A pak mě jednoho dne napadlo, že já chci vlastně víc než ona, aby si je čistila, a řekla jsem si, že se pokusím přestat dělat ten nátlak, co na ni pořád hrnu. Řekla jsem jí v klidu, že nám tohle nejde, a že to teda nechám na ní. Ale že chci, aby věděla, že mi na tom moc záleží, aby měla zoubky v pohodě. Řekla jsem, že kdyby to pomohlo, dám jí penízky, aby si mohla vybrat kartáček a pastu podle toho, jak se jí budou líbit.

Dva dny se nedělo nic a já už jsem začínala mít strach. Tak jsem jí jen občas připomněla, jestli o těch zubech nějak přemýšlela. Vždycky mě odbyla tím, že „Jo.“ A pak jednou ráno přišla a řekla: „Koupíme kartáček, maminko.“

Tak jsme šly do obchodu a já jsem trnula, jestli to bude mít nějaký výsledek, dala jsem jí peníze, ona si vybrala kartáček, který se jí líbil, a pastu, která jí chutnala, a když jsme přijely domů, udělala si v koupelně svoje místečko, kam jí nikdo nemá chodit, a tam má ukrytý svůj kartáček i s pastou.

Každé ráno za mnou přijde a řekne mi: „Maminko, pojď si vyčistit zuby
– už konečně. Ať ti to nemusím pořád připomínat.“ A tak já teda jdu a mám radost, že už to není jenom moje zodpovědnost.

- Blanka

Je potřeba říct, že tenhle příběh je opřený ještě o další principy partnerství s dětmi. Ale ten hlavní bod v něm je: dejte dítěti zodpovědnost.

Snadno se to řekne, ale někdy těžko udělá, že?

První krůček, jak mu ji předat

Koncept dětské zodpovědnosti má obrovský význam a nejde ho sfouknout dvěma větami.
V jednom z našich kurzů se řeší celý týden. Ale tady máte důležitý první střípek: otázku, která vám pomůže udělat první krok.

V těžké situaci s dítětem, kdy se něco nedaří a cítíte, že celou zodpovědnost táhnete na svých ramenou, že o jeho zdravé zuby jde vlastně jenom vám, se zastavte a zeptejte se sami sebe:

Jak můžu teď svému dítěti předat víc zodpovědnosti? Aspoň o kousek.

Už jenom tahle otázka (kterou jste si možná nikdy předtím nepoložili) vás přivede na věci, které vás doteď nenapadly. A pak jen jděte a vyzkoušejte je. Třeba jako se tahle maminka se synem domluvila o zubech. A pak už jen sledovala, jak to funguje:

Domluvili jsme se a já to mohla pustit

Teď je syn nemocný, takže ten náš zajetý režim, ranní harmonogram, je trochu jiný. Většinou se mu do čištění zubů nechtělo a měl snahu to oddalovat a oddalovat. Včera asi v sedm hodin jsem mu řekla:

„Hele, takto to nejde. Když chodíš do školy, tak víš a dodržuješ, kdy si zuby čistit, teď když jsi nemocný a nikam nemusíme, nějak nevíš kdy. Musíme se nějak domluvit. Domluvíme se na nějakém čase.“

A syn hned navrhl, že teda maximálně do osmi hodin si zuby vyčistí. Moc jsem tomu nevěřila, že to dodrží, ještě navíc k nám přijela ráno návštěva
– babička. Takže i já sama jsem na tu naši domluvu tak trochu pozapomněla.

A najednou na něj koukám a ptám se, kam jde, a syn mi z pokoje odpovídá: „Je osm hodin, jdu si vyčistit zuby.“ Tak to mě opravdu překvapilo a potěšilo.

Sledujte, jak se věci mění

Dnešní dva principy – udělat z opruzu prima věc a předat dítěti zodpovědnost – vám pomůžou nejen při čištění zoubků, ale i v celé řadě dalších situací, kdy se něco „musí“ a dítě to nechce dělat. Protože, jak jsme řekli na začátku, všechny tyhle situace se často zadrhávají na tom samém:

Budujeme nátlakem v dětech odpor namísto radosti a ze všech sil tlačíme do kopce balvan zodpovědnosti, aniž bychom se o ni s dětmi podělili – takže je o zodpovědnost ve výsledku připravíme.

Ale nikdy není pozdě začít to dělat jinak a sledovat, jak se věci mění ;) I kdyby krůček po krůčku.

Tak to hned dneska večer s dětmi u čištění vyzkoušejte, co říkáte?
Ať se vám oběma uleví.

Vaše Nevýchova

 

P.S. Jestli vás Nevýchovný koncept dětské zodpovědnosti zaujal, v tomhle videu se na něj můžete podívat ještě z trochu jiné strany. A přijít na to, jak moc poslušné nebo zodpovědné dítě dříme ve vás. Rodiče to dost často překvapí.

Nebo vyzkoušejte kurz Výchova Nevýchovou, pomůže vám předat dětem zodpovědnost v jakémkoli věku a v každé situaci, od nočníku přes mlsání až po domácí úkoly nebo paření na mobilu.

Protože jedině když zodpovědnost s dětmi sdílíme, můžeme z nich vychovat skutečně zodpovědné lidi. Poslušností ji do nich prostě nenatlučeme ;)

Pošlete článek dál. Ať se místo strachu šíří do koupelen radši radost, že jsme spolu ;)

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Jak to máte vy, čistíte si zuby rádi?