Změnila jsem dvě věci. A hádek mezi kluky je najednou minimum

Vzpomínáte ještě, když bylo druhé miminko ještě v bříšku, jak jste se těšili, až budou dva? „To je dobře, že náš kluk nezůstane sám,“ říkali jste si možná. „Budou si spolu hrát a naučí se, že se všecko netočí jen kolem nich.“

Jo, jenže – uběhlo pár měsíců či let a celé se to trochu vymklo z ruky. Z hádek a výkřiků „Auuu, mamíí, on mě kopnul“ a „Nené, to není pravda, on si začal,“ vám občas pěkně drnčí hlava.

Jasně, mají i hezké momenty.
Když večer blbnou ve vaně a dávají si na hlavu čepice z pěny.
Když se starší mladšího zastane na hřišti.
Když se předhánějí, kdo na kaluži udělá větší kola.

Ale pak zas přijde den, kdy se

bráchové a ségry střídavě perou, nemluví spolu, nebo žalují a čekají, až je máma nebo táta rozsoudí.

„Proč se prostě nemáte rádi?” zoufá si máma v kuchyni, kam šla napočítat do deseti, aby nevypěnila. Všechno je nějak jinak, než si s tátou malovali...

Jestli tohle všechno znáte, chceme vám dodat naději:

Mírové řešení bitek mezi sourozenci existuje

Znají ho Nevýchovní rodiče z kurzu.

A jedna z nich, máma Bára, svolila, že vám prozradí, jak to bylo u nich. Když vyzkoušela 2 jednoduché věci, ulevilo se jí až o 80 %, jak sama odhadla :)

Tahanice a pošťuchování teď má doma méně často a nejsou tak drastické.

Koukejte, jak to Bára s klukama dokázala:

Napsala rodičům, co jsou ze sourozeneckých hádek zoufalí, tenhle vzkaz:

Moji kluci se taky perou. Mladší Kryštůfek (4 roky) provokuje staršího Tomáška (6 let) tak moc, jak to jen umí, do extrému. Baví ho to. A starší mu to samozřejmě nedaruje. Nedivím se mu, že mu občas jednu šlehne, spíš si říkám, kolik toho vydrží…

Přišel den, kdy se kluci zase strkali a prali o auta, jak dva divocí psi. A já už jsem toho měla dost. Nebavilo mě jejich spory věčně řešit a prostě jsem kapitulovala. Už jsem to nechtěla urovnávat. A tu mě napadlo – tak to neřeš!

A řekla jsem si, že to zkusím, nechat to jen na nich. Ať si svoje spory řeší sami. Protože mě už z toho málem vybouchla hlava.

Řekla jsem jim jen:

„Tomášku, Kryšťo, víte, mě už nebaví být váš soudce. Fakt mě děsně mrzí a bolí, když se hádáte a perete, a chtěla bych to jinak, ale nevím, jak na to. Už to vzdávám. Napadlo mě, že když se hádáte, mohli byste to zkusit vyřešit sami. Myslím, že byste to mohli zvládnout. Co vy na to, kluci?“

Řekli, že jo. Že to zkusíme. Tak jsem od toho dne všechno jen tiše pozorovala – a byla připravená zasáhnout, jenom kdyby šli na krev a hrozilo vážné zranění.