Změnila jsem dvě věci. A hádek mezi kluky je najednou minimum

Jo, jenže – uběhlo pár měsíců či let a celé se to trochu vymklo z ruky. Z hádek a výkřiků „Auuu, mamíí, on mě kopnul“ a „Nené, to není pravda, on si začal,“ vám občas pěkně drnčí hlava.

Jasně, mají i hezké momenty.
Když večer blbnou ve vaně a dávají si na hlavu čepice z pěny.
Když se starší mladšího zastane na hřišti.
Když se předhánějí, kdo na kaluži udělá větší kola.

Ale pak zas přijde den, kdy se

bráchové a ségry střídavě perou, nemluví spolu, nebo žalují a čekají, až je máma nebo táta rozsoudí.

„Proč se prostě nemáte rádi?” zoufá si máma v kuchyni, kam šla napočítat do deseti, aby nevypěnila. Všechno je nějak jinak, než si s tátou malovali...

Jestli tohle všechno znáte, chceme vám dodat naději:

Mírové řešení bitek mezi sourozenci existuje

Znají ho Nevýchovní rodiče z kurzu.

A jedna z nich, máma Bára, svolila, že vám prozradí, jak to bylo u nich. Když vyzkoušela 2 jednoduché věci, ulevilo se jí až o 80 %, jak sama odhadla :)

Tahanice a pošťuchování teď má doma méně často a nejsou tak drastické.

Koukejte, jak to Bára s klukama dokázala:

Napsala rodičům, co jsou ze sourozeneckých hádek zoufalí, tenhle vzkaz:

Moji kluci se taky perou. Mladší Kryštůfek (4 roky) provokuje staršího Tomáška (6 let) tak moc, jak to jen umí, do extrému. Baví ho to. A starší mu to samozřejmě nedaruje. Nedivím se mu, že mu občas jednu šlehne, spíš si říkám, kolik toho vydrží…

Přišel den, kdy se kluci zase strkali a prali o auta, jak dva divocí psi. A já už jsem toho měla dost. Nebavilo mě jejich spory věčně řešit a prostě jsem kapitulovala. Už jsem to nechtěla urovnávat. A tu mě napadlo – tak to neřeš!

A řekla jsem si, že to zkusím, nechat to jen na nich. Ať si svoje spory řeší sami. Protože mě už z toho málem vybouchla hlava.

Řekla jsem jim jen:

„Tomášku, Kryšťo, víte, mě už nebaví být váš soudce. Fakt mě děsně mrzí a bolí, když se hádáte a perete, a chtěla bych to jinak, ale nevím, jak na to. Už to vzdávám. Napadlo mě, že když se hádáte, mohli byste to zkusit vyřešit sami. Myslím, že byste to mohli zvládnout. Co vy na to, kluci?“

Řekli, že jo. Že to zkusíme. Tak jsem od toho dne všechno jen tiše pozorovala – a byla připravená zasáhnout, jenom kdyby šli na krev a hrozilo vážné zranění.

První týden se hádali a prali úplně stejně.

A já jsem se držela, abych k jejich sporům neřekla ani slovíčko. Jenže uvnitř hlavy mi to jelo!

Nevyřčené obavy, strachy, že si ublíží… Během měsíce jsem postupně prožila všechno:

• První týden bez máminých zásahů: Prožívám děsný strach, že když nezasáhnu, budou do sebe strkat tak šíleně, že jeden spadne hlavou na roh stolu, na futra dveří, na radiátor.
• Druhý týden: Nic vážného se jim doteď nestalo. Párkrát se bouchli o nábytek, jako vždycky. Vypadá to, že i kdybych jim říkala: „Pozor, ať ho neshodíš,“ tak ve výsledku je počet bebíček stejný, jako když jsem úplně zticha. Mydlí se ale skoro každý den.
  Mně samotné už začíná zezadu v hlavě cinkat pochybovačný hlásek: „Když s tím nebudeš nic dělat, bude to ještě horší… co když ti z nich vyrostou pěkní grázlíci?“ A tak se občas neudržím a zasáhnu.

• Třetí týden: Děti jsou zmatené. Tak jak to teda je? Máme si to řešit sami, anebo je máma pořád v pohotovosti? Děti se ošívají a já jsem taky nespokojená. Znovu se nadechuju a odhodlávám se, že je nechám opravdu být.
  Nechám jim opravdovou zodpovědnost za to, co druhému říkají a jak se k sobě chovají.
• Čtvrtý týden: Kluci se zkoušejí dohadovat, asi takhle: „Tak co kdybych si půjčil to auto jako první, než bude ručička dole na šestce, a ty by sis ho půjčil potom? Souhlasíš?“ Začíná to vypadat nadějně...

Až mě jejich strkanice dostrkaly k velkému objevu

Pak jednou večer starší do mladšího zase strčil, ten udělal krok dozadu – a šlápnul na plastovou dopravní značku, kterou měl starší brácha postavenou na svojí „silnici“. Byl na tu stavbu maximálně pyšný – ale nezačal ječet, místo toho honem utíkal k mladšímu bráchovi.

Začal plakat a volat mě: „Mamkooo, mamkooo, Kryšťáčkovi teče krev! Já jsem ho strčil, on upadnul na značku, mamkooo, pojď sem!“ Než jsem stačila doběhnout, tak slyším starostlivé: „Neboj, brácho, to bude dobrý, budu tady s tebou. Neboj, jsem tady. Mamka ti to ošetří a za pár dní už to bude pryč. Maminko, že to nic není, řekni, že není, já mám o něj strašný strach!“

Nic vážného to nebylo a noha se zahojila rychle. Ale tuhle nehodu si teda budu pamatovat do konce života. Díky ní jsem zjistila obrovskou věc: že jejich kočkování vadilo hlavně mně. Že to, že se spolu perou, nemusí nutně znamenat, že se nemají rádi a že o sebe nepečují.

Možná jsem v hlavě měla představu, že sourozenci se musejí mít rádi za každou cenu.

Nesmí na sebe být ani za mák oškliví a musí spolu držet v dobrém i ve zlém jako Mirek Dušín a Červenáček.

A že každá odchylka od tohohle ideálu je špatně. A pak mě to mrzelo, když jsem místo dvou andílků od sebe v kuchyni odtrhovala dva rozzuřené divochy :)

Ale po našem měsíčním experimentu jsem zjistila, že jejich potyčky – i když se stále objevují – mívají od té události s rozraženou patou mnohem mírnější průběh. Bitkují se pořád, ale po minutě jsou zase spolu, smějí se, nic jim není.

A došlo mi to. Oni se tak pomalu učí spolu komunikovat. Protože jsem jim dala šanci,

aby se v bezpečném prostředí domova naučili řešit neshody i bez toho, aby na ně někdo seshora dělal ty-ty-ty.

A říkal jim, co je dobře a co je špatně.

První věc – nezasahování – u nás zabralo i dlouhodobě

I po pár měsících je hádek tak o 80 % méně, jsou kratší a daleko méně surové. Nezasahuju, ale pozoruju je. A každému z kluků k tomu navrch dávám obrovskou porci pozornosti. A lásky.

Všimla jsem si totiž při tom ještě jedné důležité věci – že nezáleží na tom, aby ten čas, který jim věnuju každému zvlášť, byl přesně fifty-fifty.

Často jsem se snažila dělit svůj čas mezi kluky spravedlivě. Ale zjistila jsem, že tím někdy nosím hladovému vodu.

Pak dávám lásku synovi, který ji v tu chvíli „nepotřebuje“, a naopak opomíjím syna, který by rád pomazlení.

Znamená to i třeba to, že většinu dne se tulím jen s jedním synem, protože to v tu chvíli potřebuje. A trvalo mi, než jsem přišla na tajemství toho správného balancu: každé dítě považuje za lásku něco jiného.

Druhá věc: vysondovala jsem, co dítě považuje za projev lásky

Všeobecně jsem měla zato, že projevem lásky u dětí je hlavně fyzický kontakt, objetí, pusinka, mazlení. Jenže – můj starší Tomášek není až tak mazlivý jako mladší. Zato miluje, když sleduju jeho činnosti, když u něj třeba sedím a koukám, jak si hraje, bez toho, abych se zapojovala (to už je moc, rád si to řídí sám, jen někdy mě vyzve).

To mu dává ten pocit, že máma ho má ráda. Úplně září. Zatímco když ho obejmu, dám mu pusu, tak mě moc nevnímá, občas mi jen nevrle řekne: „No, mamí, už né!“ (Přesto to občas dělám, protože to chci já a jemu to zas tolik nevadí. V té době, kdy jsem divákem jeho her :))

Zato mladší Kryštůfek fyzický kontakt se mnou miluje.

A tak když jim chci projevit lásku, dělám u každého to, co mu rozzáří očička.

A víte, co je na tom nejúžasnější? Když jsem konečně našla plus minus ten správný balanc, najednou bitek mezi klukama ještě ubylo!

Oni se sourozenci často mlátí hlavně proto, že na sebe žárlí. Že mají pocit
– nemám od mámy dost pozornosti sám pro sebe. A když mi došlo, že pro každého z nich znamená pozornost něco jiného, dávám jim takovou, jakou fakt potřebují.

Večer se každému zvlášť půl hodinky věnuju. Ukládám Kryšťu, zatímco Tom hraje hru na počítači. Kryštůfek si v posteli rád čte. Zatímco Tomášek místo pohádky miluje, když mu vyprávím o povodních 2002 v Praze, neúnavně, pořád dokola :)

A spokojení jsme všichni tři.

S úctou a láskou,

Bára

Jo, jenže není to vždycky takhle růžové

I když se rodič snaží lví silou to všechno urovnat a na žádnou dušičku ráno ani večer nezapomenout, tak to mezi bráchama a ségrama může být stejně pěkně na kordy. Když obden musí máma s tátou řešit uječenou scénu, kdy se jeden sápe na druhého, a pátrat, kdo koho praštil, tak je rodinná pohoda v tahu.

Aby se máma s tátou nehroutili, potřebujou pořádně pevnou půdu pod nohama

Máma Bára to s kluky zvládla. Bylo to ale taky proto, že se jí podařilo ještě předtím změnit celou vzájemnou komunikaci. I to řešíme v celém kurzu Nevýchovy. A sourozeneckým vztahům a komunikaci se v kurzu věnujeme celý jeden týden z pěti. Spousta videí, úkolů a prožitkových cvičení vám pomůže prokouknout, v čem je u vás doma zakopaný pes. A jak ho vykopat a vyhnat z domu jednou provždy :) Jako máma Petra, která prošla kurzem, a její děti se už při hraní nepřizabijou:

A mámě Lence teď místo kopání do ségry její čtyřleťák sám navrhuje dohody:

Líbilo by se vám to doma taky tak? Někdy se za sourozeneckými bitkami skrývají ještě další nevyřešené věci a bolístky. I s tím vám dokáže pomoct Nevýchova. Tak nakoukněte k nám do kurzu:

Líbil se vám článek? Sdílejte ho dál