Být ten druhý: Když si nejdůležitější člověk v tvém životě přivede domů novou lásku

Přečkali jste spolu hory starostí i nebeskou radost. První nesmělý úsměv. První pusa. Všechno bylo skvělý, první rok, i ten druhej, třetí… Občas jste na sebe sice zakřičeli, ale stejně tě pak vždycky večer před spaním tiskl v náručí a šeptal, že jsi jeho zlato.

Pak ale přišel ten den. Sedl si k tobě, hrozně vážně. A podíval se ti do očí:

„Víš, zlato, mám tě tak šíleně moc rád, že jsem se rozhodl pořídit si ještě jednu takovou prima kočku. Za pár dní přijede a bude tu s námi bydlet, už napořád. Byl bych moc rád, kdybys na ni byla hodná, aby se tu cítila dobře – bude spát s námi v ložnici, dáme jí tam novou postel, jo?

Jestli tě miluju? To víš, že jo. Ale ji taky.“

Sedíš a koukáš jak puk. To jako myslí vážně? Bude tu s námi nějaká druhá? Copak já už mu nestačím? Co jsem udělala špatně?

Ale on nevidí, že sedíš jak zařezaná, a klidně mluví dál.

„Jo a prosím tě, až přijede, dáme jí nějaký tvoje věci, co říkáš? Ty, co už nepotřebuješ, tu taštičku třeba, jak jsi ji dřív vždycky nosila s holkama do kavárny. A nějaký oblečení po tobě, jo? Stejně už je ti malý, jak ses spravila. Uvidíš, až se nějak sžijete, budete si spolu rozumět. Bude to prima, neboj!“ pohladí tě po zádech.

Nemůžeš tomu pořád uvěřit. A vůbec, vůbec si to nedokážeš představit.

Jenže za pár dní ta druhá fakt přijela

Je mladší než ty, štíhlejší, a všechno se točí jen kolem ní.

„Koukej, jak je roztomilá! Ty oči, ty její nožičky, no nelíbí se ti?“ rozplývá se nad ní od rána do večera. A ty to musíš poslouchat.

Přitom se ti chce jenom křičet: „Tak se z ní nepokaď!“ A v noci se choulíš do peřiny, tečou ti slzy a prosíš, ať se něco stane... ať zase vypadne, odkud přišla, a všechno je jako dřív.

Jenže spíš ještě přitvrdilo.
Celé dny se musíš koukat na to, jak se tvůj milovaný s tou novou holkou mazlí. Hladí ji, pusinkuje, pořád ji na rukou nosí – a ty jako bys byla najednou vzduch.

Už s tebou ani nemluví tak mile jako dřív.

Váš společný čas – i to láskyplné šuškání před spaním, které jsi tolik milovala – se smrsklo na pár požadavků:

Umej si ruce! Pořádně!
Ukliď si tady ty věci, kdo v tom má pořád šlapat! Ať si Adélka neublíží!
Už máš připravený pyžamo?
A zuby! Zuby, kočko, bez těch nejdem to postele!

Za pár týdnů tě pošle mezi lidi, aby ses doma s Adélou nenudila, že prý potřebuješ kolektiv. Ještě jsi tam nikdy nebyla. Doprovodí tě tam, abys nebyla nervózní, ale u dveří se samozřejmě rychle rozloučí a zmizí.

Zkoumáš to svoje nový místo i ty cizí lidi a šéfku, co na tebe nějak divně kouká, když se o polední pauze rýpeš v obědu, a je ti smutno. A on, tvůj milovaný, je s tou druhou holkou a užívá si to s ní.

Nemyslíš na nic jinýho, než jak je jim spolu doma dobře, jak se smějou a pusinkujou.
Ale jak přijdeš domů ty, najednou je to zase samý:

Dávej trochu pozor, ať jí neublížíš.
Buď rozumná, víš, že Adélka je mladší.
Půjč jí tu kabelku, nic ti s ní přece neudělá.

Všechno v tobě bublá, ale držíš se. Pro něj.

Jednou jste takhle s Adélou v obýváku. Ona leží na gauči, zase si začala vymejšlet a fňukat, a na tebe už je to moc. Už nemůžeš.

Chceš do tý holky nejradši kopnout. Jo, kopnout. Fyzicky jí ublížit.

Jako by v tobě něco bouchlo, vůbec to nemůžeš ovládnout… najednou jdeš a praštíš ji vší silou po hlavě.

„Ty pitomá Adélo! Já tě tak nenávidím! Nejradši bych tě vyhodila z okna!“

Adéla začne ječet.
Tvůj milej ve vteřině přilítne z kuchyně a křičí na tebe: „Co to děláš, prosim tě?“ A ty brečíš, chceš vybrečet všecku nespravedlnost, ale on tě neslyší. Snažíš se mu vysvětlit všechno, co cítíš… Ale on tě neposlouchá. Jen ji.

Bere do náruče Adélku a utěšuje ji. Na tebe se pořád mračí.
„Jdi mi radši z očí! A přijď, až se naučíš chovat. Jsi starší, měla bys už mít trochu rozumu!“

Eéé, zdá se vám to nějak přitažené za vlasy?

Není.
Něco podobného se děje ve spoustě rodin.
Našim prvorozeným dětem.

Uff. Takhle nějak se totiž můžou cítit, když se do rodiny „přistěhuje“ nové miminko.

Všechno je ze dne na den vzhůru nohama. Máma s tátou mají najednou míň času na Lego a z dlouhatánského čtení pohádek a tulení před spaním je najednou pět minut. Člověk si nesmí ani zakřičet, když si hraje na indiány, aby nevzbudil malýho.

A taky už musí napořád být „ten starší, rozumnější“. Dělit se o svoje milovaný věci, o který se nikdy dělit nemusel. I o tátu a o mámu. A mít za to všechno navrch toho nového vetřelce rád.