Být ten druhý: Když si nejdůležitější člověk v tvém životě přivede domů novou lásku

Pak ale přišel ten den. Sedl si k tobě, hrozně vážně. A podíval se ti do očí:

„Víš, zlato, mám tě tak šíleně moc rád, že jsem se rozhodl pořídit si ještě jednu takovou prima kočku. Za pár dní přijede a bude tu s námi bydlet, už napořád. Byl bych moc rád, kdybys na ni byla hodná, aby se tu cítila dobře – bude spát s námi v ložnici, dáme jí tam novou postel, jo?

Jestli tě miluju? To víš, že jo. Ale ji taky.“

Sedíš a koukáš jak puk. To jako myslí vážně? Bude tu s námi nějaká druhá? Copak já už mu nestačím? Co jsem udělala špatně?

Ale on nevidí, že sedíš jak zařezaná, a klidně mluví dál.

„Jo a prosím tě, až přijede, dáme jí nějaký tvoje věci, co říkáš? Ty, co už nepotřebuješ, tu taštičku třeba, jak jsi ji dřív vždycky nosila s holkama do kavárny. A nějaký oblečení po tobě, jo? Stejně už je ti malý, jak ses spravila. Uvidíš, až se nějak sžijete, budete si spolu rozumět. Bude to prima, neboj!“ pohladí tě po zádech.

Nemůžeš tomu pořád uvěřit. A vůbec, vůbec si to nedokážeš představit.

Jenže za pár dní ta druhá fakt přijela

Je mladší než ty, štíhlejší, a všechno se točí jen kolem ní.

„Koukej, jak je roztomilá! Ty oči, ty její nožičky, no nelíbí se ti?“ rozplývá se nad ní od rána do večera. A ty to musíš poslouchat.

Přitom se ti chce jenom křičet: „Tak se z ní nepokaď!“ A v noci se choulíš do peřiny, tečou ti slzy a prosíš, ať se něco stane... ať zase vypadne, odkud přišla, a všechno je jako dřív.

Jenže spíš ještě přitvrdilo.
Celé dny se musíš koukat na to, jak se tvůj milovaný s tou novou holkou mazlí. Hladí ji, pusinkuje, pořád ji na rukou nosí – a ty jako bys byla najednou vzduch.

Už s tebou ani nemluví tak mile jako dřív.

Váš společný čas – i to láskyplné šuškání před spaním, které jsi tolik milovala – se smrsklo na pár požadavků:

Umej si ruce! Pořádně!
Ukliď si tady ty věci, kdo v tom má pořád šlapat! Ať si Adélka neublíží!
Už máš připravený pyžamo?
A zuby! Zuby, kočko, bez těch nejdem to postele!

Za pár týdnů tě pošle mezi lidi, aby ses doma s Adélou nenudila, že prý potřebuješ kolektiv. Ještě jsi tam nikdy nebyla. Doprovodí tě tam, abys nebyla nervózní, ale u dveří se samozřejmě rychle rozloučí a zmizí.

Zkoumáš to svoje nový místo i ty cizí lidi a šéfku, co na tebe nějak divně kouká, když se o polední pauze rýpeš v obědu, a je ti smutno. A on, tvůj milovaný, je s tou druhou holkou a užívá si to s ní.

Nemyslíš na nic jinýho, než jak je jim spolu doma dobře, jak se smějou a pusinkujou.
Ale jak přijdeš domů ty, najednou je to zase samý:

Dávej trochu pozor, ať jí neublížíš.
Buď rozumná, víš, že Adélka je mladší.
Půjč jí tu kabelku, nic ti s ní přece neudělá.

Všechno v tobě bublá, ale držíš se. Pro něj.

Jednou jste takhle s Adélou v obýváku. Ona leží na gauči, zase si začala vymejšlet a fňukat, a na tebe už je to moc. Už nemůžeš.

Chceš do tý holky nejradši kopnout. Jo, kopnout. Fyzicky jí ublížit.

Jako by v tobě něco bouchlo, vůbec to nemůžeš ovládnout… najednou jdeš a praštíš ji vší silou po hlavě.

„Ty pitomá Adélo! Já tě tak nenávidím! Nejradši bych tě vyhodila z okna!“

Adéla začne ječet.
Tvůj milej ve vteřině přilítne z kuchyně a křičí na tebe: „Co to děláš, prosim tě?“ A ty brečíš, chceš vybrečet všecku nespravedlnost, ale on tě neslyší. Snažíš se mu vysvětlit všechno, co cítíš… Ale on tě neposlouchá. Jen ji.

Bere do náruče Adélku a utěšuje ji. Na tebe se pořád mračí.
„Jdi mi radši z očí! A přijď, až se naučíš chovat. Jsi starší, měla bys už mít trochu rozumu!“

Eéé, zdá se vám to nějak přitažené za vlasy?

Není.
Něco podobného se děje ve spoustě rodin.
Našim prvorozeným dětem.

Uff. Takhle nějak se totiž můžou cítit, když se do rodiny „přistěhuje“ nové miminko.

Všechno je ze dne na den vzhůru nohama. Máma s tátou mají najednou míň času na Lego a z dlouhatánského čtení pohádek a tulení před spaním je najednou pět minut. Člověk si nesmí ani zakřičet, když si hraje na indiány, aby nevzbudil malýho.

A taky už musí napořád být „ten starší, rozumnější“. Dělit se o svoje milovaný věci, o který se nikdy dělit nemusel. I o tátu a o mámu.

A mít za to všechno navrch toho nového vetřelce rád.

Jasně. Někdy není příchod nového miminka tak dramatický, jako jsme ho právě vymalovali. Rodiče dělají všechno pro to, aby to pro staršího syna nebo dcerku bylo pohodové, aby se mu nepřestali věnovat, našli si vždycky čas i pro něj…

A moc chtějí, aby se ti dva měli rádi. Aby ten starší mladšího dobře přijal a dával na něj i trochu pozor, když leží na gauči. A neublížil mu. A tak staršímu trpělivě vysvětlují:

Adélka je ještě malinká. Ona mě teď hodně potřebuje, víš.
Tak mu to na chvilku půjč, vždyť si toho tvýho medvídka jenom prohlídne. Musíš se naučit s bráškou dělit.
Nemůžeš tady nechávat to Lego na zemi, když teď máme brášku. Aby si neublížil.

A pak najednou, i přes veškerou péči a vysvětlování,

ten prvorozený vyštěkne něco příšerného:

To mrňavý mimino je tak hrozně otravný, mamii!
Nenávidím ho!
Mami, kdy už půjde zase pryč?
Chci bejt zase s váma sám!
Nejradši bych ho vyhodil z okna!

Nebo ho prostě jenom tak bezdůvodně bouchne, když ho na minutku spustíte z očí. Aby to mrně naschvál brečelo.

A vám se skoro zastaví srdce. Proč dělá tak hnusné věci?

Proč na něj žárlí, i když mu každý den dáváte pořád stejnou porci pusinek, čtete knížky, když mimi spí, snažíte se mu všechno vysvětlit... A někdy si spolu přece docela hezky hrajou…
Tak proč najednou taková nenávist? Co se s ním děje?

Jestli vám na začátku čtení, při představě, že si váš milovaný muž (nebo žena) přivede domů někoho dalšího, na moment zatrnulo, tak už máte půlku odpovědi na tuhle otázku. Možná jste si sáhli na ten pichlavý pocit ohrožení, že už nejste první a jediní, který může trápit i vašeho prvorozeného.

Strach, že ta „nová milenka“ je prostě lepší a milovanější než já

– když se teď všechno točí kolem ní – může uvnitř pěkně bolet. A jednoho dne bouchne. Všechny ty pocity vybublají ven.

A rodič se vyděsí, ta nenávistná slova z té pidiaturní pusinky jsou pěkný šok. A tak první, co z něj vyletí, aby tu zlobu rychle zarazil, vypadá většinou nějak takhle:

Cos to řekla? Ty seš ale ošklivá holka!
To není hezký, tohle říkat.
Musíš na něj být hodná, vždyť je to tvůj bráška!
To tě teda nebudu mít ráda, když takhle ubližuješ sestřičce.

Jenomže když zrovna máte na někoho obrovský vztek, že vám bere to nejmilejší, milovanou mamku a tátu, tyhle věty vám k sourozenecké lásce nijak nepomůžou.

Jen vás utvrdí v pocitu, že jste nějak horší.

Děláte sestřičce nebo bráškovi něco ošklivého a mamka s tátou se na vás zlobí. A ten malej má zase navrch!

Možná už příště budete radši mlčet a tu žárlivost na „vetřelce“ schováte pod deku. Kde bude číhat, až vám zas jednoho dne přeteče. A tak pořád dokola… Co teda s tím?

Pojďte se zkusit na celou tu zlobu a ubližování mladšímu kouknout trochu jinak.

Co když je to jen volání: „Mamko, taťko, nezvládám to.“? A ta náhlá otevřená nenávist je vlastně dobré znamení?

Když vám totiž dítě umí upřímně říct, že ho malý sourozenec štve

a že ho vlastně nemá rád, znamená to taky, že k vám pořád chová absolutní důvěru. A nebojí se vám říct pravdu, o tom, jak se uvnitř cítí. Místo toho, aby to před vámi schovával.

A když svoje pocity neskrývá, najednou máte příležitost mu s nimi pomoct. Navíc, když se těchhle „ošklivých“ emocí honem neleknete a rychle je nezakážete, často zjistíte, že za nimi stojí něco míň strašidelného, než si v první chvíli myslíte.

Že toho mladšího možná nesnáší jen trochu. A možná vlastně vůbec.

Jen se mu to všechno nějak nastřádalo a chtělo to najednou ven, že už nemá tolik mámy a táty pro sebe.

Nebo ho štve, že na něj teď častěji sypeme ty příkazy a požadavky – od té doby, co je tu ten mrňous – i když si to třeba ani neuvědomujeme.

A neumí to jinak říct.

A jak mu s tím teda pomoct?
Až se bude prvorozený na mladšího zase vztekat a žárlit:

Nelekněte se a pojďte se s tou nenávistí seznámit

Nemusíte být psycholog ani vymýšlet složité analýzy. Jen ho poslouchejte, místo abyste ho rychle zarazili. A třeba i klidně zopakujte, co vám říká.

Nesoudit jeho pocity, nechat je vyznít a odeznít je totiž léčivé. Nemusí pak nikde uvnitř bublat a hromadit se.

A časem možná zjistíte, že to žárlení vlastně není takový drámo,

jak se před pár týdny zdálo. Možná si z toho budete později i dělat srandu:

Totiž, ono už jen to úplně jednoduché vyřčení „zakázaných“ temných věcí v bezpečném prostoru, kde nikdo nikoho nesoudí, hodně pomůže uvolnit napětí. A ty temné věci na světle můžou v klidu vyčpět a vyblednout.

Jako když se vzbudíte ze zlého snu a rozsvítíte lampičku. Zjistíte, že ten strach z oblud na světle pomalu odeznívá a bledne.

A co jestli váš starší nezakřičí předem žádné nenávistné věty, ale rovnou mladšího praští?

Když si vzpomenete, že je to vlastně volání, ne jenom bezdůvodná zloba, můžete udělat druhou věc na podporu sourozenecké lásky:

 Když starší kope do mladšího, obejměte ho. Toho staršího

Zní to šíleně, co?
On jde kopat do malýho a já mu mám za to snad ještě dát pusu? Co??

Intuitivně totiž chceme na místo činu vlítnout a toho mladšího = slabšího zachránit.

Ale ten, kdo tu nejvíc volá o pomoc, je ten starší.

Možná zrovna prožívá nějaké neštěstí nebo nespravedlnost. Možná to v sobě doteď držel a je toho plný. A jeho kopnutí je vlastně jen dobře zašifrovaný vzkaz:

„Mami, tati, miluj mě, prosím.“

Ten mladší je sice menší, ale na rozdíl od velké ségry nebo bráchy možná nikdy nepocítí tolik úzkosti a strachu: Nikdy mámu a tátu jen pro sebe neměl, tudíž nic neztratil. Narodil se do smečky, která ho vždycky podrží.

Ale starší jo, ten tu byl jediný, první, vždycky nejlepší pro mamku a tátu, a teď je to pryč. A jednoho dne si uvědomil, že už je to napořád, že se ten mrňous nikam neodstěhuje, bude s náma žít nafurt! Au!!!

(Čistě náhodou – nejste taky prvorození? A jestli jo, necítili jste se někdy vystrčení z výsluní – a ať to zní jakkoli sobecky – prostě vás bolelo, že se z toho malého křiklouna mohli všichni pokadit? A že vás „sesadil z trůnu“? A byli jste „ošklivá holčička nebo zlý chlapeček“? Nebo prostě jen malý človíček, který je najednou plný nejistoty a potřeboval by jen hodněkrát za den pevně obejmout?)

Tak až bude příště doma zase nějaké čóro, zkuste projednou zareagovat jinak. A vyzkoušejte i třetí věc, která prvorozenému pomůže cítit se dobře a přestat kolem sebe kopat:

 Vraťte staršímu mámu jen pro sebe

Dejte mu zpátky ten pocit, že má svoje „první“ místo v rodině. Že je pořád mámin a tátův malej brouček, kterým byl předtím, že se v tomhle nic nezměnilo.

Tím, že si naordinujete pravidelně čas jen pro sebe.

A naplánujte ho spolu, ať se na něj může předem těšit.

Nemusí to být celý den, do začátku stačí i pravidelná čtvrthodinka, pokud máte ještě hodně malé mimi. Důležité je, aby měl možnost být na výsluní u táty nebo mámy aspoň na chviličku zase úplně sám, jako to měl před narozením sourozence.

A mohl si to s vámi užít. Bez mrňouse :)

Můžete se mazlit, povídat si, až mladší usne nebo až bude hlídání. Nebo zajít spolu zase sami na procházku někam, kde to máte rádi, jako zastara. Cokoli, co spolu s prvorozeným vymyslíte.

A když bude do vaší čtvrthodinky daleko a uvidíte na něm, že se zase mračí na to mimino a nejradši by mu něco provedl, řekněte mu třeba:

Uvidíte, jak se mu pomaličku uleví. A tím i vám a tomu mladšímu :)

Ještě pořád vám připadá, že máte doma zlomyslné dítě,

co by bráchu nebo ségru nejradši zakopalo do země, nebo už to vidíte trochu jinak?

Že se vám váš prvorozený s příchodem sourozence nezbláznil a nevymknul z rukou, jen se v nové rodinné situaci najednou trochu ztrácí – a to miminko mu někdy dává pěkně zabrat (nakonec, stejně jako vám :)).

Třeba potřebuje jen opusinkovat a občas vzít mámu na zmrzku?

Možná stačí málo, aby mu ta sourozenecká láska začala jít. Ona se totiž láska nedá vynutit :) Ale s porozuměním – bez moralizování a přesvědčování „musíš ho mít rád!“ – může i u vás za pár dní vykvést.

Jako se to podařilo u téhle mámy po kurzu Nevýchovy:

Děti se v bezpečném prostředí naučí být spolu. A taky spolupracovat, aniž by se u každé hračky musely porvat jako koně. A další rodičovská zkušenost z kurzu: Dohodnout se spolu v klidu můžou sourozenci už odmalička:

Vypadá to na dokonalý sourozenecký vztah?

Ale dokonalý sourozenecký vztah neznamená dokonale sluníčkový

Jak se nám to snaží někdy namluvit naleštěné rodinky z reklamy.

Je barevný a dobrodružný, se všemi náladami, emocemi a opravdovou láskou, co tryská ze srdce a projeví se třeba, když se jeden druhého umí na hřišti před cizími lidmi bez zaváhání zastat – i když to hodinu předtím doma vypadalo, že se chtějí u Lega sežrat. Než se jim povedlo se domluvit :)

Jestli vy jste teprve na začátku, doma to mezi dětmi skřípe, jsou na sebe zlé a vám to jejich věčné handrkování už leze ušima, podívejte se do kurzu Nevýchovy taky. Celý jeden týden se v něm věnuje jen sourozencům.

Nenadiktujeme vám žádné univerzální návody, ale pomůžeme vám dotknout se právě toho vašeho bolavého místa, kde to u vás mezi dětmi drhne. A ukážeme vám, jak skutečně pomoct sourozencům, aby se měli rádi :)

Pojďte se na to mrknout a...

Pošlete zážitek dál. Ať pomůže se žárlivostí i dalším rodičům a dětem: