Co dělat, když se dítě vzteká

1. krůček: Nehledej vypínač

Nevyčerpávejte se tím, že se budete snažit dítě honem zpacifikovat. Není to ve vašich ani jeho silách, rychle vypnout vztek. A není to ani zdravé, někam ho zadupat, když už tu je.

Když tohle budete vědět, tak ten nepříjemný pocit selhání (že jste neschopný rodič, protože si to dítě okamžitě neuklidníte) nebude mít nad vámi takovou moc. A budete mít daleko větší šanci, že sami nevlítnete do emocí a nezačnete se pod jejich vlivem chovat stejně zběsile jako vaše vzteklé dítě.

Často to tak totiž je. Dítě se vztekne, rodič má z toho stres a vztekne se taky, oba si tam jedou svoje emoce a viděno zvenčí, jsou tam spolu jak dva malí na písku, co se rubou o lopatičku.

Protože o co jiné jsou vaše emoce než emoce toho vzteklého dítěte, které se tam snažíte přeprat? Taky byste nejradši tloukli hlavou o zem (nebo ztloukli jeho), když to nejde, jak chcete vy? A taky trváte na svém, aby se dítě zvedlo a šlo, zatímco ono trvá na tom, že tady bude řvát a nepůjde?

Vidíte? Není to rozumné, konstruktivní řešení, když ho zuby nehty nutíte se uklidnit. Je to řešení z emocí, které vás tlačí jít do boje a které v tu chvíli nezvládáte úplně stejně jako vaše dítě. (Což není kritika, nejste žádný bezemoční robot. Jen – všimněte si toho.)

Řešení ze vzteklých emocí ke klidným dětem nevedou

A jak to „na písku“ dopadne, když se dva rubou? Ten silnější zpravidla nakonec vyhraje, majzne slabšího lopatičkou po hlavě. Ale dobře se necítí ani jeden.

Takže nehledejte rychlý vypínač problému a nemajzněte toho slabšího. Nenechte se emocemi strhnout k boji. Zkuste to vidět tak, že: OK, dítě má hysterák, stane se to občas každému. I té paní, co na vás znechuceně kouká, možná právě včera řvala doma na děti. Takže co dál?

2. krůček: Zůstaň s ním

Pamatujete na vašeho známého na zastávce? Měli jste vztek, že vám ujel autobus, byla to pro vás nepříjemná situace. A potřebovali jste jen, aby vás v té chvíli trochu pochopil. Aby řekl něco jako: Teda to je fakt k vzteku a nechal si svoje moudra na jindy, že?

A to je přesně to, co máme na mysli, když říkáme – zůstaň s ním. Znamená to:

Buďte se svým dítětem na jedné lodi. Vnímejte, v jaké je situaci. Cvičí s ním emoce. Je to pro něj dost možná těžké. Nebuďte tam ten chytrý, který mu vysvětlí, že se nemá cítit tak, jak se cítí. Protože tím jenom shazujete jeho pocity a celou situaci zhoršujete. Neslyší vaše racionální argumenty, když s ním cloumá vztek. Zato v nich slyší: on/ona mě vůbec nechápe!

Takže místo všech řečí mu dejte to, po čem sami toužíte, když je vám ouvej a vzteky byste brečeli: Pochopení.

Můžete třeba říct:

Dáváte mu tak najevo, že jste tu s ním a chápete jeho pocity. A tím, že o nich mluvíte a nevymlouváte mu je, ho taky učíte je pojmenovat a vyznat se v nich.

A víte, je to o moc jiné, než když mu třeba řeknete – tééda, ty jsi ale vzteklina, tak víš co, já tě tu nechám a jdu. Taky běžná rodičovská hláška, že? Obvykle vyslovená ze zoufalství, protože už vážně nevíte, co s ním. Jenže z téhle věty se dítě o emocích nic nenaučí. Naučí se jen: jsem vzteklina a máma/táta mě za to nechce.

Au.
Není to zbytečné?

Chápat neznamená schvalovat

Ale možná vás napadá, že ho přece nechcete utvrzovat v tom, že válet se tu u schodů a řvát jak na lesy je v pořádku. Že tohle chování neschvalujete.

Pak je potřeba říct, že chápat něčí pocity vůbec neznamená schvalovat jeho chování.

Váš známý na zastávce, který prve chápavě řekl – teda to je vážně k vzteku – možná taky neschvaluje vaše chování. Možná nepovažuje za rozumné, že chodíte na autobus na poslední chvíli a pak se ještě rozčilujete, když vám to ujede. Možná s vámi ani nesouhlasí, že řidič je blbec. Jen CHÁPE, JAK VÁM JE.

Nebo jiný příklad – kamarádku taky můžete pochopit, že na večírku ulítla a prožila rychlý románek s mladším kolegou. Přesto to nemusí znamenat, že její chování schvalujete. Je to tak?

Malí nejsou velcí. Musíme je přece něco naučit

Jenomže tohle nejde srovnávat, napadá vás možná, kamarádka je dospělá, zatímco moje dítě je malé a správnému chování se teprve učí. No dobře. Ale právě teď, když je v hysteráku, ho můžete svou reakcí naučit spoustě věcí.

Pokud je vaše reakce empatická, chápající – chápu, jak ti je – učíte ho empatii k druhým. Pokud je vaše reakce útočná, vyhrožující – přestaň, nebo si mě nepřej! – učíte ho útočit a vyhrožovat. Pokud je vaše reakce – nevšímám si tě – učíte ho nevšímat si. A tak dále.

Takže jsme znovu u toho: Chcete růžovou pilulku, která rychle vypne vztek, nebo ho učíte pro život?

3. krůček: Koukni dozadu

A dál? Když jste nepropadli pocitu nejhoršího rodiče na planetě a nezačali hledat rychlý vypínač a pak jste dokázali dát dítěti pochopení, udělejte i třetí krůček:

Koukněte o pár minut dozadu, co se vlastně seběhlo.

Protože ačkoli se to nezdá a ačkoli rodiče často říkají: „zase se vzteknul zničehonic“ – dítě se nikdy nevzteká zničehonic. Ve skutečnosti je to jeden z největších rodičovských omylů, že dítě dělá věci bezdůvodně a zničehonic. A je to omyl s dalekosáhlými následky. Víte proč?

Důvody bezdůvodně vzteklých dětí

Protože když věříte, že to dělá bezdůvodně, nepátráte po důvodech. Řešíte záchvaty vzteku růžovými pilulkami nebo rychlými radami z internetu, zkoušíte na dítě všechno možné i nemožné (často bezvýsledně, pravda?), a nikdy nezjistíte, PROČ je to dítě vzteklé.

A když už se nad tím zamyslíte, rychle někdo přispěchá s magickým odůvodněním, proti kterému nejde nic říct: To je období vzdoru, neboj, z toho vyroste.

Pecka. Pojmenovali jsme období. A máme naději, že jednou z toho vyroste. Úleva, ne? Můžeme o tom teď celé večery klábosit, že my teď taky máme období vzdoru, a nemusíme s tím nic dělat. (Neurazte se prosím, ale přesně takhle se rodič snadno dostane do slepé uličky.)

Jenže pak dál hledáme růžové pilulky, když si lehne u regálu a nevíme, co s ním. A dál slepě přehlížíme, že je tu něco – nějaký důvod nebo soubor důvodů – co mě s mým dítětem dovedlo až sem, do tohohle zoufalého bodu:

Že se nepříčetně vzteká a já, jeho rodič, vůbec nevím, co s ním.

Přestaňte to svádět na období

Takže, milá mámo, milý táto, jestli jste ještě tady, už před tím nejde zavírat oči. Koukněte se o pár minut, hodin, týdnů dozadu, co se kde „pohnojilo“, že máte doma malého vzteklouna, a přestaňte to svádět na období, jestli se z toho chcete vymotat. A samozřejmě jste doteď dělali pro svoje dítě, co jste mohli, o tom není pochyb. Vůbec není potřeba se obviňovat, že jste něco pokazili. Jen prohlédnout tu past.

Ale to jsme malinko předběhli (ještě se k tomu vrátíme, nebojte). Teď pojďme zpátky do té situace s hysterákem.

Dítě se vzteklo. Válí se vám u eskalátoru. Přestali jste hledat vypínač a dali jste mu pochopení. A teď, když už víte, že záchvaty vzteku se nedějí zničehonic, mrkněte ještě o pár minut dozadu. Co se tam vlastně seběhlo?

Pár příkladů, ano? Ať víte, co se například mohlo stát.

Co všechno se děje v obchoďáku, aniž si toho všimneme

Možná jste lítali od rána po úřadech, celé to byl tak trochu stres, a teď když si můžete konečně trochu vydechnout, přestat se honit z banky na pojišťovnu, a v klidu si nakoupit, na dítě už je toho prostě moc, všech těch prostředí, nálad, vjemů… a tak se „bezdůvodně“ seklo.

Nebo jste mu dneska v tom obchoďáku řekli už asi dvacetkrát Ne, na to nesahej. Řekli jste to sice v klidu, ale zatímco jste vybírali šampon a bačkůrky a kapesníky a na všechno jste sahali, vaše dítě vás chtělo napodobovat. A hromadila se v něm frustrace, že nemůže. Až nakonec na vaše poslední Ne! tam u eskalátoru, když jste mu vysvětlili – Ne, tady nemůžeš sám, musíš za ruku – „zničehonic“ bouchlo.

Nebo jste už ráno vstávali levou zadní, prostě den blbec, a ten obchoďák, kam jste museli pro chleba a pro plíny, vás už oba jenom dorazil?

Anebo (ještě jeden příklad) jste mu třeba slíbili – teď ne, zlato, houpačka až potom, až nakoupíme, jo? Jenom koupíme chlebík a kapesníčky a za chvíli jsme venku – a pak to trvalo dlouho. U drogerie jste se potkali s kamarádkou, co má malého Kubíka, a pěkně jste si popovídali a třikrát jste malému řekli – počkej chvilku, hele, Kubík, jak hezky hačá v kočárku a nezlobí… A pak, když už jste konečně šli na tu jeho vysněnou houpačku, které se nemohl dočkat, se „nesmyslně“ vzteknul, že musí po schodech pomalu.

Možná to byla jen poslední kapka?

Najednou dává to nesmyslné vztekání trochu víc smysl, když kouknete o pár minut nebo hodin dozadu, že?

A samozřejmě, nejste vševěd, abyste mu viděli do hlavy. A taky jste jenom člověk a potřebujete si zařídit svoje věci, a ne se řídit jenom podle dítěte. To všechno je pravda a není cílem být dokonale vstřícný rodič. To důležité je, být si vědom, že ve hře je vždycky spousta souvislostí a neviditelných nitek, které vás s dítětem k hysteráku dovedly.

Ne vždycky je dokážete zahlídnout, zvlášť pokud jste třeba nějak v presu nebo někam spěcháte. Ale vždycky si můžete odpustit zraňující věty jako Nevztekej se, nemáš důvod! Neřvi, nic se ti neděje! A místo nich dítěti třeba říct:

A smyslem téhle otázky není vypáčit z něj odpověď. Možná je ještě maličké a ani neumí mluvit. Nebo je právě v emocích natolik, že není žádné odpovědi schopné. Smysl té otázky je jiný: Zůstat spolu. Na jedné lodi. A nevletět do naštvaných rodičovských hlášek, které by vás pak večer mrzely.

Ale když náhodou ty neviditelné nitky zahlédnete, poté, co jste se koukli o pár minut dozadu, řekněte to dítěti. Úplně jednoduše.

Například:

Tomu přece dítě nerozumí

Taky vás to napadlo? Že tomuhle přece nemůže rozumět, tak co mu tam budete vykládat, že máte těch úřadů plný zuby…

Dobře. V tom případě ale stejně tak nerozumí slovům jako Okamžitě přestaň. Přesto mu je říkáte, co?

Víte, dítě možná teď ještě nerozumí všem slovům a souvislostem. Ale spolehlivě rozumí tomu, jakým tónem je říkáte. Jak se u toho cítíte. A pozná, jestli z vás jde naštvání a odmítnutí (když mu říkáte Okamžitě přestaň! Nech toho, nebo už si mě nepřej! a podobné věci). Nebo pochopení a přijetí (když říkáte Máš vztek? To chápu, já taky. Štvou mě ty úřady.). Stejně jako byste to poznali vy, kdyby na vás třeba někdo mluvil cizím jazykem.

Vnímá, jestli s ním bojujete, nebo jste s ním na jedné lodi. A učí se to od vás každou vteřinu: Bojovat s vámi, nebo být s vámi na jedné lodi.

Růžová pilulka, ať rychle zmlkne, nebo ho učit pro život – co je vaše volba?

Emoce potřebují svůj čas

A pak je tu ještě jedna důležitá věc, kterou zařídíte tím, že nehledáte rychlý vypínač, vyjádříte dítěti pochopení a koukáte o pát minut dozadu. Dáváte mu tím totiž zároveň prostor, aby si svoje emoce prožilo.

V lidském těle se děje spousta věcí a neviditelných procesů, když prožíváme emoce, to asi neslyšíte poprvé. A čím silnější emoce, tím víc jsou obvykle vidět projevy i navenek. Člověk třeba zrudne, zbledne, zpotí se nebo rozklepe. Znáte to na sobě? Chce to prostě svůj čas, než si to prožijete, odžijete a můžete jít v klidu dál.

A tenhle čas je důležitý i pro vaše dítě. Buďte tam s ním a nechte ho to prožít v bezpečí vaší přítomnosti. Můžete klidně třeba říct:

A být tam připravení s bezpečnou rodičovskou náručí, kdyby se do ní dítě potřebovalo na chvíli schoulit. Nezapomeňte, nic neschvalujete. A ani s ním nemusíte souhlasit. Jen chápete, jak mu je, a místo odmítnutí mu v těžké chvilce dáváte pochopení a přijetí.

Ale on mě tím vztekem vydírá

Namítají někteří rodiče. A říkají, že už to mají vypozorované, že se vždycky začne vztekat, aby docílilo svého.

Ano, i tohle se děje. Jenže jsou to znovu jen důsledky. Například důsledky odvádění pozornosti, pamatujete na něj? Párkrát dáte dítěti namísto pochopení hračku nebo sušenku, když se začne vztekat, a šup, naučíte ho vzorec: Když se vzteknu, něco dostanu. Fascinující, ne? S jakou logikou se všechny ty zdánlivě nelogické věci dějí.

To jen pro příklad. Aby bylo zřejmé, že když dítě začalo používat svůj vztek k vydírání, předcházely tomu další neviditelné nitky (nemusí to být jen odvádění pozornosti). Jenom možná vedou o kousek dál do minulosti.

Ale nebojte, co se v minulosti zašmodrchalo, dá se spravit. Tím, že mu začnete dávat pochopení a přijetí. Nedáváte mu tím totiž to, co si vynucuje, ale to, co opravdu potřebuje. A postupně si tak přestane věci vynucovat vztekem a svými hysteráky vás vydírat.

Teď je tu ale ještě jeden bonusový krůček, když je dítě v hysteráku. Pro všechny případy.