Co dělat, když se dítě vzteká

1. chyba: Uklidni se!

Abychom si líp rozuměli, o co tu jde, představte si jednoduchou situaci. Určitě jste podobnou zažili: Dobíháte autobus. Srdce až v krku, záda propocená, s vyplazeným jazykem doběhnete ke dveřím a vtom – řidič vám zavře před nosem. Autobus odjíždí. Do prčiiic! To nemohl sekundu počkat?? Přece vás viděl!

Co cítíte?

Naštvání? Vztek? Máte chuť do něčeho kopnout nebo si aspoň zanadávat, co je to (s odpuštěním) za bezohledného pitomce?

Jenže na zastávce stojí váš známý a říká vám: Hele, uklidni se! Přestaň se vztekat. Ale honem!

Co??
Máte dojem, že se zbláznil? Přece by vás měl chápat a říct něco jako „teda to je fakt k vzteku“. A ne vás ještě sprdnout. Co si jako myslí? Že se na povel uklidníte, když na vás houkne? Přece vidí, v jaké jste nepříjemné situaci.

Ano, je to trochu přitažené za vlasy.
Jenomže co čekáte, že udělá vaše dítě, když se vztekne a vy na něj houknete: Hele, uklidni se! Přestaň se vztekat. Ale honem! Skutečně očekáváte, že se na povel uklidní?

Zbytečná a zraňující snaha

Pokud jo, pravděpodobně se nikdy nedočkáte a budete jen čím dál víc frustrovaní, jaké máte neposlušné dítě. Ve skutečnosti je to pro běžného smrtelníka nereálné, okamžitě se uklidnit. (Nakonec, zkuste si to, až vám příště autobus zavře dveře před nosem.)

Vztek je totiž lidská emoce. Často celkem silná emoce, která dokáže s člověkem zacloumat. Dokáže způsobit bušení ve spáncích a vehnat slzy do očí. Dokáže vás donutit hodit talířem o zem a vypustit z pusy slova, která vás pak dlouho mrzí. Dokáže dokonce přimět milující mámu, aby praštila svoje miminko.

Nedá se spolknout na povel. Že ne?

Samozřejmě, dá se zvládnout tak, aby nikomu neubližoval. Ale kolikrát je to i pro dospěláka těžká chvilka, ovládnout se a nezačít kopat kolem sebe.

Takže všechny rodičovské věty jako Okamžitě se přestaň vztekat! Nech toho, nebo si mě nepřej! Přestaň! Uklidni se! jsou nejen zbytečné, když je dítě v záchvatu vzteku, ale navíc ubližují na obě strany. Vám, protože se trápíte, že vaše dítě neumí poslechnout a že jste nemožný rodič. A dítěti, protože i kdyby nakrásně chtělo, nemůže vám vyhovět.

Ale některé děti poslechnou

„To za nás nebylo. Šoupla jsem ti jednu na zadek a příště sis to nedovolila. Stačilo zvednout obočí a byla jsi ticho jako pěna,“ řekla by na to možná babička. A nelhala by. Jestli jste to jako malí zažili, ještě si to určitě pamatujete? Ten přísný obličej a zdvižené obočí, které vám nedovolilo pípnout. A ty vaše sevřené rty, když vás máma štvala, měli jste vztek a nesměli jste to dát najevo.

Máma myslela, že jste dostali rozum a přestali zlobit. A vy jste zatím vedli tichou válku uvnitř, polykali pocity a cítili se… jak vlastně? Pamatujete si na to? Když máma nebo táta houkli: Okamžitě přestaň řvát, nebo bude zle! Jak vám bylo?

Dneska už se tomu můžete zasmát. Ale když na chvilku zavřete oči a vybavíte si ten pocit, jak nad vámi stojí se zdviženým prstem a říká: A dost už! Přestaň řvát! Varuju tě! Nepřej si mě, jestli ještě cekneš! Nikdo tu není na tvoje scény zvědavej! – jak vám je?

Není to podobné, jako když vám prve řidič zavřel dveře před nosem? Nepochopení, naštvání, bezmoc?

Zadupat vztek neznamená nad ním vyhrát

Máma s tátou to určitě mysleli dobře a měli své důvody, smyslem není jejich výchovu odsoudit. Jenom si toho všimnout:

Že to, čemu se dřív říkalo „poslechnout“, znamenalo ve skutečnosti často jen bát se reakce rodičů natolik, že si dítě nedovolilo ceknout. Radši svoji emoci potlačilo a zadupalo ji do sebe.

Ale čeká tam zadupaná na příležitost, nebojte.

Takže nejpozději v pubertě se pravděpodobně můžete těšit na nekontrolovatelné emoční výlevy, za které můžou hormonální změny jen zčásti. Protože dítě, které se naučilo svoje emoce na povel polykat, se nenaučilo s nimi zacházet. A dítě, které se vás naučilo bát, se nenaučilo být k vám otevřené. Takže je mu čtrnáct, bouchá jako papiňák a ještě ke všemu vám o sobě pořádně nic neřekne. Nic moc vyhlídky, že?

Okamžitě přestaň! je prostě vždycky dvousečné a nikdy nevíte, co se děje uvnitř v dítěti, když navenek poslechlo a okamžitě se přestalo vztekat.

2. chyba: Já ti to vysvětlím, broučku

Podívejme se teď na druhý přístup, zdánlivě citlivější. Pamatujete na Šimonkovu mamku? „Šimonku, překážíme tu v cestě, potřebujeme se zvednout a jít. A nemůžeme tu takhle vyvádět, ostatní lidi to ruší, víš, chtějí v klidu nakupovat,“ snažila se s kloučkem mluvit a vysvětlit mu situaci.

Jenže v nepravou chvíli. Víte proč?

Vzpomeňte si na tu situaci, kdy vám ujíždí autobus před nosem. Málem už máte nohu na schůdku, a řidič vám zabouchne dveře. Normálně dělá, že vás nevidí. A jede. Fakt k vzteku. Přitom šlo o půl vteřiny.

Stojíte tam, nejradši byste do něčeho kopli, abyste si ulevili, a váš známý na zastávce vám s klidem v hlase říká: No víš, ale to musíš pochopit, nemůžeš se tu takhle vztekat. Řidič musí jet podle jízdního řádu, a ostatní cestující to zdržuje, když někdo takhle dobíhá na poslední chvíli.

Celkem logické vysvětlení, ne? Ale pomáhá vám to? Řeknete si – no jo, to je pravda – a přestanete se vztekat? Nebo vás v tu chvíli žádný jízdní řád nezajímá, protože vy máte problém, a blaho ostatních cestujících vás nijak neuklidňuje?

A není to od vás trochu sobecké?

Není. Jenom s vámi cvičí emoce a potřebujete, aby vás váš známý místo moudrého vysvětlování trochu pochopil. Je to tak? Stejně jako vaše dítě, když se tam válí u eskalátoru.

Přestaň a pojď (skrytá zákeřnost mírnějších přístupů)

Navíc vysvětlování má často ještě jednu skrytou stránku. Krom toho, že je při záchvatu vzteku neúčinné, zároveň říká dítěti:

Podívej, je to takhle a takhle. Máš to pochopit. A nemáš vyvádět. Takže přestaň a pojď.

Vidíte? Ve snaze být citlivější, než byli naši rodiče se svou tvrdou rukou, si neuvědomujeme, že jsme mnohdy necitliví úplně stejně. Když se totiž dítěti v emocích snažíme vysvětlit situaci, aby se nevztekalo, máme úplně stejný cíl: aby přestalo a šlo. Jen mu to neříkáme tak tvrdě. Ale dáváme mu úplně stejnou NULOVOU míru porozumění.

Však si vzpomeňte na svého známého na zastávce, když vám ujel autobus. Který z nich vás chápal víc? A který vám pomohl se uklidnit? Ten, který vám řekl přestaň se vztekat!, nebo ten, který vám vysvětlil, že řidič přece musí dodržovat jízdní řád?

Ani jeden?
V tom případě už víte, že ani s jedním z těchhle dvou přístupů nemáte moc šanci při záchvatu vzteku dítě uklidnit.

3. chyba: Zaručené návody na vztek (pozor na ně)

A pak jsou tu ještě „zaručené“ rychlé rady pro zoufalé rodiče, kterých je plný internet a které jsou stejně zrádné jako předešlé dva přístupy. Nechceme se tu jimi zabývat do hloubky, jen na ně upozornit, abyste zhruba věděli, co je ve hře, když se pro ně rozhodnete. Nadělají totiž obvykle víc paseky, než se na první pohled zdá.

Tradičně mezi ně patří tyhle tři:

1) Musíš odvést pozornost

Rychle dítě v hysteráku něčím zabavte a odveďte pozornost. Stará dobrá rada. Která občas zabere, občas ne, ale spolehlivě vaše dítě učí před emocemi utíkat. Nebo taky vynucovat si věci hysterákem. Dívejte: Minule mi máma dala sušenku, když jsem začal ječet. Dá mi ji příště zase? Zkusím to… A máte zaděláno na slušnou vydírací taktiku.

2) Nevšímej si ho

Druhá rada zní obvykle nějak takhle: Nechte ho být, když se vztekne. Ignorujte ho. Jděte do vedlejší místnosti a nevšímejte si ho, ono ho to přejde.

Takže co kdyby vám váš známý na zastávce, až vám příště zavře autobus dveře před nosem, řekl: „Nezájem. Jdu jinam. Až se vyvztekáš, tak přijď.“

Samozřejmě, je to trochu zjednodušené. Rodič většinou prožívá všechno možné, jenom ne nezájem, když se dítě vzteká. Je to tak? Ale předstírá ignoraci, protože slyšel, že to zabírá.

A to je ten trabl: Předstírá ignoraci. Jinými slovy, hraje divadýlko. Něco jiného prožívá uvnitř a něco jiného dělá navenek. A to může dítě spíš mást, než že by ho to uklidňovalo.

Navíc pozor, dítě se rychle učí. Takže se můžete těšit na moment, kdy stejnou strategii použije na vás. „Nezájem, matko, ignorace!“ až se budete kvůli něčemu čílit.

Ale čistě lidsky – když se mrňous vzteká, prožívá těžkou chvilku, neumí si poradit se silou svých emocí, jak na něj asi působí, když rodič nasadí kamennou tvář a odchází jinam?

„Nezájem. Nechci tě poslouchat. Laskavě se tu vyřvi sám.“

Docela drsné, ne?

Pravdou je, že na některé děti to funguje. Jenže se jich nikdo moc neptal, jak se v tom cítí...

3) Udělej mu zrcadlo

Další fígl: Když se vaše dítě vztekne, napodobte ho. Udělejte stejnou scénu. Ukažte mu, jak je to ošklivé. Zabere to, uvidíte.

A rodiče, kteří na tohle mají „koule“, napodobit svoje dítě a začít se válet po zemi, by nejspíš potvrdili, že to fakt zabírá. Ale jestli jste dočetli až sem, možná už tušíte, že zabírá/nezabírá je ve výchově velmi krátkozraké měřítko.

Vždycky, když se rozhodnete nějaký „fígl“ na dítě vyzkoušet, rozhodujete se totiž mezi dvěma věcmi:

Hasíte požár proteď, nebo ho učíte pro život?

BUĎ chcete vyřešit proteď jednotlivou situaci – např. zařídit, že přestane řvát – a hledáte něco, co honem zabere. (Podobně jako růžová pilulka. Taky vám nevyřeší problém, když vás bolí záda, ale krátkodobě vypne bolest.)

NEBO chcete vidět souvislosti a naučit dítě funkční řešení pro život. (Např. naučit ho zacházet se svými emocemi. Mimo jiné třeba proto, aby nebylo obětí záchvatů vzteku ještě ve čtyřiceti, když mu náhodou ujede autobus.)

Dává vám to smysl?

Pokud ano, možná přemýšlíte, že ani zrcadlení hysteráku nebude metoda pro vás? Funguje totiž obvykle na dvou principech:

1) zaskočit dítě a mj. odvést pozornost od jeho emocí, 2) ukázat dítěti, že to, jak prožívá svoje emoce, je divné, ošklivé nebo směšné. Jinými slovy: že ono je divné, ošklivé nebo směšné, když prožívá svoje emoce. Ve skutečnosti to není nic jiného než odmítnutí, i když to vypadá jako výborná technika.

No a představte si, že až se příště vytočíte k slzám a začnete nepříčetně ječet (ne že by se to nám rodičům nestávalo, viďte), tak vás váš partner nebo partnerka začne napodobovat, aby vám udělal/a zrcadlo... Nebudete se cítit jako pitomec, až pomine moment zaskočení?

3 krůčky na cestě z hysteráku

Takže co místo starých dobrých, ale ošemetných rad? Už víte, že vaše dítě je v emocích, když má záchvat vzteku. A že emoce nejde na povel zastavit. A to je vlastně první krůček, jak z hysteráku ven: