Puberta a bolest dospívání: Vypadni z mýho života, mami!

Šest ráno. Budík řve, zamáčknu ho a ještě pár minut nevnímám realitu matky. Šest deset. Šátrám po posteli. Muž dávno odjel. Tak jo. Vstanu a šourám se do kuchyně. Po paměti zapínám konvici, vyndavám hrnek, lžičku, hlavně potichu… Prásk!

Zase ten šuplík! Snad se nevzbudila. Pak se otočím ke stolu a znova: Prásk! Tentokrát jen pomyslně, o to silněji. Na stole totiž leží nečekaný vzkaz. Napsaný drobným písmem mé 16leté dcery. Začíná slovy:

Promiň, mami

A já se bojím, co bude následovat. Se Sárou máme za sebou těžké období. 

Čtu dál a strach povoluje. Pomalu mi dochází, co tahle cedulka znamená. Je to pár krátkých vět, pár jednoduchých malůvek, které dohromady skládají vyznání pro někoho, na kom jí (přes všechny přestřelky a hádky) přece jen záleží. Pro mámu. 

Sedím u stolu, s očima pořád na té cedulce, a uvědomuju si, jaký kus cesty jsme spolu ušly za poslední dva roky. Kolik „nástrah světa“ i vlastní bolesti jsme překonaly. 

V hlavě mi běží jedna vzpomínka za druhou. 

Třeba ta, jak jsme před rokem stály ve stejné kuchyni a Sára mi z ničeho nic vmetla do tváře: „Tobě je jedno, co cítím! Když tě potřebuju, nemáš na mě čas!” Zalapala jsem po dechu a nemohla unést tíhu té nespravedlnosti. Přece já pro tebe dělám všechno, všechno! křičelo to ve mně.  

„Tak mi zas řekni, jaká jsem nevděčná!“ křičela Sára. A mísil se v tom břitký sarkasmus se  zoufalstvím křehké dospívající dívky, co se právě cítí sama proti všem. 

Jenomže když jste máma „nevděčného puberťáka“, slyšíte jen ten sarkasmus. Tu křehkou slečnu, co se za něj jenom schovává, nedokážete vidět. 

„Jen mi to řekni, jaká jsem strašná! A jak si tě nevážím, že jo?!“ pokračovala Sára. 

Zbytek rozhovoru není k publikování.  

Bylo to těžké období

Se Sárou máme za sebou desítky, možná stovky podobných situací. Bitevní pole plné slz. Ale nakonec i vítězných úsměvů. Bylo to těžké, a ještě asi bude, neusínám na vavřínech :) Ale to něžné „Promiň, mami“ na kuchyňském stole mi dává naději. A taky odvahu se podělit. 

Jsou to jen střípky. Niterné vzpomínky, které si máma obvykle nechává pro sebe, protože – jak se to říká? Není se čím chlubit. 

Jenže mám tušení, že nejsem jediná „strašná matka“. A možná má smysl je vynést na světlo. Tyhle střípky z dob, kdy jsme se se Sárou ztrácely a neviděly cestu.

Nesnáším vás! Vypadněte!

křičela na nás třeba. 

„Jste vždycky všichni proti mě! Vždycky!“ 

„Ale to není pravda, chtěla jsem ti jenom vysvětlit…“

„No právě, vysvětlit. Ale proč se nikdy nezeptáš, co chci já?“

„A co chceš?“

„Nic! Klid! Klid od vás!“

Zavřela se v pokoji. 

Kam se ztratila naše holčička s očima jako hvězdy? „Mám tě láda až do vesmílu,“ říkávala, než za pár let začala říkat, jak nás nesnáší. 

Posloucháte to a nemůžete pochopit. Všechno se ve vás bouří „Tak to teda ne, děláme pro tebe s tátou první poslední! Copak to nevidíš?“ chce se vám zařvat.