Nesnáším tě, ségro pitomá!

Kouzelné okno do sourozeneckých vztahů,
které od základů změní váš pohled na jejich spory

Tenhle článek je tak trochu jiný.

Nenajdete tu pět bodů, jak zabránit dětským hádkám. Ty jejich šarvátky jsou totiž jenom špička ledovce. Sourozenecké vztahy jsou tak spletité, že by na jejich zmapování nestačilo bodů ani deset.

Místo toho na vás čeká zážitek. Jedna obyčejná situace ze tří různých pohledů.

Najdete v ní klíč k pochopení, proč jsou naše děti pořád v sobě. Takový pohled do zákulisí. Děti nám většinou nevysvětlí, jak se cítí a proč. A tak jsme to řekli za ně.

Udělejte si pohodlí a nechte se vést příběhem, po kterém bitky svých dětí už nikdy neuvidíte stejně. Ale připravte se, je to trochu síla. Ocitnete se na chvíli v kůži mámy, malé Alice a staršího Péti.

Pohled první: Průšvih na úřadě

(Jak to viděla utahaná máma)

Je středa odpoledne. Cestou z práce jsi vyzvedla děti ze školy a školky, byly tam jako poslední. Už týden máš pocit, že se nestíháš ani najíst. Ještě než pojedete domů, musíš se stavit na úřadě. Máš z toho strach. Nějakej průšvih se zálohama na sociálce. Přišel ti dopis a ty nevíš, co se vlastně stalo a jak to vyřešit. Hlavu máš plnou starostí. Navíc na tebe něco leze, je ti zle a fakt by sis potřebovala zalézt do postele.

Ale ještě musíš vyřešit tohle, nakoupit, uvařit večeři a… uff, ani na to nechceš myslet, kolik tě toho dneska ještě čeká. Nikomu bys to nepřiznala, ale někdy by ses nejradši někam zavřela, objala si kolena a vybrečela se jak malá. A pak usnula. Tak na týden.

Nemůžeš děti vzít s sebou nahoru. Ještě by tam začaly blbnout a ta nerudná ženská by byla ještě odměřenější než jindy. Necháš je čekat tu chvíli ve vstupní hale. Už jsou velký, to zvládnou.

„Počkejte tady, jo, já to rychle vyřídím a půjdem domů,“ říkáš jim. Alice je trochu divoška, tak pošeptáš Péťovi: „Dej na ni tu chvilku pozor, prosím tě, jo? Fakt budu hned zpátky. Spoléhám na tebe,“ mrkneš na něj. Takovej velkej kluk už to je, to je neuvěřitelný. Vlepíš mu pusu a jdeš dovnitř. Trochu popoběhneš, abys to měla rychle za sebou.

Paní na úřadě je tak protivná a neochotná, jako by ji prudilo, že jí tam chodí lidi. Změnil se účet, kam se posílají zálohy, a tak jsi poslala těch dvanáct tisíc bůhví kam... Bojíš se, že jste o ty peníze přišli, ptáš se, jestli se to dá převést, ale paní tě jen otráveně posílá na jiné oddělení v úplně jiné části města.

Odcházíš rozhozená a hrozně nervózní, jestli to s těmi penězi dobře dopadne. Kdyby si to neuměli přeposlat a vy jste museli doplácet tolik, co ta paní tvrdí, můžete se s tou dovolenou v Beskydech v létě rovnou rozloučit. A děti se do té chaty s trampolínou tak těší. Ach jo.

Počítáš, jestli stihnete ještě dojet na ten druhý úřad, než zavřou. Popobíháš i cestou zpátky.

Otevřeš dveře a slyšíš, jak Alička piští na celou halu. Péťa na ní skoro klečí a celou vahou ji tlačí na lavičku a ona vřeští, jako by jí šlo o život. Všichni v místnosti se na ně dívají.

Hrkne v tobě, až se nemůžeš honem nadechnout. Lekneš se, jestli jí Péťa něco neudělal, zastydíš se před přihlížejícími lidmi – to máš fakt tak nevychovaný děti? A pak ti začne bušit ve spáncích šílený vztek. Ještě TOHLE musíš řešit? Co jsi komu udělala?!

„To si snad děláte srandu, ne?!“ řekneš trochu moc nahlas a jdeš k nim. Péťa se lekne a pustí ségru. Stojí teď kousek od sebe, Alice trochu povzlykává a oba se tváří vylekaně. Přijdeš až k nim a vzteky se nemůžeš ani nadechnout. Máš sto chutí Petrovi jednu vlepit.

„Já ti řeknu, ať na ni dáš pozor, a ty ji tady mlátíš?“ vylítne z tebe.

Zhluboka se nadechneš, přece nebudeš dělat scénu na veřejnosti. Zatneš zuby. Veškerý předsevzetí toho, jak na ně nebudeš řvát, jdou do háje. Vykročíš ke dveřím a postrčíš Petra před sebou. Cítíš na sobě pohledy všech kolem. Bezva, ještě všichni vidí, jaká jsi neschopná matka, že se tvoje děti nesnesou ani deset minut.

Péťa za tebou běží a začíná se vymlouvat: „Ale mami, ona…“

„Mě to nezajímá! Jsi dvakrát starší než ona a necháš se vyprovokovat každou blbostí. Já vás dva fakt nemůžu nechat ani na čtvrt hodiny o samotě. Co jsem komu udělala, fakt.” Otevíráš ty těžké dveře a čekáš, až se k tobě oba došourají.

„Pojďte,“ popoženeš je. Péťa se na Alici po straně zle dívá. „Jestli jí ještě něco uděláš, tak toho budeš litovat,“ varuješ ho. Oba proklouznou kolem tebe ven. „Myslela jsem, že jste oba už dost velký, ale ne, zjevně jste furt mimina, jeden jak druhej.“

Ale vážně, vždyť už jsou velký. Kdy už toho konečně nechají? To budeš ty jejich tahanice řešit věčně? Odemkneš auto a zhluboka se nadechneš. Nějak už meleš z posledního, nemáš z čeho brát. Tak strašně by sis potřebovala od všeho odpočinout.

Pohled druhý: Osamělý Batman

(Jak to viděla Alice, 5 let)

Ze školky tě dneska vyzvedla máma a tvářila se nějak divně. Jeli jste pro Péťu do školy a pak někam na úřad nebo co. Taková ošklivá šedivá budova to je. Necháte auto na parkovišti a jdete dovnitř. Je to tam veliký a studený. Máma řekne, ať počkáte, něco pošeptá Péťovi a odběhne pryč.

Rozhlídneš se. Co teď? Brácha si s tebou v poslední době nechce hrát. Je furt naštvanej. Dřív jste byli dvojka, hráli jste si na vesmír a Supermana a Batmana a na všechno. A teď si s tebou nechce hrát vůbec. Taková zrada. A ty jsi v tom vašem světě zůstala sama. Ale byl to váš svět, vymýšleli jste ho spolu. Moc ti chybí, bez něj to není ono.

Ale on se tváří, jak je děsně velkej. A všichni ho tak berou. Rodiče mu řeknou věci, o kterých tobě říct nechtějí. A vedle něj si nikdo nikdy nevšimne, že už jsi taky velká. Když s nima mluvíš, neposlouchají tě. Bráchy se babičky ptají na školu a na tebe se pořád usmívají tak jenom jako, hladí tě po vlasech a říkají „Tak cooo?“ a hned se baví o něčem jinym. Hrozně tě to štve, nejsi přece mimino.

Máma řekla, ať chvíli počkáte, a někam odběhla. Bezva, chvilku si můžete dělat, co chcete! Čekáte ve veliké tmavé místnosti, jsou tam sloupy, a když někdo otevře dveře, začne foukat. Dokonalý místo na Batmana!

Rozeběhneš se kolem místnosti s roztaženýma rukama: „Hele, jsem netopýr! Pojď hrát Batmana! Jsme v tý jeskyni a ty se mě hrozně bojíš a pak už ne! Krá, krá!“

„Já nechci,“ říká brácha. Ani se na tebe nepodívá. Kouká přes skleněný dveře, kterýma odešla máma, a občas se ohlídne po lidech, co sedí na druhé straně haly na lavičkách. Ruce má hluboko v kapsách a špičkou nohy okopává sloup.

Ale no tak, tohle ho přece vždycky tak bavilo! Třeba se připojí, když budeš hrát dál? Každou chvíli se určitě začne smát a udělá ten super vážnej výraz, co má Batman, a pak si dřepne na zem, aby si mohl tak hustě stoupnout. A pak oba začnete zpívat tu hudbu „tu-tu-tuuuu!“. A budete zase spolu, ségra s bráchou, tak jako dřív. To bude super! Těšíš se tak, až tě to nadnáší. Skoro fakt lítáš!

Proběhneš těsně vedle něj a lehce ho vezmeš křídlem, aby mohl líp hrát, že se tě hrozně bojí.

„Nech toho,“ sykne po tobě. Znova se ohlídne po lidech na lavičce. „Přestaň se chovat jak malá. Stejně to hrát nechci.“

Doběhneš k němu a zastavíš se. Au, to bolelo. Nadšení v tobě splasklo jako propíchnutý balon. Nejde ti vydechnout, jako by v tobě už nebylo místo. Brácha mluví jako ti dospělí, co si nechtějí hrát a pořád jenom říkají, co se nesmí. Ale teď jste tu sami, můžete si hrát jako dřív! A on nechce. Jsi úplně sama na světě. Brácha byl vždycky spojenec, a teď je s nima. Přijde ti, že tě tady vůbec nechce. Ale ty neumíš nebýt, když už jednou jsi. Přitiskneš si ruce k bokům. Takhle jsi aspoň tenčí.

Sedneš si na lavičku.

Péťa se tváří naštvaně a dál okopává sloup hned vedle. Přijdeš si úplně bezmocná. Nevíš, jak udělat, aby tě měl zas rád. On si s tebou fakt nechce hrát. Ztratila jsi kamaráda. Myslela jsi, že budete kamarádi pořád, vždyť patříte k sobě, brácha se ségrou. Ale on už není tvůj. A ty nevíš, co jsi udělala špatně. A je ti to tak strašně líto.

Pitomej brácha, co se najednou má co tvářit tak hrozně dospěle. Hrozně ti chybí, ale když je tak blbej, může si to nechat. Nepotřebuješ ho. Ukážeš mu, jak moc je ti to taky jedno.

„Krá,“ řekneš nahlas.

„Buď zticha,“ zasyčí on.

„A nebudu!“ Máš čím dál větší vztek. Cítíš, jak se v tobě všechno zrychluje, jako když běžíš z kopce a zakopneš – už nejde zastavit. Tenhle pocit vždycky skončí špatně. Chceš ho vyprovokovat, aby si tě všímal, aby si s tebou hrál. Chceš svýho bráchu zpátky. A taky mu to chceš tak trochu vrátit. Co na tebe má co bejt takhle hnusnej?

„Krá krá krá!“ vykřikneš na celou místnost. Víš, že to dopadne špatně, a máš strach. Ale nemůžeš si pomoct a trochu tě to i baví. Nevíš, jak se k němu dostat jinak, a tohle vždycky zafunguje.

Brácha se na tebe zle podívá. „Ty jsi fakt blbá,“ řekne. Zasekne se ti dech. To vážně bolelo.

„Sám si blbej!“ vylítne z tebe.

Vyplázneš na něj jazyk. To ho vždycky naštve ze všeho nejvíc. Na očích mu vidíš, že už tě úplně nesnáší. Už nemůžeš couvnout, jak jsi rozjetá. Víš, že to dopadne úplně hrozně, ale už si prostě nepomůžeš. „KRÁÁÁ!“ zařveš.

Brácha se na tebe vrhne, zkroutí ti ruku za zády a přimáčkne tě k lavičce. „Mlč už, blbko pitomá,“ syčí. Pocit bezmoci na okamžik zmizí. Auu, to bolí! Najednou nemůžeš dělat, že tu nejsem, co, blbečku?

Ale teď se bojíš, co se ti stane. Hrozně moc se bojíš. Vypískneš bolestí a hrůzou. Pomoc, ne, to nechci!

„To si snad děláte srandu, ne?!“ slyšíš najednou mámu. Zvedneš se a chceš dělat, jakoby nic, ale je pozdě. Máma k vám rychle jde, boty jí klapou na celou halu, a tváří se hrozně naštvaně. Hrozně se lekneš. To bude průůšvih! Bojíš se ještě víc než předtím bráchy.

„Já ti řeknu, abys na ni dal chvíli pozor, a ty jí tady ubližuješ?“ vypálí máma na bráchu.

„Ale mami, vona tu…“

„Mě to nezajímá! Jsi dvakrát starší než ona a necháš se vyprovokovat každou blbostí. Já vás dva fakt nemůžu nechat ani na čtvrt hodiny o samotě,“ zlobí se máma dál a naštvaně jde ke dveřím. „Co jsem komu udělala, fakt. Pojďte. Jestli jí ještě něco uděláš, tak toho budeš litovat. Myslela jsem, že jste oba už dost velký, ale ne, zjevně jste ještě mimina, jeden jak druhej.“

Brácha po tobě vrhne vražednej pohled a jde za mámou. Sesuneš se z lavičky a běžíš za nimi. Jdeš radši kus za ním a koukáš se dolů. Chce se ti brečet. Teď tě brácha nesnáší. A určitě ti to nějak vrátí, až budete sami. Máš strach.

Teď už jsi fakt úplně sama na světě. Brácha by byl nejradši, kdybys vůbec nebyla. A máma se zlobí a jde pryč, nechce nic slyšet, ani se na vás nedívá. Nemáš nikoho. Nemáš ani komu říct, jak moc smutno ti je. Chceš mámě říct, že za to brácha nemůže, ale to by dopadlo ještě hůř. Máma by se naštvala ještě víc. Radši budeš zticha.

Jak se to celý vlastně stalo? Vždyť ty jsi jenom chtěla… už ani pořádně nevíš. Chtěla sis s bráchou hrát. A on na tebe byl hnusnej. Celý tě to hrozně mrzí. Chceš to nějak vzít zpátky, ale nejde to. Jdeš se sklopenou hlavou a pálí tě oči. V hrudi jako bys měla velikou, bolavou, těžkou kouli. Tohle se nikdy nespraví. Vždycky uděláš něco špatně. Neděláš to schválně, jen to prostě vždycky nějak zkazíš. Možná by bylo všem nejlíp, kdybys vůbec nebyla. Brácha by měl radost určitě.

Pohled třetí: Pitomá ségra, vždycky to odnesu já!

(Jak to viděl Péťa, 10 let)

Dneska tě máma vyzvedla ve škole dost pozdě. Přijela i s Alicí a hrozně spěchala. A že musíte ještě na úřad. Moc se ti nechce, těšíš se počítačovou hru, co tě teď hrozně chytla. Ale máma se mračí a na nic se tě neptá, tak radši nic neříkáš. Máma vás tam nechá a odběhne.

Řekla ti: „Dej na ni pozor, spoléhám na tebe.“ A tak mile na tebe mrkla, jako bys byl její kámoš. To tě zahřálo. Cítíš se důležitě, že ti to svěřila. Jsi pro ni důležitej, potřebuje tvoji pomoc. Nechceš ji zklamat a máš trochu strach. Nemáš jak dát na ségru pozor, stejně tě neposlouchá. Nikdy neudělá, co jí řekneš. A ty jí můžeš tak akorát jednu vrazit. A to zas nesmíš. Ale někdy bys fakt chtěl.

Dřív sis s ní rád hrál, ale v poslední době tě dost štve. Je pořád takový mimino. A ty už začínáš být velkej. Někdy bys chtěl být sám, prostě jenom aby ti nikdo furt nepřipomínal, že jsi někdy byl malej. Aby tě dospělí brali vážně. Ona tě furt pronásleduje, chce si furt hrát na ty blbosti, který tebe už nebaví.

Čím míň si hraješ, tím víc s tebou máma s tátou mluví o dospěláckých věcech. Třeba o tom, kolik stojí vaše nový auto. Tolikrát už tě napadlo, že tě mají radši, když jsi jako velkej. Musíš co nejdřív vyrůst. Chceš, aby tě poslouchali a bavili se s tebou o takovejch věcech. Hrozně tě baví si s tátou prohlížet časopisy a říkat si, která kára je nejlepší. A kterou byste chtěli. Je to, jako když tu ještě nebyla ségra. Měli na tebe čas a fakt si s tebou povídali. Chceš ten pocit zpátky.

A musíš furt dávat pozor na ségru, to je strašně nefér. Ty nemůžeš za to, že se narodila. Tvůj nápad to nebyl. Vlastně ji máš docela rád, ale nechceš se o ni pořád starat. Ať se o sebe stará sama!

Nebaví tě to tady. Je opruz čekat na mámu a bojíš se, aby ségra něco nevyvedla, protože by to bylo zase na tebe. Stojíš u sloupu a kopeš do něj. Jen tak trochu. Nejradši by sis kopnul pořádně. Máš mizernou náladu.

Ségra běhá dokola a mává křídlama. Vypadá šťastná. Najednou ti to přijde hrozně líto. Ona si může hrát, jak chce. Támhle na lavičce sedí nějaký lidi a koukaj na vás. Tady se asi nesmí běhat. Máma by vám to nedovolila. Ale teď tu není a je to na tobě. Měl bys ségře asi říct, ať neběhá. Ale copak by tě poslechla? Akorát by na tebe zase zařvala: „Nejsi moje máma, nemáš mi co rozkazovat!“, jako včera. Kopneš si znova. Proč ji máš hlídat vždycky ty?

„Hele, jsem netopýr!“ slyšíš. „Pojď hrát Batmana! Jsme v tý jeskyni a ty se mě hrozně bojíš a pak už ne! Krá, krá!“

Znovu tě to uvnitř píchne. Ta se má, může si dělat, co chce. Všechno jí projde, protože je mladší. A ty kvůli ní budeš mít průšvih.

„Já nechci,“ říkáš. Není to pravda, na Batmana si hraješ rád. Ale nemůžeš. Teď je důležitý, abyste tu počkali v klidu, a ona to nechápe. Musíš být velkej a zodpovědnej, jak říká babička. Vlastně furt ti někdo říká, že musíš být velkej. A mít rozum. Už jsi přece velkej kluk! Ale ty nejsi, jsi malej i velkej zároveň a chtěl by sis hrát taky. Ale máma na tebe spoléhá, nechceš ji zklamat.

Ségra proběhne kolem a šťouchne do tebe.

„Nech toho,“ sykneš na ni. Bojíš se, že z toho bude průšvih. Proč nemůže sakra aspoň jednou bejt chvíli v klidu? „Přestaň se chovat jako malá,“ usadíš ji. „Stejně to hrát nechci.“ Už se ti fakt ani nechce, jen jsi nervózní, aby brzo přišla máma.

Ségra si sedne na lavičku a tváří se načuřeně. Aťsi. Aspoň že je zticha a neběhá.

„Krá,“ povídá nahlas. Hrkne v tobě. Lidi se dívají. Měl bys teď asi něco udělat, když ji hlídáš. Máma by ji nenechala tady krákorat.

„Buď zticha,“ říkáš jí.

„A nebudu,“ řekne ona. Bože, ta je pitomá. Ještě tě chce naštvat. Kopneš si do sloupu a představuješ si, že je to ona. Na moment se ti trochu uleví. Ani nevíš, proč jsi na ni tak naštvanej. Jen je to prostě strašně nefér. Jí všechno prochází a ty jenom furt něco musíš.

„Krá krá krá!“ zařve najednou, až se to rozléhá po místnosti. Lidi se otočí. Prudce se nadechneš, jak tě popadne vztek. Je fakt nemožná.

„Ty jsi vážně blbá,“ sykneš na ni, aby to slyšela jenom ona. To napětí v tobě trochu povolí. Potřeboval by sis zařvat nebo aspoň jít už pryč. Kde je ta máma?

Ségra na tebe vyplázne jazyk. Úplně to v tobě vře. Nejradši bys ji na místě zaškrtil. V kapsách zatneš ruce v pěst. Mami, prosím tě, přijď už, moc prosím, už přijď.

„KRÁÁÁ!“ zařve ségra. A ten obří vztek s tebou zacloumá tak, že to nezvládneš. Chytneš jí ruku a zkroutíš ji. Musíš něco udělat, aby konečně ztichla. Nejradši bys ji zašlapal do země. Aspoň by byl klid.

„No to si snad děláte srandu, ne?!“ Mámin hlas tebou projede, jako by tě někdo praštil. Odskočíš od ségry. Ne, ne, já jsem nic neudělal, proč jsi musela přijít zrovna teď?!!

„Já ti řeknu, abys na ni dal chvíli pozor, a ty ji tady mlátíš?“ říká máma ostře. Tváří se cize a studeně, hrozně se zlobí. Bojíš se, co bude. A máš vztek. Na ségru, na svět, na mámu, na všechno.
„Ale mami, ona si začala, ona tu dělala bugr a já na ni měl dát pozor, jak jsem to měl asi udělat?“ začneš říkat, ale máma tě utne:

„Mě to nezajímá. Jsi dvakrát starší než ona a necháš se vyprovokovat každou blbostí. Já vás dva fakt nemůžu nechat ani na čtvrt hodiny o samotě,“ zlobí se dál a rázně jde ke dveřím. „Co jsem komu udělala, fakt. Pojďte. Jestli jí ještě něco uděláš, tak toho budeš litovat. Myslela jsem, že jste oba už dost velký, ale ne, zjevně jste ještě mimina, jeden jak druhej.“

Vlečeš se za ní a s každým jejím slovem jsi menší a menší. Celý je to k ničemu. Zklamal jsi ji a ona se zlobí. Nikdy tě nebude brát jako velkýho. Myslíš na to spiklenecké mrknutí, s jakým odcházela. Jako byste byli ve stejnym týmu! A takhle to dopadlo. Ale to je tak nefér, ty za to nemůžeš, že ségra je tak pitomá! A malá. Ona je mimino a ty to pak odneseš.

Nastupujete do auta a máma se na tebe ani nepodívá. Hrozně tě to uvnitř bolí. Chtěl bys, aby se to spravilo, aby to bylo zase dobrý. Aby tě objala a řekla, že tě má stejně ráda. Ale bojíš se, že nemá. Měla by tě ráda, kdybys byl jinej. Velkej, rozumnej. Jenže ty nejsi. A ona je z tebe furt zklamaná. Nebýt tý ségry, co tě furt provokuje, tak bys uměl být tak velikej, jak by chtěla. A možná by to pak ani tolik nechtěla. Ta ségra to vždycky všechno zkazí. Ji mají radši, protože je to holka a je roztomilá. Kdyby nebyla, tak tě máma má ráda tak jako dřív, než se ta blbka narodila.

Přijdeš si šíleně sám. Nikdo na světě tě nechce. Jsi nějakej špatnej. Koukáš z okna a chce se ti brečet.

Jestli jste dočetli až sem, klidně si teď zhluboka vydechněte. Prožít si dětské emoce je síla, že? Možná si hodně podobných pocitů pamatujete i z vlastního dětství. Jestli teď vyplavaly, možná to zabolelo. Ale najednou máte k dětem mnohem blíž, cítíte?

Nechte všechny bolavé pocity jen v klidu doznít. Není potřeba se trápit ani si vyčítat, že vaše děti někdy zažívají totéž. Jste o tenhle prožitek bohatší, dokážete jim teď líp rozumět. A vidět, že za všemi „naschvály“ a „provokováním“ každé z nich ukrývá svoje dobré důvody a možná v koutku duše i pocity, o kterých jste neměli tušení.

Tohle malé rodičovské „prozření“ je ve skutečnosti obrovský krok – zjistili jste, že jde o víc:

Že se naše děti nebitkují jen tak z plezíru. Ale vždycky mají důvod.

I když třeba zrovna teď není vidět.

Pro začátek to stačí vědět. Je to takové malé kouzlo. Nemusíte zatím ani rozumět všem příčinám a souvislostem. Stačí si schovat zážitek z tohohle článku a nechat ho klíčit.

Když totiž víte, že děti mají za všemi těmi bitkami a „naschvály“ nějaký vlastní důležitý důvod, přestanete je chtít odsuzovat, kritizovat, usměrňovat – a postupně se u vás vytvoří láskyplný prostor, kde spolu budete zvládat všechny křivdy, bolístky a velké emoce, aniž by si je vaše děti v hlavičkách i srdcích střádaly ještě spoustu let.

A první rada, jak jim i sobě ulevit, zní:

Nemusíte být jejich rozhodčí. Fakt ne! :)

Nemusíte si vybírat stranu a zastávat se jednoho před druhým. Není třeba nechat se vtáhnout do středu každé jejich třenice. Ustupte stranou, uznejte, že je to pro ně těžké, a zkuste tam být pro ně. Taky jim klidně řekněte, že je to těžké i pro vás. A jen tam s nimi buďte. Když jsou opravdu rozhádaní, tak postupně, s každým zvlášť.

Tobě vadí, že ti brácha furt sahá do věcí, viď.
Pro tebe je těžký, že si nemůžeš hrát s tím, co je bráchy, když to tady tak lákavě leží, žejo.
Někdy je ti smutno, že už nejsme jenom my tři, viď. Já vím, že máš ségru rád, ale předtím jsi nás měl jenom pro sebe a už to tak nikdy nebude. A to je někdy těžký, viď.

Takové pochopení a přijetí vytvoří bezpečný prostor, který sám o sobě úžasně léčí. Není potřeba, abyste rozsoudili, kdo je zrovna v právu. Jen jim pomozte, aby se v tom necítil každý sám.

A protože je to místy pořádný nápor na nervy, být ten, kdo to ustojí v klidu a nezapojí se do vyhrocených emocí kolem, dopřejte si pak něco extra –dejte si třeba zmrzlinu nebo aspoň zůstaňte o chviličku déle ve sprše, podle toho, co zrovna stíháte :)

Prostě se oceňte, mámo, táto. Vyjet ze starých kolejí a zkusit to jinak totiž za ocenění stojí. Nepochybně ho brzy ucítíte i od dětí.A jestli se chcete do sourozeneckých vztahů ponořit hlouběji a ulevit sobě i dětem jednou provždy, pojďte do našeho kurzu Výchova Nevýchovou, kde jim věnujeme celý týden:

Chci, aby spolu vycházeli
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Dostal vás tenhle zážitek? Pošlete ho dalším mámám a tátům

Jste připraveni udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si kurz na 14 dní.
Nebo začněte s novým rodičovským seriálem.

Spustit seriál

Otestujte si v 1. dílu, jestli vaše výchova vede tam, kam chcete. Víte, jakou reakci můžete od svých dětí čekat?

Svůj email nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám: Znáte z dětství podobné pocity jako Alice a Péťa?