3 tipy, jak vychovat spokojené dítě
a nevyhořet

Asi každá máma s tátou toho má občas nad hlavu. Jenomže dítě nejde na pár dní vypnout a dát si pauzu. Musíte prostě fungovat, zařídit denně spoustu věcí a být tu pro něj. Ale co když vám pomalu dochází baterky a – i když svoje dítě milujete – nejradši byste tu výchovu na chvíli pověsili na hřebík?

Možná si řeknete – zbytečný o tom přemýšlet, stejně to nejde. Jde tak akorát ulevit si do smsky kamarádce, že toho máte plný brejle, a pak zatnout zuby a fungovat dál.

Jenomže jak dlouho? Než jim bude osmnáct? Trochu trpká představa. Pojďte se radši podívat, co by šlo udělat už teď. Protože ono vůbec nejde jenom o to, ulevit si. Jde o jednu mnohem důležitější věc.

Často totiž ty zuby zatínáme hlavně pro děti, že? Aby „nedojížděly“ na to, že na ně nemáme energii. Jenže tím paradoxně nakládáme hlavně jim. Přitom s nejlepšími úmysly.

Dnešní 3 jednoduché tipy pomůžou vám i dětem, aby se všem doma líp dýchalo. Ale ze všeho nejdřív zrušíme jeden velký výchovný tlak, který vás možná v rodičovství táhne ke dnu a připravuje o sílu:

Všechno musí být jako ze škatulky. A žádný brambory za ušima

Pamatujete si ještě, když jste byli malí, co bylo ve výchově nejdůležitější? Co vašim rodičům leželo na srdci?

Umyj si ruce, Evičko.
Pozor, ať se neušpiníš.
Co ty kalhoty, kdo to má pořád prát?
Jez pořádně, ať ti to neupadne, ať to tu nemusím zase uklízet.
Nesahej na to, ať to není upatlaný.
Ukliď to. Učeš se. Umej si tu pusu, pořádně.
Nelítej, ať něco neshodíš.
Zastrč si to triko.

Slýchali jste podobné věci dnes a denně?

Vůbec tu nechceme šít do výchovy našich maminek a tátů. Dělali, co mohli, a neměli to vždycky jednoduché. Dřívější společnost je tlačila, zvlášť maminky, aby měli děti ukázkově zaopatřené a uhlazené, dítě a domácnost byly jejich vizitka. Museli mít prostě všechno jako ze škatulky. A navíc neměli všechny ty „vymoženosti“ dnešních rodičů jako pračku se sušičkou a jednorázové plenky.

Ale nebylo vám z toho trochu těžko, když jste svoje rodiče viděli věčně v jednom kole a pak slyšeli uhoněnou mamku křičet, že už toho má dost? Unavenou ženskou, co se od nevidim do nevidim snaží, aby bylo doma všechno v cajku, aby děti byly obstarané, nakrmené, čisté...

Jenže vy jste si možná tajně přáli něco úplně jiného.

Vzpomenete si co?

Schválně, zkuste si to teď pro sebe říct. Nebo nejlíp napsat na kus papíru, než budete číst dál (bude se vám to později moc hodit):

Co jste si jako děti od rodičů nejvíc přáli? Po čem jste toužili?
...

A teď žijeme tu starou dobrou výchovu dál

Celé dětství jsme chtě nechtě ten výchovný kolotoč práce a povinností, ve kterém jsme vyrůstali, do sebe nasávali. Viděli jsme, jak je důležité všechno a všechny obstarat, navařit, naklidit, kmitat a nefňukat. A možná i to, že je důležitější mít teplou večeři než čas na blbnutí s mamkou.

A pomalu se do nás tenhle vzorec rodičovství nahrával tak dlouho, až se dneska taky slyšíme říkat:

Pozor, ať nespadneš, umažeš si kalhoty.
A jez pořádně, jo, nedrob mi tu.
Jenom mi přiděláváš práci.
Co zas ten binec tady, kdo to po tobě má pořád uklízet!?

A večer už se těšíme, až děti usnou, abychom stihli poklidit binec, obstarat, na co přes den nebyl čas, a dát všechno do pořádku. Než to zítra začne nanovo.

Tenhle zděděný tlak – musíš mít všechno jako ze škatulky – nám nedovolí vypnout, že?

A tak už ani nemáme sílu se podívat, jestli to ještě vůbec doma někomu slouží. Jestli nás to všechny spíš neubíjí. A jestli už si naše děti náhodou taky tajně nepřejí... Co jste si to prve napsali na papír?

Já to dělám jinak, věnuju se mu

Možná si ale řeknete: Já to dělám jinak. Snažím se dětem věnovat a mít na ně vždycky čas. Nezařizuju pro ně jenom servis a teplý večeře, ale i plno hezkých zážitků, chodíme spolu na cvíčo a na plavání a na Sváťovo divadýlko…

Ale zásadní otázka – jak se u toho cítíte, když tohle všechno pro děti děláte? Jste natěšení, že je dneska plavčo (nebo jiná vaše aktivita), a celí šťastní si to tam s dětmi jdete užít? Je to pro vás milá společná zábava?

Nebo tak trochu další bič?

Schválně sledujte svůj pocit, když jdete s dětmi dělat nějakou „věc pro děti“. Jste u toho uvolnění, máte z toho radost, nebo jste vlastně docela hotoví a nejradši byste si chvíli hodili nohy nahoru a na žádné plavčo nešli?

Jenomže musíte…
Abyste byli dobrý rodič a dítě o něco nepřipravili.

Takže vlastně zase musí být všechno dokonalé a jako ze škatulky, že?

Jenom tentokrát je potřeba mít jako ze škatulky ten pestrý aktivní život s dětmi.

Dělat všechny ty „správné“ věci. Abyste jim je dopřáli.

Jenže ono je úplně jedno, jestli rodič lítá s hadrem v ruce nebo s dětmi po kroužcích, výsledek je stejný: nezastavíte se. Stala se z vás nonstop služba pro děti.

Ve skutečnosti se nic nezměnilo

Víte, změnilo se vlastně jen to, čemu říkáme „správné“ – dřív bylo správné nažehlit, navařit, naklidit a děti pěkně srovnat, dneska je správné se dětem věnovat, chodit s nimi za zábavou a do kroužků a pěkně je rozvíjet… ale tlak na rodiče je to pořád stejný.

A vždycky, když je pod tlakem rodič, je pod tlakem i dítě.

Protože unavený, zaúkolovaný rodič prostě nemůže doma dělat pohodu a uvolněnou atmosféru, když sám se už pořádně neuvolnil, ani nepamatuje.

Minimálně od té doby, co je dítě na světě, ne? Nebo kdy jste si naposledy pustili třeba muziku a měli pocit, že můžete fakt vypnout? Kdy jste si naposledy vychutnali vanu a nepřemýšleli u toho, co je ještě potřeba udělat? Nebo jak dlouho už vás bolí v zádech a děláte, že nic?

Rodič přece musí zatnout zuby.
Jenže ono pak moc nejde usmívat se na děti. Není na to síla.

A i když se vám to povede a tváříte se, že všechno dobrý, děti na tuhle dobře míněnou masku neskočí. A vlastně ani nestojí o to, abychom dělali věci jen pro ně. Podívejte, co říkají, když jsme ochotní je slyšet:

„Mami, tebe to nebaví, viď, ty karty.“
„Proč myslíš?“
„No, já to poznám. Ale pro mě to nemá cenu, když se ti nechce. Já si to pak taky neužívám. Radši se vyspi.“

- Terča (12)

„Mami, pojď si na něco hrát. Ale vymyslíme něco, co bude bavit i tebe, jo? Protože mě to nebaví, hrát si s někým, kdo to dělá jenom kvůli mně.“

- Adam (10)

Cítí z nás moc dobře naše pocity i to zatínání zubů.
Cítí, když si to plavčo vlastně vůbec neužíváme, ale děláme to „pro něj“. A vedle toho nás trvale pozorují a učí se od nás. Víte co?

Dělat věci na sílu. Přemáhat se (i když už každá buňka těla křičí zastav!). Obětovat se.

A když to nezastavíme, dost možná taky brzy začnou hrát tu hru:

„Musím se obětovat, oni jsou důležitější než já.“

Vždyť vzpomeňte si jenom na svoji maminku. Obětovala se pro vás? Dělala věci na sílu, i když už někdy nemohla? Zatínala pro vás zuby? A dělala to z nejčistší snahy dát vám to nejlepší?

A jak je to teď s vámi? Děláte to stejně? Naučili jste se to od ní? A máte pocit, že děláte pro svoje dítě to nejlepší?

Jak rozházet škatulky a srovnat si priority

Ne, nechceme to tak. Jenže zajedeme do stejné koleje, po jaké jeli naši, ani nevíme jak.

Ale není potřeba se tím trápit, jestli jste si to právě uvědomili. Uvědomit si to je první krok, jak to změnit – a tenhle rozjetý vlak zastavit. Tak pojďte zatáhnout za záchrannou brzdu, mámo, táto, ať se těmi škatulkami nenecháme zavalit. A z našich dětí neroste další generace vyčerpaných.

Tady jsou slíbené 3 tipy, které vám s tím pomůžou.

tip: Neposlouchejte škatulku, poslouchejte sebe

Tenhle tip je vlastně především jedno velké uvědomění. Malá velká věc, na kterou ve výchově zapomínáme. Zaměřujeme se jen na dítě, na jeho potřeby, a potlačujeme ty svoje.
Protože škatulky nám velí:

Musím tu být pro děti.
Nemůžu si odpočinout, nemám na to čas.
Když máš jednou děti, všechno ostatní musí jít stranou.
Dítě je vždycky na prvním místě.

Ale co když je to obráceně?

Taková hezká paralela je v letadle. Když v letadle vznikne podtlak a vypadnou dýchací přístroje, platí naprosto jasná instrukce: „První nasaď masku sobě, teprve až pak dítěti.“

Proč? Protože když to uděláte obráceně a budete se nejdřív starat o dítě, dost možná upadnete do bezvědomí dřív, než budete mít možnost postarat se o něj.

A tahle jednoduchá zákonitost dokonale platí i ve výchově, jestli nechcete v rodičovství vyhořet.

Nejdřív já a pak dítě.

Zní to tvrdě?

Jenže když to děláme opačně, všechny ty naše sebeobětující se vzorce nakonec dítě nenápadně připraví o mamku s tátou.

Protože v tom presu to nikdy nejsme my. Nejsme sami sebou, už to není o nás, ale o povinnostech. Tak jakápak máma s tátou. Je tu jenom vyčerpaná paní povinnost a polomrtvý pan úkol. A k tomu to (zatím ještě živé) dítě, na které nemáme energii.

Děti na to reagují. Začnou být neposlušné

A všimli jste si? Děti na to reagují. Taky nejsou v klidu. Znáte to, když nejvíc potřebujete, někam třeba spěcháte, nevíte co dřív, a děti pláčou, zlobí a ještě vám přidávají? Funguje to dokonale.

I proto je tak důležité myslet i na sebe, poslechnout svoje pocity, svoji únavu, svoje přetížení a dopřát si sem tam stopku. Protože ono to dokonale funguje i obráceně.

Když si dovolíte trochu klidu pro sebe, naladí se na to děti a taky se zklidní. A hlavně se to od vás naučí pro život:

Zrušíte ten z mámy na dceru předávaný model. Aby vaše holčička za 20 let taky nemusela lítat jako hadr na holi. Jaká matka, taká Katka, znáte to, ne? A vidíte to na sobě.

Jak začít a pomalu ubrat plyn

Takže až zas půjdete dělat něco pro děti – chystat se s nimi třeba na vánoční jarmark, aby měly zážitek, anebo třeba jenom honem upéct vánočku, jakmile usnou – a ucítíte, že už toho vlastně máte nad hlavu, že už nemůžete, ale „musíte“ (protože škatulka vám našeptává, že je to správné):

tip: Nemávněte nad tím rukou a na moment se zastavte

Platí tu totiž druhá jednoduchá zákonitost:

Vždycky, když nemám vůbec na nic čas, potřebuju si udělat chvilku času na sebe.
(I kdyby to bylo jen pár minut.)

Děláte to většinou opačně? Nemám vůbec na nic čas, je toho moc, tak jo, musím sebou hodit. Jinak to nestihnu. Bolí mě sice nohy, všechno mi dneska padá z ruky, a ještě to zatracený těsto v lednici… no nic, jdu na to, ať je to hotový.

A víte, jaká past tu číhá?
Nikdy to nebude hotový. Protože na seznamu zítra přibude deset dalších věcí. A na vás zase nezbyde čas.

Dokud si ho sami neuděláte.

Takže STOP: Až zase ucítíte, že už nemůžete, ale musíte, zastavte se. A zeptejte se sami sebe:

Nemůžu to teď udělat jinak?
Vážně je to teď důležitější než můj klid?

Dost možná zjistíte, že ne. Že tuhle věc prostě teď vůbec nebudete dělat. Někdy je nejdůležitější, abyste si odpočinuli a byli zítra víc v pohodě. To na vás záleží, ne na vánočce.

Ale možná si řeknete jo, tohle teď musím. Fajn. Musíte. Ale než se definitivně rozhodnete, že ano, dejte si ještě jednu otázku. Je drsná a jasně, jenom fiktivní, ale pomáhá:

Kdybych věděl/a, že už tu za týden nebudu, pořád bych tohle musel/a? Je tohle to, na čem mi fakt záleží? Takhle to s dětmi chci?

Vidíte to už?

Jste pro svoje dítě mnohem důležitější než vánoční jarmark.

Jste poklad jeho dětství, o který ho nechcete připravit.
Tak krůček po krůčku zkoušejte se sebou jako s pokladem zacházet :)

Jo, je to těžké, když jsme se až doteď vlastně učili, že na nás nezáleží. A možná vám to hned nepůjde hladce, tisíckrát se ještě převálcujete a pojede zase jako fretka. Nevadí, i tak má smysl s tím začít. Minimálně proto, aby se od nás děti neučily to stejné – na mně nezáleží.

A pak taky proto… (podívejte se, co jste si to úplně na začátku napsali na papír?)

tip: Podívejte se, co dělá dítě. Všechno je zážitek

Víte, pořád si myslíme, že děti potřebují společnou aktivitu, naši pozornost, zážitky. Na tom se určitě shodneme.

Jenomže fígl je v tom, že

děti nechtějí jen zážitky, chtějí nás – a pak je všechno zážitek.

A tak, když už na ně nemáte energii a nevíte, co dřív, přestaňte na moment dělat všechny ty věci pro dítě – a jenom se podívejte, co zrovna teď dělá vaše dítě. A přidejte se k němu. I kdyby to byla nějaká „zbytečnost“, ptákovina, dělejte to chvíli s ním.

Je to kouzlo, uvidíte.
Většinou jsou to ty nejobyčejnější chvíle, ve kterých můžeme být spolu, mít společný zážitek a přitom se nehonit:

Sedněte si třeba se svým dvouleťáčkem u pračky, kterou jste před chvílí pustili, a pozorujte, jak se točí buben. Taková obyčejná věc, prkotina, ale děti to fascinuje, všimli jste si? A když to můžou zažívat spolu s mamkou, to je něco :)

A maminka si u toho může chvíli odfrknout. Jen tak tu pár minut sedět, dívat se na tu dětskou radost, že se točí buben, a přitom být spolu. Namísto vymýšlet společné aktivity, aby děti byly spokojené a bylo jim dobře.

Ale řekněte, bylo vám dobře, když se máma s tátou honili? Pamatujete si z dětství, jak jim svítily oči, nebo spíš ty unavené pohledy? A kdy naposledy svítily oči vám? Co si budou z dětství pamatovat vaše děti?

A když ne u pračky, tak cestou do města. Příležitost je všude

Nebo když s jazykem na vestě táhnete dítě na ten jarmark (nebo za jiným zážitkem, o který ho nechcete připravit) a ono se jako natruc vleče, takže to vypadá, že tam nakonec ani nedorazíte – nejlepší moment zvolnit tempo. A podívat se, co dělá.

Možná totiž ten největší zážitek bude, že jednou nikam nedojdete

a zůstanete spolu chvíli stát.

Zjistíte třeba, že se dítě vleče, protože ho zaujaly svítící výlohy, kolem kterých pelášíte. Budete se na ně dívat spolu. Necháte plavat všechno to naplánované a správné, co jste si předsevzali stihnout (a teď to máte jako nůž na krku). A necháte se na chvíli nakazit tím, co vaše dítě dokonale umí:

Mít radost z „blbostí“.
Udělat zážitek i z běžných rozsvícených výloh.
Začít se loudat, když se mu nechce – a jasně, štvát tím mamku s tátou :)

Ale co když je to jenom nejlepší příležitost přibrzdit spolu s ním? A všimnout si, že teď tu jde o vás dva, o vaši pohodu a skutečné bytí spolu, ne o jarmark?

 

P.S. Jste jeho poklad, na vás záleží, nezapomeňte <3

A jestli už to nějakou dobu víte a pořád vám nejde zvolnit a vyjet ze staré koleje, mrkněte taky na náš kurz. Jeden z 5 týdnů v něm věnujeme právě tomuhle pokladu – spokojenému rodiči. A všem těm tlakům, které nad ním visí. Aby je dokázal vypnout a být s dětmi doopravdy tak, jak by si přál.

Myslíme na vás.

Vaše Nevýchova

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Přišli jste na to, co dneska vyhodíte ze seznamu povinností? Podělte se: