1. DÍL:
Mámo, táto, já se tu s vámi bojím!

Mimozemšťan s čertem v patách

Chovají se přece někdy jako mimozemšťani, že? Někdy zas jako monstra, neřízené střely… (Nebo jak ještě? Co byste řekli o svých dětech Vy?) A mnohdy to dokonce vypadá, že nejsou vůbec normální. Však to průběžně testujeme tou známou rodičovskou otázkou: „Seš ty normální!?“

Upřímně řečeno, když nás tak celé dny poslouchají, ani se jim nedivím. Zas a znova mě napadá, že si za to všechno, co nám ve výchově nefunguje a v čem jsou naše děti „nemožné“, můžeme sami. Možná mě s tímhle názorem chcete poslat do háje. Fajn, tak to jen o pár minut odložte a nechte se teď na okamžik pozvat do světa dětí.

Tohle povídání je o tom, jak některé naše dobře míněné přístupy můžou dítě úplně zmást. A donutit ho, aby před námi bylo ostražité. (Mimochodem, taky ho naučit přesně to, co nám v dospělosti ztrpčuje život. Třeba mít strach mluvit se šéfem na rovinu o zvýšení platu. Nebo nedůvěřovat svému partnerovi. To jenom namátkou, netvrdím, že je zrovna tohle Váš příběh).

Ukážu Vám dvě „běžné“ situace s dětmi. Pro mě dva velké zážitky. Momenty, kdy v nás dítě ztrácí důvěru. Situace, ve kterých si pod sebou podřezáváme rodičovskou větev pro všechny další společné okamžiky. Především ale tyhle naše přístupy podřezávají větev dětem. Tu, která roste na stromě šťastného života. Jak totiž získat základní důvěru ke světu a uspět v něm, když...

Příběh první:
Myslíš to fakt vážně?

Je sobota dopoledne. Peču koláč společně se svým skvělým sedmiletým kamarádem. Všechno si sám nachystá a zařídí. Já jen vymažu formu. Zavřeme dvířka trouby a pyšně se oba díváme na to, co právě stvořil.

Říkám mu: “Hustý, co?”
Kývne a odpovídá: “Hustý, jak dobrý to asi bude, viď, Kači?”
“Myslím, že moc, ale těším se, až to fakt ochutnáme, co Ty?”
“Já taky.”

Ještě chvíli zaujatě sledujeme koláč uvnitř trouby. Pokojem se rozlévá sladká vůně pečiva a kloučkova hrdost na to, co právě dokázal. Najednou se otočí a říká: “Kači, já k tomu napíšu recept, abysme to mohli ještě někdy upéct, jo?”

Ve vteřině mi to připomene můj nápad, starý dva roky, napsat s dětmi Nevýchovnou kuchařku. Zaraduju se. Možná až překvapivě nadšeně říkám: “No, to by bylo parádní, určitě ho napiš. To by pomohlo i mně, fakt!” A už si začínám představovat, jak skvělá kniha to bude.

V duchu si maluju dětské ilustrace a přemýšlím o receptech. Když se ale náhodou otočím, zjistím, že krom mě už tu nikdo další nadšený není. Naopak. Můj malý přítel zaraženě sedí se sklopenýma očima a tužkou strká do papíru, který si přinesl.

Překvapeně mu říkám: “Co se stalo? Už se Ti to nechce psát?”
Upře na mě hluboký a zkoumavý pohled. Pak řekne: “Myslíš to vážně? Nebo to říkáš schválně takhle, aby ses mě taky zbavila?”

Tak teď jsem zmatená zase já: “Zbavila? Jak Tě to napadlo?”
“No, říkáš to takhle vesele, abych si myslel, že to je dobrej nápad, a šel to dělat? Ale říkáš to proto, že si se mnou nechceš sama hrát?"

Bodne mě u srdce. Tohle si o nás dospělých myslí. Takhle rozumí mému nadšení? Věří, že to na něj hraju, abych ho zaměstnala a měla od něj na chvíli pokoj. Říkám si, jakou zkušenost má se světem, že ho moje upřímná radost takhle zbytečně zraňuje.

Vysvětluju mu, jak to mám a proč mě to tak potěšilo, a cítím, jak se nedůvěra mezi námi pomalu rozpouští. Už mnohem veseleji se domlouváme, jak to spolu uděláme. Úplně nakonec mu říkám: “Jsme přece parťáci, ne? Takový blbiny na sebe hrát nebudeme, co říkáš?” “Tak jo,” slyším.
Pro něj to zjevně končí, ale já mám o čem přemýšlet.

Nezamýšlené důsledky:
Tobě už nevěřím, kecáš

Uvědomuju si najednou, že není nad upřímnost. Přece mu můžu klidně říct, že teď nemám čas, a domluvit se, kdy budeme moct být na 100% spolu. Nebo nemůžu? Tak tedy radši vymyslím, jak to šikovně zaobalit.

„Hele, podívej, tady na ten veliký papír můžeš nakreslit tu obrovskou vzducholoď, co jsi o ní včera mluvil. A pěkně ji celou vybarvit, ano, to budeš opravdu šikulka! Maminka z Tebe bude mít radost.“ Možná mám pro tuhle chvíli dobrý pocit, že jsem broučkovi vymyslela skvělou zábavu a nemusela ho zklamat tím, že teď právě potřebuju půl hodiny pauzu. To vypadá jako dobře zvládnutá rodičovská lekce, že? Skvělá máma (dokonalý táta), vždycky si ví rady. Nemusím „s barvou ven“ a mám konečně půl hoďky pro sebe, taková vzducholoď se totiž opravdu vybarvit musí. Získám tím ale jen zdánlivě…

Až totiž jednou tuhle iluzi dítě prokoukne, zbude tu jen ta máma, co mu kecá, když se ho chce zbavit. A tu nestojí za to poslouchat. Proto se z nás pro děti, když přicházejí do puberty, najednou stávají „ti nejhorší rodiče na světě“. To není „nezbytná vývojová fáze“, to jenom prohlédly naše dobře míněné hry a přestaly mít chuť je hrát.

Někdy jsme prostě unavení, jindy zas potřebujeme děti rychle dostat tam, kde je chceme mít… a tak vymýšlíme výchovné kličky. Které nás pak dovedou přesně sem, do bodu, kdy si s dětmi přestáváme rozumět. No, nevím, není to zbytečné? A přitom by se to dalo tak snadno vyřešit…

Pokud Vám při čtení zlehka zatrnulo, mám ještě jeden příběh. Má podobnou pointu, ale trochu jiný výsledek. Anebo je teď ta chvíle, kdy mě můžete s klidem poslat s tímhle přístupem do háje. Nebo pojďte ještě chviličku se mnou, do dalšího příběhu.

Víte o někom, kdo by článek taky ocenil? Sdílejte ho s ním:

Příběh druhý, pro ty, kteří chtějí číst dál:
Myslíš, že jsou čerti, Kači?

Pokračovat k 2. dílu

Máte chuť udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si na 14 dní kurz Nevýchovy
Nebo začněte s Pomocníkem mámy na mateřské

Získat Pomocníka
Každodenní pomocník mámy na mateřské
vám pomůže vyřešit USPÁVÁNÍ, přebalování
a první nastavování hranic

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište mi: Jak je to u vás?