Maličká místnost metr krát metr. Bez denního světla. Bez čerstvého vzduchu. Bez dekorací. Místnost, ve které jste úplně, ale úplně sami. Rodiče malých dětí už určitě tuší, že jo?
Ne, není to začátek další severské krimi.
Je to záchod!
Jediná místnost, kam může člověk prchnout a prožít si svých pár minut klidu.
I když klidu…
„Týnko, Jonášku,“ zvedám se od snídaně, „jdu na záchod. Když mi nebudete lomcovat s klikou, budu venku rychleji.“
Zavírám za sebou dveře a rychle v hlavě počítám.
5 minut na záchodě. Nooo, dneska asi i 10.
4 minuty na úklid po snídani.
3 minuty na namalování obličeje. Ok, budu k sobě férová. Dneska potřebuju aspoň 4 minuty. Nebo se na to vyprdnu??
2 minuty na zuby.
Minuta, abych na sebe hodila džíny a tričko.
20 minut domlouvání Týně (5), aby zvážila vhodnost letních šatů, když je venku na svetr. Mezi prosbami, ať už konečně dělá, nahánění Jonáše (2,5), kterého nikdy nepolapím na první dobrou.
Sakryš.
Člověk nemusí být matematik, aby si spočítal, že zase přijdeme pozdě.
Navíc jsem jim před odchodem na wc zapomněla zadat jasnou instrukci, že se mají oblékat, takže teď pravděpodobně prdí na svršky a jedou bitvu „poníci vs. bagři“. Nebo jinou ze svých kreativně-demoličních her. No, ale upřímně, kdybych je řádně instruovala, bylo by to stejný…
Z úvah mě vytrhne škrábání na dveře a lomcování klikou.
„Jonáši! Já vím, že jsi to ty. Co potřebuješ?“
„Já ci za maminkou,“ ozve se skuhravý hlásek.
„Tak nelomcuj tou klikou. Už jdu ven.“
Nejdu. Ach jo.
Ale lomcování ustalo. 🙏
Konečně vylézám ze záchoda.
Vidím v chodbě Jonáše a na první pohled mi něco nesedí.
Spínač mi sepnul až v pokojíčku, kde sedí na posteli Týnka.
Oblečená Týnka.
Dokonce úměrně počasí oblečená Týnka, která mi hned hlásí:
„Mám dlouhý rukáv, mami! A oblíkla jsem Jonyho! Dala jsem mu tričko s robotem!“
„Lobotem,“ přizvukuje Jonáš, který mezitím přiťapkal z chodby.
„No tvl!“ řekla bych, kdybych byla teenager.
Jelikož jsem ale matka v letech, tak jenom uměřeně věku zírám.
To přeci není možný!
Tak já tady celý ráno dělám přednášky...
Naháním je po celém bytě.
Tisíckrát se ptám, jestli už se oblékají.
Nabízím pomoc.
Vyslovuju požadavek a doufám.
Pak znovu vyslovuju požadavek…
… a už nedoufám, ukazuju na hodinkách,
vysvětluju, že na plavky to dneska fakt není,
nadávám jako špaček...
Všechno marný.
Protože sdělit těm dvěma cokoliv ohledně oblíkání, a hlavně je včas do těch triček dotlačit (!), to je snad nad lidský síly. Nebo aspoň nad ty moje.
A ono ejhle, potvory.
Jedna mateřská zácpa, pardon, omlouvám se, ale jedna zácpa stačila, abych prokoukla svůj kardinální omyl!?
No jo.
Dneska holt matka tlačila jinde a na děti nikdo netlačil…
(Vážně se omlouvám, ale tak, snad mě pochopíte :)).
Taková lekce prostě nejde přehlídnout.
Oni to všechno už dávno umí! Jenom to zařadili jako další ze svých kreativně-demoličních her, tentokrát pod názvem „bitva máma vs. naháči“.
Dobře, dobře, děti moje zlatý. Beru si z té vaší lekce poučení. Ubrat tam, kde naháním příliš. Zmlknout tam, kde mluvím příliš. Nebo jít příště zase na záchod :))))
Možná by to stačilo?
Jako jistě, tolik naivní se dvěma dětmi nejsem, že bych se tu plácala do hrudi a myslela si, že téma oblékání je tímto u nás navždy vyřešené. Však děti jsou děti. A já jsem já...
Ale chápete to?? :)
Tak hele ubrat, stokrát ubrat, namísto stokrát opakovat, matko. Píšu si to za uši.
***
„Jonááši, Týýno! Kam jste zmizli? Paráda, dobrá volba. Tak razíme?“
(na motivy příběhu mámy, jejíž jméno zůstane navždy v utajení :)))
Slouží vám naše články? 💌 Dejte nám o tom vědět
Nevýchovné předplatné
Jestli už nás nějakou chvíli sledujete, líbí se vám, co děláme, a chcete si vyzkoušet všechno, co Nevýchova nabízí, pořiďte si předplatné.
Všechny webináře, kurzy a články Nevýchovy v něm najdete na jednom místě. A provede vás jako mapa zákoutími vztahu s vaším dítětem.
Začněte třeba na měsíc a uvidíte :) Kdykoliv ho můžete zrušit. Nebo přejít na roční.
