Arrow pointing left
Dítě nespolupracuje?

Já se tak snažím, a dítě vůbec. Skáče mi po hlavě. Ignoruje mě. Nic s ním nejde.

Tohle se někdy rodičům stane, když ještě nemají svoje vnitřní hranice.

Snaží se v nejlepší víře vycházet vstříc dítěti, ale nemyslí zatím na sebe, svoji pohodu a svoji hranici. Udělají tak vlastně jenom půlku změny (směrem k dítěti, ne směrem k sobě) a dítě se „rozjede“. A pak to vypadá, že „výchovná babička“ na něj platí víc než „Nevýchovná máma“. Co? Znáte?

Jestli se vám to stalo a je to teď u vás doma trochu anarchie, dítě zkouší, co vydržíte, a nic si z vás nedělá – je potřeba od té změny neodejít, ale dotáhnout ji.

Pomůžeme vám s tím. V kurzu se právě na tohle zaměříme:

V principovém videu o hranicích se naučíte nový tříkroký postup, jak najít svoje vnitřní hranice a jak je laskavě, ale pevně ukázat dítěti.

V tréninkovém videu si rozebereme příklad z praxe, kdy rodič žádné hranice nemá, a aniž si to uvědomuje, tak donekonečna toleruje, chápe, ustupuje a nechává sebou vláčet. Abyste to uviděli a mohli to přestat dělat.

Ukážeme si, jak takovou situaci zastavit, přestat kolem dítěte lítat a místo toho aktivovat svoje hranice. Aby z vás dítě ucítilo přirozenou autoritu a přestalo zkoušet, co ještě jste ochotní vydržet. A aby k vám začalo mít stejný respekt, o jaký se snažíte vy k němu.

A posvítíme si i na druhou věc, která často hraje roli v tom, že vás zatím dítě nerespektuje – a tou je důvěra:

V novém týdnu o důvěře najdete video o nefunkčních strategiích a v něm nejčastější zabijáky dětské důvěry, které rodiče používají, aniž o tom vědí. Ty je potřeba definitivně vyházet z komunikace, aby vám nepodrývaly autoritu a nekazily vztah.

V principovém videu pak objevíte důležitý princip, který důvěru ve vztahu s dětmi obnovuje. A naučíte se, jak ho používat v každodenních situacích, aby se vám důvěra doma rozproudila a dítě vás přestalo „mít na salámu“.

Jakmile vám začne důvěra fungovat, dítě ucítí, že jste s ním na jedné lodi a že vám záleží na tom, abyste se spolu měli dobře. A začne mu na tom taky záležet. Skončí boje „kdo s koho“ a spolupráce se vám začne dařit.

Jak spolupracují děti z Nevýchovy

Dává mi to celé smysl, víc než to, doslova mě to vtáhlo. Ale to vy slyšíte od maminek a tatínků pořád, viďte? 🙂 Už teď (a to jsem toho shlédla a změnila zatím málo!) vidím změny v komunikaci nejen se svou tří a půl letou dcerkou, ale i s manželem a maminkou.

Dcera jako by na něco takového opravdu čekala, ohromně spolupracuje. Bude to ještě makačka, mám spoustu zaběhlých scénářů v hlavě, které naskakují automaticky, ale jestli něco stojí za to, je to tohle.

Děkuji celému týmu, děláte to prostě skvěle.

Já tedy musím říci, že jsem si vždy myslela, jak divoké mám dítě, dcerka od miminka jasně dávala najevo své názory a pro mne, jak jsem submisivnější to bývalo dost těžké. A pak přišla Nevýchova, asi mne dcerka měla naučit říkat své potřeby.

Od té doby nám to klape a dcerka je užasně vstřícná a tu hromadu své energie dává do spolupráce. Někdy až zírám, jak platný člen rodiny je ve 20 měsících. Já myslím, že zrcadlí, to jak si vzájemně vycházíme vstříc, díky partnerskému přístupu spolupracuje spontánně.

Často si myslím, že se od Nevýchovy vzdalujeme a že vlastně nevím, jak na to. A pak se stane, že syn (3,5) spadne při rozjíždění z kola a zlomí si při tom stehenní kost. Nepláče, mluví se mnou o tom, co ho kde bolí, potom mluví v klidu na sanitáře, ptá se, co s ním bude, vysvětlujeme, on to chápe, pláče, když má dostat injekci, ale drží, je rád, že ví, co se s ním děje.

V ambulanci mu musejí dát dlahu, aby mu nožičku zafixovali před rentgenem, na slovo poslouchá paní doktorku a mě a spolupracuje, takže ho to nebolí.

Rentgen bez stresu, všechno jsme to zvládli, i navrtání očička do holeně, aby mu mohli nožičku na 5 týdnů zavěsit.

Byla jsem tam celou dobu a cítila, jak strašně mi věří a proto to tak fungovalo. Takže díky za vedení tou správnou cestou, v takových chvílích si to člověk uvědomí nejlíp!

Máme synka s ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou), je velmi chytrý, ale dost těžko zvladatelný, na všechno má svůj názor a nerad se podřizuje ostatním. V kombinaci s mým nevyspáním kvůli nočnímu kojení dcery to bylo hodně vyčerpávající.

Četla jsem knížku Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi, přístup se mi moc líbil, cítila jsem, že mi sedí, ale často jsem se v aplikaci cítila nejistá a okolí mě velmi odrazovalo, že děti příliš rozmazluji, a ať se pak nedivím, že malý neposlouchá.

Nevýchova mi pomohla prakticky ukázat, jak na to, abych respektovala zároveň potřeby svoje i dětí. Začali jsme se domlouvat, jak to kdo potřebuje, a vymýšlet společná řešení a spolupráce s malým se dost zlepšila.

Dneska jsem si uvědomila, že jsme se posunuly zase víc ke vzájemný spokojenosti. Dcera (1 rok) a já v Nevýchově už v těhotenství. Dávala jsem jí spoustu svobody, uzpůsobila byt, v pohodě mohla všude, do šuplíků, skříní… Ale začala chodit a být šikovnější a začalo toho být moc.

Nejdřív jsem zkoušela:
Neotvírej lednici, mám strach, že se to zkazí nebo budu muset uklízet – nic.
Nelez tam, mám strach, že se to urve – nic.
Neházej to na zem, protože…
Časem se to omezilo na „Neotvírej to, nelez tam, neházej to zem, ne ne ne!“

A pak mě napadlo, že to všechno dělá jen proto, že mi chce pomáhat.
Tak jsem začala jinak:
„Dáš to prosím do ledničky? (nevěřícný výraz, že ji může otevřít), tak a teď ji můžeš zavřít, zavřeš?“ – spolupráce, a už ji sama neotvírá.
„Budeš mi podávat z myčky prosím?“ – spolupráce, a navíc neleze na dvířka!
„Chceš mi pomáhat šít? Tak tahej jehlu.“ – spolupráce, a jehlu mi nerve z ruky!

No prostě super pohoda, do všeho ji zapojím (ano, zjistila jsem, že to jde) a je to paráda. Díky!

Máme tátu pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš chvíli sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu pro tebe.“

Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jídla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou

Kam dál?

Prohlédněte si další téma, které vás zajímá, a pokračujte v objevování kurzu