Jak udělat z uspávání nejhezčí chvilku

Dneska znovu mrkneme na uspávání. Chci ti ukázat, jak se vrátit k těm hezkým, blízkým chvilkám s prckem, o kterých sis snila, než je překryla vyčerpávající dennodenní realita mateřství. A jak to udělat, abys večer byla tak v pohodě, že se na uspávání těšíš a nezkracuješ pohádky ;)

Jasně, některé dny jsou s mrňouskem prostě náročné, máme to tak občas každá. Ale pamatuješ, jak sis mateřství malovala, když jsi měla teprve veliké bříško a kolem se ještě neozývalo žádné pištění a pláč?

O autorce

Hanka Havrilcová, neviditelný spolutvůrce kurzů Nevýchovy. Vystudovala učitelství, vzdělávání dospělých, a učila děti od školky po maturitu, dospělé i kolegy učitele. Dneska se učí od svých dvou dcer. Mámou se stala po třicítce. Pak ji překvapila nemoc. Měsíce uzdravování s 3letým prckem po boku změnily od základů její pohled na výchovu. V Nevýchově sedí a píše, a co píše, to sedí :)

S Hankou a Katkou o tom, proč Seriál vznikl a s čím vám pomůže: tady v úvodním audiu

Správná máma zvládne deset věcí naráz (...a večer padá na pusu)

Máma musí během dne vyřešit asi tak sto dvanáct maličkostí. No, možná přeháním, nepočítala jsem to, ale víš, co myslím :)

Přimět dítě, aby snědlo tu zdravou kašičku, a ustavičně ho hlídat, aby si neublížilo. Oblíknout mu čtyři vrstvy, když venku mrzne, a pak to z něj zase stáhnout, když už je ospalé a mrčí, že chce pustit Krtka. Uspat ho po obědě, aby mělo odpoledne dobrou náladu. Nedovolit mu vysypat celou pepřenku na stůl ani si ji strčit do nosu a pořádně se nadechnout. Rychle se vypravit, když potřebuje něco stihnout, a na poslední chvíli řešit plnou plínu mezi dveřmi.

Takže je normální, že je každý večer úplně hotová. Tak to prostě s dětmi je.

Ale moment – co když je to past, kterou jsme si na sebe nevědomky ušily?

Co kdyby rodičovství mohlo být pohoda bez nervů na pochodu?

Já vím, zní to možná pořád trochu nepravděpodobně. Zvlášť když všichni říkají věci jako:

„Mateřská dovolená. Dovolená? No jasně. Moc vtipný.“
„Hele, s klukama je to prostě všechno těžší. Víc pláčou, víc se v noci budí...“
„No jo, holky jsou ukňouraný, to si ještě užiješ, než z toho vyroste.“
„Nejdřív pořád jenom řvou, ale užívej si to, aspoň ti ještě neodmlouvaj…“
„Do dvou tří let se máma nezastaví, s tím počítej. Dítě ti prostě převrátí život naruby.“
„Hele, mě taky vůbec neposlouchá. Z toho si nic nedělej, je holt osobnost.“

Určitě bys přidala spoustu dalších hlášek, cos o dětech slyšela.

Tolik lidí ti řekne, že lezoucí prcek prostě strčí prsty všude a zničí, na co přijde, s tím nic nenaděláš. Přebalit živého jednoleťáka je masakr, protože už má svoji hlavu a bude se s tebou prát. A že by ti osmiměsíční mimino rozumělo, a dokonce ti chtělo s něčím pomoct? To ses asi zbláznila, ne?!

Na jednu stranu je příjemné slyšet, že v tom člověk není sám. Že i kamarádka je z dětí někdy na prášky (a anglická královna by to určitě měla stejně, nemít tolik chův :)) Že je to prostě normálka, děti jsou starost.

Na druhou stranu ale – co když ta „normální“ pruda nedává žádný smysl?

Pojď si to se mnou na chvilku představit. Abys viděla, co tím myslím.

Představ si, že máš doma místo uřvaného mrněte nesmírně milého hosta,

co akorát zatím mluví trochu špatně česky.

Ráno se probudíš odpočatá a těšíš se, co spolu zažijete. Místo aby ses bála, co zas vyvede a jestli ten dnešní výlet zvládnete bez řevu u oblíkání a bez záchvatu vzteku, že už musíte domů.

Máš doma vnímavého človíčka, co ti pomůže zamést nepořádek, pohladí tě, když je ti mizerně, a ráno tě budí pusinkami. Nebrání se, když ho oblíkáš, a dopřeje ti klidný večer bez jediné slzičky.

A když máš chřipku, trpělivě počká, až ti bude líp.

Třeba jako malý Fili, syn mojí kamarádky. Jsou mu dva a byl s mamkou zrovna sám doma, když dostala hroznou střevní chřipku. Celá se klepala a každou chvíli běhala na záchod. Měla strach, jak to s malým zvládne sama v takovém stavu. Fili se obvykle rád nosí a večer vymýšlí spoustu blbin, ale když viděl, jak je mámě, šel jí po svém pomoct:

Pokaždé, když zvedla hlavu od mísy, se na ni zářivě usmál, že to jako parádně zvládla. A jinak jí seděl na klíně a hladil ji. Neřekl za celý večer snad ani slovo. Přitom normálně je to neuvěřitelné torpédo. Nakonec si řekl o pohádku v televizi, sám se u ní uložil na gauč a během chvilky spal.

„Snad nikdy jsem se necítila tak milovaná,“ říkala dojatě kamarádka, když mi to vyprávěla.
Tohle dvouleté děti dokážou.

Spousta maminek by si teď asi řekla:

„To je sci-fi, s tím naším ukňouraným třeštidlem to nehrozí.“

Ale tuším, že ty už na to neskočíš. Máš už to po minulých dílech Seriálu tak trochu vyzkoušené, že s prckem se dá mluvit, je to tak?

Samozřejmě netvrdím, že být máma je jen lážo plážo. Ale už jsi viděla první záblesky toho, jak nám ti cvrčci rozumí. A jakmile jim dáme šanci a mluvíme s nimi jako s lidmi, chtějí s námi komunikovat a pomoct nám, jak jen to jde. A když to jde při uspávání a přebalování, proč by to nemělo jít i jinde?

Vlastně je to pořád stejné – i u spěšného odchodu z domova, odvykání dudlíku nebo nástupu do školky: Ty něco chceš, dítě chce něco jiného, a

když do toho jdete silou proti sobě, jste z toho oba nešťastní.

Vždycky jste v tom minimálně dva lidi a oba něco potřebujete – a není pokaždé snadné to skloubit. Zvlášť ze začátku, jestli se spolu komunikovat teprve učíte. Ale je obrovský rozdíl, jestli se spolu budete o každou maličkost prát, nebo si začnete vycházet vstříc jako parťáci.

Proto – potřebuješ přestat dělat věci na sílu, abyste spolu nemuseli bojovat a mateřská přestala být šichta. Ukážu ti, co myslím. Ten rozdíl pocítíš okamžitě. Chceš?

Tak si udělej trochu pohodlí, hoď nohy na stůl, nebo jestli mě čteš ve stoje u míchání polívky, ztlum to :), dej si 3 minuty pauzu a sedni si k tomu prosím.

Vezmu tě na krátký výlet do dvou mámovských světů. A pak si vybereš ten svůj.

Jeden den dvakrát jinak. Uvidíš, že vlastně stačí málo, aby mateřství bylo za odměnu. A pomůžu ti s tím začít.

Tak. Můžem?

Tam, kde je máma z dětí hotová

Představ si, že je večer. Máš za sebou den se svým dítětem a je pomalu čas ho dát spát.
Dnešek byl fakt dlouhej. Muž odjel na služební cestu a mamka je nemocná, takže jsi na to byla sama. Prcek v noci hodně kňoural, asi se mu něco ošklivýho zdálo, takže ses moc nevyspala. Nakonec jsi ho vzala k sobě do postele, abys k němu nemusela pořád vstávat, ale furt tě budilo, jak sebou šil. Ráno vstalo ukňourané dítě a hotová máma. To zas bude den.

Chtělas ho vzít do herničky, ale těsně před odjezdem nečekaně usnul a pak už nemělo smysl tam jezdit. Domluvila ses teda na kafe s kamarádkou. Ale dneska si v kavárně s dětským koutkem vůbec nechtěl hrát, nejradši by ti celou dobu seděl na klíně a hrabal ti do jídla a do horkýho kafe. Snažila ses na něj být milá a zvládnout to v klidu, ale samotný ti bylo skoro do pláče únavou a nejradši bys nedělala vůbec nic. Ale to se s malým dítětem nedá.

Dvakrát jsi na něj zakřičela, prostě ti ruply nervy. Je ti pak pokaždý smutno z toho, jak ty dny, kdy jsi na něj sama, nezvládáš. Ale bylas už úplně hotová. Cesta domů byla naštěstí v klidu, dokonce jste zvládli i něco nakoupit. Doma ses snažila poklidit, ale s unaveným dítětem kolem to prostě nejde.

Ještě že už je večer. Uff. Zvládli jste jakž takž večeři i koupání a nakonec jsi ho i přesvědčila, ať přestane skládat puzzle a nechá se odnést do postele. Tentokrát bez řevu, haleluja.

Teď za ním zapadneš do peřin a zavřeš oči. Nejradši bys tady s ním hned vytuhla. Zvládla bys to do minuty. Prckovi se ale najednou spát nechce. Máš pocit, že dneska snad nedáš ani jednu ukolébavku. A tak zkoušíš, co ses před pár dny naučila:

„Víš, broučku, já jsem za dnešek úplně hotová, tak bych to potřebovala rychle sfouknout.“

Trochu tě píchne, když si uvědomíš, že se takhle vlastně cítíš u uspávání skoro pokaždý. Vyždímaná jak citron. Aby to nakonec neslyšel od tebe tolikrát, že až začne mluvit, bude to jeho první věta: „Máma je hotová.“

Ale vážně už na něj nemáš energii. Kouká na tebe těma velikýma očkama tak nějak smutně, přijde ti, že skoro zklamaně. Zkusmo tě chytne za nos, jestli přece jenom ještě nebudeš chtít trochu blbnout.

„Zlato, já už fakt nemám sílu si hrát,“ vzdychneš. „Pojď už spát, prosím,“ zkoušíš to ještě.

Ale jsi dneska tak unavená, že už se ti ani nechce to řešit a vysvětlovat. Jen tam tak ležíš a čekáš, až se usalaší. Tentokrát to docela trvá, ale nakonec se přestane hemžit, najde si dudlík a začnou se mu klížit oči.

Koukáš na něj, jak zhluboka oddychuje, a tak zvláštně hořkosladce tě bolí u srdce. Takový krásný, voňavý kulišátko. Jen je to s ním někdy tak těžký. Stokrát za den to mezi vámi zaskřípe, a i když jsou to často jen maličkosti, stejně je těžký to pořád ladit zpátky do pohody. A stojí tě to spousty sil. Za celej den kolikrát ani na vteřinu nevypneš. A pak se večer modlíš, ať už usne. Ach jo.

Pamatuješ, jak ti nedávno to tvoje roztomilý zlobidlo leželo na břiše, bylo na světě sotva pár dní a spokojeně slintalo, když si nacpalo pupík mlíčkem, a ty ses cítila, jako by ti někdo svěřil maličkého anděla? Tolik něhy v tobě bylo, jako by se ti rozpínalo srdce na všechny strany. Myslela sis, že tu blízkost vám nic na světě nemůže vzít. Těšila ses, jak mu budeš číst Mumínky před spaním a budete si vyprávět, jak jste se přes celý den měli.

Teď si to nějak vůbec nedovedeš představit. Ty dny s ním jsou tak náročný, že se ti pokaždý uleví, když zabere a tobě tak trochu skončí šichta. Snad bude dneska aspoň líp spát. Třeba to přece jenom bude jednodušší, až bude starší. I když třeba ségřiným dětem už je sedm a deset a upřímně vlastně nevíš, která z vás to má těžší.

Tak. Zastav se a pojď zpátky. Znáš to taky? Já vím, tyhle pocity mámu bolí. Jenomže ty jsi teď tady, abys to se svým prckem zmákla. Ušla jsi za pár dní kus cesty, víš to? Tak neboj, za chvíli spolu uděláme krůček do světa, kde je nám rodičům líp. Slíbila jsem ti přece dva světy.

Svět, kde tě uspávání baví. A dobíjí baterky

Představ si znovu, že je večer. Máš za sebou den se svým dítětem a je pomalu čas ho dát spát.

Dnešek byl fakt dlouhej. Muž odjel na služební cestu a mamka je nemocná. Prcka v noci něco trápilo, asi zlý sny, tak jsi ho vzala k sobě a hodně jste se tulili. Moc ses nevyspala, a tak ses rozhodla to nehrotit a vykašlat se na to dopoledne v herničce, co jsi měla v plánu. Neužili byste si ho.

Místo toho sis udělala kafe a pořádně sis ho vychutnala, zatímco mrně se dívalo na prasátko Pepu a spokojeně žižlalo housku a jablíčko. To tě trochu nabilo, tak jste se pak šli podívat do toho velkýho zverimexu na rohu, kam občas chodíte jako do miniaturní zoo. A po obědě ses šla natáhnout spolu s ním. Dost ti to pomohlo.

Na odpoledne sis domluvila kafe s kamarádkou. Prcek si tentokrát vůbec nechtěl hrát v dětském koutku, měl mazlivou a chtěl ti sedět na klíně. Hrozně ho zajímalo tvoje kafe, tak jsi ho upozornila, že fakt moc pálí, a pak jsi poprosila servírku o druhou lžičku a kelímek s troškou vody a ukázala mu, jak to může míchat. Jako máma :) Míchal jak o život, soustředěně se na to mračil a pak dlouho a pečlivě krmil tebe, kamarádku i sebe kousky koláče.

Když ho to přestalo bavit a vy jste dopily, šli jste se projít na chvilku do parku. S kámoškou jste si všechno dořekly, zatímco on si ještě trochu zdřímnul v kočárku. Musel být z tý dnešní noci vážně utahanej.

Cestou domů jste pár věcí nakoupili a pak u tvý oblíbený hudby smažili palačinky k večeři. Prcek míchal těsto a tvářil se tak důležitě, že jsi ho u toho vyfotila, aby o to muž nepřišel. Pár palačinek zbylo i na ráno, bude trochu sváteční snídaně :)

Abys nemusela řešit sprchování, dali jste si společnou vanu. Nalila jsi do toho dětské bublinky a na zem vedle vany dala osušku, aby se dalo cákat a nemuseli jste pak vytírat až v předsíni. A pak už sis jen užívala horkou vodu a to kachničkové rodeo.

Jak se brouček trochu vyspal i odpoledne, tak se mu v osm vůbec nechtělo spát. Ty jsi ještě potřebovala vyluxovat, tak jsi ho svezla po bytě na luxu a pak složila prádlo a on mezitím pečlivě luxoval židli, kočku a sebe. Pak ses natáhla na gauč a pustila si film. Prcek si u toho skládal puzzle a potichu si broukal. Za chvilku si vlezl k tobě a přitulil se, tak jsi stopla film a odnesla ho do postele.

A teď tam spolu ležíte. Broučin si pustil želvu, co promítá barevné hvězdičky na strop a hraje zvonivou melodii, a kouká na tebe těma velikýma očkama. Přes den v nich má tisíc rarášků. A teď se do nich díváš a vidíš v nich to obrovský moře důvěry. Až tě trochu zamrazí, když si uvědomíš, jaký poklad to máš v rukou. Jak moc ti věří. A kolik lásky v tom je.

„Poáku!“ zašije sebou nadšeně.

„Pohádku, jo? No tak jo.“ Jsi ráda, že jsi na sebe netlačila a dnešek brala tak pomalu, že máš teď ještě energii. Povídání pohádky máš hrozně ráda. „Tak hele, tak to byl takhle jednou jeden Krtek a to bys nevěřil, co jednou našel…“

Pomalu vyprávíš a koupeš se v té atmosféře. V pokoji je teplo, povlečení voní domovem a tmu prosvětlují jen ty hvězdičky na stropě. Melodie želvy tak příjemně cinká, jako by to k té pohádce patřilo. Mluvíš potichu a máš takový posvátný pocit, trochu jako když jsi byla malá a byly Vánoce. Jako by se zastavil čas a vy byli na chvíli jediní na světě. Jen sami dva ve voňavém pokoji plném hvězd.

Tvůj brouček poslouchá, v očích se mu třpytí světýlka želvy a drží tě za prst. Máš jednu ruku na jeho bříšku a říkáš si, že v tom svém pyžamku s tučňákem je rozhodně to nejkrásnější, co jsi kdy viděla. Poslouchá a občas po tobě zopakuje slovo, napoví ti nebo horlivě přikývne. Jo, mámo, přesně takhle to bylo! Místy tam do klasické pohádky šoupneš nějakou koninu a on se uchechtne.

Je ti s ním tak hezky. Až se divíš, že se do tebe tolik lásky vejde. Blízkost a důvěra mezi vámi je teď skoro hmatatelná. Jako tenkrát, když ti jako sotva týdenní miminko ležel na břiše a spokojeně slintal. Myslela sis, že zažíváš to nejkřehčí spojení, co na světě existuje. Vůbec sis nedovedla představit, že by ta blízkost mohla být někdy větší! Ale s každým dnem, co jste spolu, se ještě prohlubuje. Cítíš, jak vaše srdce tepou v jednom rytmu. A právě teď před spaním si to nejvíc užíváš.

Jaké to je? Pojď zase zpátky, ale ten pocit blízkosti si v sobě nech. Vůbec nevadí, že ho se svým dítětem nezažíváš pořád.

Najednou je to obrovský rozdíl, viď. V tom prvním světě, kde máma večer padá na hubu (promiň mi tu drsnost), žije pořád ještě taková spousta rodičů, až to vypadá, že to tak „musí“ být.

Ale ty už krůček po krůčku poznáváš ten druhý svět – NEMUSÍ. Ukážu ti za moment, jak se tam dostat i s tvým prckem. Aby z uspávání zmizela všechna ta pruda a stala se z něj u vás nádherná chvilka, kterou máš ráda. Jako tahle maminka, podívej.

Celé dva roky jsem se na to koukala špatně!

Dneska to zase trvalo dlouho. Než jsme si všechno pověděli. Než jsme se pomazlili. Než jsme se zasmáli a zablbli s peřinou. Než jsem syna uložila do jeho postele a vyladili jsme, jak chce být přikrytý. Dneska byl zase výjimečný den, kdy mám právo držet v náručí tvorečka, který má ke mně takovou důvěru, že mu má přítomnost usnadní usínání.

Chápete to? Celý dva roky jsem se na to koukala špatně! Usínání je nejkřehčí chvíle každého člověka a já se toho bála, co zas bude problém, kde to zas nepůjde, jak zas budu unavená nebo budu chtít dělat něco jinýho, třeba uklízet (taková kravina!).

Už dlouho si usínání v podstatě užíváme, ale furt jsem měla v sobě to nastavení, že by měl usnout rychle a moc se s tím nepárat. Dneska mi to konečně docvaklo.

- Klaudia Sauerová, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

První 4 krůčky od prudy k užívání

Tohle jsou první kroky, které vedou k uspávání v pohodě. A do světa té druhé mámy, co místo příšerné únavy večer se svým dítětem zažívá ty nejbližší chvilky a má čas si je užít.

Použij je kdykoliv během dne.
Kdykoliv pocítíš, že jsi v napětí.
Nebo unavená.
Nebo že už zase něco musíš a není ti v tom příjemně.
Anebo když začínáš cítit, že ses chytila do kolečka stresu a pomalu se ti valí krev do hlavy.

Když jsi pod tlakem, zastav

Máš třeba stažený žaludek, cítíš napětí a štve tě, jak dlouho trvá oblíct dítěti bundu. Nebo máš chuť kolem sebe začít prskat, protože zrovna máte den blbec a už tě prudí, jak se nic nedaří. Anebo tvoje dítě něco vyvádí a ty cítíš, že to přestáváš zvládat.

Tak se zastav. Stačí na chviličku, ale pořádně:

Přestaň dělat, co zrovna děláš, a chvíli nedělej nic. Stačí minuta, ale udělá velký rozdíl. Pomůže ti podívat se na situaci s odstupem.

Možná si říkáš, že zastavit se, když jsi rozjetá a začíná ti stoupat adrenalin, není lehké. Tak klidně udělej něco, co ti s tím pomůže: Sedni si na gauč. Nebo na zem tam, kde právě stojíš. Anebo vezmi dítě do náručí a jen tak ho na chvíli přitul. Taky se můžeš párkrát zhluboka nadechnout. Zatřepat rukama. Cokoliv, co tě vyhodí z nepříjemně rozjetého vlaku.

Ptej se – opravdu to potřebuju udělat?

Jakmile ses na minutu zastavila a přerušila situaci, ve které jsi právě jela, zeptej se sama sebe:

Opravdu potřebuju udělat to, co právě dělám?

My rodiče, obzvlášť maminky, ve vleku toho, co všechno musíme zařídit a stihnout, jedeme občas na automatického pilota. Děláme spoustu věcí, které jsme zvyklé dělat a které nás vyčerpávají, a nestihneme se podívat, jestli je opravdu nutně potřebujeme. Tahle otázka ti pomůže si to uvědomit. Hned v dalším kroku ti ukážu, co s tím dál.

Možná na sebe tlačíš, aby byl byt uklizený, než přijde muž domů, ale už by sis potřebovala na chvíli sednout. Zase budeš večer utahaná a s mužem si nestihneš říct půl slova. Ale přece tu ty drobky nenecháš.

Možná se ti na ten dnešní výlet vlastně nechce. Třeba jste všichni unavení a nejradši ze všeho byste zůstali doma. Jeden den se jen tak válet. Jenomže už jsi všechno nachystala, tak přece teď neřekneš, že se ti nechce.

Anebo jste se s kamarádkou domluvily na schůzce v kavárně, ale měli jste horší noc, prcek ti každou chvíli usne a mezi lidmi se pořádně nevyspí a bude mít špatnou náladu. Bojíš se, že to bude pruda, a trochu tě to stresuje. Jenže přece to nezrušíš, kamarádka se na vás těší.

A třeba ses chystala jít upéct ten koláč, co má tvůj muž i prcek tak rád. Číháš, až mrně usne, abys na to mohla vletět, ale klíží se ti oči. Nejradši bys to zalomila s ním. Nene, to ještě zvládneš, dáš si pořádný kafe, únavu přepereš a zase to dáš…

Opravdu to, co teď právě děláš, potřebuješ udělat?

Povol

Když si položíš předchozí otázku – opravdu potřebuju udělat to, co právě dělám? – a zjistíš, že ne, nebo ne nutně hned (a možná tě nakonec překvapí, že to tak bude ve většině případů), zeptej se taky:

Kde teď můžu povolit?

Co můžeš teď udělat jinak, než jsi zvyklá? Kde můžeš povolit ten tlak?

Možná nemusíš vyrazit teď hned. Třeba by vám všem pomohlo pustit si jeden díl Krtečka, dát si kakao. A začít se pomalu oblíkat, až si trochu odpočinete. Nebo by se ti nejlíp jelo až odpoledne po spinkání.

A možná dneska nemusíš vytřít celý byt. To prádlo by taky mohlo počkat do zítra. Třeba by ti udělalo radost spíš něco upéct nebo si jen uvařit čaj a chvíli koukat, jak si maličký hraje s garáží.

A někdy je ze všeho nejlepší jít spát. Potřebuju vytřít versus potřebuju si odpočinout. Vyhraje podlaha, nebo tvoje pohoda? Zítra je taky den ;)

A když ti při představě, co by teď šlo udělat jinak, napětí trochu povolí, udělej i poslední, nejdůležitější krok:

Jdi do toho

Udělej to, na co jsi v předešlém kroku přišla. Povol tam, kde teď můžeš povolit. Ať už je to změna celého plánu, nebo jen odskočení na záchod před odchodem, velká věc, nebo úplně malá – jdi do toho. Změny se nestanou tím, že o nich budeš přemýšlet – prostě to udělej.

Nejsme moc zvyklé dělat věci pro sebe, pro svoji pohodu, všimla sis? Jako by stát se mámou znamenalo – odteď už nikdy nebudu na prvním místě, dělat něco pro sebe, na to nemám čas.

Jenomže je tu jedna obrovsky důležitá věc: Neděláš to jen pro sebe.

Cokoliv totiž uděláš pro svoji pohodu, děláš i pro pohodu dítěte.

Máma v pohodě dělá doma úplně jinou atmosféru než vyšťavená maminka. A navíc, dítě se od tebe učí každým dnem. Učí se právě i tvoji pohodu a tvůj přístup k sobě. Když pomůžeš do pohody sobě, pomáháš jemu. Vyrůst ve spokojeného člověka, který na sebe nezapomíná.

A na konci je pak veliký dárek pro vás oba:

Máma, která má dost energie, aby tam večer při usínání, v té nejkřehčí chvíli, kdy mají k sobě s prckem nejblíž, byla opravdu s ním.

Doufám, že ti dnešní 4 kroky k tomu pomůžou.
Ať je vám spolu dobře.

Vzkaz od Hanky: Ještě jednu věc ti chci říct

Kdyby ti to hned nešlo, nezoufej. Nestresuj se tím, že se ještě pořád stresuješ :) A nevyčítej si, že znovu naskakuješ na všechno, co musíš, a nedaří se ti ubrat. Dělala bys totiž jen dál to samé – tlačila na sebe. A to už nemusíš, mámo, víš?

Nikdo nás to moc neučil, mít se sebou trpělivost, viď, být k sobě laskavé a nevyčítat si chyby. Ale ty jsi dočetla až sem, a víš co? Můžeš s tím klidně začít ;) Být k sobě stejně laskavá jako dokážeš být laskavá ke svému dítěti, když mu foukáš bolístku nebo hladíš rozpálené čelo.

Zkus to. Neděláš to jen pro sebe, vždyť už víš.

Poslední díl za 3 dny

bude speciální. Už žádné čtení, slibuju :) Potkáš se tam s Katkou a se spoustou pocitů, které ti pomůžou být mámou, jakou chceš.

Zjistíš, jak se dítě cítí v situacích, které spolu denně zažíváte, a proč ti to s ním v některých chvílích nejde. Proč se vzteká. A co ti ve skutečnosti říká, když zlobí. A uvidíš, jak moc stojí za to dělat to jinak. Těš se, bude to zážitek! Možná od základů změní tvůj mámovský svět.

Taky se těším :)

Hanka

P.S. Spokojená v pohodě máma... zvládnu to vůbec?

Jestli jsi až tady, chceš to nejspíš s tím svým mrňouskem dělat jinak, a tušíš už taky, kudy vede cesta.

Ale možná se ptáš, jestli jde změnit i to, že jsi prostě nervák nebo že pořád ujíždíš, kam nechceš, a nedokážeš na dítě reagovat vždycky v klidu. Nebo jsi zrovna v těžké situaci (a víc než s dítětem si někdy vlastně nevíš rady sama se sebou).

Spousta maminek to má podobně. Proto je Spokojený rodič taky jedním z témat kurzu Výchova Nevýchovou. Jestli už víš, že je to tvoje cesta, a chceš hned vykročit, tak do něj pojď :)

S Nevýchovou k nám přišel klid

S partnerem, tátou mojí dcery, jsme se rozešli. Měla jsem vleklou krizi, odstěhovaly jsme se. Byla jsem z toho vykolejená. Dcerka nás dál vídala oba. Snažili jsme se, aby to nepocítila – ale dítě to pozná, i když jsou mu dva roky. Řeči, že malé děti to nevnímají, jsou kravina...

Občas, když byl s dcerkou nějaký problém, tak jsem se zasekla a v tu chvíli jsem totálně vytekla. Křičela jsem na ni. Párkrát jsem ji i plácla přes zadek – sice lehce, ale vůbec na to nejsem pyšná. A dcerka se potom vždycky zabejčila ještě víc.

A já jsem v tu chvíli věděla, že tohle je špatně, že touhle cestou já jít nechci. Že potřebuju hodit do pohody sama sebe. A ne na ni valit svoje problémy a trápení. Hledala jsem, co by mi pomohlo. A pak jsem narazila na Nevýchovu.
...
Už po tom seriálu zdarma jsem viděla první změny u dcerky. A já jsem se taky uklidnila. Moc. Myslím si, že mi to tehdy pomohlo i líp mluvit s bývalým partnerem. Byla jsem těsně po rozchodu a Nevýchovný přístup mi pomohl neutápět se v pocitech viny, nevyjíždět.
...
Nakonec jsem šla i do kurzu. Pomohlo mi to uvědomit si spoustu věcí. S Nevýchovou k nám prostě přišel klid.

- z rozhovoru s Eliškou Mázl Chánovou, mámou z kurzu Výchova Nevýchovou

Seriál pro mámy na mateřské