Babička

Babička dostala od mé dcery malou, ale milou lekci

Má mladší dcera je dlouhodobě nemocná. Je to naštěstí jenom viróza, ale urputná. Už je ze všeho mrzutá, hlavně z toho, že nemůže ven a mezi kamarády. Chodím do práce, tak jí hlídá babička. Je to úžasná žena, velmi obětavá, ale čile používá principy Výchovy – takhle jo, takhle ne, proč to tak děláš, pomůžu ti, protože tímhle způsobem to teda nepůjde atd.. A ejhle, včera dostala malou, ale milou lekci.:o)

Dělaly jsme domácí pizzu, dcera moc ráda pomáhá v kuchyni a já to moc ráda vidím a ráda s ní v kuchyni trávím čas. Je to opravdu parťák, který nakrájí, rozklepne, vyválí, posype atd. Dala jsem jí kus těsta, aby si sama zvolila, co chce na pizzu dát, jak silné těsto chce mít atd. Začala tedy pracovat a v tom ji babička začala (aniž by měla dcera nějaký vážný problém) radit, hodnotit a mírně kritizovat.

Dcera válela a upravovala dál, pak se ale otočila na babičku a v klidu řekla. „Babi, já teď pomoc nepotřebuju, kdybych jí potřebovala, umím si o ni říct. Jestli chceš vařit, mamka Ti dá taky kousek těsta.“ Babička koukala (upřímně řečeno já teda taky) a pak jsem prostě jen použila její slova. „Chtěla by jsi taky kousek těsta, nebo budeme pracovat společně na té mé?“ A bylo hotovo..

Ps: Pizza byla opravdu výborná a chutnala kráááásně nevýchovně !!:o))

Olga

56 57

Nevýchova mi pomohla vyřešit vztah s tchyní

…kromě toho, co mi Nevýchova dala vůči dětem, pomohla mi také vyřešit vztah s tchyní.
Léta bojů jsou pryč a najednou se domluvíme, v klidu si řekneme, co je třeba. Ještě před pár měsíci bych nevěřila, že budu schopna ji požádat, aby navařila manželovi na neděli, když já budu s dcerou na víkendu. Je to v hlavě. Zázraky se dějí.

Barbora

52 53

Tchyně odjakživa prosazovala tvrdou výchovu. Dnes změnila názor

Dneska jsem dostala něco jako Nobelovku!
Tchyně byla odjakživa policajt. A prosazovala tvrdou výchovu. (Máme se rády. Ale po narození nejmladšího syna jsme spolu několik měsíců nepromluvily – kvůli výchově. Považovala mě za přecitlivělou hysterku, která všechno moc řeší.)

A dneska: „Marti, tak jsem koukala na ty ostatní mámy, jak jsou na děti zlý. Já taky byla, protože mi to přišlo správný. Ale teď, když vidím, jak jsou ti vaši kluci fajn, protože/přestože jsi na ně až moc hodná, mi přijde, že dobře to děláš ty.“ Cítím se jak mistr světa!!!

Marta

59 60

Rozhovor s babičkou: Jak se dítě naučí půjčovat věci?

Jak vysvětlit osobě v 65 letech termín osobní vlastnictví :D
Dnes byla Tezi celé odpoledne s babi (mojí mámou). Já jela do kanceláře. Babi hlásila, že půjdou na hřiště, kde minule Tezinu motorku půjčila bez jejího svolení nějaké cizí holčičce s odůvodněním, že „na ní stejně nejezdila“. Docela jsme se kvůli tomu chytly.

Máma: Hele, ale na tom hřišti budou děti a je dost možný, že si budou chtít půjčit motorku.
Já: No, to asi jo.
Máma: A co mám jako dělat? To jim to jako nemůžu půjčit?
Já: No když Tezi řekne, že ne, tak ne. Je to její motorka, ne Tvoje. Přece nemůžeš půjčovat něco, co není Tvoje.

Máma: A jak se jako naučí půjčovat věci?
Já: No, řekla bych, že tak, že jí dojde, že bude muset půjčovat, aby jí bylo půjčováno.
Máma: A proč by jako nějaký holce to nemohla půjčit, když si s tím nehraje?
Já: No protože je to její a půjčit to nechce. Nevím, proč by to měla půjčovat nějaký úplně cizí holce.
Máma: No, protože se to dělá. Půjčuje se.

Já: No, já vím, že jste nás to učili. Že je to hezký – půjčovat. Taky brácha byl hodnej kluk. Když tady na sídlišti půjčil to svoje nový kolo nějakýmu klukovi, kterýho v životě neviděl a nebyl to žádnej jeho kámoš. Ale hezky jako hodnej kluk poprosil, tak mu ho Tom půjčil a ten kluk mu to kolo ukrad. A pak jste mu ještě vynadali.

Máma: Hm, to máš asi pravdu. Tak já se jí zeptám, jestli si to holčička může půjčit a když nebude chtít, tak jí to teda nedám.

Já: Mami, medaile Tobě :D 

Zuzana Járová

45 46

Vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“, teď přehodnocuji podle Nevýchovy

Katko, čtu ráda každý Váš příspěvek, děkuji za zasílání. Dosledovala jsem nyní již celý koupený Váš kurs se svojí dcerou. Jsem babička (63) nyní 21 měsíčního vnoučka. Dcera je sama, pomáhám jí již od narození jejího syna, a když chodí občas do práce, jezdím vnuka 2–3 dny v týdnu hlídat. Jsem spolu s ní nadšená Vaší „nevýchovou“ a snažím se ji aplikovat. Funguje!

Mám radost a hlavně si připadám jako v restartu – vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“. Přitom si vybavuji, že když jsem před 30 lety nevěděla kudy kam se svými emocemi, zaúkolovala jsem svoji tehdy 5 ti letou dceru tím, aby v momentě, kdy na ni začnu ječet, mě zatahala za sukni a řekla mi:„maminko, ty na mě přeci nechceš křičet“ – a já se uklidnila. Asi to byl intuitivní prvek „nevýchovy“, moje vrstevnice, manžel, tchýně i maminka mě za to odsuzovaly, jak mohu dítěti dovolovat mě okřikovat nebo si nechat od něj radit. Bylo to ale moje rozhodnutí a nám to pomáhalo.

Prostě si to teď doslova „užívám“, přehodnocuji svoje chování i vůči ostatním podle pravidel v nevýchově, hlavně i vůči „výchovně“ vychovaným dcerám. Dcera mi nic nevyčítá a říká mi „vím, že jsi mě vychovávala nejlépe, jak jsi uměla, ale já chci své dítě vychovat jinak, podle Katky“.

Pouštím si audia a pasáže o obrech tak hodně, jak potřebuji. Na tom příkladu mi dochází, jak se cítí nejen malé děti ale ještě i občas moje velká dcera, když začnu moralizovat.

Vnouček mě už teď převádí přes silnici, abych se nebála. Nemluví, ale já se s ním dokážu domluvit v klidu téměř na všem. A vidím vděčná kukadla. Neskutečné! Nechci zdržovat, vím že máte tisíce příspěvků, cítím potřebu tímto poděkovat za „babičky“, jistě nejsem sama, která si vás oblíbila. Děkuji Vám, příjemně jste mi obohatila život a poskytla radost z hlídání i všech dalších vnoučat. 

Hana Malířová, babička 21měsíčního vnoučka

55 56

Babička teď s dcerou mluví a jedná jinak. A čertem už strašit nemusíme

Asi před dvěma roky jsem svojí báječné, ale v podstatě velmi výchovné tchýni, která své dva syny vychovala vařečkou, poslala odkaz na Nevýchovu jako vysvětlení toho, co a proč dělám s naší Terezkou. Nekomentovala to nijak a já jsem si říkala No jo no, tak nic…

Už dlouhou dobu ale vidím veliký posun v tom, jak s Terezkou babička mluví a jedná, jak se domlouvají a jak jim to spolu skvěle jde, ale myslela jsem nafoukaně, že to jen trochu okoukává odemne.

Ale tenhle víkend, poté co mladší Týnka doslova pokryla její naklizený byt drobky a já se začala omlouvat, babička úplně v pohodě pronesla: „To vůbec neřeš, nejaký drobky já jsem už úplně pustila…“ Pustila??? A ona za chvíli povídá: „Hele čteš pořád ty články z té Nevýchovy jak posílá ta Katka Králová? Já jsem si od nich něco nechala poslat a ted mi to chodí do mailu, já to vždycky ráda čtu, je to zajímavý…“

Čelist až na zemi… Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát a že Nevýchova může proniknout i do téhle šumavské vesničky… ?

A jako bonus – můj manžel, původně velmi výchovný, dnes super nevýchovný táta nápodobou (zvládnul se mnou asi 2 videa a pak to sledovat odmítl). Šli jsme na procházku s jeho sestřenicí a jejím 2.5 letým chlapečkem, který pořád utíkal do silnice a ona na něj: „Hele a já už vidím támhle čerta za komínem, co si odnese neposlušný děti…!“

Já koukala jako puk, nic jsem neřekla a později doma jsme si povídali s manželem a já jsem říkala „Tak nějak si myslím, že je smysluplnější dítěti vysvětlit, že nemůže běhat po silnici, protože ho přejede auto než že ho odnese čert…“ A on na to: „Viď? Já jsem koukal jako blázen, proč to říká. To přece nedává smysl…a to je to paní učitelka…!“

Tak jsem si při tom vzpomněla, jak on před několika lety bušil na dveře jako že jde čert, aby se naše dítě „zklidnilo“ a vysvětloval mi, že se to musí a já se bála, že má třeba pravdu…, a bylo mi najednou tak krásně u srdce, že tohle všechno je pryč a už se to k nám nevrátí… Díky Nevýchovo!

Petra K.

50 51

Kurz mi pomůže nejen v jednání s vnoučaty, ale i všeobecně v životě…

Tento kurz jsem si koupila z „pozice“ babičky, říkala jsem si, že není nikdy pozdě začít:-). Ale klobouk dolů.....myslím si, že mi pomůže nejen v jednání s vnoučaty (3,5 roku a 5 let), ale i všeobecně v životě.....nas­tavení hranice a emoce…moje stálé téma.

Navíc žiji s rodiči (80 a 82 let) , kde mi přijde komunikace a pochopení také hodně důležité. Odnáším si z něj hodně nových pohledů, náměty na jiný pohled na situace. Myslím si, že si kurz budu pouštět dokola…pro pochopení a připomenutí.
Děkuji moc a přeji hodně rodičů Nevýchovy.

Iveta Alexandrovičová

2 3

Dělala jsem na oko hrdinku, jak jsem úplně v pohodě, jenže mi bylo ouzko…

Ze všeho nejdřív chci moc poděkovat za to, co děláte. Má to obrovský smysl.
Musím se s Vámi podělit o zatím můj největší aha moment. Můj prvorozený syn Toníček ( 3,5 roku ) měl jet poprvé přes noc k mým rodičům. Dřív se mu nechtělo a my to nutně nepotřebovali protože bydlíme v domě s manželovými rodiči, kteří hlídají u nás doma když je třeba. Takže to bylo pro nás všechny velmi nové a čekala nás velká premiéra.

Nicméně sám přišel že by chtěl k babi a dědovi na prázdninky, takže vlastně proč ne. Ale víte co? Ja se hrozně bála… ne o to, že to nezvládne nebo že by to nezvládli rodiče… bála jsem se že to nezvládnu já.

Asi vám nemusím psát že to samozřejmě můj synek poznal… nejdřív jsem nasadila tu klasickou naučenou tvář. Říkám mu jak to bude super… že si to spolu užijí… dělala jsem na oko hrdinku jak jsem úplně v pohodě, jenže mi bylo ouzko, v hloubi duše jsem věděla že se mi bude hrozně stýskat a že se budu muset fakt držet abych při odjezdu neplakala.

Den před odjezdem večer jsme se večer tulili před usnutím a Toníček mi povídá. Maminko mě se po tobě bude u babičky stýskat. Cítila jsem teplo ve tvářích a jak se mi chce hrozně brečet a najednou se objevil ten vykřičník a říkám si. Sakra tak mu to řekni… je to přece tvůj syn, tvoje krev… Stejně to ví, že nejsi taková hrdinka jak to hraješ. Tak jsem pustila slzy ven a říkám mu. Víš Toníčku mě se taky bude stýskat a to je úplně v pořádku, když ti chybí někdo koho máš rád. A najednou jsme leželi a oba jsme brečeli ..

Říkám mu že když to přijde ať to babičce řekne že ho ráda potuli a když to nepůjde vydržet a bude chtít domů tak zavolaji a ja si pro něj přijedu ;) tak jo… krásně usnul a ráno už si sám balil batůžek k babi a dědovi. Moc se těšil.

Stejně jsem to řekla i mamce a i když jsem na ni viděla že takhle je ji to cizí, nebude hrát žádné hry na velkého kluka a udělají to ,,po našem''. A víte co? Sice večer volali, ale proto, že chtěl od maminky zazpívat mravenčí ukolebavku. A v neděli se mu nechtělo domů… byl nadšený a už si domlouval kdy zase přijede na prázdninky.

Jsem na nás pyšná jak jsme to zvládli. Moc moc moc děkuju. To co jste vytvořili je něco nadčasového a mělo by se to vyučovat třeba jako čtení psaní a počítání. Hned by bylo na světě lépe. Takže DÍKY ❤ 

máma Terka a Toníček

0 1

Jak jsme se s naším 1,5 starým synkem domluvili a ukázali všem, že to jde :-)

Přijeli jsme k babičce a dědečkovi. Máme je rádi a jezdíme tam často. Tentokrát se nás tam ale sešlo nějak víc a k tomu i prateta, kterou malý moc často nevídá. Prateta na něj hned začala mluvit a on se jí bál. Nečekal ji tam a když vidí neznámou tvář, vždycky se stydí a hledá někoho „známého“ (mámu, tátu, babičku, dědečka) u koho by se mohl ukrýt.

My jsme nevěděli, že tam prateta bude, takže jsme ho nemohli připravit. I přesto, že se jí bál, teta na něj pořád mluvila a šla blíž a blíž. Syn brečel, tak jsem ho vzala na dvorek a šli jsme si hrát. Pořád sledoval, kde je ta teta, ale když byla v dostatečné vzdálenosti, tak byl v pohodě. Odešla jsem na záchod a syna chvíli hlídala babička. Byla s ním v pokoji a najednou přišla teta.

Teta na něj mluvila, jak vyrostl a bla bla bla, ale syn dostal úplně hysterický pláč. Babička držela hystericky brečící dítě, teta na něj mluvila. Prostě ho skříply v pokoji s tím, že si prostě musí zvyknout. Já jsem jen mlčky seděla a čekala jsem, co se bude dít.

Poslední dny jsem měla pocit, že si babička myslí, že syna rozmazlujeme, takže i když mi ho bylo nesmírně líto, tak jsem pozorovala, jak situaci vyřeší ona, která měla dokonalé děti, co v židličce jedly, v postýlce spaly, nikdy se nevztekaly a když se řeklo ne, tak hned poslechly.

Nebudu vás dlouho napínat.
Dopadlo to tak, že jsem syna vzala, všichni se do mě pustili, že si prostě musí zvyknout. Dala jsem ho na jeho oblíbenou motorku a odjeli jsme do dostatečné vzdálenosti, kde jsem mu vysvětlila, že teta je hodná, že přijela za ním a chtěla by si s ním hrát atd., že tam nemusíme jít hned, ale že ji pojedeme z motorky aspoň zamávat. Hned zamával a tak jsme chvíli kroužili kolem a nakonec sám vstal a šel za tetou sám.

Vše bylo v pohodě, s tetou si krásně pohráli a všichni čumeli… A jak říkám:„všechno zlé je k něčemu dobré“ od té doby se naše babička se synem vždy na všem domluví. O Nevýchově neví, ale sama říká, jak je skvělý, že se s ním dá domluvit, že to vůbec nezná… Nejspíš si myslí, že je náš syn něčím výjimečný, ale já na tom už od jeho narození pracuju. Vlastně už ani nevím, jak bych tuto situaci měla jinak řešit.

Musím říct, že i pro mě to byl takový aha moment, kdy jsem si říkala, ono to fakt funguje!

Katka

4 5

První zdařená věc – díky ❤️

Milá Nevýchovo,
přidali jsme se k vám teprve nedávno. Koncem března jsme si zaplatili kurz a po vyslechnutí prvního týdnu o komunikaci jsme směle začali nevýchovně fungovat.

První pokusy byly bez odezvy a zdálo se, že všechno u nás doma pojede ve starých kolejích. Ale dnes se poprvé povedlo!

Byli u nás na návštěvě moji rodiče, a mamka má ve zvyku půjčovat našemu Kubíkovi krabičku s kartičkami z různých obchodů atd. Začal je prohlížet, a jedna ho zaujala a běžel s ní do vedlejší místnosti. Po očku jsem ho sledovala a on začal kartičku zastrkávat do škvír u botníku. První co jsem vyhrkla, bylo: " Kubo, neee. Pojď sem a vrať babičce tu kartu, než jí ztratíš!"

Kuba se lišácky smál, kroutil hlavou jakože ne a hledal kudy by mohl utéct a šťourat kartičku dál. V tu chvíli se do situace vložila moje mamka a zkusila na něj falešný pláč, a že je teď mooooc smutná že jí to Kubík nechce vrátit. V tom momentě mě osvítilo a vzpomněla jsem si na učitelování a donucení přes city a řekla jsem mamce, ať to nedělá. Pak jsem Kubíkovi v klidu řekla: „Kubí, vidím že máš kartu, a že si jí právě prohlížíš. Zajímá tě, viď? Tak až jí prozkoumáš, vrať jí babičce, patří jí, víš?“

Kuba na mě celou dobu koukal a když jsem domluvila, koukl na babičku a kartu jí opatrně položil do ruky. ❤️  Neuvěřitelný.

Je to první zdařená věc, ale už teď musím říct DÍKY, NEVÝCHOVO! 👍 ❤️

Daniela Mrázková

0 1

Rozdávám kontakt Nevýchovy s nadšením …

Jsem babička, pár let po sedmdesátce, ale Vaše všechny Webináře a seriály sleduji s velkým zaujetím .

Moc děkuji za Vaší službu- odbornou a lidskou, ale hlavně optimistickou a fungující. Je to úžasná pomoc rodičům a všem , kteří s dětmi jakkoliv pracují.

Rozdávám kontakt Nevýchovy s nadšením …

Ať se Vám práce daří a velký dík .

Jaroslava

2 3

Babička na mě: „Tak řekni jí něco, ona vůbec neposlouchá.“

Na návštěvě u babičky: Sofinka (7) čte ze slabikáře. Moc ji to neba a babička používá všechny možné výchovné metody, aby ji donutila. Když nic nezabírá a ona už neví kudy kam, následuje věta, která mě vždycky buď nadzvedla ze židle, přivedla k zoufalství, nebo aspoň do pořádného stresu. „Tak řekni jí něco, ona vůbec neposlouchá.“

Dřív bych za tím slyšela „To je strašný, to vaše dítě, číst nechce, odmlouvá, a můžeš za to ty a ta tvoje výchova..“ Teď jsem slyšela „Teda já už na ni zkusila všechno a nic nepomáhá, můžeš to zkusit ty?“

A tak jsem prostě řekla jen to, co říkám vždycky. „Sofi, tebe to čtení nebaví, viď? Je něco, co by ti pomohlo?“ „Jo. Babi máš sušenky?“ A babi s krabičkou sušenek v ruce nevěřila, jak Sofi přečetla se smíchem (jasně a s plnou pusou) celou stránku :-)

Děkuju Nevýchovo, moc děkuju za ten vnitřní klid, který teď mám. Taky ve vás věta „Tak řekni jí/mu něco“ dovedla spolehlivě vyvolat paniku? A já už vím, co říct. Vždycky. Jupíí jupíííííí..

Karol Emanuelová, dcera Sofinka 7 let

25 26