Babička

Babička dostala od dcery malou, ale milou lekci

Má mladší dcera je dlouhodobě nemocná. Je to naštěstí jenom viróza, ale urputná. Už je ze všeho mrzutá, hlavně z toho, že nemůže ven a mezi kamarády. Chodím do práce, tak ji hlídá babička. Je to úžasná žena, velmi obětavá, ale čile používá principy Výchovy – takhle jo, takhle ne, proč to tak děláš, pomůžu ti, protože tímhle způsobem to teda nepůjde, atd. A ejhle, včera dostala malou, ale milou lekci. :)

Dělaly jsme domácí pizzu, dcera moc ráda pomáhá v kuchyni a já to moc ráda vidím a ráda s ní v kuchyni trávím čas. Je to opravdu parťák, který nakrájí, rozklepne, vyválí, posype atd. Dala jsem jí kus těsta, aby si sama zvolila, co chce na pizzu dát, jak silné těsto chce mít atd. Začala tedy pracovat a v tom ji babička začala (aniž by měla dcera nějaký vážný problém) radit, hodnotit a mírně kritizovat.

Dcera válela a upravovala dál, pak se ale otočila na babičku a v klidu řekla: „Babi, já teď pomoc nepotřebuju, kdybych ji potřebovala, umím si o ni říct. Jestli chceš vařit, mamka Ti dá taky kousek těsta.“ Babička koukala (upřímně řečeno já teda taky) a pak jsem prostě jen použila její slova. „Chtěla by jsi taky kousek těsta, nebo budeme pracovat společně na té mé?“ A bylo hotovo…

P.S.: Pizza byla opravdu výborná a chutnala kráááásně nevýchovně !! :))

Olga

42 43

Nevýchova mi pomohla vyřešit vztah s tchyní

…kromě toho, co mi Nevýchova dala vůči dětem, pomohla mi také vyřešit vztah s tchyní. Léta bojů jsou pryč a najednou se domluvíme, v klidu si řekneme, co je třeba. Ještě před pár měsíci bych nevěřila, že budu schopna ji požádat, aby navařila manželovi na neděli, když já budu s dcerou na víkendu. Je to v hlavě. Zázraky se dějí.

Barbora

41 42

Tchyně odjakživa prosazovala tvrdou výchovu. Dnes změnila názor

Dneska jsem dostala něco jako Nobelovku! Tchyně odjakživa prosazovala tvrdou výchovu. (Máme se rády. Ale po narození nejmladšího syna jsme spolu několik měsíců nepromluvily – kvůli výchově. Považovala mě za přecitlivělou hysterku, která všechno moc řeší.)

A dneska: „Marti, tak jsem koukala na ty ostatní mámy, jak jsou na děti zlý. Já taky byla, protože mi to přišlo správný. Ale teď, když vidím, jak jsou ti vaši kluci fajn, protože/přestože jsi na ně až moc hodná, mi přijde, že dobře to děláš ty.“ Cítím se jak mistr světa!!!

Marta

44 45

Rozhovor s babičkou: Jak se dítě naučí půjčovat věci?

Jak vysvětlit osobě v 65 letech termín osobní vlastnictví :D Dnes byla Tezi celé odpoledne s babi (mojí mámou). Já jela do kanceláře. Babi hlásila, že půjdou na hřiště, kde minule Tezinu motorku půjčila bez jejího svolení nějaké cizí holčičce s odůvodněním, že „na ní stejně nejezdila“. Docela jsme se kvůli tomu chytly.

Máma: „Hele, ale na tom hřišti budou děti a je dost možný, že si budou chtít půjčit motorku.“
Já: „No, to asi jo.“
Máma: „A co mám jako dělat? To jim to jako nemůžu půjčit?“
Já: „No když Tezi řekne, že ne, tak ne. Je to její motorka, ne Tvoje. Přece nemůžeš půjčovat něco, co není Tvoje.“
Máma: „A jak se jako naučí půjčovat věci?“
Já: „No, řekla bych, že tak, že jí dojde, že bude muset půjčovat, aby jí bylo půjčováno.“


Máma: „A proč by jako nějaký holce to nemohla půjčit, když si s tím nehraje?“
Já: „No protože je to její a půjčit to nechce. Nevím, proč by to měla půjčovat nějaký úplně cizí holce.“
Máma: „No protože se to dělá. Půjčuje se.“
Já: „No, já vím, že jste nás to učili. Že je to hezký – půjčovat. Taky brácha byl hodnej kluk. Když tady na sídlišti půjčil to svoje nový kolo nějakýmu klukovi, kterýho v životě neviděl a nebyl to žádnej jeho kámoš. Ale hezky jako hodnej kluk poprosil, tak mu ho Tom půjčil, a ten kluk mu to kolo ukrad. A pak jste mu ještě vynadali.“
Máma: „Hm, to máš asi pravdu. Tak já se jí zeptám, jestli si to holčička může půjčit, a když nebude chtít, tak jí to teda nedám.“


Já: „Mami, medaile Tobě“ :D

Zuzana Járová

39 40

Vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“, teď přehodnocuji podle Nevýchovy

Katko, čtu ráda každý Váš příspěvek, děkuji za zasílání. Dosledovala jsem nyní již celý koupený Váš kurs se svojí dcerou. Jsem babička (63) nyní 21měsíčního vnoučka. Dcera je sama, pomáhám jí již od narození jejího syna, a když chodí občas do práce, jezdím vnuka 2–3 dny v týdnu hlídat. Jsem spolu s ní nadšená Vaší „Nevýchovou“ a snažím se ji aplikovat. Funguje!

Mám radost a hlavně si připadám jako v restartu – vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“. Přitom si vybavuji, že když jsem před 30 lety nevěděla, kudy kam se svými emocemi, zaúkolovala jsem svoji tehdy 5letou dceru tím, aby v momentě, kdy na ni začnu ječet, mě zatahala za sukni a řekla mi: „Maminko, ty na mě přeci nechceš křičet“ – a já se uklidnila. Asi to byl intuitivní prvek „Nevýchovy“, moje vrstevnice, manžel, tchyně i maminka mě za to odsuzovali, jak mohu dítěti dovolovat mě okřikovat nebo si nechat od něj radit. Bylo to ale moje rozhodnutí a nám to pomáhalo.

Prostě si to teď doslova „užívám“, přehodnocuji svoje chování i vůči ostatním podle pravidel v Nevýchově, hlavně i vůči „výchovně“ vychovaným dcerám. Dcera mi nic nevyčítá a říká mi: „Vím, že jsi mě vychovávala nejlépe, jak jsi uměla, ale já chci své dítě vychovat jinak, podle Katky“. Pouštím si audia a pasáže o obrech tak hodně, jak potřebuji. Na tom příkladu mi dochází, jak se cítí nejen malé děti, ale ještě i občas moje velká dcera, když začnu moralizovat.

Vnouček mě už teď převádí přes silnici, abych se nebála. Nemluví, ale já se s ním dokážu domluvit v klidu téměř na všem. A vidím vděčná kukadla. Neskutečné! Nechci zdržovat, vím, že máte tisíce příspěvků, cítím potřebu tímto poděkovat za „babičky“, jistě nejsem sama, která si Vás oblíbila. Děkuji Vám, příjemně jste mi obohatila život a poskytla radost z hlídání i všech dalších vnoučat.

Hana Malířová, babička 21měsíčního vnoučka

40 41

Babička teď jedná s dcerou jinak. A čertem už strašit nemusíme

Asi před dvěma roky jsem svojí báječné, ale v podstatě velmi výchovné tchyni, která své dva syny vychovala vařečkou, poslala odkaz na Nevýchovu. Jako vysvětlení toho, co a proč dělám s naší Terezkou. Nekomentovala to nijak a já jsem si říkala No jo no, tak nic.

Už dlouhou dobu ale vidím veliký posun v tom, jak s Terezkou babička mluví a jedná, jak se domlouvají a jak jim to spolu skvěle jde. Ale myslela jsem nafoukaně, že to jen trochu okoukává ode mne.

Ale tenhle víkend, poté co mladší Týnka doslova pokryla její naklizený byt drobky a já se začala omlouvat, babička úplně v pohodě pronesla: „To vůbec neřeš, nejaký drobky já jsem už úplně pustila.“ Pus­tila??? A ona za chvíli povídá: „Hele, čteš pořád ty články z té Nevýchovy, jak posílá ta Katka Králová? Já jsem si od nich něco nechala poslat a teď mi to chodí do mailu. Já to vždycky ráda čtu, je to zajímavý."

Čelist až na zemi. Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát a že Nevýchova může proniknout i do téhle šumavské vesničky.

A jako bonus: můj manžel, původně velmi výchovný – dnes super nevýchovný táta nápodobou. (Zvládnul se mnou asi 2 videa a pak to sledovat odmítl.) Šli jsme na procházku s jeho sestřenicí a jejím 2,5letým chlapečkem, který pořád utíkal do silnice. A ona na něj: „Hele, a já už vidím támhle čerta za komínem, co si odnese neposlušný děti!“

Já koukala jako puk, nic jsem neřekla. A později doma jsme si povídali s manželem a já jsem říkala: „Tak nějak si myslím, že je smysluplnější dítěti vysvětlit, že nemůže běhat po silnici, protože ho přejede auto, než že ho odnese čert.“ A on na to: „Viď? Já jsem koukal jako blázen, proč to říká. To přece nedává smysl. A to je to paní učitelka!“

Tak jsem si při tom vzpomněla, jak on před několika lety bušil na dveře, jako že jde čert, aby se naše dítě „zklidnilo“, a vysvětloval mi, že se to musí, a já se bála, že má třeba pravdu… A bylo mi najednou tak krásně u srdce, že tohle všechno je pryč a už se to k nám nevrátí. Díky, Nevýchovo!

Petra K.

42 43

Na návštěvě u babičky: „Řekni jí něco, ona vůbec neposlouchá.“

Na návštěvě u babičky: Sofinka (7) čte ze slabikáře. Moc ji to neba a babička používá všechny možné výchovné metody, aby ji donutila. Když nic nezabírá a ona už neví kudy kam, následuje věta, která mě vždycky buď nadzvedla ze židle, přivedla k zoufalství, nebo aspoň do pořádného stresu. „Tak řekni jí něco, ona vůbec neposlouchá.“ Dřív bych za tím slyšela „To je strašný, to vaše dítě, číst nechce, odmlouvá, a můžeš za to ty a ta tvoje výchova…“ Teď jsem slyšela: „Teda já už na ni zkusila všechno a nic nepomáhá, můžeš to zkusit ty?“

A tak jsem prostě řekla jen to, co říkám vždycky. „Sofi, tebe to čtení nebaví, viď? Je něco, co by ti pomohlo?“ „Jo. Babi, máš sušenky?“ A babi s krabičkou sušenek v ruce nevěřila, jak Sofi přečetla se smíchem (jasně a s plnou pusou) celou stránku :)

Děkuju, Nevýchovo, moc děkuju za ten vnitřní klid, který teď mám. Taky ve vás věta „Tak řekni jí/mu něco“ dovedla spolehlivě vyvolat paniku? A já už vím, co říct. Vždycky. Jupíí jupíííííí…

Karol Emanuelová, dcera Sofinka 7 let

9 10