Babička

Má mladší dcera je dlouhodobě nemocná. Je to naštěstí jenom viróza, ale urputná. Už je ze všeho mrzutá, hlavně z toho, že nemůže ven a mezi kamarády. Chodím do práce, tak ji hlídá babička. Je to úžasná žena, velmi obětavá, ale čile používá principy Výchovy – takhle jo, takhle ne, proč to tak děláš, pomůžu ti, protože tímhle způsobem to teda nepůjde, atd. A ejhle, včera dostala malou, ale milou lekci. :)

Dělaly jsme domácí pizzu, dcera moc ráda pomáhá v kuchyni a já to moc ráda vidím a ráda s ní v kuchyni trávím čas. Je to opravdu parťák, který nakrájí, rozklepne, vyválí, posype atd. Dala jsem jí kus těsta, aby si sama zvolila, co chce na pizzu dát, jak silné těsto chce mít atd. Začala tedy pracovat a v tom ji babička začala (aniž by měla dcera nějaký vážný problém) radit, hodnotit a mírně kritizovat.

Dcera válela a upravovala dál, pak se ale otočila na babičku a v klidu řekla: „Babi, já teď pomoc nepotřebuju, kdybych ji potřebovala, umím si o ni říct. Jestli chceš vařit, mamka Ti dá taky kousek těsta.“ Babička koukala (upřímně řečeno já teda taky) a pak jsem prostě jen použila její slova. „Chtěla by jsi taky kousek těsta, nebo budeme pracovat společně na té mé?“ A bylo hotovo…

P.S.: Pizza byla opravdu výborná a chutnala kráááásně nevýchovně !! :))

Olga

53 54

…kromě toho, co mi Nevýchova dala vůči dětem, pomohla mi také vyřešit vztah s tchyní. Léta bojů jsou pryč a najednou se domluvíme, v klidu si řekneme, co je třeba. Ještě před pár měsíci bych nevěřila, že budu schopna ji požádat, aby navařila manželovi na neděli, když já budu s dcerou na víkendu. Je to v hlavě. Zázraky se dějí.

Barbora

51 52

Kvůli výchově jsme spolu s tchýní několik měsíců nepromluvily

Dneska jsem dostala něco jako Nobelovku! Tchyně odjakživa prosazovala tvrdou výchovu. (Máme se rády. Ale po narození nejmladšího syna jsme spolu několik měsíců nepromluvily – kvůli výchově. Považovala mě za přecitlivělou hysterku, která všechno moc řeší.)

A dneska: „Marti, tak jsem koukala na ty ostatní mámy, jak jsou na děti zlý. Já taky byla, protože mi to přišlo správný. Ale teď, když vidím, jak jsou ti vaši kluci fajn, protože/přestože jsi na ně až moc hodná, mi přijde, že dobře to děláš ty.“ Cítím se jak mistr světa!!!

Marta

54 55

Jak se naučí půjčovat věci?

Jak vysvětlit osobě v 65 letech termín osobní vlastnictví :D Dnes byla Tezi celé odpoledne s babi (mojí mámou). Já jela do kanceláře. Babi hlásila, že půjdou na hřiště, kde minule Tezinu motorku půjčila bez jejího svolení nějaké cizí holčičce s odůvodněním, že „na ní stejně nejezdila“. Docela jsme se kvůli tomu chytly.

Máma: „Hele, ale na tom hřišti budou děti a je dost možný, že si budou chtít půjčit motorku.“
Já: „No, to asi jo.“
Máma: „A co mám jako dělat? To jim to jako nemůžu půjčit?“
Já: „No když Tezi řekne, že ne, tak ne. Je to její motorka, ne Tvoje. Přece nemůžeš půjčovat něco, co není Tvoje.“
Máma: „A jak se jako naučí půjčovat věci?“
Já: „No, řekla bych, že tak, že jí dojde, že bude muset půjčovat, aby jí bylo půjčováno.“
Máma: „A proč by jako nějaký holce to nemohla půjčit, když si s tím nehraje?“
Já: „No protože je to její a půjčit to nechce. Nevím, proč by to měla půjčovat nějaký úplně cizí holce.“
Máma: „No protože se to dělá. Půjčuje se.“
Já: „No, já vím, že jste nás to učili. Že je to hezký – půjčovat. Taky brácha byl hodnej kluk. Když tady na sídlišti půjčil to svoje nový kolo nějakýmu klukovi, kterýho v životě neviděl a nebyl to žádnej jeho kámoš. Ale hezky jako hodnej kluk poprosil, tak mu ho Tom půjčil, a ten kluk mu to kolo ukrad. A pak jste mu ještě vynadali.“
Máma: „Hm, to máš asi pravdu. Tak já se jí zeptám, jestli si to holčička může půjčit, a když nebude chtít, tak jí to teda nedám.“
Já: „Mami, medaile Tobě“ :D

Zuzana Járová

52 53

Katko, čtu ráda každý Váš příspěvek, děkuji za zasílání. Dosledovala jsem nyní již celý koupený Váš kurs se svojí dcerou. Jsem babička (63) nyní 21měsíčního vnoučka. Dcera je sama, pomáhám jí již od narození jejího syna, a když chodí občas do práce, jezdím vnuka 2–3 dny v týdnu hlídat. Jsem spolu s ní nadšená Vaší „Nevýchovou“ a snažím se ji aplikovat. Funguje!

Mám radost a hlavně si připadám jako v restartu – vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“. Přitom si vybavuji, že když jsem před 30 lety nevěděla, kudy kam se svými emocemi, zaúkolovala jsem svoji tehdy 5letou dceru tím, aby v momentě, kdy na ni začnu ječet, mě zatahala za sukni a řekla mi: „Maminko, ty na mě přeci nechceš křičet“ – a já se uklidnila. Asi to byl intuitivní prvek „Nevýchovy“, moje vrstevnice, manžel, tchyně i maminka mě za to odsuzovali, jak mohu dítěti dovolovat mě okřikovat nebo si nechat od něj radit. Bylo to ale moje rozhodnutí a nám to pomáhalo.

Prostě si to teď doslova „užívám“, přehodnocuji svoje chování i vůči ostatním podle pravidel v Nevýchově, hlavně i vůči „výchovně“ vychovaným dcerám. Dcera mi nic nevyčítá a říká mi: „Vím, že jsi mě vychovávala nejlépe, jak jsi uměla, ale já chci své dítě vychovat jinak, podle Katky“. Pouštím si audia a pasáže o obrech tak hodně, jak potřebuji. Na tom příkladu mi dochází, jak se cítí nejen malé děti, ale ještě i občas moje velká dcera, když začnu moralizovat.

Vnouček mě už teď převádí přes silnici, abych se nebála. Nemluví, ale já se s ním dokážu domluvit v klidu téměř na všem. A vidím vděčná kukadla. Neskutečné! Nechci zdržovat, vím, že máte tisíce příspěvků, cítím potřebu tímto poděkovat za „babičky“, jistě nejsem sama, která si Vás oblíbila. Děkuji Vám, příjemně jste mi obohatila život a poskytla radost z hlídání i všech dalších vnoučat.

Hana Malířová

53 54

Škoda, že Nevýchova nebyla před 35 roky, když jsem vychovávala mé děti

Jsem už babičkou a mám v sobě vzorce chování z rodiny. Své děti jsem také vychovávala podle toho. Snažila jsem se něco měnit, ale teď když vás poslouchám a jednám s vnučkami podle vás, vidím změnu. A hlavně, funguje to.

Naposledy, když se u mě vnučky sešly (3,5 a 2,5 roku), starší odcházela a zapomněla u mě plyšáka kočku. Mladší přiběhla s kočkou, a než stačila cokoliv říct, starší jí kočku vytrhla z ruky a mladší zůstala stát jako opařená.

Řekla jsem: „To jsi hodná, že jsi přinesla Eli kočku. Ty jsi nechtěla, aby ji tu zapomněla, aby se jí po ní nestýskalo. To je Eli asi moc ráda.“ Eli vrátila kočku mladší Vanesce, ta se usmála a kočku jí podala. Eli na to: „Omlouvám se, Vany, a děkuji.“

Uvědomila jsem si, jaká by asi byla reakce, kdybych na starší začala křičet: „Proč jsi jí tu kočku vytrhla z ruky?“ Katko, děkuji za kurzy, škoda, že jste tu nebyla před 35 roky, když jsem vychovávala mé děti :)

Ještě večer pak Vaneska, když ji maminka volala, aby se šla koupat, a ona si stále hrála, povídá mamince: „Omlouvám se, už jdu.“ To se naučila od starší vnučky. 

Hana Melková, 58 let, vnučky Elisabeth a Vanesa

51 52

Vše je teď snadnější, přirozenější. Děkuju za novou cestu s dětmi

Chtěla bych vám moc poděkovat, že jste mi otevřeli oči, srdce, naučili víc poslouchat sebe i ostatní, ukázali novou cestu životem, která mě dělá šťas­tnou. Vidím, jak se moje názory posunuly, jak je vše snadnější, přirozenější, a cítím se šťastnejší.

Zároveň mně je ale úzko, když poslouchám rodiče a prarodiče na hřištích, a dokonce i návštěvy mých vlastních rodičů mi způsobují sví­ravý pocit v hrudníku. Když se můj syn (16m) rozpláče a oni se mu začnou smát a říkat mu „Ty hanbo!“. Když mi říkají, že ho mám nechat být, když pláče (je teď nemocný), že si jen věci vynucuje. To, jak dětem neříkají pravdu, vymýšlí si a myslí si, jak na to jdou chytře. 

Je mi úzko i z toho, že v tomhle jsem vyrůstala já, a říkám si, jaká bych asi byla, kdybych měla svobodu a pravdu. Ale smutná z toho nejsem. Naopak. Já to totiž můžu změnit. Sama k sobě krůček po krůčku hledám cestu a vedu na ni i svoje děti, které jsou úžasné takové, jaké jsou. A za to vděčím Nevýchově. Moc děkuji!

Andrea Piková, maminka dvou kluků (1,5 a 4 roky)

52 53

Děti ochotně pomůžou jiným dětem překonat strach

Čím dýl se se svýma holkama snažím o parťáctví, tím víc vnímám ty bolavé věty ostatních rodičů. Zrovna nedávno v bazénu byla babička s vnučkou (2. třída) a nutila ji, aby šla k okýnku koupit lístek pro sebe a pro ni. Holčička plakala, že neví, jak to má říct, a že se bojí. A místo podpory slyšela jen: „Říkám ti to naposled. Buď to koupíš, nebo půjdu sama a ty tu budeš hodinu čekat.“ 

Bylo mi jí vážně líto. Rozsekla to naše Klárka. V listopadu jí bude 7. Nejdřív mi říká: „Proč je na ni ta paní tak zlá?“ Odpověděla jsem, že se asi neumí domlouvat. A Klárka šla za tou holčičkou a úplně na rovinu se jí zeptala: „Chceš, abych tam šla s tebou?“ Viděla jsem zkoprnělou babičku a zaskočenou holčičku.

Babička na to: „Ne! Ona se to musí naučit.“ A Klárka: „Ale já ji to naučím, když vy na ni jen křičíte.“ Vzala holčičku za ruku a šly k okýnku. Měla jsem tak strašnou radost.

A dnes ráno příhoda ve školce s mladší Zuzankou. Učitelky už ví, že my to máme jinak, ale včera jsem se potkala s kamarádkou, která si osvojila teď už druhé dítě. A ta starší, 2,5 roku, nastoupila do školky. Byla nešťastná z přístupu učitelek a zřejmě jí i nějaké dítě ubližovalo. A Hanka (maminka) se mi svěřila, že jí Alenka dělá srdcervoucí scény a ona neví, co s tím.

Zuzka už byla ve školce když jsem ráno potkala opět Hanku s Ájou. Zeptala jsem se Hanky, jestli jí můžu zkusit pomoct. Šla jsem tedy s nimi zpět. Sotva učitelka otevřela dveře, spustila Alenka ukrutný pláč a začala se schovávat za mamku. Zavolala jsem Zuzanku a zeptala jsem se jí, jestli by mohla Alence pomoct překonat strach.

Zuzanka přikývla, odběhla si pro svého plyšáčka, chytla Alenku za ruku a zeptala se, jestli by jí nepomohl ten sloník. Ája se trochu uklidnila a řekla, že jo. Tak se jí zase Zuzka zeptala, jestli si s ní půjde hrát. Pak už jen učitelky i Hanka koukaly na to, jak holky v klidu odchází do třídy

Jana Lepší

52 53

Babička teď jedná s dcerou jinak. A čertem už strašit nemusíme

Asi před dvěma roky jsem svojí báječné, ale v podstatě velmi výchovné tchyni, která své dva syny vychovala vařečkou, poslala odkaz na Nevýchovu. Jako vysvětlení toho, co a proč dělám s naší Terezkou. Nekomentovala to nijak a já jsem si říkala No jo no, tak nic.

Už dlouhou dobu ale vidím veliký posun v tom, jak s Terezkou babička mluví a jedná, jak se domlouvají a jak jim to spolu skvěle jde. Ale myslela jsem nafoukaně, že to jen trochu okoukává ode mne.

Ale tenhle víkend, poté co mladší Týnka doslova pokryla její naklizený byt drobky a já se začala omlouvat, babička úplně v pohodě pronesla: „To vůbec neřeš, nejaký drobky já jsem už úplně pustila.“ Pus­tila??? A ona za chvíli povídá: „Hele, čteš pořád ty články z té Nevýchovy, jak posílá ta Katka Králová? Já jsem si od nich něco nechala poslat a teď mi to chodí do mailu. Já to vždycky ráda čtu, je to zajímavý."

Čelist až na zemi. Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát a že Nevýchova může proniknout i do téhle šumavské vesničky.

A jako bonus: můj manžel, původně velmi výchovný – dnes super nevýchovný táta nápodobou. (Zvládnul se mnou asi 2 videa a pak to sledovat odmítl.) Šli jsme na procházku s jeho sestřenicí a jejím 2,5letým chlapečkem, který pořád utíkal do silnice. A ona na něj: „Hele, a já už vidím támhle čerta za komínem, co si odnese neposlušný děti!“

Já koukala jako puk, nic jsem neřekla. A později doma jsme si povídali s manželem a já jsem říkala: „Tak nějak si myslím, že je smysluplnější dítěti vysvětlit, že nemůže běhat po silnici, protože ho přejede auto, než že ho odnese čert.“ A on na to: „Viď? Já jsem koukal jako blázen, proč to říká. To přece nedává smysl. A to je to paní učitelka!“

Tak jsem si při tom vzpomněla, jak on před několika lety bušil na dveře, jako že jde čert, aby se naše dítě „zklidnilo“, a vysvětloval mi, že se to musí, a já se bála, že má třeba pravdu… A bylo mi najednou tak krásně u srdce, že tohle všechno je pryč a už se to k nám nevrátí. Díky, Nevýchovo!

Petra Koubová

51 52

Dřív jsem si taky myslela, že jsem hrozná matka. Našla jsem mateřské sebevědomí

Včera jsem slyšela, jak moje babička říká mojí mámě, že jsem hrozná matka a že jsem nikdy neměla mít děti. Důvody nejsou zas až tak podstatné, máme hodně složitý vztah, který obávám se už nerozmotáme. A hlavně hodně jiný pohled na výchovu a vůbec asi na všechno. Proč to sem ale píšu…

Kdybych tohle slyšela před necelými třemi roky, předtím než jsem potkala Nevýchovu, tak by to byl konec. Myslela jsem si to totiž v duchu taky. A kdybych to takhle slyšela nahlas a natvrdo od kohokoli včetně jí, tak bych si to šla asi hodit. Kdybych to slyšela tak před dvěma roky, měla bych potřebu tam vletět a okamžitě se s ní do krve pohádat a desítkami pádných argumentů obhájit a dokázat, že to není pravda.

A včera? Jen jsem si tak prostě pro sebe povzdechla, no jo no, jsi naštvaná, že nedělám věci podle tebe, že už nejsem ta hodná holčička, která přece poslechne, když se jí něco řekne, štve tě, že tomu nerozumíš, ale neumíš nebo nechceš s tím nic dělat, naslouchat, co říkám, nebo to aspoň prostě pustit…

A to je všechno, šla jsem si dál po svém. Žádnej děs. Žádné výčitky. Žádná potřeba se obhájit. Dokonce ani žádné zásadní naštvání. Já totiž už vím, že jsem dobrá máma pro svoje děti.

Ba co víc – já vím, že jsem ta nejlepší máma pro svoje děti! A to i přes to, že nepeču bezlepkový muffiny z domácího kefíru a klidně koupím Brumíka, i přes to, že pracuju od jejich 6 měsíců, i přes to, že je tu občas bordel, i přes to, že mám blbý dny, kdy jsem na zabití… Všechno to, co jsem si dřív vyčítala, je tak nějak k pousmání.

Už vím, že není žádný prototyp „dobré mámy“, do kterého je třeba se narvat. Stačí, aby bylo dobře nám. A nám poslední dobou docela dobře je. A když někdy není, tak si to řeknem a můžem s tím něco dělat.

Tohle je asi to nejvíc, co mi ukázala Nevýchova. Pořád jsem úplně ohromená, kde se to mateřské sebevědomí najednou ve mně vzalo a že mi to konečně došlo. Takže dneska děkuju, Nevýchovo, za sebe! <3 <3

Petra Koubová

53 54

Dědeček ocenil naši (Ne)výchovu

Dnes jsem dostala nejvyšší metál, jaký jsem si mohla přát. Máme doma na návštěvě moje rodiče. Mám chvilku s mým otcem a on mi říká:

„No, Zuzi, musím ti říct, že se mi ten váš přístup k Lucasovi vůbec nelíbil. Když někam lezl nebo něco dělal, tak jsem si říkal, že tohle přece není možný, tohle si přece dítě vůbec nemůže dovolit! A vy jste se na něj jen dívali a korigovali. A já jsem z toho byl úplně hotovej, že neposlouchá. Dnes to vidím jinak.

Vidím, jak jste na něj napojení, jak ho vnímáte a jen ukazujete cestu. Lucas je úžasnej, a jestli se vám takhle bude dařit dál, myslím, že z něj vyroste sebevědomý, ohleduplný člověk. A to si myslím, že v dnešním světě je nejvíc!“

Mám opravdu radost.

Zuzana V.

53 54