Arrow pointing left
Agrese

Dítě ubližuje ostatním. Kouše. Štípe. Plácá nás. Chová se agresivně. Nevím si s tím rady.

Řešíte, že vaše dítě ostatním ubližuje?

Plácá vás, nebo sourozence, nebo jiné děti. Strká do nich, rve jim hračky, kouše, štípe, a vy nevíte, jak to zastavit?

Štve vás tohle agresivní chování, přemýšlíte, kde se to v dítěti bere, proč je na ostatní takhle zlé. Někdy vám dokonce připadá, že to dělá schválně. Hryzne vás, nebo bouchne, a ještě z toho má srandu. A občas už se taky možná bojíte, co z něj roste. Jestli nějaký agresivní sígr, kterému se každý radši vyhne a nikdo z dětí ho nebude mít rád?

Asi už jste zkoušeli:

Po dobrém mu vysvětlovat, že ubližovat nesmí. Domlouvat mu, ať to nedělá, že to přece není hezké. Vyhrožovat, že jestli tohle bude dělat, tak si s ním ostatní nebudou hrát. Nebo že ho kousnete taky, ať ví, jak to bolí. Zakřičet na něj. Plácnout ho zpátky. (I když to jistě není řešení, ale jen tak „výchovně“, aby si uvědomil, jaké to je, a přestal to dělat?)

Nejspíš to ale nepomohlo, když jste teď tady s námi, nebo se to ještě zhoršilo?

Jak vám s tím pomůže kurz

Týden 1

V kurzu probereme časté výchovné strategie, které tohle zlostné, útočné, naštvané chování v dětech podporují. Začneme s nimi hned v prvním týdnu, abyste věděli, na co si dát pozor. A řekneme si taky, čím je nahradit, aby dítě nemělo potřebu s rodičem bojovat nebo na něj útočit, ale začalo být vstřícnější i ochotnější ke spolupráci.

Naučíte se úplně nový způsob, jak s dítětem komunikovat, aby vám lépe rozumělo, a vy jemu. Osvojíte si jednoduchou komunikační techniku P+P, která vám pomůže například v situaci, kdy vás dítě kousne a směje se tomu. Nebo vás plácne a vy nevíte proč. Nebo je zlé na děti ve školce a netušíte, co se tam děje. Díky technice P+P můžete zjistit, jaký je skutečný důvod vašeho dítěte. Proč to dělá, nebo co se tím snaží sdělit, co potřebuje. A pak to spolu můžete snáz vyřešit.

U maličkých dětí, které ještě nemluví, vám s tím pomůže speciální Rozšíření pro mrňousky. Ukáže vám na praktických příkladech, jak s maličkým dítětem komunikovat, abyste mu dokázali líp porozumět. Nebo se lépe vyznat v jeho chování.

V zážitkových audiích, která tvoří podstatnou část kurzu, si zažijete konkrétní situace očima dítěte. Porozumíte líp tomu, co cítí a prožívá. A kde může být ten křehký bod zlomu, kdy se z „úplně normálního“ dítěte nepochopitelně stane agresivní, zlostný kluk nebo holka. (A zoufalý rodič vůbec netuší, co se děje.)

Týden 2

V týdnu o důvěře pak zjistíte, jak dostat do vaší komunikace s dítětem více důvěry a jak posílit váš vztah, abyste to spolu dokázali citlivě zvrátit a žádný sígr nebo agresor vám z něj nerostl.

Současně se taky naučíte, jak reagovat na dětské emoce jako vztek, zlost, smutek, naštvání. Abyste v emočně náročných situacích zbytečně nepodporovali útočné, destruktivní chování, ale naopak jste svým postojem dítěti pomáhali si emoce bezpečně prožít a brzy se uklidnit.

Pokud jde o ubližování mezi sourozenci

Týden 3

Sourozeneckému tématu se v kurzu věnuje celý jeden týden z pěti. Zjistíte v něm, jak nepodporovat mezi dětmi rivalitu, ale naopak blízký sourozenecký vztah. Jak řešit jejich spory a bitky, aby se nikdo z dětí necítil odstrčený a umlčený a neměl potřebu se mstít na sourozenci. A jak s dětmi celkově komunikovat, aby jejich spory zeslábly a uměli spolu jako sourozenci dobře projít konflikem i usmířením.

Jak se ubližování povedlo překonat absolventům kurzu

Díky Nevýchově už si ani nevzpomenu, kdy mě syn plácnul naposledy. Jsem více ukotvená sama v sobě a nezamotávám se do jeho emočních výlevů. Prostě jsem pochopila, že to jsou jeho emoce a já jsem tu proto, abych mu byla oporou, pokud to bude potřebovat. Když se syn potřebuje vyplakat či vyvztekat, je to nyní jen otázka pár vteřin. Prostě si tím projde a jdeme dál.

Nedávno jsem řešila synovy (necelé 3r) útoky na dcerku (skoro 3m). Byla jsem z toho zoufalá, unavená, vyčerpaná a docházelo to až k tomu, že jsem křičela. A pak mi to došlo. Od jejího narození jsme byli na jehličkách, kdykoliv se k ní přiblížil! Hned jsme u něj stáli, jen aby jí nic neprovedl, je přece tak malá a křehká… a jemu vadila ta nedůvěra. Takže vlastně naplňoval naše obavy.

Došlo mi to teď v pondělí, takže jsem změnila přístup a když k ní přišel, jen jsem mu řekla: “Věřim ti.” A takovou něhu, s jakou k ní přistupoval, jsem ještě nezažila. Úplně mě to dostalo! Celé dva dny jsem neřešila jediný útok na dceru, prostě jsme si užili dva pohodové dny! Sice jsem pořád poblíž, ale pokaždé se na něj usměju, řeknu mu “věřím ti” a vše je v pohodě.

A včera večer, když už malá spala a já ještě uspávala Matyho, tak chtěl k ní. Říkám mu, že Anička už spí - a odpověděl mi: Nejdu vzbudit, jen podívat. A naklonil se k ní, pohladil po líčku a dal jí dvě pusy… jednu na tvář a druhou do vlásků.. a pak se přitulil ke mně.

Díky, Nevýchovo!

Mladší syn začal ve školce kousat jiné děti. Už jsem nevěděla, jak to řešit. Poprvé, když kousnul, tak jsem mu v klidu vysvětlila, že to děti bolí, a snažila jsem se z něj dostat důvod, proč ty děti kouše, ale nic. Odpověď byla opravdu NIC. Ve školce mi situaci popsali fakt bledě, kousnul do ruky chlapečka, který ho předběhnul cestou z vycházky u schodů. O týden později kousnul podruhé, holčičku.

Věřila jsem, že za kousáním je důvod, ale u nás byl problém, že mi ho ještě neuměl říct. Když jsem se ho sama ptala a povídali jsme si, tak vše odkýval a se vším souhlasil. Rozhodla jsem se to vyzkoušet ještě tak, jak jste mi poradili, když jsem vám o tom napsala. A dopadlo to naprosto skvěle. :)

Já si se synem promluvila (spíš to byl monolog, ještě neumí o všem mluvit). Dost jsem před tím v sobě rozebrala chvíle, kdy kouše, a našla v tom důvod. Na začátku mého rozhovoru s ním jsem mu řekla, že chápu, proč to dělá, a dala jsem mu pár návrhů na to, jak to dělat jinak.

Těch důvodu kousání měl několik, třeba chtěl být první v řadě, tak kousnul kluka před ním, ať uhne. Nebo si bránil hračky. Ještě právě neumí skvěle mluvit a z obavy, že by mu děti nerozuměly a zdržoval by se zdlouhavým vysvětlováním, prostě kousnul. Bylo to pro něj rychlejší.

Naučili jsme se spolu pár větiček, které zvládne říct. Od té doby žádný problém. I ve školce mi řekli, že vidí změnu. Dokonce u obou mých kluků. Že se dá s nimi krásně mluvit, mají větší představivost a jsou víc uvolnění. Krásně spolupracují. Vidím, jak malýma krůčkama Nevýchova funguje :) A kluk mluví čím dál víc. Snad moje zkušenost pomůže i dalším maminkám!

Nevýchova funguje :) A kluk mluví čím dál víc. Snad moje zkušenost pomůže i dalším maminkám!

Mému synovi je 11 měsíců. Hodně rád štípal a kousal. Přišlo mu to jako prima hra. Bránila jsem se a říkala mu: „To ti nemůžu dovolit, to mě bolí.“ Někdy jsem mu nabídla něco jiného na kousání (chleba, křupku nebo kousátko), nebo přerušila hru s tím, že si nenechám ubližovat. Moc se nám to zlepšilo – zjistil, kdy je okusování sranda a kdy už ne.

Byly jsme s kamarádkami na hřišti. Kamarádky holčička (15m) začala házet kamínky po dětech. Maminka jí začala brát kamínky z ruky, že se to nedělá, házet po dětech, že jim může ublížit, pak ji táhla z kamínků pryč… ke scéně nebylo daleko.

Tak jsem se jí zeptala, jestli něco můžu zkusit.

„Víš, Eli, já mám strach, když takhle házíš těma kamínkama, že můžeš ostatním dětem ublížit, a není mi v tom fajn. Co třeba kdybys je házela na druhou stranu, mimo ty děti?“

Holčička úplně v klidu házela kamínky jiným směrem. Kamarádka se na mě pak otočila a řiká: „Díky, to já bych nedokázala.“

A já říkám díky, Nevýchovo! Člověk ten dětský svět najednou vnímá úplně jinak.

Drahá Nevýchovo, chtěla bych se s vámi podělit a poděkovat. Abych byla stručná: já jsem byla rodič policajt. 100%. Prostě moje věta začínala vždy “nesmíš, nedělej”, atd.

Můj syn ač má 15 měsíců - z ničeho nic jsem si říkala - mě začal bít. Už jsem nevěděla, jak na něj. Byly noci, kdy jsem plakala a říkala si, toto prostě nedám. Došlo to do stadia, kdy vzal ovladač a přes nos mě silně uhodil, protože jsem opět něco zakázala. Tam nastal zlom, kdy jsem se musela zamyslet.

Díky tvému videu jsem se propracovala no… propracovávám. Prostě to chtělo jen domluvit se na všem. I když jsem si myslela, že roční dítko prd rozumí, tak to jsem teda byla dost vedle.

Když mě takhle chtěl znova uhodit, chytla jsem ručičku a podívala se do očí a řekla: maminku to bolí, lásko. Já vám garantuji, že se můj syn pozastavil, otočil se a dál si hrál s kostkama, které měl rozdělané.

Vím, proč jsem byla policajt, prostě jsem se pořád bála, aby si neublížil. Ale všechen problém byl v komunikaci.

Kam dál?

Prohlédněte si další téma, které vás zajímá, a pokračujte v objevování kurzu