"Smrdíš" znamená: Mám tě ráda, tati

Pondělí šest ráno. Budík řve, zamáčknu ho a sahám na postel vedle sebe. Je prázdná, Vojta už odjel. Neochotně se zvedám a tichoučce jdu do obýváku. Našlapuju tak zlehka, jak dokážu, ale i přes všechnu opatrnost se mi podaří kopnout do psí misky. Zarachotí a na posteli uprostřed místnosti se pohne napůl vyholená hlava.

Strnu, snad ani nedýchám, jako bych tím svým ztuhnutím mohla odčinit rachot, který jsem právě vyrobila. Hlava v posteli se ještě pohne, ale pak se znovu ozvou pravidelné nádechy a výdechy. Spí dál.

Dělám tichoučké kroky směrem do kuchyně, vyndavám si hrnek a ztuhnu podruhé. Na kuchyňské lince leží vzkaz. První slovo, co mě uhodí do očí, je: “Smrdíš”.

Cože???
Vím, že vzkaz není pro mě, ale čtu dál. Snad mi to pisatelka odpustí, když tu papír veřejně leží uprostřed kuchyně.

Čtu a pomalu mi dochází, co tenhle papír znamená. Překvapení se mění v dojetí. Je to pár krátkých vět, pár neumělých malůvek, které dohromady skládají vyznání pro někoho, na kom jí záleží.

Žojtí = krycí jméno pro tátu
Kifuňák = krycí jméno pro dceru

Pořád stojím uprostřed kuchyně a dochází mi, jaký obrovský kus cesty už jsme spolu ušli, kolik “nástrah” světa i vlastní bolesti už jsme překonali. A v hlavě se mi objevuje jedna silná vzpomínka za druhou.

Třeba ta, jak jsme před šesti lety stály v jiné kuchyni a Kiki mi z ničeho nic vmetla do tváře: “Moje mamka má větší prsa než ty. A taťka má rád velký prsa.” Zalapala jsem po dechu, ale bylo mi jasný, že tahle hra není o velikosti košíčků podprsenky.

Nadechla jsem se, hodila soucitný pohled na svá prsa a řekla jsem: “To máš teda pravdu, tak jenom doufám, že na mně taťka vidí i jiný přednosti.” Usmála se. “Asi jo,” řekla a bylo vyřízeno.

Teď, s očima pořád přilepenýma na té cedulce pro tátu, si uvědomuju, že už jsou za námi stovky situací, mraky slz i vítězných úsměvů. Tak jo, tohle jsme zvládli :) To nadrzlé “smrdíš” v našem jazyce znamená: “Mám Tě ráda, tati.” A drze to zní, když posloucháš jen slova a nevnímáš jejich skutečný význam.

Pro ty, kdo mě neznají, já jsem macecha.

Kdybychom teď byli v pohádce o Popelce, asi bych se k tomu tak pyšně nehlásila. V našem příběhu je to ale jinak. Jsem macecha dvou dětí, které mi nikdy nerostly pod srdcem, a přesto mi k němu trvale přirostly. Pravda, jedno z nich už se dá za dítě označit jen těžko. Je mu patnáct. Má oholenou půlku hlavy a před chvílí jsem ji málem probudila rachotící miskou.

Je jedním slovem báječná. A mezi ní a jejím tátou je parťácké pouto, které odolalo rozvodu, vzdálenosti, času i dospívání. Dovolili mi o nich napsat :) Vybrala jsem pro vás 5 tipů, které se vám budou hodit, jestli má věk vašeho dítěte koncovku “náct”. Chcete je?