"Smrdíš" znamená: Mám tě ráda, tati

Jak na to, aby s vámi vaše dítě v pubertě nepřestalo mluvit

Puberta, očistec pro všechny zúčastněné

Než na vás vysypu slíbených 5 tipů, jak na to, aby s vámi vaše náctileté dítě nepřestalo mluvit a vztah s ním se neodehrával na bitevním poli, mám tu jedno velké tajemství o dospívání.

Nevzali jsme pubertu našich dětí za ten nejlepší konec. Někdy mám pocit, že ji vnímáme jako novou sousedku s pěti dětmi. Nikomu ještě nic špatného neudělala, ale už předem za všechno může. Nikdo ji tu nemá rád, jednoduše se od ní očekávají potíže.

Chcete příklad ze života? Tady je.

Někdy v červnu minulého roku jsem jela tramvají do práce. Sedla jsem si na volnou sedačku a rozhlídla se kolem sebe. Přiznávám se, jsem trochu šmírák a někdy poslouchám cizí rozhovory. Zajímá mě, o čem lidi mluví, co je tíží a těší. Takže si jedu tramvají a na protějších sedadlech se odvíjí rozhovor asi 45leté ženy s dcerou, které může být tak 16:

Máma: “Slyšíš, co jsem ti řekla, posloucháš mě vůbec?”
Dcera: “No jo, nech mě už na pokoji.” (Má skloněnou hlavu a dělá, že neposlouchá.)
Máma: “Přestaň být drzá, snažím se ti pomoc, ať tě nenechají propadnout, a ty jsi takle nevděčná.”
Dcera: “Nikdo se tě o nic neprosil.”
Máma: “Ale až nebudeš muset opakovat, to budeš ráda, co?”
Dcera jen pokrčí rameny, jako by říkala: “Dělej si, co chceš.”

Blíží se další zastávka a obě ženy vystupují. Sotva se za nimi zavřou dveře, ozve se vedle mě: “No jo, chudák máma, s holkou cloumá puberta. Ta si ještě užije.”

Problém není puberta, ale komunikace

Slyšíte to taky? Najednou mi dochází, jaký omyl žijeme. Házíme na dospívání a pubertu všechno, co se nehodí do poličky s výchovnými trofejemi a úspěchy. Přitom na vině není puberta, na vině je komunikace.

Zkusme se na to teď spolu podívat jinak.

Co když je čas dospívání dobou, kdy můžete s klidem v duši začít sbírat plody svojí dosavadní mámovské a tátovské práce? Co když je to dokonalý okamžik, kdy má vaše dítě už na spoustu věcí svůj jasný názor, který touží sdílet? A co víc, s vámi!

Přece, podívejte se na to. Dospívání je obdobím, kdy můžete sledovat, jak vaše malá holčička roste v ženu a z chlapečka se rodí muž. Doba, kdy si můžete být vědomě tak blízko, jako nikdy před tím. Kdy můžete sdílet obrovské změny v jejich životě a být u toho, když podnikají první velké kroky do samostatného, dospělého světa.

Doba, kdy se rodičovská autorita třese v základech?
Jenom sklízíme, co jsme zaseli...

Dospívání není noční můra. Je jako šlehačka na voňavém dortu, kterou může rodič hrdě slíznout. Jde jen o to, jestli celou dobu nepekl podle receptu na neslanou, nemastnou placku, a teď se zlobí, že šlehačka chybí.

Partnerský rodinný systém, který je založený na otevřené komunikaci a hledání řešení, má v období puberty žně a rodič může okouzleně sledovat, jak moudré a vyspělé dokáže jeho náctileté dítě být.

Autoritativní rodinné systémy, zaměřené na kontrolu a ovládání, mají v tomhle období plné ruce práce se vzdorovitými a drzými spratky, co si snad myslí, že už jsou dospělí a můžou si dělat, co chtějí.

Jestli teď doma s pubertou trochu bojujete, vím, že to může být těžké. V žádném případě si to neberte osobně. Vždycky děláme to nejlepší, co umíme. A nikdy není pozdě svůj přístup změnit. Možná se vám bude hodit můj

První tip:
Chceš mít respekt? Začni ho dávat. Dítěti i sobě!

Co to znamená? Třeba mu neříkejte puberťák. Dějou se v něm “husté” věci, uvědomuje si sám sebe, překonává hranice vlastní rodiny. Říct mu: “No jo, to je ta tvoje puberta,” to všechno jen podkopává a shazuje. Těžko pak můžete být v jeho očích skutečná autorita. Jste jen rodič, který “prudí”.

Proto mějte respekt k tomu, co říká a dělá. A když na vás bude něco moc, mějte respekt k sobě a normálně, bez výčitek, mu to řekněte: “Vím, že ráda posloucháš hudbu nahlas, potřebovala bych teď ale trochu ticho, byla bys tak hodná a ztlumila to, prosím tě?”

Gifů, co to tu je za hegeš?

Jestli si marně lámete hlavu nad tím, co je v předchozí větě napsáno, pomůžu vám. Znamená: “Kiki, potřebuju, aby sis tohle uklidila.” :) A jazyk, ve kterém to je napsáno, se jmenuje: pubertální tátovština. Nerozumíte? Hned vysvětlím.

Jedem si s mužem autem pro děti a bavíme se o každodenních problémech, nic moc zajímavého. Zastavíme auto před domem, kde děti bydlí, a po chvilce čekání zpoza rohu vyjde postava asi mojí výšky, která vleče obrovskou tašku. V tu chvíli náš rozhovor končí, i kdybychom zrovna byli těsně před vyřešením otázky celosvětového míru. Tatínek totiž okamžitě, jak ji uvidí, otevře dveře auta, vyskočí ven a křičí: “Džus Gifů, co to vlečeš?” A zpoza ohromné tašky se ozve: “Džůs Žojtí, dašgů, nevidíš?”

Ne, nezbláznili jsme se. To jen táta a dcera začali mluvit společnou řečí. A dospívající dcera za taškou ze sebe okamžitě shazuje všechny masky a klišé typu: “Ve škole dobrý, tati.” A hlásí: “Musím vám něco říct, je to fakt hustý...”

No a táta? Z toho se ve zlomku vteřiny stává 15letý kluk :) Přála bych vám to vidět. Když Vojta uvidí Kiki, změní postoj, chůzi, výraz obličeje, jazyk. Řekli byste, že najednou jsou podobně staří. Jednoduše udělá 4 obří kroky do jejího světa, naladí se na ni. Je tu s ní a okolí tak nějak ztratí na důležitosti.

Chvíli mi trvalo, než si na to moje osobní touha po důležitosti zvykla :) Ale teď se bavím tím, jak se baví oni dva. Jsou spolu prostě v bezpečí. Bezpečný prostor bezpodmínečného přijetí (jak to možná znáte pojmenované z knížek).

Tip číslo 2:
Nemluv na náctiletého jako moudrá vědma, mluv jako parťák

Tím ale vůbec nechci říct, že se rodiče mají přetvařovat, nechat si nastřelit pecku do nosu a chovat se jako “zastydlý puberťák”. Ne. Zkuste udělat jeden malý krůček do světa svého dítěte, zkuste se uvolnit a mluvit s ním s citem, na rovinu, beze slov jako: “Co jsem ti říkala” a “Neumíš pořádně odpovědět?” Není totiž větší zabiják komunikace s náctiletým člověkem než povýšený tón, říkající: “Já jsem otec, kdo je víc.”

“Tati, kup mi koně”
Zabít dětská přání, anebo hledat řešení…
vždycky máme na výběr

Pamatuju si, jak s tím Kiki přišla poprvé. Uprostřed poklidné sobotní snídaně jen tak mimochodem pronesla: “Tati, já chci koně.” Bylo jí tehdy asi devět a rozhodla se, že ho chce mít u nás na zahradě.

Moc dobře si vzpomínám, jak se mi v hlavě kategoricky ozvalo: “NE.” Vrhla jsem zoufalý pohled na svého muže, který seděl naproti u stolu. A on? Vůbec nic. Seděl, žvýkal rohlík se sýrem a pokyvoval hlavou. Vypadal, jako by jeho dcera právě řekla: “Půjdeme se po snídani projet na kole, jo, tati?”

Dlouze přemýšlel a Kiki na něm visela pohledem. Bylo tak snadné zklamat její nadšení a touhy. A on to neudělal.

Podíval se na ni a říká: “Hmmm, to je zajímavý, a jak si to přesně představuješ?”

Přála bych Vám vidět tu smršť nápadů. Ve vteřině jsme na zahradě měli postavenou stáj, ohradníky, sklad na seno a uprostřed všeho velkého bílého koně, možná to byl dokonce jednorožec. Musela o tom opravdu dopodrobna přemýšlet a teď přišel okamžik, kdy se o to mohla podělit. Tedy se mnou moc ne. Mně se totiž za každým novým nápadem v hlavě ozývalo zoufalejší a zoufalejší: “NE, NE, NE.” :)

Můj muž byl naštěstí mnohem vnímavější než já. Ptal se jí, kdo by se o něj staral, kolik takový kůň stojí a jak by se o něj starala ona. Nerozhodl ani tak, ani tak. Dával jí prostor, aby si všechno rozmyslela, a říkal jí, jak to má on.

Za pár týdnů přišla Kiki s tím, že se stáj na naší zahradě ruší. Prý si o tom přemýšlela a v době, kdy je u mamky, by se jí po koňovi stýskalo, a to prý nechce. “Uff” ozvalo se úlevně v mojí hlavě :) A táta? Jen jí řekl: “No tak jo, souhlasím s tebou.”

Co děláte teď, když je jim pět nebo devět…
se vrátí jako bumerang, až jim bude náct

Bylo jí devět. Dnes je jí patnáct a funguje to mezi nimi stejně. Táta se vždycky snaží slyšet, co Kiki říká, rozumět, o co jí skutečně jde, a pokud je to v jeho silách, hledat řešení, aby byli spokojení oba. Je jedno, jestli jde o tancování, o telefon, o změnu času, kdy jsme spolu. Prostě ví, že když Kiki něco říká, má to svůj důvod. Slyší jí a dává jí potřebný čas.

Tip 3: To, co říká, má vždycky důvod. Proto zaujatě poslouchej aspoň o minutu déle než doteď!

A víte co? Vyplácí se to, protože Kiki pak dělá to samé. Proto u nás nikdy nejsou slyšet věty: “Ježiši, já nic nemůžu, už abych byla dospělá a mohla si to dělat podle sebe.” Táta neprosazuje na sílu vlastní vůli, a tak to nemusí dělat ani dcera.

Chceš mě vychovávat? Umři!

Dospívání je boží doba a příležitost mít k sobě se svým dítětem blíž než kdy jindy. Ale taky ji jde dokonale zabít. Víte jak? Strachem a nedůvěrou. Strach je jako nenápadná obluda, co sedí rodiči na rameni a plíživě přebírá vládu. Tiše, ale vytrvale našeptává: “Nezdá se ti, že je teď nějaká prostořeká? Aby se tak chytla nějaké špatné party. Podívej, už tě vůbec nerespektuje. A taky pořád někde trajdá, vidíš to? Snad nebere drogy… A co když přijde domů těhotná?”

Strach je mocný protivník. Dobře zná rodičovské bolístky a umí dokonale zatnout do té největší. Proto není divu, že strachem omámený rodič zostří kontrolu, zradikalizuje výchovné metody, zpřísní pravidla. A co na to strach? Raduje se. A pro jistotu přidá nějakou další chytrou radu: “Co ty krátké sukně, neokukuje jí náhodou kde kdo?”

Výsledek na sebe nečeká dlouho čekat. Ustrašený rodič sice získá iluzi kontroly, jenže přijde o důvěru dítěte.

Přitom fígl je úplně jednoduchý. V dospívání je na vychovávání a autoritu pozdě. Všechno důležité už jste do dítěte “vložili”, a jestli ne, teď už to do něj stejně nenabušíte. Přichází jedna z posledních příležitostí stát se jeho parťákem a průvodcem. Víc než kdy před tím má teď moudrý rádce větší sílu než obávaný diktátor.

A navíc, neušetřím vás nepříjemné otázky. Když se opravdu něco stane, za kým myslíte, že dítě spíš půjde? Za tím, koho se bojí, nebo za tím, ke komu má důvěru?

Kladivo na strašáky: Jak jim zakázat…
(doplňte cokoli)

Třeba kouření. Strašák pro většinu rodičů, zvlášť pro ty, co sami kouřili. Co když se dítě chytí nějaké party a ta ho naučí kouřit? Zkusí to, aby nebylo za divného, a už s tím nepřestane? Zničí si zdraví, nenajde si partnera, umře na rakovinu.

Aby rodiče černým scénářům předešli, začnou někdy kolem devíti let dítěti vštěpovat, že kouřit je nebezpečné, že se to nesmí, že jestli ho někdy uvidí s cigaretou, urazí mu obě ruce. A pak už jen doufají, že právě jejich dítě nebude mezi čtvrt miliónem dětí, které v České republice trvale kouří.

U nás to bylo jinak. Vojta Kítě řekl kouzelnou větu: “Až si budeš chtít něco vyzkoušet, z čeho budeš mít obavu, přijď a zkusíme to spolu.”

A tak se jednoho dne stalo, že Kiki opravdu přišla. “Tati, chtěla bych zkusit kouřit, můžu s tebou?” zněla její žádost. Nezaváhal ani na chvíli. Koupili cigarety (samozřejmě ty nejlepší! :), pár jich vykouřili, bylo jim oběma parádně blbě a můj odhad je, že Kiki tahle zkušenost stačila. Šéfík party, který by ji chtěl hecovat, má od té doby prostě smůlu.

Tip 4:
Moudrý průvodce, který zná svoji hranici, zmůže víc než obávaný diktátor.

Než se vám naježí všechny chlupy, že takhle to přece nejde, podívejte se se mnou, co se tu ve skutečnosti stalo:

Kiki dostala od táty jasnou zprávu: “Jsem tu proto, abych ti pomohl vyznat se v životě a byl s tebou i tam, kde ještě nemáš jasno. Nejsem tu proto, abych ovládal a hodnotil všechno, co děláš.”

Cítíte ten rozdíl?

Proto radím, buďte průvodcem. Nemusíte s dětmi kouřit. Každý máme svou hranici jinde. Úplně postačí, když zahodíte bičík a podáte důvěru. Pak se totiž stane kouzlo i na druhou stranu: vaše dítě nebude chtít zkoušet blbosti jen proto, že jsou zakázané.

Máma se nikdy nepomlouvá!
Co dělat, když jste v kůži nevlastního rodiče

Na začátku jsem říkala, že jsem macecha, pamatujete? Teď přichází můj čas :) Mám pro vás totiž jeden macechovský tip, který pomůže, pokud je vaše náctileté dítě vyvdané nebo vyženěné. Je to jedno z nejdůležitějších pravidel rozvedených a nově vzniklých rodin. Zní: Máma se nikdy nepomlouvá. Zvlášť ne v pubertě.

Je totiž úplně jedno, jestli souhlasíme s výchovou, názory, řešeními druhého biologického rodiče svých vyvdaných a vyženěných dětí, máma/táta se nikdy nepomlouvá. Proč? Protože, aby se člověk nestal macechou z pohádky o Popelce, měl by vědět dvě věci:

1. Chci vás mít rád/a všechny

Na celém světě zřejmě neexistuje dítě, které by řeklo: “Tak jo, chci konečně vědět, jaká je máma strašná, jak ubližuje tátovi a jaké chyby dělá v mojí výchově.”

Děti touží po harmonii. Chtějí mít beztrestně rádi tátu, mámu, babičku, dědu a dokonce i macechu. A i když vám to někdy může připadat nemožné, pravá máma je miluje a chce pro ně to nejlepší stejně jako vy. Proto není potřeba nic a nikoho hodnotit. Navíc, je to jen váš úhel pohledu!

Pamatujete? Každý děláme vždycky to nejlepší, co můžeme, i kdybychom spolu vzájemně nesouhlasili. A pro vaši vyvdanou princeznu nebo prince nebude největší dar, když bude umět objektivně zhodnotit, kdo ji/ho líp vychovává. Mnohem větší dárek od vás dostane, když bude moct říct: “Mamka a tátova nová žena to vidí každá jinak, ale váží si sebe navzájem a obě mě mají rády.”

Pokud ale jako noví partneři a nevlastní rodiče vedete boj s biologickým rodičem přes svého náctiletého potomka, vymezujete se vůči němu, zvedáte významně obočí, nebo ho dokonce pomlouváte, a navíc máte pocit, že vyhráváte, protože dítě už konečně začíná vidět, jak je ta jeho pravá máma hrozná, ve skutečnosti jste prohráli na plné čáře. A svoji prohru si brzo přečtete v reakcích, v pohledech nebo v budoucích vztazích svého nevlastního dítěte.

2. Nechci tu mezi vámi lítat jako nudle v bandě

Nerozumíte? Druhá past pomlouvání biologického rodiče tkví v tom, že dítě začne kličkovat, vymýšlet si a taky pomlouvat. Vás u mámy a mámu u vás. A nejde se na něj za to zlobit. Představte si to na sobě:

Máte dvě babičky a obě máte moc rádi. Potíž je jen v tom, že ony nemají rády sebe navzájem. A tak vždycky, když můžou, pomluví před vámi jedna druhou. Po návštěvě první se vás druhá zeptá, jaké to u té první bylo. A vy moc dobře cítíte, že když řeknete: “Ale, byla zase hrozná,” uděláte druhé babičce radost. Naproti tomu, když návštěvu u první babičky vychválíte, bude ta druhá zklamaná. Jste malé dítě, nikoho nechcete zranit, navíc první babička se to nikdy nedozví - přece se nenávidí, co uděláte? A jak se u toho budete cítit?

Vidíte? Pomlouvání mámy nebo táty vede do macechovských pekel. A ďábelsky narušuje blízkost vašeho vztahu.

Proto tip 5:
Stačí říct: Mamka to vidí ze svého úhlu pohledu. Já to mám jinak, takhle...

Pátý střípek z naší rodiny je za námi. Budu ráda, když vám naše zkušenost pomůže na cestě k vašemu dítěti.

Jestli jste dočetli až sem, možná vás cestou napadala taky spousta otázek. Kdybyste potřebovali větší množství ucelených informací, praktických rad a zkušeností, pojďte se mnou do kurzu Výchova Nevýchovou. Všechna tahle “kouzla” vás tam naučíme tak, abyste je mohli používat v dennodenním životě. Tady máte odkaz, pokud byste chtěli nakouknout rovnou: Podívat se do kurzu

A víte co? Jestli toužíte po svém vzkazu na lince, na nic nečekejte a začněte hned, udělejte první krok ke svému dítěti ještě dneska. Naše děti stárnou každým dnem, je škoda přijít byť jen o jediný z nich.

Ohleduplnost a úcta … od teenagerů nečekané? (doslov pyšné macechy)

Jak tak pořád stojím v kuchyni, ani jsem si nevšimla, že už je Kiki vzhůru. Rozespalá kolem mě prochází a říká:
“Kačííí, já jdu do koupelny, jo?”
“Jojo,” odpovídám a cítím obrovský vděk. I za tuhle otázku, která je možná banální, ale je za ní ukrytá ohleduplnost a touha mít se spolu dobře.

Čtu znova její vzkaz tátovi, který jsem dneska ráno našla na lince, a pak beru do ruky telefon a píšu: “Vojtí, prej smrdíš.”
A dostanu odpověď: “Já vím, hustý, co?”

Jo, je to hustý. Jsem hrdá macecha a přeju nám všem víc podobných vzkazů na kuchyňských linkách.

Vaše
Katka Králová

PS: Děkuju za souhlas k uveřejnění mým parťákům, Vojtovi a Kítě.

Začít spolu dneska

Pokud vás článek zaujal, pošlete ho dalším rodičům:

Vyšel úplně nový kurz Nevýchovy

Je v něm 2x tolik unikátního obsahu než ve starém kurzu. Je plný technických vychytávek, nových funkcí a neocenitelných zkušeností, informací a zážitků, které nikde jinde nezazněly.

A i tak je pro vás dočasně za cenu starého kurzu, kterou si nově můžete rozložit až na 12 malých splátek po čtyřech stovkách měsíčně. Bez navýšení.

Chceme vás tím podpořit, protože víme, že spousta z vás je teď s dětmi doma. A možná cítíte, že je to ta pravá chvíle pustit se do změny a začít s dětmi jinak, abyste se spolu měli dobře a všem se vám doma ulevilo.

Vše o kurzu

Napište mi: Co říkají vaši teenageři vám?