RETRO: Vánoce, na které vzpomínám nejradši

Australský kapr, pes v závěji i hora měkoušů :) Tým Nevýchovy vytahuje
na světlo ty nej vánoční historky

Když mi bylo 12, rodiče nám nekoupili stromeček

Veronika Hurdová, naše mistryně příběhů:

“Pamatuju se, že když mi bylo tak 12 let, naši zapomněli koupit stromeček. S mou o rok mladší ségrou jsme si řekly, že to tak nenecháme, rozbily jsme prasátko a vyrazily na Štědrý den samy pro stromek. Zbyly tam už jen samé ohlodky nebo obří stromy, které nikdo nechtěl. Tak jsme vzaly jednu jedli, která by mohla svými rozměry konkurovat kalifornské sekvoji, a dotáhly jsme ji samy přes půlku Pardubic domů.

Mámě málem vypadly oči, když nás uviděla. Hrdé na svůj výkon, začaly jsme se ségrou jedli vláčet po obýváku a operativně spontánně stěhovat nábytek, aby se tam ten megastrom vešel. Z toho šel zase do mdlob táta - stavař, který nám začal nadávat, že když už chceme stěhovat nábytek, tak si musíme nakreslit plánek bytu, vystříhat si v příslušném měřítku maketky nábytku, všechno pěkně rozmyslet a pak se teprve pustit do akce. Nakonec jsme to ale zvládli i bez toho, ale až do Tří králů jsme museli pro průchod obývákem používat jen uzoučké koridory lemované větvovím :-)”


Vánoční štěstí? Koledy na saxofon a triangl

Pavel Trojánek, náš strážce partnerů a jiných pokladů:

"Symbolem Vánoc pro mě vždycky bylo, že se dala rodina dohromady. Tak nějak se víc spojila. Nejvíc se to projevilo na hraní vánočních koled. Každý z rodiny dostal do ruky hudební nástroj a před rozdáváním dárků jsme vytáhli zpěvníky.

Táta vzal saxofon, brácha flétnu, já kytaru a máma triangl. Nejsem žádnej velkej hudebník. Těch pár naučených akordů a nějaké ty mozoly na prstech od strun za to ale stály. Pro ten zážitek, že to společně ladí."


Vánoce na Severním pólu a čirá radost :)

Helena Štírková, naše nejen zákaznická podpora:

“Nejradši vzpomínám na dobu, kdy bývaly ještě tuhé zimy docela pravidelně. Vánoce jsme prožívali nejenom na sněhu, ale přímo v závějích. S oblečením jak na severní pól jsme zažívali neuvěřitelná a napínavá dobrodružství (nejnapínavější bylo třeba házet chudáka psa do závějí a čekat, jestli vyskočí sám ;-) Zvenku jsme museli rovnou k topení, nechat si rozmrzat nohy a cpát se u toho cukrovím a čajem, co nám k tomu mamka přinesla. Asi aby nás zabavila a ještě víc natěšila na Ježíška!

A pak bylo vždycky to kouzlo: vyhlíželi jsme Ježíška z okna pokojíčku a ani nedutali. Z obýváku konečně zazněl zvoneček a my se řítili vstříc. Stál tam nááádhernej strom, samá světýlka a zářivky, všechno se blejskalo a pod stromem - ohromná hromada dárků. Myslím, že jsme vlastně nikdy nepátrali, jestli Ježíška osobně uvidíme nebo ne. Ale tak čirou dětskou radost a nadšení z toho všeho bych si ještě teď někdy přála zažít :)”


Kapr. Milován i nenáviděn

Karolína Dobrovská, copywriterka a náš dopisovatel od klokanů:

“Pro mě byly vždycky Vánoce a hlavně Štědrý den směsicí neskutečnýho nadšení (nespala jsem třeba už týden předem a neustále se u mámy ujišťovala, že ten Ježíšek nezapomene příjít) a teroru z obávaného kapra. Jako malá jsem totiž byla dost vybíravá a ze všech těch tradičních jídel na vánoční tabuli, jsem jedla jenom bramborový salát a linecký.

Největší zátěžovou zkouškou pro mě ale byl kapr. Táta vždycky chtěl, abych aspoň ochutnala a tak mi ukrojil malinkej kousek a dal mi ho na talíř. “Až tohle sníš, půjdeme na dárky,” řekl a já do dneška vidím, jak mám tu rybu na talíři a v duchu hodnotím situaci. “To zvládneš, Karolí! Je to jenom kousíček. Zavři oči. Představ si, že je to rohlíček.”

A pak mě to napadlo! Fikaně jsem kapra pohřbila pod horou salátu a to potom celý strčila do pusy. Cibule s okurkami rybu přebily a já šla vítězně rozbalovat dárky. Nejvtipnější je, že dneska kapra miluju. Dokonce se ho pokaždý snažím sehnat i tady v Austrálii a když si ho jdu vyzvednout, sejde se vždycky celá rybárna, aby všichni viděli, kdo je to ta divná ženská, co si v přímořský zemi kupuje rybu, co jí bahno!”


Chci letos od Ježíška víc než “měkouše”

Katka Dolečková, copywriterka a udržovatelka webinářového ohně:

“U nás doma se Vánoce vždycky slavily ve velkém. Dodnes obdivuju mámu a tátu za to, že i se 4mi dětmi na krku a poloprázdnou šrajtoflí, dokázali sehnat obří strom, pod něj kopu dárků a vykouzlit k tomu tu nejbožejší vánoční atmosféru na světě. Vánoce jsem jako malá milovala. A dárky taky. Vždycky jsme si jich doma dávali docela hodně (i když to byly třeba jen úplné blbosti - každá sponečka zabalená zvlášť, aby toho bylo víc :) Vždycky to ale byla radost.

A pak mi přišel do života můj muž. Dárky mu nic moc neříkaly, i když si občas nějakýho toho "měkouše" u nich doma dali. Dlouho jsem to nemohla pochopit a mrzelo mě to. To přeci znamená, že mě nemá dost rád, když mu nestojím ani za jednu fusekli pod stromeček, né? Jenže, nedávno mi to celé došlo.

Můžeme si vůbec dát ještě něco, co si kdykoliv sami nekoupíme? A proč bychom se měli vézt na vlně konzumu a utrácet za blbosti do zbláznění? A k tomu si každý rok lámat hlavu s tím, co tomu druhému “naježit”? Tak jsme si řekli dost. Co všechny Vánoce, výročí, narozeniny... vzít za jiný konec? A dát si něco výjimečného, nehmotného, něco, co zůstane uvnitř nás...

Třeba si budeme 4 minuty koukat do očí. (Zkoušeli jste to někdy? Je to fakt masakr :) Nebo místo na vánoční trh zajdeme do lesa a jen tam spolu chvíli budeme. Jen tak, společně se zastavíme v tom šíleném předvánočním shonu a budeme… mlčet. Nebo vezmeme děti z dětského domova na bobovačku. Ony budou mít radost. A my budeme bohatší o novou zkušenost a hřejivý pocit. Ale skutečně bohatší. I bez všech hmotných dárků. Protože si dáme upřímnou radost :) Na letošní Vánoce se vážně těším.”


Naši mi říkali “malý pyroman”

Jitka Holasová, krotitelka blogu:

“Cukroví mě moc nebralo, dárky už odvál čas, co si ale živě pamatuju, byl náš vždy pečlivě našňořený stromeček. Stal se na 14 dní centrem všeho dění. Pořád jsem ho studovala, všechny ozdobičky bych dodneška uměla vyjmenovat zpaměti… Nezapomenu, jak mě jehličí píchalo do prstů, když jsem kolem stromku lezla dokola po našem vzorovaném koberci, dělala z něj kupičky a “krmila lux”, když ho mamka vysávala.

Co mě ale nejvíc bavilo na Štědrý den, byly moje “pyrotechnické” hrátky - naši mi říkali malý pyroman. Prskavky, svíčky… to bylo moje. Nejoblíbenější vánoční hračka? Takový ten malinký pozlacený kolotoč, pod který jste dali svíčky, on se roztočil a cinkal. Pořád jsem se v něm patlala. Byla to nejlepší hračka na světě, ukecávala jsem rodiče, abychom ji mohli mít vyndanou celý rok :) Horký vosk na prstech a vůni svíček cítím dodnes.”


“Ke štěstí nepotřebuju větší a víc.”

Hanka Havrilcová, zakladatelka a dobrá duše Nevýchovy:

Nakonec nebudu psát o svých dětských Vánocích, ale o těch, co prožíváme teď. Jsou totiž dvě věci, které mě na nich dostávají.

Slavíme Vánoce s širší rodinou, je nás na jeden byt až až a zůstáváme spolu od Štědrého dne do Štěpána, dva dny a dvě noci. Je trochu náročné vystřídat se o koupelnu (pravda, loni jsme už slavili u bráchy a tam mají dvě), nepřekážet si v cestě kolem kuchyňské linky a nešlápnout do hraček, které jsou… no prostě všude :) A pokaždé, když si to uvědomím, jsem obrovsky vděčná za svoji rodinu.

Jak to spolu všichni dáváme, jak dokážeme být pospolu malí velcí a nepřekážet si. Jak nehledíme tolik na bonton, ale na to, udělat si pohodu. Jak se umíme každý maličko uskromnit na svém pohodlí (ne všichni se zkrátka k pohádce vejdeme na jeden gauč :-) a vytvořit tím prostor pro všechny. Těším se moc, až zase budeme letos trochu “jako sardinky” spolu :)

Ta druhá věc je vlastně o tom samém, když o tom teď přemýšlím: Ke štěstí nepotřebuju větší a víc.

Před dvěma lety bylo našim nejmladším rok (naše Maru) a dva (neteřinka). Obě měly, stejně jako my starší, kouzelnou radost z rozsvíceného stromečku a hromady barevných balíčků - dáváme si většinou úplné maličkosti, ale je jich fakt hodně :)

A pak, když jsme si je rozdělili a došlo na rozbalování, neteřinka vybalila první dárek, podle všeho ten nejmíň atraktivní, viděno dospělýma očima.

Byly to bavlněné punčocháče. Neviděli jste v životě tolik radosti.

Tančila s nimi kolem stromku a její veselé dvouleté oči odpovídaly na naše poňoukání (no tak si vybal i další dárečky): “Už mám. Víc nepotřebuju.”

Naše 14 měsíční Maru se pustila do rozbalování taky. Její první dárek byla nějaká mňamka, protože ona jídlo prostě milovala, od té doby, co s ním někdy na 8 měsících začala. Už přesně nevím, myslím, že to byla ta ovocná lisovaná bio tyčinka z DMka. A stejný efekt jako prve u punčocháčů: “Mňam, papání!” rozsvítily se jí oči ještě víc. Užívala si to jako tu nejlepší věc na světě.

A bylo po rozbalování. Všechny ty další dárečky pro ni tu byly pro radost hlavně nám velkým. Ona nepotřebovala nic k tomu, aby mohla mít “šťastné a veselé”. A tak ostatní balíčky zůstaly ležet do druhého, třetího dne… ne, neleží tam dodnes :-D

Šťastné a veselé, přátelé.

za celý tým Nevýchovy,

Líbily se vám retro vzpomínky? Sdílejte článek dál:

Napište nám: Na jaké Vánoce nejraději vzpomínáte vy? :)