Řekla jsem dětem konečně pravdu.
O Ježíškovi

Nejdrsnější reakce ale přišly z okolí. Od dospělých :)

Téma "Dárky nenosí Ježíšek" jsem řešila už minulý rok, když bylo nejstaršímu pět let. A ta otázka mě pálila i letos: říct, či neříct? Cítila jsem, že letos už to chci jinak. Že i oni už jsou připravení. Rozhodla jsem se to na kluky vybalit.

Bylo pohodové zářijové odpoledne, byli jsme dobře naladění a já tu náladu šla pěkně zkazit:

"Kluci, víte, jak se říká, že dárky nosí Ježíšek? Tak vám chci říct pravdu... dárky nenosí Ježíšek. Ale rodiče je kupují, zabalí a dají pod stromeček."

Oba koukali. Po chvíli se Tomášek (6) ptal, jak to, že on dává za okno dopis a ráno tam není.

"Ten si beru já, Tomášku, víš, a podle něj pak ty dárečky nakoupím." 

"Nene! Já tomu nevěřím!" rozplakal se Tomášek.

A mladší Kryštůfek (4) vypadal, že nechápe, proč Tom pláče, ale bylo mu líto, že je smutný brácha. A tak se taky rozplakal.

A já brečela s nima. Že jsem jim vzala to kouzlo Vánoc

Ten nejkrásnější pocit, když je člověk dítě a věří na to, jak přiletí ten Ježíšek a všechno ví, všechno nakoupí, najde každý byt a u každého doma zazvoní!

Začala jsem pochybovat, jestli jsem udělala správně.

Ale večer jsem si to ještě v duchu rozebrala. Tomášek chodí do základní školy, do předškoláků, ale v družině se míchají se všemi třídami od 1. do 4. To už jsou velké děti. Šance, že někdo ví, že dárky nenosí Ježíšek a že s tím bude chtít šokovat nějaké menší dítě, je velká.

Chtěla jsem, aby to kluci slyšeli ode mne.
Nechtěla jsem, aby pak přišli domů a řekli: "Proč jsi nám to neřekla? Proč jsi nám lhala?"

A od doby, co jsem v Nevýchově, mám tak silné nutkání říkat klukům pravdu úplně ve všem. I když mě to sebevíc bolí.

"Mamko, a existuje vůbec Ježíšek?" ptali se mě pak ještě u večeře.

"Někdo věří, že jo, a někdo, že ne. Já věřím, že jo. Ale vím, že dárky nenosí,” řekla jsem popravdě. “Nikdo ho nikdy neviděl, ale dávno a dávno se ho lidé snažili namalovat podle toho, jak si mysleli, že vypadá. A tak je na světě hodně obrazů a na každém z nich vypadá Ježíšek jinak, protože nikdo neví, jak vypadá doopravdy."

Ještě chvíli jsme si takhle povídali. Vyprávění je bavilo a s klidem ve tvářičkách pak večer usnuli.

Myslela jsem si, že to máme vyřešené. Jenže - kluci se hned ráno zase vytasili s Ježíškem.

Klepala jsem se, s čím přijdou. Ale oni mě místo toho úplně ohromili.

Navrhli mi jen: “Mami, prosím, budeme dál říkat, že dárky nosí Ježíšek?”

“Jo!” Souhlasila jsem.
Protože se mi ten nápad líbil. A protože vím, že potřebují čas. Ještě chvíli žít v tom kouzlu… A navíc zářili nadšením, že se můžou se mnou domluvit na dárcích přímo!

Byla jsem spokojená, že už je to za mnou, a pomalu jsem se začínala těšit na to, jak spolu budeme vybírat dárky.

Ten nejtěžší Ježíškovský boj měl ale teprve přijít

Za pár dní kluci potkali naši známou. Hned se jich ptala, co si budou přát od Ježíška...

“Dárky ale kupuje máma, Ježíšek je nenosí,” odpověděli jí pohotově s nově nabytou znalostí.

"Není to moc brzy," obrátila se známá na mě, “říkat jim pravdu?”

"No tak za mě je to moc pozdě,” řekla jsem upřímně. “Škoda, že jsem s Ježíškem vůbec začala,” dodala jsem.

Bylo to tak. Řekla jsem klukům pravdu, protože už jsem nemohla předstírat opak. Doteď jsem držela tradici naší rodiny. Stejně, jako se to dělá v tisícovkách dalších. Nenapadlo mě, že to můžeme dělat i jinak. A teď to dáváme do pořádku. Teprve takhle z toho i já sama začínám mít konečně dobrý pocit.

Když se o tom ale dozvěděla moje mamka, byla úplně rozčarovaná.

"Já na Ježíška věřila, ještě když mi bylo 10!" řekla mi a cítila jsem z ní směs nostalgie a zároveň zklamání, že mí kluci už to zažívat nemůžou.

"Hm, v 60. letech ale ještě nebyl Google!” vybafla jsem na ni. “Dneska si kluci najdou, co potřebujou, sami, i beze mě. Včetně Ježíška!" zkusila jsem se bránit. Ustála jsem to.

Nakonec jsem o Ježíškovi mluvila se svojí sestrou. Ta byla ještě vyděšenější, než moje máma.

A naštvaná zároveň. Skoro to na mě vykřičela: "Jak jsi jim to mohla udělat? To je teda hustý! Tys jim úplně vzala Vánoce!"

Cítila jsem z ní i strach. Bála se, že se to i její syn pravděpodobně brzo dozví. Od těch mých. A “zkazí” mu předčasně radost z Vánoc.

Chápala jsem to.
Chápu všechny ty obavy.
Chápu všechno to rozhořčení a naštvání...

Je dost možné, že i jiné děti ve škole si od mého syna pravdu o Ježíškovi vyslechnou.

Ale my to máme jinak

Já už klukům lhát nechci, nějak mi to nejde přes pusu, bavit se o Ježíškovi, psát dopisy a dávat je za okno... když vím, že to není pravda.

Už loni jsem se na kluky dívala, jak píšou dopis, a říkala si, že bych se cítila jak totální naivní idiot, kdybych psala dopis Ježíškovi a někdo mi za rok řekl, že on žádné dárky nenosí.

(A upřímně řečeno, na Tomáškovi bylo vidět, že se tak i trochu cítí! Měl takový ten pohled "Tak mně je teď teda dost trapně, mami!")

Nebylo mi v tom dobře ani trochu.
Chci, aby mezi námi bylo všechno jasný a čistý. Aby nebylo nic, co bych před nimi předstírala.

Už teď vidím, že i tak budou u nás Vánoce zase stejně krásné jako loni... a i Ježíšek se bude dívat.

A my se k němu pomodlíme a poděkujeme mu jako každý rok.

Tohle určitě není článek o tom, že by všechny mámy a tátové měli hned taky vybalit na děti pravdu, to vůbec. Ať už u vás doma Ježíška máte, nebo ne, nejdůležitější je, abyste se ve svých rodinných tradicích VY cítili dobře.

Nemusíte poslouchat různé rady okolí, kdy je nejvhodnější věk dětem odhalit pravdu, nebo jestli je nechat, ať si na to přijdou samy, až budou dost velké... můžete to udělat po svém.

Podstatné je totiž něco úplně jiného.

Sdílet s dětmi tu čistou, překrásnou vánoční radost a společné chvilky - ať už s Ježíškem, nebo bez.

Tak šťastné a veselé :)

Dotknul se vás Bářin ježíškovský příběh? Sdílejte ho s dalšími rodiči:

O autorce:

Barbora Hamblin, Nevýchovná máma a Podpora rodičů

Citlivě naslouchá. Je s rodiči, když potřebují: v mailech, v kurzu, na Nevýchovném fóru. Máma dvou kluků.

Napište nám: Jak to máte s Ježíškem vy?