Proč dítě lže

„Tak já už jsem na řadě, asi?“ ptá se paní v bleděmodrém kabátě.
„No jo, teď jdete vy. Do jámy lvové, že jo.“
„Noo. To zase bude. Mě seřve jako malou.“

Vzduch ještě trochu zhoustne.

„Radši jí ani neřeknu, že jsem si dva dny nezapisovala hodnoty. To by byl voheň na střeše. Řeknu, že jsem zapomněla zápisník doma. Přece jí nemůžu říct, že jsem měla dort. Ségra měla narozeniny, neudržela jsem se.“

„Paní Poláčková,“ rozletí se dveře, „tak pojďte dál.“

Obličeje v čekárně ztuhnou.
Ve vzduchu je teď dusno, že by se dalo krájet.
Visí tu strach.

Paní s jako zapomenutým zápisníkem významně mrkne na pacientku vedle sebe a vykročí. Do jámy lvové.

Jak s malým blbcem. Člověk tu musí lhát

Nemají tu ty vypolstrované dveře jako u naší pediatry.
A tak se z jámy ozývá:

„Tak na váhu, paní Poláčková. Dvě kila nahoře? … Dietu dodržujete? … Nemáte zápisník??“

Za chvíli se dveře otevřou znovu. Paní Poláčková vychází s tváří zmuchlanou jako papír.

„No ta mi dala,“ utírá z čela pot.
„Fakt jak malej blbec, člověk tu musí lhát, a stejně ho seřvou. Já sem tak nerada chodím.“
„No to mi povídejte,“ přidá se půlka čekárny.

Pak volá sestřička moje jméno.
Jdu dovnitř s malou dušičkou. Ani nechci a strach mi stáhne břicho. Jako na gymplu před zkoušením. Co je? Jsem přece dospělá ženská.

„Tak na váhu, paní Synková.“
Obvyklé kolečko.
„Zvládla jste to krásně. Léky nebudou potřeba.“
Uff.

Jako by tu šlo hlavně o to, aby mě neseřvala,

ne o moje zdraví.

Najednou koukám, paní doktorce se lesknou oči.

„Konečně někdo, kdo mi tu nelže. A nevymýšlí báchorky, že zapomněl a nevěděl a nežral...“ řekne trochu dojatě.

„Už mě to lhaní nebaví,“ dodá ještě, „ale přece pacientovi nemůžu říct, podivejte se, mně je to jasný, že lžete.“

A tak si tu budem lhát dál

Je mi z toho najednou za všechny tak divně smutno. Nemůžu říct, že jsem jedla, když se to nesmí, zlobili by se na mě. Nemůžu říct, že poznám, když mi lžeš, nehodí se to.

A tak pořád vlastně hledáme, jak vykličkovat. Před doktorem. Před pacientem. Před mámou. Před dětmi. Před sousedkou. Před šéfem. Před tím otravným realiťákem... (Před kým vy?)

Jo, přesně, jak malí. Vzpomněla jsem si, jak jsem minule řekla do telefonu, že na poslední chvíli ruším to oční, protože jsem onemocněla. Nechtěla jsem říct, že jsem zaspala. Proč vlastně? Aby mě neseřvali?

Když mám být upřímná… abych se vyhnula nepříjemnému pocitu selhání. Aby to nebylo na mě. To já nebyla. To ta viróza.

Okamžitě se mi to vrací jako ozvěna

„To já nebyla, mami,“ slyším pak od svých dětí. A potom najdu kousky pomeranče naházené za skříňkou. „Já jsem je ale snědla, mami. Fakt.“ Proč mi to dítě lže takhle do očí? Kde se to v ní bere? Přece si doma nelžeme.

Ale slyšela mě, jak říkám do toho telefonu, že jsem marod. A asi cítila i ten můj dětinský strach. Strach říct, jak je to doopravdy, a ztratit punc slušné ženské.

Nasála ho ze mě jako houba. Až jsem se zastyděla.

„Ty se jí bojíš říct pravdu, mami?“ komentovala to.
„No, je mi to blbý.“
„A lhát ti není blbý?“

Je, holčičko. Ale ten strach říct pravdu je silnější. I když jsem máma od dětí, dávno přes třicet, seriózní paní (haha).

Přemýšlím, kde se ten strach bere?

Kde jsme vlastně na to přišli, že je lepší si něco vymyslet? A kde jsme přišli o schopnost říct druhému v klidu pravdu a nemít přitom stažené půlky?

Odkud se vzal ten strach, kvůli kterému si tu dokola věšíme bulíky na nos a celí zpocení hledáme cestičky, jak si kulantně říct (nebo radši neříct, aby se na nás náhodou někdo nezlobil) ty nejjednodušší věty jako

„Chci už jít domů.“
„Nechce se mi dneska s vámi na kafe, holky.“
„Promiňte, zaspala jsem.“
„Nechci už k vám chodit, pane doktore.“

Přemýšlím o tom a…

A najednou jsem doma

Sedím v pokojíčku, je mi nějakých patnáct, a mám strach. Propálila jsem deku, když jsem včera na balkoně tajně kouřila. Musím ji někde ztopit, aby na to máma nepřišla. To by byl voheň na střeše. Přece jí nemůžu říct, že jsem zkoušela kouřit.

Vtom cvaknou dveře, mamka je tu.
„Čau, co tu sedíš jak hromádka neštěstí?“
„Ale nic, ahoj.“
„No co je, jsi nějaká zaražená.“
„Nic, mami, fakt.“

Jenom se ti strašně bojím říct pravdu

Že jsem propálila deku, chtěla jsem zkusit cigaretu, víš, prostě to vyzkoušet. Na balkoně, za dekou. Jenže jak jsem se otočila, jestli někdo nejde, zavadila jsem o ni a je tam dírka.

Vlastně bych se ti strašně chtěla přiznat, stejně na to jednou přijdeš, ale bojim se, že mi vynadáš. Že mi zas řekneš – no to nemyslíš vážně, to jsi mě teda zklamala, že se nestydíš.

Stejně jako tenkrát, když mi bylo asi deset a snědla jsem všechen puding, než jsi přišla z práce. Měla jsem na něj strašnou chuť, a tak jsem pořád ujídala z mísy, až byla prázdná. Vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že mám nechat ostatním. Takhle pitomě jsem se zapomněla. (Možná jsem tu mísu měla radši někam schovat.) A zklamala jsem tě.

Ale nebylo to poprvé

Když mi bylo pět, jednou jsem ráno strašně brečela, že nechci do školky. Kluci si tam včera na něco hráli, mluvili o sekeře a že někomu useknou hlavu, a já si na to druhý den ráno vzpomněla a dostala strach. A tak jsem brečela. A když ses mě ptala, co je, řekla jsem ti, že se bojím sekery.

„Prosim tě, co si vymejšlíš, taková blbost. Já myslela, že už jsi velká holka. Že se na tebe můžu spolehnout, když pospícháme. Nebul a pojď, ať stihnem autobus.“

Je mi líto, že se na mě nemůžeš spolehnout, mami. Strašně se snažim, fakt. Ale nějak už se to se mnou táhne. Asi už to začalo tenkrát, jak mi byly tři a tahala jsem se s bráchou o knížku. Byl ještě mimino a sebral mi ji. Byla to moje oblíbená, Polámal se mraveneček, a já mu ji nechtěla nechat. A tys řekla:

„Prosim tě puč mu to na chvíli, vždyť je malej, ještě z toho nemá rozum.“
Ale já nechtěla a ještě jednou jsem zabrala, abych mu ji vyrvala z ruky, a roztrhla jsem ji.

„No vidiš, akorát je to zničený. Ach jo. Myslela jsem, že už jsi trochu rozumná.“
A mělas zase ty smutný oči.

Že jsi na mě spoléhala a já tě zklamala.

A teď je mi patnáct a lžu, mami, promiň prosim tě. Já jenom nechci, aby ses na mě zlobila. A byla smutná, co jsem to zase provedla.

Vlastně ne, už mi není patnáct, je mi pomalu čtyřicet. A včera jsem lhala doktorce, že mám virózu. Přitom jsem zaspala. Nedokázala jsem do toho telefonu říct pravdu, když jsem si představila, jak mě sestra sprdne, že nemají volný termíny. Nechtěla jsem se přiznat, že jsem takhle nemožná. Směšný, viď. Přitom jde o prd. A kamarádce to stejný. Že mě bolí hlava. Přitom se mi na to kafe jenom nechtělo.

Víš, že ta doktorka na diabetologii má stejný oči jako ty, mami? Takový unavený.
Asi jak to má s těma pacientama těžký, když jsou tak nespolehlivý, nedržej slovo a pak ještě lžou.

A teď jsem taky máma a dělám to samý

Taky už jsem řekla Simče „Prosim tě nevymejšlej si, přece už si umíš sama koupit jízdenku.“ Štvalo mě, že je tak nesamostatná. Nevěřila jsem jí, když říkala, že ta paní v okýnku se minule nepříjemně šklebila, že nemá drobný, a že se tam kvůli tomu teď bojí jít.

A nedávno jsem řekla malýmu „Fuj, vyndej ten prst z pusy, takovej velkej kluk!“ když si zas cucal palec. Možná v tom taky slyšel – jsem z tebe zklamaná. Ach jo.

Bude jednou taky lhát u doktora, co myslíš?

Přiznám se ti, že mi z toho není vůbec dobře.
Tak za nima dneska půjdu a aspoň se omluvím. Ať vědí, že mě nezklamali, že to ze mě jenom tak blbě vylítlo. A že jsem prostě jenom naučená to tak říkat. Že mně to říkali taky. Protože dřív se to tak dětem říkalo.

A možná je i poprosím, až příště něco takovýho vypálím, ať mi připomenou – mami, tohle bolí. Ať mi pomůžou si vzpomenout, jak to jako malou bolelo mě.

Ale co když mě nepochopí?
Musím to aspoň zkusit, po tom všem, co mi dneska došlo. Ale jo, myslím, že mi s tím pomůžou, jsou oba zlatý.

Ten večer jsem za nimi opravdu šla

Bylo to těžký. Zvlášť starší dcera o tom nejdřív nechtěla moc mluvit. Ale Kubajz, ten mladší, mě podržel. Nevim, kde se to v něm vzalo, ale najednou nás obě obejmul. Jako kdyby řikal – to pude, holky :) A já dostala po všech těch výčitkách naději, že fakt jo.

A dneska za mnou Simča přišla a říká:
„Mami, já jsem nebyla na obědě. Byly zas ty hnusný fazole, stejně bych je nesnědla. Já jsem ti to nejdřív nechtěla řikat, ale jsem radši, když to víš.“

A mně už nenaskočilo „no jak to, prosim tě??“ Místo toho mi vyskočily slzy.

„Ty brečíš, mami? Kvůli těm fazolím?“
„Ne, Simi, jsem šťastná, žes mi nelhala.“

Fakt stálo za to s dětmi promluvit

Zkuste to taky, jestli vás trápí, že jste jim řekli něco, co jste možná neměli.
Nebo jestli jste jako já nedávno zjistili, že vám dítě lže, a zatrnulo vám.

A kdybyste s tím chtěli pomoct, klikněte na Rodičovský seriál z Nevýchovy. Pro rodiče, který jsou na tom jako já, je jak dělanej. Slyšela jsem se v každý druhý větě a uvědomila jsem si, jak jsou ty moje slova kolikrát zbytečně zraňující.

A ty děti jsou fakt zlatý. Kolik mi toho teď o sobě řeknou.

Nebýt tý diabetologie, – kde sice teda přístup nic moc, trochu jak v minulém století, ale díky tomu mi to tam všechno docvaklo – nikdy bych se třeba nedozvěděla, že se Kubík bál, že už nevyroste, když jsem mu v naštvání říkala: Ty jsi holt naše mimino.

A že Simča si tajně sbalila kufřík a chtěla odejít k babičce, když jsem se jednou večer zlobila: Kdy konečně dostaneš trochu rozum, já už jsem z tebe fakt unavená. Aby mi nepřidělávala starosti.

Síla, co? Ale jsem ráda, že to vím.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál: