Mé druhé dítě mělo být andílek.
Spíš ale rozpoutalo peklo.
Ve mně

“Myslela jsem si, že s druhorozeným už to bude hračka, že manuál už mám. Pěkně jsem se sekla,” svěřuje se další máma Lucie

Je to 20 minut, co konečně usnula. 20 minut klidu a už je zase vzhůru! Vždyť jsem si ještě nestihla ani sednout! Už nemůžu. Co když to takhle bude pořád? Všichni říkají, že to bude lepší. Ale kdy?

Potřebuju ticho. Potřebuju klid. Potřebuju být jen sama se sebou. Uteču. Nebo se aspoň zavřu na záchodě a zacpu si uši. Jen na chvíli. Jen na chvíli nemuset řešit ten pláč…

Takové myšlenky se mi honily hlavou po narození Ališky. Měla jsem připravený dokonalý scénář, jak chci své druhé dítě vychovávat. Po tom prvním už jsem přece přesně věděla, co chci a co ne. Přirozený porod byl základ. Nošení v šátku, společné spaní, kojení minimálně do roku a půl.

Podle toho, co už jsem natrénovala a zvládla s prvním miminkem, měla být Ališka andílek. Šťastné, usměvavé miminko vychovávané partnerským přístupem.

Jenomže andílek se nekonal. Hned od narození docela dost plakala. Chtěla být pořád u mě. Nejraději by v kuse ležela u prsa. To byly až na výjimky jediné chvíle, kdy byl klid.

Plakala často. Hlavně v noci. Spala u mě v náručí, a přesto se budila 6krát za noc. Uspat ji po každém probuzení trvalo u prsa někdy i hodinu. Navíc skoro vždycky začala plakat v momentě, kdy jsem se začínala propadat do hlubšího spánku.

Bylo to jako nějaká forma mučení. Při tom zdlouhavém uspávání jsem měla někdy chuť s ní hodit do peřin.

Ale v momentě, kdy vztek odezněl, popadla mě hrůza. Co jsem to za mámu, když mám tyhle myšlenky? Možná jsem ani mámou být neměla.

Byla jsem vyčerpaná, zoufalá, cítila jsem se neschopná.

Co dělám špatně? Přece nemůžu být dobrá máma, když nedokážu přijít na to, co moje vlastní dítě trápí.

Vyzkoušela jsem dle mého všechno možné. Nic ovšem nefungovalo. Všechny zásadní věci, které jsem „pokazila“ u prvního dítěte, teď už přece DĚLÁM DOBŘE!

Mám ji pořád u sebe v šátku.
Spíme spolu v jedné posteli.
Kojím, kdykoliv chce.
Tak jak to, že to moje miminko tak často pláče?

Dopracovala jsem to tak daleko, že jsem na ni jednou v noci začala vzteky strašně křičet. Na toho desetiměsíčního nešťastného bobka.

Když jsem se vzpamatovala, cítila jsem výčitky, brečela jsem, měla jsem pocit, že jsem totálně selhala.

A pak mi to konečně došlo.

Místo toho, abych se k druhému dítku začala chovat podle jeho potřeb, držela jsem se striktně svých předsevzetí.

Nechtěla jsem ustoupit ze svého vysněného scénáře, jak bude mé soužití s Ališkou vypadat.

Když mi tchyně řekla, že bych měla možná přestat kojit, že by se nám oběma s Ališkou možná ulevilo, říkala jsem si, že tomu nerozumí.

Ano, je pravda, že mě to párkrát napadlo, ale tohle řešení bylo pro mě nepřípustné. Kojení je přece základ! Mateřské mléko je přece to nejlepší, co můžu svému děťátku dát. A kojit se musí aspoň do roku a půl!

Už své první dítě, Vincka, jsem kojila kratší dobu, než jsem chtěla. Proto jsem to u druhého chtěla zoufale napravit.

Takhle jsem si to před narozením Ališky v hlavě nastavila. Jenže pak jsem si po jedné z dalších náročných nocí konečně přiznala, že bych možná přece jen měla zkusit přestat kojit. Že to “vypocené” mléko možná nestojí za moje vyčerpání. Že i Ališka cítí, jak mámu kojení už tolik neuspokojuje, možná chvílemi i štve...

Bylo to náročné rozhodnutí. Všude jsem četla, že máma musí být pevně přesvědčená, že už kojit nechce, jinak to dítě vycítí a bude prso pořád vyžadovat.

Jenže byla jsem já pevně přesvědčená? Cítila jsem se spíš zklamaná sama ze sebe.

Věděla jsem, že budu závidět kamarádkám, které budou kojit déle, protože já jsem to takhle dlouho nezvládla. Vyčítat si, že nebudu dávat svému děťátku tu nejlepší výživu a ochranu před nemocemi.

Cítit se jako máma méněcenná.

Přesto jsem to udělala. Přestala jsem kojit. Byla to totiž ta poslední možnost, kterou jsem ještě nevyzkoušela.

A jak to dopadlo?

Ališka začala během 2 dnů spát skoro celou noc. A zklidnila se i přes den. Pláč skoro ustal. Byla to neskutečná úleva. Prso nijak urputně nevyžadovala. Jako by ho snad už opravdu nepotřebovala.

Byla jsem na sebe hrdá, že jsem tohle těžké rozhodnutí udělala. Náš vztah se totiž okamžitě zlepšil. Obě jsme se více smály a mazlily. Cítila jsem, jak to najednou klape.

Pochopila jsem, že pro mě byl největší problém zbavit se myšlenek, co by měla dělat správná máma. Místo abych se v jejích 13 měsících vzdala kojení, které nás obě vyčerpávalo, pořád jsem tvrdohlavě trvala na tom, že to “musím dát” do jejího roku a půl. Že když jí nebudu kojit dost dlouho, nebudu správná máma.

Byla jsem tak svázaná svou představou ideální mámy, že jsem neviděla řešení, které jsem měla přímo před očima. A o které si možná říkalo samo moje dítě.

Pochopila jsem, že moje Ališka není herečka v mém scénáři. Že ten scénář píšeme spolu, každý den.

Že jsme dva režiséři, kteří se můžou domluvit na společném filmu.

Ališka se mi svým pláčem dlouho snažila říct, že potřebuje věci jinak. Jinak než Vincek. Jinak, než jsem si myslela já sama. A když jsem ji vyslechla a svůj dokonalý manuál pustila k vodě, ten zašmodrchaný problém se vyřešil sám od sebe.

Víc než kojení potřebovala odpočatou mámu, co nebude unavená až na dřeň a ve stresu z každé maličkosti. Abychom byly spokojené obě.

 

- máma Lucie Cieslarová

Temné příběhy mateřství 

Celý měsíc budou na Nevýchovném blogu vycházet články o zklamáních a černých myšlenkách v mateřství. Svěřují se mámy, které se někdy dívají do zrcadla, v němž se nepoznávají, a říkají si: “Jsem hrozná matka! Měla já ty děti vůbec mít, když nezvládám ani sama sebe?” Perfektní “depkové” téma na listopad, co říkáte? :)

Jenže - my věříme, že když se ty temné myšlenky dostanou na světlo, uvidíme, že možná nejsou až tak strašidelné. Ale docela normální. A že v tom nejsme samy, ale že jsou nás tisíce. I tisíce těch, kterým stačilo změnit úplně málo a z mateřského utrpení se stala pohoda. Sdílejte naše listopadové příběhy dál. Ať pošlou naději mámám, co se s nádherným dítětem v náručí topí v divných pocitech - a vyčítají si, že každou minutu nezáří jak na fotce z časopisu.

Sdílejte článek dál. Může hodně pomoct i ostatním mámám,
co o sobě pochybují:

Máte chuť udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si na 14 dní kurz Nevýchovy
Nebo začněte s Pomocníkem mámy na mateřské

Získat Pomocníka
Každodenní pomocník mámy na mateřské
vám pomůže vyřešit USPÁVÁNÍ, přebalování
a první nastavování hranic

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám: bylo vaše druhorozené taky z úplně jiného těsta
než to první?