"Mamí, a co kdybych zlobila jen trošku?"

Jak s dětmi zvládnout rodinnou oslavu. Nebo klidně i předávání Oskarů :-)

Těsně předtím, než jsem povila své třetí robě, se mi podařilo dopsat knížku pohádek pro děti. Uf. Byla to makačka. Janek byl v bříšku naštěstí trpělivý.

Jenže mě ani ve snu nenapadlo, že po porodu se rozjede další kolečko. Začaly mi chodit emaily:
“Vážená paní spisovatelko, nechtěla byste u nás udělat takovou malou autogramiádu?”

Zbláznili se snad? Já? Samoživitelka bez chůvy se třemi dětmi na krku?
A kam bych tak asi jezdila? Mezi lidi? Hahaha.

Nakonec jsem ale v laktačním zatmění mysli na jedno autorské čtení v Praze kývla.
Asi jen proto, abych si k novorozeněti přidala pár bezesných nocí plných stresu. Protože to každá matka přeci potřebuje, no ne?

Přišel den D a já se ani tak neděsila toho samotného čtení a podepisování (to jsem snad ještě za ty čtyři roky na mateřské nezapomněla), ale pořád jsem si říkala, jak to zvládnu s dětmi.
Bude tam strašný mumraj.
Musíme cestovat MHD do centra Prahy.
Nebudu se moct dětem věnovat a ony mezitím zboří půlku kavárny.
Naruším jim jejich spací režim a budou z nich pak ludry nerudné.

Pak mě ale napadla spásná myšlenka. Co se tak se všemi těmi svými pocity svěřit dětem?

Tak jsem si s mou čtyřletou, dvouletým a novorozeným sedla a povídám jim:

“Grétko, Marjánku, Jeníku, z dnešního odpoledne mám strach.
Máme spolu jet přes půlku Prahy metrem, v té kavárně bude hodně lidí a já na vás nebudu mít tolik času, kolik bych chtěla, protože budu číst rodičům a dětem z té knížky, co jsem napsala.
Strašně moc bych si přála, abychom to spolu zvládli v pohodě.”

Grétka, Marján i Janek koukali a nic neříkali. Janek má tedy omluvu, protože jeho slovní zásoba se zatím skládá jen z “uáá” a “gegege”.

Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli si z toho mého výlevu ti mí tři raraši něco odnesli.

Jenže!
Když jsme přijeli do kavárny, hodnější děti by člověk jen těžko pohledal.
Grétka a Marjánek spořádaně seděli a dlabali bábovku. Během mého předčítání ke mně chodili a mazlili mě. A Janek? Ten celou tu slávu mumraji navzdory prospal.

Povzbuzená úspěchem jsem si řekla, že stejný postup vyzkouším i při zpáteční cestě.

Nevím, jestli máte stejné zkušenosti, ale u nás jsou cesty zpět asi tak tisíckrát horší než cesty tam. Děti jsou už unavené. A čím víc jsou unavené, tím víc blbin dělají.
Bála jsem se, že po náročném prodlouženém odpoledni předvedou v metru takový rachot, že po nás budou muset nechat vagón vysvětit.

Nastoupila jsem tedy na děti s už jednou osvědčenou a fungující strategií:

“Děti, potřebovala bych, abychom dojeli domů v klidu a bez bláznivin. Šlo by to?” Načež Grétka s ledovým klidem odvětí: “Nešlo.”

Aha. Tak někde se musela stát chyba.
Co teď? Než abych viděla Grétu jak dělá v metru přemety na tyči a skáče po sedadlech pro invalidy, to radši objednám na odvoz jednu ze svých soukromých helikoptér (a že jich doma máme nepřeberně).

Zkouším to tedy odjinud: “Aha, dobře, kočko. A co bys potřebovala ty?”

Grétka vztyčí svůj prstík a povídá: “Počkej, maminko, já si to musím rozmyslet.”
A po chvíli vítězoslavně praví: “Já bych potřebovala zlobit jen trošku.”

Fajn. Jen trošku. To bych mohla zvládnout.
Odkývu to tedy a Marjánek na podporu přidá: “Mami, já jsem tak unavený, že už asi radši zlobit nebudu.”

Janek v nosítku stále spí a my nastupujeme do metra.
Marjánek opravdu vzorně sedí tak, jak slíbil. Když vtom Grétka vyskočí a zaleze pod sedačku.
Vytáhnu na ni obočí a už už se chystám jí hubovat, když ta moje malá nezbeda povídá: “Maminko, říkala jsem přece, že budu zlobit jen trochu. Tohle je trochu. Za chvíli vylezu a pak už budu zase sedět v klidu.”

Úplně mi vyrazila zbraně z rukou.
Pro mne to byla obrovská lekce hned v několika ohledech:

  • Nemusím se bát s dětmi sdílet své negativní emoce. I máma má právo na strach.
  • I malé děti dokážou vyhodnotit závažnost situace, když jim dáme možnost se na jejím průběhu aktivně podílet.
  • Natlačit dítěti vlastní řešení není dohoda. Dítě pak nemá žádný důvod se takové dohody držet.
  • Když je možné předejít náročné situaci předem, má určitě cenu to zkusit. Hezky bez vyhrocených emocí, z klidu domova.
  • Děti dokáží držet sliby, které samy daly.
  • Když dítě dostane prostor, dokáže přijít s řešením, které by nás dospělé nenapadlo.

Čert vem autogramiádu.

Tenhle den si totiž budu pamatovat jako den, kdy mě děti naučily, že kde je vůle k domluvě, je i cesta.

Vnímáte to stejně? Chtěli byste taky zvládat situace, ze kterých máte jako rodiče dopředu obavy? Máte ale pocit, že by řešení použité v článku na toho vašeho raracha nefungovalo? Nebo že v jiné situaci by se tohle řešení nedalo vůbec použít?

My v Nevýchově vás nenaučíme řešit každou jednu situaci, se kterou se jako rodič potkáte. Dáme vám ale principy, na základě kterých si budete umět poradit v každé situaci sami.
Pojďte to s námi zkusit a uvidíte.

Chci, aby moje děti taky držely sliby
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Líbil se vám článek? Pošlete ho i dalším rodičům:

Veronika Hurdová je maminka Gréty, Mariána a Janka. V čase, kdy se nevěnuje dětem, ráda hraje beachvolejbal, toulá se po lesích, vaří, hraje na klavír a píše knížky pro děti i o dětech. Je autorkou blogu Krkavčí matka, a protože našla s Nevýchovou tolik průsečíků, že už je nebylo možné déle ignorovat, můžete si přečíst její nevýchovné postřehy i zde.

Máte vy nějaký dobrý tip, jak zvládat důležité události s dětmi v klidu? Napište nám ho.