"Mamí, a co kdybych zlobila jen trošku?"

Jak s dětmi zvládnout rodinnou oslavu. Nebo klidně i předávání Oskarů :-)

Těsně předtím, než jsem povila své třetí robě, se mi podařilo dopsat knížku pohádek pro děti. Uf. Byla to makačka. Janek byl v bříšku naštěstí trpělivý.

Jenže mě ani ve snu nenapadlo, že po porodu se rozjede další kolečko. Začaly mi chodit emaily:
“Vážená paní spisovatelko, nechtěla byste u nás udělat takovou malou autogramiádu?”

Zbláznili se snad? Já? Samoživitelka bez chůvy se třemi dětmi na krku?
A kam bych tak asi jezdila? Mezi lidi? Hahaha.

Nakonec jsem ale v laktačním zatmění mysli na jedno autorské čtení v Praze kývla.
Asi jen proto, abych si k novorozeněti přidala pár bezesných nocí plných stresu. Protože to každá matka přeci potřebuje, no ne?

Přišel den D a já se ani tak neděsila toho samotného čtení a podepisování (to jsem snad ještě za ty čtyři roky na mateřské nezapomněla), ale pořád jsem si říkala, jak to zvládnu s dětmi.
Bude tam strašný mumraj.
Musíme cestovat MHD do centra Prahy.
Nebudu se moct dětem věnovat a ony mezitím zboří půlku kavárny.
Naruším jim jejich spací režim a budou z nich pak ludry nerudné.

Pak mě ale napadla spásná myšlenka. Co se tak se všemi těmi svými pocity svěřit dětem?

Tak jsem si s mou čtyřletou, dvouletým a novorozeným sedla a povídám jim:

“Grétko, Marjánku, Jeníku, z dnešního odpoledne mám strach.
Máme spolu jet přes půlku Prahy metrem, v té kavárně bude hodně lidí a já na vás nebudu mít tolik času, kolik bych chtěla, protože budu číst rodičům a dětem z té knížky, co jsem napsala.
Strašně moc bych si přála, abychom to spolu zvládli v pohodě.”

Grétka, Marján i Janek koukali a nic neříkali. Janek má tedy omluvu, protože jeho slovní zásoba se zatím skládá jen z “uáá” a “gegege”.

Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli si z toho mého výlevu ti mí tři raraši něco odnesli.

Jenže!
Když jsme přijeli do kavárny, hodnější děti by člověk jen těžko pohledal.
Grétka a Marjánek spořádaně seděli a dlabali bábovku. Během mého předčítání ke mně chodili a mazlili mě. A Janek? Ten celou tu slávu mumraji navzdory prospal.

Povzbuzená úspěchem jsem si řekla, že stejný postup vyzkouším i při zpáteční cestě.

Nevím, jestli máte stejné zkušenosti, ale u nás jsou cesty zpět asi tak tisíckrát horší než cesty tam. Děti jsou už unavené. A čím víc jsou unavené, tím víc blbin dělají.
Bála jsem se, že po náročném prodlouženém odpoledni předvedou v metru takový rachot, že po nás budou muset nechat vagón vysvětit.

Nastoupila jsem tedy na děti s už jednou osvědčenou a fungující strategií:

“Děti, potřebovala bych, abychom dojeli domů v klidu a bez bláznivin. Šlo by to?” Načež Grétka s ledovým klidem odvětí: “Nešlo.”

Aha. Tak někde se musela stát chyba.
Co teď? Než abych viděla Grétu jak dělá v metru přemety na tyči a skáče po sedadlech pro invalidy, to radši objednám na odvoz jednu ze svých soukromých helikoptér (a že jich doma máme nepřeberně).

Zkouším to tedy odjinud: “Aha, dobře, kočko. A co bys potřebovala ty?”

Grétka vztyčí svůj prstík a povídá: “Počkej, maminko, já si to musím rozmyslet.”
A po chvíli vítězoslavně praví: “Já bych potřebovala zlobit jen trošku.”

Fajn. Jen trošku. To bych mohla zvládnout.
Odkývu to tedy a Marjánek na podporu přidá: “Mami, já jsem tak unavený, že už asi radši zlobit nebudu.”

Janek v nosítku stále spí a my nastupujeme do metra.
Marjánek opravdu vzorně sedí tak, jak slíbil. Když vtom Grétka vyskočí a zaleze pod sedačku.
Vytáhnu na ni obočí a už už se chystám jí hubovat, když ta moje malá nezbeda povídá: “Maminko, říkala jsem přece, že budu zlobit jen trochu. Tohle je trochu. Za chvíli vylezu a pak už budu zase sedět v klidu.”

Úplně mi vyrazila zbraně z rukou.
Pro mne to byla obrovská lekce hned v několika ohledech:

  • Nemusím se bát s dětmi sdílet své negativní emoce. I máma má právo na strach.
  • I malé děti dokážou vyhodnotit závažnost situace, když jim dáme možnost se na jejím průběhu aktivně podílet.
  • Natlačit dítěti vlastní řešení není dohoda. Dítě pak nemá žádný důvod se takové dohody držet.
  • Když je možné předejít náročné situaci předem, má určitě cenu to zkusit. Hezky bez vyhrocených emocí, z klidu domova.
  • Děti dokáží držet sliby, které samy daly.
  • Když dítě dostane prostor, dokáže přijít s řešením, které by nás dospělé nenapadlo.

Čert vem autogramiádu.

Tenhle den si totiž budu pamatovat jako den, kdy mě děti naučily, že kde je vůle k domluvě, je i cesta.

Vnímáte to stejně? Chtěli byste taky zvládat situace, ze kterých máte jako rodiče dopředu obavy? Máte ale pocit, že by řešení použité v článku na toho vašeho raracha nefungovalo? Nebo že v jiné situaci by se tohle řešení nedalo vůbec použít?

My v Nevýchově vás nenaučíme řešit každou jednu situaci, se kterou se jako rodič potkáte. Dáme vám ale principy, na základě kterých si budete umět poradit v každé situaci sami.
Pojďte to s námi zkusit a uvidíte.

Líbil se vám článek? Pošlete ho i dalším rodičům:

Vyšel úplně nový kurz Nevýchovy

Je v něm 2x tolik unikátního obsahu než ve starém kurzu. Je plný technických vychytávek, nových funkcí a neocenitelných zkušeností, informací a zážitků, které nikde jinde nezazněly.

A i tak je pro vás dočasně za cenu starého kurzu, kterou si nově můžete rozložit až na 12 malých splátek po čtyřech stovkách měsíčně. Bez navýšení.

Chceme vás tím podpořit, protože víme, že spousta z vás je teď s dětmi doma. A možná cítíte, že je to ta pravá chvíle pustit se do změny a začít s dětmi jinak, abyste se spolu měli dobře a všem se vám doma ulevilo.

Vše o kurzu

Máte vy nějaký dobrý tip, jak zvládat důležité události s dětmi v klidu? Napište nám ho.