Co o pubertě netušíte: Nenávidím tě, mami!

Až tahle věta přijde, jde udělat jen jednu věc

Zkazilas mi celej život, chápeš to? Nenávidím tě. Je mi úplně jedno, co si myslíš o tý blbý škole. Tebe taky nezajímá, co si o ní myslím já. Vůbec mě neposloucháš, mami. Nikdo mě neposlouchá. A je ti úplně jedno, co prožívám. Hlavně abych měla hotový ty debilní úkoly.

Dyť ty vůbec nevíš, kdo já jsem, mami, chápeš? Chápeš mě vůbec??“

Myslím, že chápu.
A bolí mě to tak, holčičko moje, že mám pocit, že mi to utrhne srdce.

„Já už nechci poslouchat ty tvoje řeči, že ti můžu všechno říct. Protože abys věděla, my dvě jsme úplně cizí. Nic ti neříkám. Nic vopravdu důležitýho. Jsem úplně sama, mami. Na celým tomhle debilním světě. Víš, jaký to je? Nikoho nemít, když ti je takhle hnusně? A všem je to úplně jedno. I tobě, mami…“

Bojovný výraz z obličeje mojí dcery se pomalu mění ve smutek a po tvářích jí začínají téct slzy. Stojí tu naproti mně v těch svých roztrhaných zelených šatech a pořád je z ní ještě cítit ta touha zničit všechno jediným mávnutím ruky.

Tohle se tedy nepovedlo.

Dívám se na ni a tolik, tolik ji toužím obejmout. Zaplašit všechno to naštvání a odcizení a dát jí najevo, že ji slyším. Že tu jsem. Já, její máma.

A cítím, jak pláč pomalu přemáhá i mě. Slzy se mi derou do očí a uvnitř hrudi jako by se mi otevírala chladná černá propast, až po okraj naplněná selháním a steskem po blízkosti s vlastním dítětem.

Bojové napětí je pryč. Obě pláčeme. Dvě křehké, zraněné ženy, které se pohledem do očí dívají navzájem hluboko do svých srdcí. Co asi vidíš, holčičko moje, v tom mém? Vidíš tam ten nekonečný oceán lásky, který patří jenom tobě?

Odpusť mi, jestli můžeš, všechny ty pustiny, které můžu zahlídnout ve tvém srdci já. Jako slon jsem někdy neobratně dusala po loukách tvojí duše. A nevědomky jsem rozšlapala tolik těch nejkřehčích kvítků. Chápu, že se ty pustiny teď hlásí o slovo. Že potřebují uzdravit a zase rozkvést. Vím to. A díky bohu za to.

A neboj, nezlobím se na tebe za to, s jakou silou na mě právě teď volají. Jen, víš, je hrozně těžký se na ně dívat a vidět v jejich bahně otisky svých necitlivých bot.

Už to nevydrží. Udělá ke mně dva kroky a sveze se mi do náruče. Začne hlasitě plakat jako polapený pták. A já stojím, držím ji a pláču s ní.

Plakej, holčičko moje. Konečně pláčeme spolu.

Nad tou pitomou školou, kterou pořád ještě neumím brát s nadhledem.
Nad tou zničenou podlahou, kterou jsi mi nedokázala přiznat.
Nad naší polámanou důvěrou i zpřetrhanou blízkostí.
I nad tou nově nalezenou jemností, která nás začíná znovu spojovat.
Jinak. Zranitelněji. A snad i zdravěji.

Plakej.

Držím ji pevně v náručí. A cítím, jak s ní pořád cloumá pláč.

Tolik jsi vyrostla, holčičko moje. Tolik jsi mi vyrostla před očima a nutíš mě růst společně s tebou. Někdy je to těžký. Neustrnout. A vidět v tom křiku a proudu zraňujících slov příležitost být si blíž. Často to nedokážu. A často neumím být pevná tam, kde cítím, že je to můj úkol. Někdy jsem prostě slabá máma...

Pláč začíná pomalu utichat.

„Víš, mami, já se strašně bojím. Že to nezvládnu, tu novou školu. A že mě vyhodí. Mám to tam ráda, víš? Ale je to těžký. Jiný než na základce. Najednou je to celý na mně, víš? Co když to zkazím?“

Jak já ji chápu. Dívám se jí do slzami zalitých očích, které čekají na mou odpověď, a napadá mě úplně to samé: Co když to celý zkazím? Co když už jsem to celý zkazila? Co když už to nejde napravit? Co když mě vyhodí ze svého srdce a zamkne za mnou?

Tohle je na rodičovství snad ta nejtěžší věc. Podívat se do očí svým chybám.

Svým nedostačivostem a selháním. Přestát bouře. Setrvat v nejistotě. V té nejistotě, která vám trhá játra na kusy. A znovu a znovu otevírat svoje srdce člověku, který s největší přesností umí trefit do nejbolavějšího místa, které v sobě máte. Samozřejmě, je přece kusem vás, zná vás jako sám sebe.

„Já vím, Niki. Vím, že je toho na tebe teď hodně. Že je to všechno nový a nejistý. Jen chci, abys věděla, že já tu pro tebe chci být. I když se na sebe zlobíme. Jestli necítíš, že to tak je, je mi to líto. Ale toužím tu být pro tebe.“

Tiše kývne. A sevře mě pevně, jako by říkala: „Bolí mě to furt, mami, furt se bojím, ale vím, že tu jsi. Cítím to.“

Víc pro teď nepotřebuje. Pohladí mě po rameni a odejde do svého pokoje.

Zůstávám sama. Sama s tím, co se stalo. Se svým pocitem, že jsem možná všechno zkazila. Sama s tou nejpalčivější nejistotou, jakou v životě dokážu prožít.

Pouštím ji k sobě. A začínám plakat. Z obrovské hloubky, do které ani neumím dohlédnout.

Nechávám ji vyjít ven. Nezastavuju ji. Vítám ji a čekám, co přinese. Tolik chyb. Tolik omylů a nepochopení. Tolik bolesti. Tolik snahy a touhy být tu pro ně, tak jak skutečně potřebují. Tolik potřebných kroků k sobě samé.

Zhluboka dýchám nad tou tíhou a pláču jako malé dítě.

Najednou se cítím tak zranitelná.

Jako bych obnažila to nejcitlivější místo v sobě.

Možná že právě tohle je ta hluboká podstata mateřství. Ta nekonečná křehkost mého mateřského srdce. Odvaha dát všechno a nečekat nic. Žít v nejistotě, jestli to, co dávám, je to pravé. A unést bolest z toho, když to tak zrovna nevypadá.

A nakonec stejně znovu jít, otevírat staré rány a rozdávat malé i velké kusy sebe sama svým dětem.

Možná je to tohle. A možná nezkazit, znamená nežít a nemilovat.

Jestli je tohle, holčičko moje, to, co potřebuješ, snad mám odvahu ti to dát.

Pošlete článek dál:

Vyšel nový kurz Nevýchovy

Je v něm 2x tolik unikátního obsahu než ve starém kurzu. Je plný technických vychytávek, nových funkcí a neocenitelných zkušeností, informací a zážitků, které nikde jinde nezazněly a v takhle ucelené podobě ani nezazní.

Umí pomoct se vztekáním, zlobením a neposlušností, stejně jako se sourozeneckými vztahy nebo nezvladatelnými dětskými i rodičovskými emocemi.

Přidali jsme možnost rozložit si ho do malých splátek bez navýšení, po necelé pětistovce měsíčně. Chceme vás tím podpořit, protože víme, že toho máte letos s dětmi nad hlavu. Řešili jste karanténu, ponorku, domácí výuku, možná i domácí rozpočet, a není to jednoduché.

A možná právě teď toužíte něco doma změnit a začít s dětmi jinak, aby to všechno bylo u vás víc v klidu a bylo vám spolu dobře.

Podívejte se, jak nový kurz funguje a s čím může pomoct právě vám a vašim dětem:

Prohlédnout kurz

Máte svou vlastní náctiletou zkušenost? Podělte se: