“Dostaneš na zadek, ať máš aspoň proč brečet!”

Zpověď dvou tátů: Jak bolí staré šrámy a jak je nepředávat dětem

Příběh první: Chlapi nepláčou

Jak jsem pochopil, o čem ta Nevýchova je

“Včera večer běžel na Nevýchově workshop Katky Králové o tom, co dělat, když dítě pláče. Žena přišla unavená z práce a chtěla si jít lehnout. Navíc bylo potřeba, jak jinak, utišit plačící dceru. Rozhodl jsem se vše pozorně sledovat, dělat si poznámky a druhý den všechno manželce dopodrobna vylíčit.

Program byl zajímavý, jen mi připadalo, že je určen především ženám, maminkám. Celou dobu jsem si lámal hlavu, jak já jako muž, otec, předám obsah manželce. Tak, abych jen suše nepřečetl poznámky z notýsku.

Jak sdělit něco, co sám pořádně nechápu a nemám prožité? A pak to přišlo.

Dnes dopoledne jsem pracoval doma v obýváku. Náhle slyším sousedku z bytu nad námi, sympatickou mladou paní, jak křičí na svou plačící tříletou dcerku, modrookou princeznu:

'Ještě jednou a uvidíš!'
Pláč zesílil.
Řekl jsem si v duchu: 'Ať to spolu zvládnou.'
A v tom jsem se rozplakal.
Já nechtěl, to samo.

Jediné, co můžu udělat já, je zastavit to

Brečel jsem asi půl hodiny a hlavou mi běžely pocity z dětství, kdy jsem si připadal nepřijatý, nepochopený, osamocený, bezbranný. A zároveň mi došlo, že nemá cenu nikoho obviňovat. Máma s tátou dělali jen to, co uměli a mohli.

Jediné, co můžu udělat já, je stopnout to. Začít se chovat jinak. Začít teď hned vystupovat ze zajetých kolejí a jednat s dětmi lépe, dokud jsou ještě malé.

Teď už vím, co udělám, až se žena vrátí domů. Řeknu jí jenom: "Zastavme to. Neposílejme to dál. Vystupme z toho bludného kruhu." Ona už si najde svou cestu. Vám do Nevýchovy pak napíšu, co se bude dít dál.

Katko, těším se na další workshop. Jen doufám, že se ze mě nestane plačka, jsem přece chlap!”

- Libor, táta 2 dcer

Příběh druhý: Když dnešní tátové byli ještě kluci

… i jejich mámy to myslely dobře. A děti to nechápaly

Táta Martin to vnímá podobně:

“Při přemýšlení o Nevýchově se mi vybavily scény, jako by to bylo včera. Když jsem jako malý brečel, protože jsem něco chtěl.

Nejdřív se mě (jakkoliv láskyplně) máma snažila konejšit, že to půjde příště (nemám tudíž důvod být smutný). Po chvíli přidala rozzlobeně, ať už jsem ticho, až scéna vygradovala plácnutím do zadku s větou:

'Tak tady máš, ať máš proč brečet!'

Ten strašný pocit neporozumění, hořké křivdy a obrovské propasti mezi mnou a mámou si pamatuju do teď. Bylo to mnohem horší než původní problém.”

Být ale rodič, co tomu rozumí...

“Z toho, že dítě nedostane zmrzlinu nebo nejde první z vany, se rychle otřepe, děti zažívají nějaká očekávání a zklamání pořád. Být ale rodič, co tomu rozumí a soucítí, nebo rodič, co konejší, vysvětluje a nakonec nadává, je obrovský rozdíl…”

Dal jsem mu důvěru a pustil ho k bagru

“… Mám dnes podobný úspěch při odchodu z herny. Zavírali a už to vypadalo na scénu. Nechtěl jít pryč a bránil se. Nesl jsem ho a začal se zoufale sápat na bagr. Projelo mi hlavou, že prostě nechce domů a že když už ho mám v náručí, bude pro všechny nejlepší ho odnést, rychle obout a pryč. Protože když si začne zase hrát, bude to stejně nekonečné. A budu zase celý odchod začínat nanovo...

Ale odolal jsem a s mrazením v zádech ho v prázdné herně pustil ještě k bagru. Vysvětlil jsem mu ale, že už opravdu musíme jít, protože celá herna už jde hají...

Hrál si s ním asi minutu a půl a pak si to sám namířil k odchodu. Kdybych ho k bagru už nepustil, byla by z toho scéna na půl hodiny (minimálně).”

- Martin Šulc, absolvent kurzu Výchova Nevýchovou

Děkujeme oběma tatínkům, že si svoji zkušenost nenechali pro sebe a sdíleli svoje pocity. Respekt tátům, kteří někdy pláčou. Klidně i tajně :)

Chytlo vás tátovské sdílení za srdce? Pošlete ho dál:

Napište nám, jak to vidíte vy: