Jak reagovat, když vám dítě řekne:
Jsi zlá! Nemám tě rád!

Tedy s Kryštůfkem (4,5r) je to v pohodě, zalehne a spí hned každý večer, ale s Tomáškem (6,5r) ne. Chtěl by být pokaždé vzhůru celou noc a hrát si.

Já ho chápu, chtěla bych pro sebe to samý. A i když se mu to nelíbí, každý večer se nějak dohodneme a Tomášek zaleze do pelíšku. Ale čas od času se zkusí vzbouřit nebo mi alespoň dát najevo, že dnes se dohodnout nehodlá – a chce to jen po svém.

A zrovna včera večer se Tomášek skřípnul. A o žádné dohodě nechtěl nic slyšet:

„Mami, já nechci jít spát! Chci si ještě hrát!“ protestoval proti večerce.

„Ale víš, já mám dneska hovor po Skypu a chci na něj mít klid. Potřebovala bych, abyste už oba zapluli v půl osmý do postele.“ 

Ještě chvíli jsme se takhle dohadovali.

„Jsi hrozná máma! Fakt hrozná!“

Všechno se ve mně vzbouřilo, ale zachovala jsem klid. Jasně, jsem hrozná máma, znělo mi v hlavě. Jsem hrozná, protože chci, aby šlo moje dítě spát!? To snad ne...

Navenek jsem se tvářila, že jsem v klidu. Jde přece o mé dítě a není potřeba zvyšovat hlas, myslela jsem si. Jenže – v tu chvíli mi ten klid nešel od srdce. A to děti vždycky nějak vycítí...

„Vím, že jsi naštvaný, Tomí. Chceš si hrát, a já chci, abys šel spát. Vím, že bys chtěl být vzhůru jako já. A dělat si to svoje,“ snažila jsem se uhádnout, co mu vadí, a uznat jeho pocity. „Ale ten Skype je pro mě fakt důležitý… Tak co, jak to vidíš, zlato?“

Chtěla jsem to prostě zvládnout s nadhledem. A hvězdná konstelace toho večera zařídila, že se mi spíš valila krev do obličeje. A já se dostávala do varu tím rychleji, čím dýl jsem poslouchala, jak na mě kydá hnůj.

„Stejně jsi hrozná máma! Hrozná!“ křiknul a už se na mě ani neotočil.

„Fakt skvělá! A víš proč?“ nadechla jsem se. A emoce ve mně ještě rostly… a všechno jsem to na něj najednou vysypala:

„Jsem skvělá máma, protože jsem tu pro tebe, když máš bebíčko, a foukám. Protože utírám slzičky, když pláčeš. Protože tě poslouchám, když máš trápení, a řeším to s tebou. Protože se tě ptám na tvůj názor, chci vědět, jak to máš ty a co můžeme zlepšit spolu. Protože Ti připravuju do školy sváču!

Protože si s Tebou hraju, pařím Tvoje vymyšlený hry na počítači, stavím koleje do zblbnutí, nastupuju jako cestující do vlaku, kopu bagrem silnice a stavím Lego, skáču s tebou z Burj Khalifa (naše palanda) s padákem a jím dorty z Play Doh ozdobený kytkama.

Protože ti vařím, peru a žehlím. Protože chodím na každou tvoji školní akci a sedím v hledišti. Vždycky jsem tam jako první ze všech rodičů! Protože tě mám strašně ráda, i když jsi na mě naštvaný anebo já na tebe.

Protože i když jsem nemocná, i když mám bolavý záda, tak se stejně pořád ohnu a dám ti pusinku. Jsem skvělá, fantastická máma!“

Tomášek celou dobu upřeně poslouchal a pak mi řekl: „No, to je všechno pravda. To všechno fakt děláš.“

Pak chvíli stál. Nakonec se usmál a řekl mi jen: „Dobrou noc, mamko!“ a odešel do pokojíčku.

A řekl, že si ji mám dát na hlavu, že s ní na hlavě už nejsem hrozná máma (to byla jako jeho omluva:))

A mně konečně začaly téct slzy. Dojetím. Prohlížela jsem si korunku. Byla jsem beze slov, dojatá, nadšená! Korunka měla i 3 nakreslené ozdoby, Tomášek si fakt dal záležet.

Dali jsme si pusu a já šla skypovat. Do postele pak šel sám. Nakonec jsme to teda zvládli. Ale mně to nepřestávalo vrtat hlavou…

Když jsem se na začátku naší hádky snažila přijít na to, jak se on cítí, proč na mě útočí… ve skutečnosti za tím mým klidným vystupováním bylo ještě něco jinýho. Měla jsem dojem, jako bych se mu spíš za něco omlouvala. Za sebe. Ale přitom jsem neměla za co.

A viděla jsem, že jakmile jsem se za sebe postavila, Tomášek to zklidnil a jako bych získala jeho respekt.

Přitom by mě nikdy předtím absolutně nenapadlo zastávat se SEBE před svými dětmi!

Každá máma si asi umí představit, jak by jí zatrnulo, kdyby jí její milované dítě řeklo zničehonic do očí „Nemám tě rád!“ Nebo ještě hůř: „Nenávidím tě.“ Je jasné, že první reakce je šok. A možná i bolest – jak to jen může říct?

Ale stejně se ho hned v další vteřině snažíme pochopit. Uchlácholit. A nepřipouštět si, že nás to třeba bolí. Snažíme se pochopit jeho pocity a říkat si – je ještě malej, určitě to nemyslel doslova.

Kdyby mi řekl: „Mamko, štve mě, že musím jít spát,“ neměla bych potřebu se obhajovat. Řekla bych, jak mu rozumím, že se mu nechce do postýlky, že by si rád hrál, a byla bych ochotná to s ním probrat.

On ale zaútočil na mě jako mámu, na moji hodnotu.
I když to třeba ani tak nemyslel.
I když to nejspíš řekl, protože neuměl v tu chvíli najít lepší slova pro svůj vztek.
(Ostatně, v tomhle umění dospělí plavou někdy taky, a jak!)

Ale stejně to udělal. Vyvolal ve mně staré zasuté pocity.

A tak byl tenhle večer zkouškou všeho, co jsem se o sobě a vztazích naučila :) Kdybych se sebe nezastala, nebyla bych partnerem sama sobě. Když nebudu podporovat samu sebe, jak můžu podporovat ostatní?

A já vím, že jsem pro svoje děti skvělá máma. (Stejně jako jste i vy! ;))

Že si Tomášek tenhle večer snad zapamatuje. Že i on se může bránit, až na něj jednou někdo bude „házet špínu“. A že se v životě bude mít rád, jako se mám ráda já.

 

A co vy, mámo, táto, chcete to mít doma taky tak? Víc si věřit a vybudovat s dětmi respekt, který zafunguje i tam, kde by jinak lítala o hodně ošklivější slova? S tím pomohl už i tisícům dalších rodičů náš pětitýdenní kurz. Umí vyřešit i jiná rodičovská trápení:

Pošlete podporu i dalším mámám a tátům: