Skrytá tvář pochvaly: Co dětem škodí víc? Chválit, nebo nechválit?

Jsem si vědoma, že tímhle tématem rýpnu do vosího hnízda. Neznám totiž v naší zeměpisné šířce nikoho, kdo by svému dítěti aspoň sem tam neřekl: Jde ti to pěkně, šikulka! Nebo: Vidíš, jaká jsi šikovná holčička. Teda ty jsi fakt borec, jak parádně jezdíš na tom kole.

Ale přesto, milí rodiče, nemůžu si pomoct, rýpnu do toho (naštěstí nejsem alergická na vosí bodnutí :)). Zvu vás k článku, který vás možná naštve, možná zabolí – ale změní váš pohled na chválení všeho druhu.

Chválení totiž vypadá natolik přirozeně a hezky, že je nejvyšší čas tuhle pozitivní škatulku rozbít a podívat se, co to v ní hnije. A co ve skutečnosti znamená, když děti chválíme. Nic moc teda, řeknu vám rovnou.

Chválení se tváří přirozeně. Díky staré výchově v nás

Byli jsme v tom všichni vychováni: hodné holky, zlobivé holky, šikovní kluci, raubíři.
A tak není divu, že nám to chválení a dělení na hodné šikulky a zlobivá trdla tak nějak přirostlo k puse.

No a pak se objeví moderní výchovné styly, které tvrdí: No tak to počkat. Vy chválíte svoje dítě? Tak to z něj ale vychováváte závisláka, víte to? Takového, co bude vždycky dělat věci jen pro to, aby se někomu zavděčil. To ho neučíte do života nic dobrého, chápete?

A vy si možná říkáte:

To je snad proti zdravýmu rozumu už. Nemůžu svoje dítě ani pochválit? Je to přece pro něj dobrý, ne? Co mám teda jako dělat? Mě máma nikdy moc nechválila, pořád jen kritizovala, a jak by mě to zahřálo, kdyby mě občas pochválila. Ne, to fakt nechápu, je to nějaký divný celý.

Víte co? Máte pravdu. Je to nějaký divný celý.

Ona totiž ta hra o chválení a pozitivním vlivu pochvaly je celá tak trochu mimo. A děti to moc dobře cítí. Vyškolil mě v tom před časem náš Janek.

Chválíme, protože dětem nevěříme

Jedeme takhle autem, už je to dlouhý a Janek (10) mi najednou říká:
„Kači, pojď si povídat.“
„Tak jo, a o čem?“
„Nevím, o něčem, co tě zajímá.“
„Tak jo,“ říkám, „zeptám se tě na něco, co mě zajímá, jo? Ale nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš. Co je ta úplně nejvíc nejhorší věc, kterou dělají rodiče dětem?“

Napadají mě věci jako: mlátí je, křičí na ně, ale dostanu úplně nečekanou odpověď.

„Nevěří jim. Myslí si, že jsou blbý a že nic nedokážou. Ale děti toho dokážou mnohem víc, když je nikdo nepodceňuje. Ale když jim to dospělí takhle říkají, začnou si to myslet taky, že nic nedokážou, a to je to nejhorší.“

Řídím, koukám pořád dopředu, ale cítím, že se ze zadního sedadla začíná rozvíjet důležitý rozhovor. Říkám: „Aha, ale spousta dospělých přeci děti podporuje a chválí, ne?“

To, co se dozvídám, mě zarazí do sedačky ještě víc.

Chválení je podvod

„No to jo, ale to je podvod. Oni totiž ve skutečnosti dětem nevěří. Ale chtějí, aby byly chytrý a šikovný, takový, jaký je chtějí – a tak je chválí, aby pak ty děti dělaly, co potřebují.”

A sakra. Kolik toho, co dospělí považují za geniální strategii, jim děti nebaští.

„To není opravdová pochvala,“ pokračuje hlas na zadním sedadle, „to je ta pochvala pro blbečky, pro ty malý neschopný. Pro ty, kterým nevěříš. Ne pro toho, komu fakt věříš.“

Jen polknu.

„Jako fakt si myslíš, že mi dělá radost od někoho slyšet, jak jsem šikovnej, když to vím?“ říká mi ještě. „Prostě dospěláci si o nás myslí, že jsme malí, blbí, nic nechápeme, nemáme z toho rozum.“

Pomalu mi na sedadle řidiče padá brada.

Tak moc mají ty dospělácké kličky prokouknuté. Všechno to cítí. A my si myslíme, že to s nima fakt umíme a že je podporujeme a motivujeme a… omyl jak vrata, milí rodiče.

Proč chválíte vy?

Myslela jsem na článek o chválení už dlouho, a dobře, že jsem počkala na tenhle moment. Janek to totiž vystihl dokonale. Dívejte:

Proč svoje dítě chválíte vy?

A budu teď možná trochu drsná, ale až vyjmenujete všechny ty důvody, jako že ho přece chcete ocenit a chcete, aby měl ze sebe radost a věděl, že je dobrej... ruku na srdce, řekněte, proč ho chválíte doopravdy?

Proč mu říkáte – šikulka! – když se vyčůrá do nočníku?

Chvíli o tom přemýšlejte.

Není to náhodou proto, že si myslíte, že je ještě malý a ne dost šikovný, aby to dokázal i bez vašeho tleskání nad plným nočníkem? Že potřebuje pozitivní motivaci, aby to zvládnul? A že mu nedokážete důvěřovat, že se naučí čůrat do nočníku, až bude jeho čas?

Jak moc věříte v jeho schopnosti a přirozený vývoj?

A když říkáte – no teda, taťko, podívej, jakýho máme šikovnýho kluka, už čůrá sám! – opravdu ho v tu chvíli oceňujete, nebo mu spíš hrajete divadýlko, abyste ho správně naladili a příště chtěl zase na nočník? (Jinými slovy, aby udělal, co chcete vy?)

Jenže celé to divadýlko nad nočníkem (a podobných situací je spousta, ještě si je ukážeme) je jedna z největších manipulací, které se rodič nevědomky dopouští. „To je ta pochvala pro blbečky, pro ty malý neschopný, Kači“ – která způsobí přesný opak toho, co pro svoje dítě chcete: nerozvíjí jeho schopnosti, naopak, zabíjí je.

Pojďte se na to podívat, ať víte, o čem mluvím. Představte si na moment, že jste malé dítě. Budu vám teď chviličku tykat, aby vám to šlo snáz.

Když dítě začne dělat radost rodičům

Takže – představ si, že jsi malé dítě, jsou ti tak čtyři roky. Jsi doma s mámou a hraješ si na zemi v obýváku s kostkama. Máma něco vaří v kuchyni a pouští si k tomu rádio. To se ti líbí, hudbu miluješ. Vyskočíš od kostek a začneš se vrtět do rytmu.

„Teeda, ty krásně tancuješ,“ řekne máma. A usměje se na tebe. Z rádia začne další písnička, trochu rychlejší. Je to tvoje oblíbená, tak se rozhýbeš ještě víc a točíš se dokola, necháváš ruce vlát kolem sebe a cítíš z toho takovou lechtavou radost v břiše, je to úplně parádní pocit.

Poskočíš si do rytmu a uděláš otočku, a ještě jednu, jupííí! A máma se na tebe podívá a říká: „No tobě to jde, šikulka! Já úplně žasnu.“

Směješ se na ni a děláš další otočku. Když se to mámě tak líbí. A ještě, dívej, mami. Už se tolik nesoustředíš na hudbu, která tě před chvílí roztančila. Sleduješ mámu. Schválně, co řekne, až uděláš další kreaci.

Usmívá se, tak dobrý, tohle se ti povedlo, máma má radost.

Najednou jí ale zazvoní telefon. Utře si ruce do zástěry a jde ho zvednout. „Ahoj Moni, jó, dobře se máme. Počkej, v úterý? To asi nemůžu, máme tam plavčo...“

Aha, to volá teta Monča. Mamka s ní povídá a už na tebe vůbec nekouká. Mamko, směj se, dívej, jak mi to jde. Trochu ještě přidáš, aby to máma viděla, začneš vyskakovat, děláš jednu otočku za druhou… a máma se najednou na tebe otočí a řekne přísně:

„Přestaň dupat, prosim tě! Vůbec neslyšim, co teta říká.“

Zarazíš se a zůstaneš stát. Co je, mamko? Vždyť tančím pro tebe. A prve se ti to tak líbilo.
Přeješ si, aby se máma zase na tebe otočila a smála se a…

Máma dotelefonuje a říká: „Kolikrát jsem ti říkala, že když telefonuju, tak nemáš dělat rachot? Víš, jak je to nepříjemný? No nekoukej na mě, zlobim se.“

Stojíš tam, hudbu z rádia už ani nevnímáš, a je ti smutno. Přece to byl tanec pro tebe, mami.
„No, teď si můžeš blbnout, jak chceš. Předveď mi zase něco pěknýho, ať to tu můžu v klidu dovařit.“

Ale tancovat ti teď vůbec nejde. Radost z hudby je pryč. V těle teď nemáš žádný rytmus, jen takové nejisté prázdno. Chceš se aspoň na chvilku přitulit k mámě a cítit, že jsi pořád její šikulka. Tak přijdeš blíž, chytneš ji za nohu a přitiskneš se k ní.

„Ach jo, teď když můžeš tancovat, tak mi tu budeš trucovat a motat se mi pod nohy? Jdi dál, ať tě neopařím, prosim tě. Slyšíš, pusť mě, ty děláš vždycky všechno opačně.“

Cože, mamko? Vůbec ti teď nerozumím. Já přece dělám všechno, abys ze mě měla radost. Tancuju pro tebe, aby ses usmívala a říkala, jak mi to jde. A kreslím pro tebe, pamatuješ? Vždycky mi pak říkáš – tééda, takovej pěknej obrázek, to se ti povedlo. A sním pro tebe i tu hnusnou teplou mrkev z polívky, mamko, když řekneš – velký šikovný děti jedí všechno, tak šup, zblajzni tu mrkvičku, ať mám z tebe radost.

Moc si to přeju, abys ze mě měla radost, víš? Prosím, řekni to zase. Ať nemusím cítit, jak moc jsi ze mě zklamaná.
...

Neznáte tyhle pocity z dětství?
Taky byste se pro pochvalu rozkrájeli, a když najednou nepřicházela, bylo vám z toho úzko? A taky jste dělali věci proto, aby se to líbilo mámě s tátou, a přestalo pro vás být důležité, co se líbí vám?

A víte, proč je to problém?
Protože když začnete dělat věci proto, aby se líbily druhým, začnete pomalu ztrácet sami sebe. Dívejte.

Příběh pokračuje: Nechci tě zklamat, tati

To malé dítě, které jste si před chvílí představovali a které tak rádo tančilo na hudbu z rádia, pomalu vyroste. Najednou je z něj třeba devatenáctiletá slečna. A rozhoduje se, kam na vysokou.

Hudbu miluje pořád a chce to zkusit na hudební vědu. Uvažovala i o DAMU, ale to si není úplně jistá. Jenže táta by chtěl, aby ji vzali na ekonomku. Tetelil by se blahem, že jeho šikovná holčička si jednou bude psát ke jménu stejný titul jako on. S DAMU by nesouhlasil. Ne, to ne, to by ho zklamala. Úplně ho slyší:

„To mi teda nedělá vůbec žádnou radost, když si představím, že mám doma komediantku. Myslel jsem, že si vybereš nějakej obor, kterej má budoucnost, že něco v životě dokážeš…“

Tolik chce, aby z ní měl táta radost, aby na ni byl pyšný. A když si představí ten jeho zklamaný výraz... Jo, rozhodnuto. Podá si přihlášku na ekonomku. Na DAMU by ji stejně třeba nevzali.

Škoda, že tak miluje Janáčka a Vivaldiho a že neudrží nohy v klidu, jakmile zaslechne hudbu. No co. Zato jí táta určitě jednou zatleská nad dosaženým diplomem (podobně jako kdysi nad plným nočníkem, všimněte si), téééda, to máme šikovnou holku, přečte si zas v jeho očích a bude ji to hřát.

Pochvala je totiž návyková

Pár let nato, unavená a bledá z toho, kolik energie vložila do tátova snu, stojí na promoci a šťastně se usmívá. Dokázala to. Byla už na praxi v bance. Připadá jí to tam upjatý, studený, svírá se jí žaludek při představě, že tam bude chodit nafurt. Ale má tam slušnou možnost kariérního postupu, říkal táta.

Když přebírá svůj diplom, na moment se zadívá na tátu s mámou, jak hrdě září v první řadě. Jo, je jejich báječná dcera. Šikulka.

Uvnitř sebe sice cítí takovou zvláštní díru, která zabolí vždycky, když zaslechne nějakou svoji milovanou skladbu, ale to nevadí. Už ví, jak to udělat, aby to přestalo bolet. Stačí, aby ji někdo pochválil za to, co všechno dokázala. Stačí udělat radost ostatním. A že není šťastná? No a kdo dneska je, žejo.
…

A co vy?
Nežijete náhodou podobný příběh?

A chcete ho zařídit i pro vaše děti, aby dokázaly, co chcete vy, a dělaly vám radost?

Dneska tím, že jim zatleskáte, když se vyčůrají do nočníku. A že je nadšeně pochválíte pokaždé, když udělají něco podle vašich představ. Nakreslí krásný obrázek, správně si obujou botičky, spapají celý obídek i s tou teplou mrkví, přinesou jedničku z diktátu…

A zítra už se samy rozhodnou „správně“. Stačí, když si představí vaše nadšení, jaké jsou šikulky, když dělají věci podle vás, nebo naopak ten váš zklamaný výraz, a…

… všimli jste si? Závislost je na světě.

Pochvala od mámy a táty, na kterou si dítě zvyklo, začala být pro něj natolik důležitá, že se stala jeho hnacím motorem.

A najednou už to bez ní nejde

Malé dítě si kreslí svůj obrázek jen tak, protože ho to baví. Do té doby než párkrát uslyší – no ty jsi šikulka, to je ale hezký obrázek. A pak najednou začne chodit a ptát se: Mám to hezký, mami? A máma řekne – no máš to krásný.

Ale opravdu se vám všechny jeho obrázky tak líbí? Nebo už chválíte jen účelově – a hrajete na něj tu hru: musím mu to pochválit, ať se cítí dobrý a má ze sebe radost? („No ale to je podvod, Kači,“ pamatujete na Janka?)

Radost mělo dítě i předtím, svítily mu oči, když si čáralo po papíru, bylo do toho celé ponořené… ale když si zvyklo, že mu to mamka pochválí, najednou to potřebuje. Jako by už obrázek sám o sobě neměl hodnotu, dokud nedostane štempl „pěkný!“

A co kdybyste teď řekli – nemáš, tenhle obrázek se mi nelíbí. Takový malý konec světa, že? Dítě by bylo zklamané, smutné, možná by i plakalo, že se to mamince nelíbí. Negativní hodnocení bolí.

Ale jen ve světě, kde hrajeme na tyhle nálepky: šikulka, borec, jednička versus nešika, nemehlo, budižkničemu.

Každá pozitivní nálepka má totiž chtě nechtě svůj negativní protiklad. Jakmile existuje bílá, existuje i černá. Dokud jsem šikulka (bingo! bílá) – cítím se dobře. Jakmile nejsem šikulka (au! černá) – cítím se k ničemu.

Vážně tohle naše děti potřebují jako motivaci do života?

Jenom tím kopeme do dětského sebevědomí

Možná vám ale pořád vrtá hlavou, proč byste dítěti nemohli říct třeba:

No to jsi šikulka, jak už se krásně oblíkáš sám, to mám z tebe radost.
No teda, jednička z pololetky, ty nám děláš samou radost, jen tak dál.
No vidíš, jak ti to dneska jde, když jsi tu flétničku trénoval, paráda!

Přece tím oceníte jeho výkon a zdravě ho to nakopne, ne?

Nakopne. Ale ne zdravě.

Protože všechny tyhle věty jsou pořád v duchu – když ti to jde, tak nám děláš radost a jsme na tebe hrdí. A když ti to nejde? To z tebe nemáme radost, to jsme zklamaní, broučku.

A to vám teda řeknu, tohle je čistý zásah do dětského sebevědomí a sebehodnoty.

Když dítě cítí od milované mámy nebo milovaného táty, že by mělo být lepší, šikovnější, zdatnější, aby z něj měli radost a nebyli zklamaní, a když to navíc zažívá opakovaně – netrvá dlouho a začne mít pocit, že pro ně není dost dobré. A začne se bát o jejich přízeň.

Co když zase máma bude kvůli mně smutná. Co když zase tátu zklamu. Co když už mě nebudou mít rádi, když jim neudělám radost.

A tak začne dělat všechno možné proto, aby se svým bohům, mamce s taťkou, zavděčilo.

Začne žít pro ten sladce pomíjivý pocit – teda, to jsi borec, to jsme na tebe pyšní. Začne dělat v životě věci proto, aby ho zažívalo zas a znova a nemuselo cítit bolavou prázdnotu z vlastní nedostatečnosti. Začne kreslit pro potlesk, ne proto, že ho to těší. Začne se bičovat k výkonům za pochvalu, aby samo sobě dodalo hodnotu. (Kterou jsme mu s první nálepkou šikulka versus nešikulka vzali.)

Koneckonců pro příklad nemusíme chodit daleko. Vždyť se podívejte do sebe. Jak to ve vás jede dodnes:

Jak tyhle nálepky drží pod krkem vás

Taky uděláte první poslední, když po vás kamarádka něco chce, i když sami nevíte co dřív a padáte na pusu? Ale přece byste ji nezklamali, to šikovný holky nedělaj.

Taky bez mrknutí oka přijmete další úkol, i když už teď děláte v práci za dva a volný víkend jste neměli, ani nepamatujete? Vy to přece dokážete. Nemůžete říct šéfovi, že už je to nad vaše možnosti. Jen ať to vidí, jakou má v týmu šikulku.

Nebo se cítíte provinile, když přijde nečekaně kamarádka a vy jí nemáte co nabídnout ke kafi a navíc máte v bytě binec? Šikulky přece mají doma pořádek, co si teď o vás pomyslí?
Nebude zklamaná, co to má za kámošku? A nepomluví vás?

Jo, a taky jste zapsali děti od roka na angličtinu pro batolata, i když pochybujete, že to má dvakrát v týdnu na 30 minut smysl? Jenomže velký šikulky mají šikovný děti a musí je podporovat a rozvíjet, co jim stačí dech. Přece nebudete lůzr a nezůstanete pozadu.

A taky se vám klepe žaludek, když máte zavolat k doktorce, že jste dneska nepřišli, protože jste na to zapomněli jako na smrt, a potřebujete přeobjednat? Šikulky přece takový seky nedělají, ty si dávají pozor, aby neselhaly.

Pořád máte nutkání být hodná šikovná holčička, hodný šikovný kluk, že? Možná jste si toho ani nevšimli, že dál děláte věci proto, abyste se zavděčili druhým. Že vás hřeje, když vám zatleskají, máte pak ze sebe lepší pocit. A pořád máte někde na pozadí strach, že když nebudete podle jejich představ, zklamete je.

Kolikrát denně vlastně cítíte selhání, když nejste podle něčích představ?

Když nejste dost opálení a štíhlí jako modelky v reklamě na opalovací krém. Když nejste dost udělaní a free jako borci na billboardech. Když nejste dost trpěliví na hřišti s dětmi, zatímco kamarádka má svatozář a nikdy by nezakřičela. Nebo když nemáte uvařeno a ve dveřích se nečekaně objeví tchyně…

Přitom jste už velký, ne?

Tak co se pořád bojíte, že někoho zklamete?

Možná proto, že na vás rodiče taky používali sladkobolnou motivaci chválením. A ta přes všechny dobré úmysly prostě nevybuduje stabilní, sebevědomou osobnost.

Zato vybuduje (mimo jiné) závislost na mínění druhých, na jejich přijetí, ocenění, na pochvale. Na lásce rodičovského Boha, co milostivě přidělí štempl „pěkný!“, když se vám něco povede. A když se vám to nepovede… blbý, co? Takový neschopný budižkničemu. Fakt nemožný. Teda to já nevim, co jste to zač a co z těch vašich dětí jednou bude…

Tak stop, jo? Nikdo už se tu bičovat nemusí

Víte, neříkám to všechno proto, aby vám z toho bylo těžko. Nakonec sama ty pocity vlastní neschopnosti, nedostačivosti a selhání dobře znám, a hon za šikovnou holčičkou, která všechno zvládne a všechny potěší, jsem pár let taky běžela. Než mi došlo, že buď toho nechám, nebo na to dojedu vlastním zdravím.

Ale naštěstí nikdy není dost pozdě – a to je ten důvod, proč o tom mluvím – nikdy není pozdě svlíknout kabát šikulky a zjistit, že pod ním ještě pořád máte svoji kůži a že je zdravá (i když teda možná už malinko svraštělá :)).

Já si nedávno takhle „svlíkla“ barvu z vlasů. Přestalo mi dávat smysl dělat ze sebe někoho jiného, dokrášleného, a tak jsem si prostě přestala vlasy barvit. Je mi 36 a mám tak čtvrtinu vlasů šedivou. Asi nemusím říkat, že mě za to nikdo nepochválil :) Naopak, lidi dost divně koukají. Ale další kus dokonalé šikulky je díky tomu pryč. Můžu být o kus víc sama sebou, i kdyby to znamenalo, že pro druhé jsem ošklivá.

Teď už mě to dojímá, jak moje šediny začínají vykukovat, ale přiznám se, chvíli to bolelo, přelézt přes všechny ty věty jako – obarvi se, podívej se, jak to máš ošklivý, nebo naopak – jééé, ty to máš krásný. Celkem dlouho mi trvalo, než jsem se vůbec odvážila.

Jenže to, co jsem za tím strachem objevila, je další část pokladu. Další část mě. Hrozná úleva, řeknu vám. Navzdory všem těm pohledům v duchu – ježíši, to si nemůže obarvit hlavu, ta vypadá, nemožný, fakt – se cítím stabilnější a opravdovější.

A říkám si, možná taky už dlouho toužíte opustit nějakou škatulku? Možná toužíte zout staré boty, do kterých vás narvali, protože vás řežou do krve a mrzačí vás? Tak pojďte, udělejte to teď hned. A kdyby vám snad chyběla odvaha, podpořím vás tou svojí. Tady jsou moje odrostlé šediny v celé své kráse. Bez příkras, bez studu, bez šikovných holek. Prostě takové, jaké jsou:

A pojďte to stejné dopřát i dětem. Být samy sebou. Není potřeba rvát je do škatulky (šikulka, borec, raubíř, nešika…), která je pak na každém kroku řeže do nohou.

Můžete začít tím, že přestanete šikulkovat

Ale možná vás už chvíli napadá, že si přece nedáte pusu na zámek. Že prostě vaše děti jsou pro vás ty nejlepší a nejúžasnější a jste z nich upřímně nadšení. To proto se radujete, když se jim něco povede, to proto je chválíte a říkáte šikulka. Ne proto, abyste je manipulovali. A teď je máte přestat chválit? Ne, to vám nedává smysl.

Tak fajn. To je totiž přesně to vodítko.
Protože pamatujete? Šikovné hodné holky a šikovní hodní kluci dělají věci proto, aby to bylo správně podle něčích představ, ne proto, že to dává smysl jim.

Takže jestli vám dává smysl radovat se, když vaše dítě exceluje, nemusíte být „hodná Nevýchovná šikulka“ a zamknout si pusu na zámek, abyste náhodou něco nepodělali. Nedělejte věci proto, že tu někdo stojí se vztyčeným prstem a říká nenene, takhle ne, to bys tomu dal! To musíš takhle, táák je to hezky!

Buďte z dítěte nadšení, pokud jste nadšení autenticky a upřímně (a není to na něj jen další šméčko). Radujte se s ním, jásejte, tančete s ním, jestli to tak cítíte. Ale opravdu k tomu potřebujete přilípnout na něj nálepku „šikulka“?

Nezapomeňte, že prvních pár let jste pro něj vševědoucím Bohem, co řekne mamka s taťkou, je svatý. Potřebujete, aby byl váš šikula, jednička, borec, nebo vám stačí, že je to váš šťastný Péťa, Jeník, Fíla, nadšená Emča, Máňa, Barborka?

Příběhy šikulek a borců. Žije se s tím jako s cejchem

Ona totiž ta šikulka, nalepená na něj stokrát za den, byť z upřímné radosti, může být někdy taky slušný tlak. Mrkněte na tenhle příběh (jeden z mnoha podobných, které jsem od rodičů slyšela).

Myslíte, že nic takového není u vás možné? Mrkněte na druhý příběh, vyprávěla mi ho moje kamarádka, Nevýchovná máma, která co vím, v pochvalách moc nejede. A přesto…

Bojí se nebýt statečná

Ale co když dítě po pochvale touží

„Ale já jsem jako dítě po pochvale toužila,“ posteskne si občas některá maminka, když spolu o tom mluvíme. „Naši mě nechválili, jenom kritizovali, nic jim nebylo dost dobrý, a co bych za to dala, slyšet od nich, že jsem jejich šikovná holka.“

A úplně chápu, jestli to tak cítíte a máte dojem, že vaši rodiče udělali chybu, když nenaplnili vaši potřebu pochvaly.

Jenomže tahle potřeba – potřeba pochvaly – vzniká taky jen v závislostním prostředí. V prostředí, kde máma s tátou neustále dítě hodnotí, protože sami sebe vnímají jako ty velké a zkušené, kteří vědí, co je správně, zatímco dítě vnímají jako malé a nezkušené. („Myslí si o nás, že jsme malí a neschopní, Kači“ – připomněl se mi zase Janek.)

A tihle rodiče mají za to, že do dítěte musí všechno teprve vložit a všechno ho naučit, aby vědělo, co je správně. A tak chválí, když dělá správné věci, a kritizují, když dělá špatné věci. A někdy prostě jen chválí, když se dítě vejde do jejich představ a dělá jim radost, a jindy zase jen kritizují, když dítě jejich představám neodpovídá.

Ale chválení a kritika jsou jen dvě strany téhož. Dvě podoby hodnocení. Negativní versus pozitivní. Špatně versus správně. Černá, bílá.

V prostředí, kde existuje převážně černá, dítě logicky začne lačnit po bílé. Má potřebu vyvážit nálož kritiky dávkou pochvaly, aby se cítilo milované. A znovu – stává se závislým na pochvale. Tentokrát na té chybějící, v kontrastu s neustálou kritikou.

To nejlepší, co můžete pro svoje dítě udělat, je takové závislostní prostředí vůbec nevytvářet. Ale to je na další článek, nebo na setkání v našem kurzu, pokud byste na tom chtěli zapracovat hned. Dneska zůstaňme u pochvaly. Ať se taky dozvíte, co můžete dělat místo ní, když chcete svoje dítě podporovat, oceňovat, a přitom nenálepkovat.

Jak přestat chválit a začít podporovat

Než si to ale ukážeme, je potřeba říct ještě jednu důležitou věc. Nechválení, které mám na mysli, neznamená nezájem nebo emoční chlad. Znamená zdravou podporu, důvěru ve tvé schopnosti a respekt k tomu, kdo skutečně jsi.

Děti nejsou o nic míň chytré, o nic míň schopné, o nic míň moudré než my. Jasně, jsou menší a nejsou tu tak dlouho jako my, mají s tímhle světem menší zkušenost. Ale neznamená to, že jsou mimo. Často je to spíš naopak. Mají totiž ještě kontakt samy se sebou.

Ten, o který jsme my velcí zkušeností přišli. V situacích, kdy nás někdo jiný podceňoval. Kdy nám říkal: Na tohle ještě nesahej, to je pro větší kluky. Nelez na tu koloběžku, nebudu tě tu sbírat. Dej mi ruku, nebo upadneš. Polož ten nůž, ať tě ani nenapadne na něj sahat, nebo se píchneš. Ne, to nemůžeš, ukaž, ať to nerozbiješ. Okamžitě slez dolů, co tam lezeš, vždyť si nameleš.

A díky tomu jsme se o sobě naučili to, co teď uplatňujeme na svoje děti – že menší rovná se méně schopný, méně zdatný, méně šikovný. Podrážíme jim nohy touhle děsivou nedůvěrou. A pak je potřebujeme chválit, aby byly schopnější, aby byly motivované, aby se rozvíjely... Když jsme jim předtím jejich přirozenou motivaci vzali a zneschopnili je. („Dospělí si myslí, že jsme malí, blbí, nic nechápeme, nemáme z toho rozum...“ – děti to cítí, pamatujete?)

Takže kdo tu potřebuje pochvalu?
Vaše dítě, nebo vy – abyste tím kompenzovali, že v něj nevěříte?

A vážně už nechcete jít s celou tou hrou na chválení do háje?
Nechcete ho přestat podceňovat a strachovat se, že samo nic nedokáže, když ho nebudete dostatečně postrkovat nebo naopak brzdit a tleskat mu?

A nechcete ho místo toho radši nechat zažít, co jste sami v dětství moc nezažívali: že ti velcí vás nemají za malé blbečky a věří ve vás?

Jestli jo, mámo, táto, moc ráda vám s tím pomůžu. Rovnou vám ukážu první krůčky.

krok – Obdivujte bez nálepek

Už jsme to tu spolu nakousli. Když máte radost z toho, co vaše dítě dělá, nemusíte ji potlačit. Radujte se, smějte se, tančete s ním, jestli to tak cítíte, ale zdržte se hodnocení „šikulka“.

A když máte přece jen potřebu něco říct, nemusíte si zalepit pusu. Stačí, když nebudete hodnotit jeho osobu (šikula, šikovná holka, borec!) a vztahovat jeho výkony k sobě (to mám z tebe radost, to jsem pyšná, jakýho mám šikovnýho kluka) – a místo toho řekněte třeba:

Nebo mu v jiné situaci klidně řekněte, že si ho vážíte – pokud to tak opravdu cítíte. Že vás dojalo, jak citlivě zvládl vyřešit situaci. Nebo že obdivujete, jak si dokázal poradit. Klidně mu řekněte – hustý, na to bych nepřišla – jestli to je pravda. Takové ocenění, když ho myslíte upřímně a nezatížíte ho hodnotící nálepkou, je úplně přirozená věc.

Ještě jeden příklad, ať vidíte ten rozdíl

Když třeba dítě postaví krásnou garáž a vy chcete vyjádřit obdiv a podpořit ho, můžete mu namísto – no teeda, to jsi šikula – říct třeba:

Vidíte to? Nálepka není potřeba. Ale v klidu můžete říct, co se vám na tom líbí a jakou s tím máte zkušenost. Mluvíte pak o sobě, ne o něm. Oceňujete, co dokázal, ale nenutíte ho, aby příští garáž stavěl pro pochvalu.

krok – když se dítě dožaduje hodnocení: Vraťte ho k sobě

A když se bude vašeho hodnocení dožadovat, protože už si na něj zvyklo? Když se bude ptát – mám to hezký, mami?

Vztáhněte to zpátky k němu. Vracejte ho k sobě, ať znova zjistí, že i na jeho pocitu záleží, ne jen na vašem mínění. Jak? Zeptejte se ho, jak se to líbí jemu. Nebo jak je s tím spokojené. Jaký z toho má pocit. Jestli z toho má radost.

A klidně mu vysvětlete, co se děje, ať tomu rozumí. Třeba takhle:

Inspirovat se můžete i tímhle řešením maminky z Nevýchovného kurzu:

krok – když vám to ujede: Máte další pokus

A jestli vám nechválení dává smysl, a přesto vám to ze začátku nepůjde, ikskrát vám to ještě ze zvyku ujede, neobviňujte se. Nedejte sami sobě nálepku – nešika, špatně!, abyste se museli cítit provinile.

Stejně jako dítěti, neslouží tyhle hodnotící nálepky ani vám. Zbytečně devastují a sráží sebevědomí. A přece už jste velký :) Nemusíte dělat věci dokonale, abyste někoho nezklamali. Vaše upřímná snaha časem přinese výsledek.

Takže klidně se omluvte – já už tady zase šikulkuju, viď, promiň, vlastně jsem chtěla říct, že mám radost, jak si užíváš ten tanec – a příště to zkuste znova. Uvidíte, že brzy celá ta škatulka chválení praskne, uvolníte se a začne vám to jít přirozeně.

Krásně to popisuje další maminka z kurzu:

2 důležité maličkosti na závěr, abyste se nezamotali

Tak co říkáte na chválení teď? Nemáte chuť pověsit ho na hřebík?

Ale ještě než to uděláte a začnete to zkoušet jinak, dám vám dvě jednoduchá vodítka. Rodiče se totiž někdy do toho zamotají, když chtějí s tradičními pochvalami přestat. A není divu, všichni jsme tu tím doslova prolezlí.

Tu první věc za mě vyjádřil jeden tatínek z kurzu, když napsal:

Buďte s ním

Takže když nebudete vědět, co říct, a začnete si lámat hlavu, jak teď správně reagovat, abyste nenálepkovali, když vám dítě třeba přijde něco ukázat – chvíli neříkejte nic. Jenom tam s ním buďte.

Možná samo začne něco říkat a situace se vyvine. A možná zjistíte, že už nic říct nepotřebujete, jenom se třeba usmějete nebo se mu podíváte do očí – a bude to bohatě stačit.

Netlačte se do správných reakcí. Minuta ticha vám může přinést daleko hlubší sdílení s dítětem, než jaké jste si doteď dokázali představit.

Ve slovech to není. Tiše žasněte

A druhá věc – jestli vás přepadne úzkostná snaha vyhnout se slovu šikulka a začít s dítětem učebnicově mluvit podle příkladů, které jste tu četli, vyprdněte se na to. Ve slovech to není.

Můžete si stokrát zakázat slovo šikulka, když budete dál svoje dítě vnímat jako malé a neschopné, a budete dál věřit tomu, že ho musíte na každém kroku motivovat.

To kouzlo je v tom, uvěřit v něj. Začít se na něj dívat jako na lidskou bytost, která je od přírody vybavená úžasnou vnitřní moudrostí, ne jen jako na nerozumného prcka.

Chvíli se na něj dívejte, jak kreslí nebo staví z kostek nebo se pokouší dělat první krůčky.
Dívejte se a žasněte. A pěstujte tyhle chvíle, kdy se můžete jen tak dívat, nic neříkat a obdivovat tiše, byť by to byly jen sekundy.

Pomůže vám to spojit se zpátky s jeho světem. A začne vám připadat čím dál přirozenější, že ho nehodnotíte, jen inspirujete svým životem a sdílíte s ním svůj svět.

A proč to má smysl?

Pak se vám totiž nestane, že vaše dítě jednou řekne, co mi řekl jeden můj 12letý kamarád:

„Moje maminka mě chválí, ale já jí nevěřím, že si myslí, že jsem fakt dobrej. Chválí mě za blbosti a v hlase má divnej tón. Říká to jen proto, abych byl takovej, jakého mě chce mít. Nesnáším to. Ona totiž vůbec neví, kdo jsem.“

Využijte svoje privilegium

Víte, máme to úžasné privilegium poznávat ty nové, malinkaté, dokonale upřímné lidi od samého začátku. Dělat jim bezpečí, zázemí, podporovat jejich sny a provázet je tím neznámým světem tak, aby se nemusely pokaždé spálit na vlastní kůži. Využijte ho.

Nejsme tu proto, abychom z nich udělali lepší lidi. Jsme tu proto, abychom společně žili. Pořád znovu nacházeli rovnováhu toho, co potřebujeme my a co oni, a společně rostli a učili se od sebe.

Ať se vám na téhle cestě daří.

A kdybyste s tím potřebovali pomoct, abyste dokázali zahodit i další bolavé vzorce z dětství a vrátili do vašeho vztahu s dětmi hlubokou důvěru, o kterou se můžou vždycky opřít, aby z nich vyrostli vyrovnaní lidi, co věří v sebe a nevzdávají svoje sny jen proto, že někdo druhý v ně nevěří – pojďte s námi i do kurzu:

Pošlete článek dál: