5 tipů, jak naučit dítě na nočník. I bez stresu

Sesbírali jsme pro vás příběhy a fungující tipy od Nevýchovných rodičů, kterým to s nočníkem nakonec sedlo. Samozřejmě zadkem na hrnec :)

Taky ho máme doma. Je to už skoro rok, co se k nám nastěhoval. Je světlonce zelený jak právě vyloupnutý hrášek a dole má dvě tlapičky. Aby se lehce poznalo, jak se na něj správně sedá. Roztomile oblý, lesklý a tělesnými tekutinami zcela nedotčený nočník.

Moje 1,5 roku staré dítě si k němu vybudovalo svérázný vztah. Ignoruje ho.

Teda ne úplně. Ví, jak se ta zelená věc jmenuje. A když se ho zeptám: “Kam se dělá čšššš?” ukáže na nočník prstíčkem a odpoví důležitě: “TAM”. Třikrát se na něj dokonce posadil, když jsem mu to navrhla. Jako by mě chtěl navnadit: mamko, to půjde!

Seděl na něm asi dvě a půl vteřiny. A pak si v cuku letu odběhl hrát s tím úžasným novým autem na klíček.

Co bych taky chtěla od dítěte, které mi nikdy v klidu nesedělo na klíně déle než půl minuty. Můj Sebík je prostě živel.

“Když ti bylo jako Sebíkovi, už jsi byla i na noc dávno bez plín,” snažila se mi dodat odvahu k učení na nočník naše babička.

“No jo, ale jak ho tam mám udržet? To ho mám přikurtovat izolepou?”

Přiznávám, i když jsem nechtěla, někde hluboko mě její hláška znejistěla.

Jestli jsme něco nepropásli?

Pátrala jsem dál, jak ho na ten nočník nalákat. A jak to s nočníkem měly ostatní mámy v okolí. Jenže každá tvrdila něco jiného.

“Nech ho doma běhat nahatého - jen tak pochopí, jak to čůrání funguje,” říkala jedna.

“Ne, ne, jen mu oblečení nech, ať si ozkouší, jak nepříjemný to je v mokrých kaťatech. Pak bude nočníkovej natotata, uvidíš,” dušovala se druhá.

To mi teda moc nepomohlo. A “5 zaručených kroků, po kterých se do 3 dnů odplenkuje každé dítě,” co na mě vybafly kdesi na internetu - to mi taky nějak nesedělo. Na tyhle dokonalé návody moc nevěřím.

Hledala jsem dál... U rodičů, kteří už úspěšně odplenkovali. A přišla jsem na tohle:

5 věcí mají společných úplně všechny úspěšné nočníkové příběhy:

Sesbírala jsem je. Tady je máte. 5 tipů složených z reálných příběhů vítězství nad plenkami, od Nevýchovných rodičů. Rodičů, kteří se s kauzou Nočník vypořádali jednoduše a po svém.

Přečtěte si, jak na to šli. Ať taky odplenkujete bez stresu ;-)

TIP 1: Když o datu konečného odplenkování necháte rozhodnout dítě, ušetříte si spoustu nervů

“Tak jsem se rozhodla, že už nazrál správný čas se odplenkovat,” četla jsem v jedné diskusi. Maminka skoro dvouleté holčičce sundala přes léto plínku a celé dny se učily na nočník.

Výsledek? Docela dobrý. Holčička pár týdnů slavnostně čůrala, kam měla. Když se pak ochladilo a byly někde venku, skoro VŽDYCKY skončila s mokrými kalhotkami. Neuměla si včas říct. Ocitly se obě zase na začátku a máma z toho byla smutná. Tolik práce to stálo...

Jasně, některé děti učení na nočník baví. “Zaklapne” jim to a nočník si zamilujou. Jenže pak jsou případy, kdy se z toho pro mámu i dítě stane otravný dril. Navíc s nejistými výsledky. Jestli už jste s učením začali a moc to nejde, nebo cítíte, že vám tenhle způsob nesedí, zkuste to nechat na dítěti.

Můžete si tím ušetřit spoustu času a nervů. Když mu svěříte zodpovědnost nad jeho trávicími procesy, dřív nebo později to zmákne samo.

Ze dne na den. A pro vás to bude bez dřiny.

Přesně jako to měla třeba máma Hanka:

“S první dcerkou: Od 2 let (protože tehdy se říkalo, že ve 2 letech je to ideální) jsem začala s rádoby nenásilným nabízením. Občas jsem trochu přemlouvala, občas trochu tlačila, a lámala si hlavu, jak jí s tím pomoct, aby už se odplenkovala. Od 2 let výborně mluvila, a tak mi asi ve 2r5m řekla: "Mami, až budu chtít, tak půjdu." Co na to říct. Přestala jsem se snažit, i když pochybnosti mě hlodaly. Cca za 2 měsíce, 2r7m, ze dne na den bez plíny, i v noci.

S druhou dcerkou jsme žádné řízené pokusy ani nezkoušely. Nebavilo mě to. Jen párkrát jsem se jí zeptala. Ještě v 2r5m nejevila vůbec žádný zájem o nočník. Nechala jsem to na ní. Babičky už se ptaly... Ve 2r7m pak najednou byla ze dne na den bez plíny, i v noci. Řekla jenom: "Necu plínu," a bylo. A pak se, mámo, o něco snaž :-))”

- Hana Havrilcová

Stejnou zkušenost udělala Zuzka s dcerkou Karlou:

“Jo, jo, my to měli s Karličkou stejně. Nenutili jsme a ze dne na den bez plíny i na noc ve 2,5 letech. Bez stresu a tlaku :-)”

- Zuzana Růžičková

Na ten správný okamžik docela dlouho čekala další máma Hanka. Synovi to “cvaklo” samo sice o dva měsíce později, než si maminka původně plánovala, ale teď už je i v noci bez plínek. A když potřebuje, sám se vzbudí:

“Když bylo synovi 2r3m: Chodí čůrat na záchod po spánku dobrovolně, ale přes den to je děs a pořád si říkám, že to nechám na něm - ale potom stejně tlačím :/ Protože vím, že to zvládá… a když se vyčůrá, hned chce vyměnit plínku.

Včera jsem mu ale už řekla, že bude chodit na záchod, jen když bude sám chtít. A to už jsme měli pár celých dní ve slipech :/ Pak zase bojkot a tak na střídačku. Takže už na to asi fakt kašlem a budem čekat, až se rozhodne sám být bez plínek.

Po 2 měsících přišel náhle zlom: Nakonec jsem to nechala na něm a cca v 2,5r se rozhodl sám pro slipy, po týdnu byl bez nehody a po 2 týdnech si sám zrušil plenky i na noc. Už je to půl roku bez plínek, sám si říká, vůbec to nemusím sledovat a i v noci se vzbudí, když je třeba :-)”

- Hana Rollová

TIP 2: Osahejte si ošemetnou hranici mezi “sedí na nočníku” a “chodí sám čůrat”

Moje kamarádka má na rozdíl ode mně velmi klidné dítě. Stejně stará Anežka (1,5 roku) je zlatíčko. A už od 9 měsíců jí máma úspěšně posazuje na nočník.

Holky spolu zavedly rituál. Vždycky ráno a po obědě si Anežka krásně ulevila do nočníku. A když si máma vzpomněla i jindy během dne, na nočník ji posazovala a Anežka se tam občas i vyčůrala. Bylo to super… Všichni okolo - i já - bychom vsadili boty, že to budou mít brzo “z krku”.

Jenže! Anežka se teď kolem roku a půl rozkoukala a začala trochu víc řádit. A nočník ji přestal úplně zajímat.

Nenaučila se totiž na něj chodit, jen se na něm naučila sedět. Když chtěla maminka.

Jak začala mít svoji hlavu, nočník letěl do kouta.
To samé se stalo mámě Elišce:

“Taky zhruba ve stejnou dobu přestala Amy spolupracovat při chození na nočník. Když řeknu "je čas na nočník" a jdu směrem na toaletu (což dříve normálně fungovalo), tak začne brečet, křičet, prostě vyvádí. Přitom jí to šlo tak dobře, že jsem si myslela, že do 19 měsíců už bude přes den bez plenky.

Od 13 měsíců kaká do nočníku (používáme znakování, tak si o to vždy řekne), s čůráním to bylo pomalejší, ale cca od 16 měsíců začala asi 4x denně čůrat do nočníku, když jsem ji tam posadila, a později si i sama řekla (i když ne pokaždé). Občas se také stalo, že si hrála v pokojíčku a pak už jsem ji jen viděla, jak míří přes chodbu na záchod.

No, a nyní to vypadá tak, že když chodí po domě bez plínky, tak se většinou vyčůrá na podlahu, málokdy si řekne... Zdá se mi, jako bychom se vrátily zpět, a jsem z toho smutná.”

- Eliška Sýkorová

Máma Anna, která s dcerkou dokonce jela bezplenkovou metodu, hned od narození, zažila podobné zklamání. A i tady hrála roli zodpovědnost:

“Od konce šestinedělí až do šesti sedmi měsíců mi skoro vždycky dala nespokojeností nebo jinak najevo, že potřebuje na záchod, na signál se vyčůrala, vykakala, často jsem ji mohla nechávat přes den bez plenky.

Dnes (je jí taky 11m) už to vůbec nefunguje, jen ráno pro probuzení. Nechali jsme to být. Trošku si myslím, že jsem na to zadělala já, protože jsem moc přebírala zodpovědnost za ni - dávala jsem ji i bez signálu, takže jí asi připadlo, že je to fuk, jestli si říká, anebo ne. A taky začaly být důležitější věci na pořadu dne…

Jsem velmi pro prožívání okamžiku "když se čůrá, tak se čůrá" a "když se jí, tak se jí", a velmi proti odvádění pozornosti (stejně jako celá Nevýchova, aspoň co vím). Přehnaná očekávání, to je jenom krůček od totálního stresu.”

- Anna Koubová

Vaše děťátko taky najednou začalo nočníkování bojkotovat?

Všimněte si, jakým bouřlivým vývojem váš kluk nebo holčička právě prochází. Učí se chodit, říkat první slůvka, baží po nových podnětech, a navíc se kolem něj děje tolik fascinujících věcí. Takže mámino snažení prostě na čas odloží na vedlejší kolej. Tím spíš, když čůrání do nočníku zatím není moc “jeho starost”, ale spíš vaše.

I když vy naprosto přesně víte, že teď by se mohl krásně vyčůrat do nočníku (taková škoda!), ten lumpík se vám vzepře, vyčurá se potají na zem a odběhne si hrát. Jako by to snad udělal naschvál!

A veškeré vysvětlování mu jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Takže už máte na jazyku:

Sakra, vždyť už jsi to skoro uměl! Proč to najednou nejde? Co dělám špatně?

Upřímně? Asi nic. Neselhali jste. Jen vaše dítě se na to teď ještě necítí. Nespojilo si mámino snažení a svoji potřebu. Prostě mu to zatím necvaklo a potřebuje čas.

Jasně, s nočníkem můžete v klidu dítě seznámit velmi brzo, už od miminka. Ukázat mu, k čemu slouží. Ale nemít přehnaná očekávání a neslibovat si od brzkého učení rychlé úspěchy. Nebudete se pak trápit nad “nesplněným úkolem” a dávat si za vinu, že vám to trvá.

Všechny děti to nakonec dají. Úplně všechny! (Znáte nějakého zdravého školáka s plínkami? :)) Snad i ten můj divoch to bude jednou zvládat tak bravurně jako dvouletý syn mámy Kláry.

Tomu pomohlo napodobit velkého brášku. Co brácha nad záchodem dělá, mu ale došlo ze dne na den až skoro ve 2 letech:

“Oba moji synové nočník odmítali, až teprv pak se najednou sami rozhodli a začalo to fungovat - starší na nočník, mladší rovnou na záchod s dětským prkýnkem. Jo a mladší měl asi ve věku kolem 1,5 roku fázi, kdy dělal, jako že čůrá ve stoje, napodoboval bráchu, který se u čůrání prohýbá dopředu… ale ve skutečnosti vůbec nechápal, co to čůrání je. To až teď skoro ve 2 letech.”

- Klára Golová

TIP 3: Dejte dítěti možnost, aby si to s nočníkem vyřešilo samo. I když jeho nápad vypadá trochu bláznivě

Každé dítě to má úplně jinak. Existují děti, co nočníkovou fázi přeskočí úplně. A začnou rovnou se záchodem. A to nám rodičům většinou sebere vítr z plachet. Tak moc dlouho jsme se snažili, abychom ho s nočníkem skamarádili - a dítě ho nepotřebuje!

“Ani jedno z mých dětí na nočníku být nechtělo. Posadit je na něj bylo stejně marné jako pokoušet se zkrotit rozzuřenou chobotnici. Takhle zpětně mi to přijde logické. Proč by měly chtít sedět na nějakém plastovém krámu, když všichni ostatní chodí na záchod? Takže pak prostě jednou začaly chodit rovnou na záchod.”

- Veronika Hurdová

A to je přesně ono, děti se rády “opičí”.

Učí se nápodobou.

Někomu funguje záchod, protože vidí, jak čůrá starší sourozenec. A někomu třeba volné čůrání na zem, při kterém vidí, co se s jeho tělíčkem vlastně děje. Synovi mámy Petry pomohla neuvěřitelná věc: napodobovat štěně.

Její syn na nočníku sedět nechtěl. Máma viděla, že se mu naopak líbí čůrat jen tak na zem. Aby nemusela pořád chodit a uklízet louže, tak synovi stejně jako jejich pejskovi přichystala na zem čůrací podložku. Když se pak pejsek naučil chodit ven, přestal čůrací podložky potřebovat i syn:

“... Pak jsem se ho zkusila zeptat, jestli ještě ty podložky potřebuje, protože nám zrovna došly a už se mi nechce kupovat další (pejsek už taky zvládá chodit jen ven). Odpověděl, že už nepotřebuje.

Super, vyndala jsem nočník, aby ho měl na očích, a on opravdu začal chodit na něj. Celou dobu běhal doma nahý (bylo teplo). Teď už si sám řekne i v kalhotech. A hlavně už týden má suchou plenku i po spinkání (jak poledním, tak i nočním)...

Všechno to šlo samo a naprosto nenásilnou formou :-) Neznat Nevýchovu, tak bych asi podlehla tlaku okolí, že je nevhodné čurat doma na podložku, a nejspíš bychom se s plenkami prali ještě dlouho :-) Takže Nevýchovo, moc ti děkuji :-)”

- Petra Hamsová

I hodně malé děti umí přijít samy na neuvěřitelně snadná řešení, když jim dáme prostor a důvěru. Rodiče ale někdy potřebují mít hromadu odvahy udělat si to po svém. A vypudit z hlavy ten hlásek, který našeptává:

To se nedělá. Teď si zaděláváš na nepřizpůsobivé, zvlčilé dítě.

Máma Petra dokázala dát synovi spoustu důvěry a nepodlehnout tlaku, že “tohle se nemá”. A teď jsou spokojení oba, žádné zvlčení se nekonalo :)

TIP 4: Hlavně mu to čůrání nezprotivit

Nechci být moc drsná… ale nedá mi to se nezeptat: Jak byste se cítili, kdybyste strávili prima den s vaším nejlepším kamarádem - a mezi vším povídáním, zábavou a vynikajícím jídlem se vás každých 10 minut ptal: “Nepotřebuješ čůrat? Nepotřebuješ čůrat? A hele, nepotřebuješ náhodou čůrat?”

Já vím. Myslíme to dobře. Chceme mu to jemně připomenout. Předejít nepříjemné nehodě. Přece ani jemu v těch promočených kaťatech nemůže být dobře.

Jenže čeho je moc, toho je příliš. Dítě “vypne” a přestane dobře míněnou otázku vnímat. Nebo ho začne štvát. Z čůrání se stane otrava, nepříjemná záležitost.

A pak může chvíli trvat, než se nepříjemných pocitů okolo nočníku zbaví.

“Já jsem moji dceři tím nátlakem způsobila, že jak se někam jde, musí na záchod. Jak vidí auto, musí na záchod. Naučila se být bez plen ve 2 letech, ale vždy jsem ji nutila před každým odchodem na WC a má to do teď. Už jí bylo 6 a konečně to ustupuje. Tak radím trpělivost. Jsou to fakt nervy.”

- Marti Vejvančická

Bohužel, učit dítě na nočník “na sílu” někdy plodí další starosti a zbytečná zranění. Tady se prostě nekonečně vyplatí ubrat plyn. A nepovýšit čůrání na tu nejdůležitější dovednost na světě.

A pak je tu ještě jedna záludnost neustálého připomínání.

Dítě si může osvojit zvyk, že na čůrání vždycky myslí máma - a ono samo nemusí.

“Jak jí to nepřipomenu, tak se zapomene,” říkají potom maminky. “Sám si na to nevzpomene.” Nebo: "On na to vůbec nemyslí.”

No, nejspíš je to tak, nemyslí. Když pořád připomínáme, připomínáme a připomínáme, dostává dítě zprávu, že na to myslíme za něj. Připomínat dál pak už většinou nepomůže, naopak je třeba to zastavit.

TIP 5: I nočníkový mazák se někdy utne. Selhání bývá lepší promlčet. 10 z 10 dětí to ocení

“Násilím nic nejde. My byli "bezplenkáči", jen v zimě ven jsem dávala plíny. A bylo to jak sinusoida… Chvíli skvělé, pak období naprosté ignorace nočníku... Můj dojem z toho je, že občas na nočník prostě není čas… tolik zábavných a zajímavých věcí kolem…” napsala máma Radka Wolfová.

I když už si dítě krásně říká, všechno klape, babičky se radují, může přijít den (nebo noc), kdy se nedaří. A máma nad tím nešťastně kroutí hlavou: Proč už ho dneska musím potřetí převlíkat? Já myslela, že už jsme se toho zbavili nadobro!

Nehoda nebo dokonce dočasný návrat k plenkám nemusí znamenat vůbec nic.

Jasně, že mámu zaskočí, když právě vypráví kamarádce: “Jířa je už měsíc bez plín. Už to zvládáme,” a Jířa se půl minuty nato počůrá do kalhot. Ale není to od něj žádná zlomyslnost.

Když se budete soustředit na to, že už se to nesmí stát, že počůrat se do kalhotek je chyba, začnete být v napětí. A dítě ho z vás vycítí. O to déle mu pak může trvat, než to zvládne bez nehod.

Vzpomeňte si třeba na školu, znáte pocit napětí před zkoušením nebo před testem? Je pak snadné ujet a nasekat v testu chyby, když jste pod tlakem.

Odplenkování není test. Tak se nenechte “zkoušet” otázkami: “A už jste bez plíny?” Dopřejte si tolik času, kolik potřebujete vy dva. Oba se přece snažíte, tak žádné výčitky.

Bonus k 5 tipům: První pomoc, když už vám kvůli nočníku praskají nervy

Možná už jste se dostali do situace, kdy je nočník strašák. Dlouho to zkoušíte a pořád neúspěšně. A už z toho málem šílíte. Co teď?

Nadechnout a vydechnout. A něčím se odměnit za všechnu tu snahu, třeba si pustit svůj oblíbený film, prostě si udělat dobře :) A až povolí rozladění či vztek, že vám to nejde, zkuste tyhle dva kroky:

KROK 1: Najděte, z čeho máte strach

Nejdřív si upřímně odpovězte, čeho se nejvíc bojíte? Klidně si vezměte tužku a vysypte všechny své obavy na papír.

Máte strach, že...

  • vás ostatní odsoudí?
  • budete muset poslouchat nepříjemné otázky? (“Tak velká holka a ještě má plínku?”)
  • jste něco zanedbali?
  • jste špatný rodič, když to nezvládáte?
  • vás nevezmou do školky?
  • o tom budete muset mluvit u paní doktorky na tříleté prohlídce?
  • ...

KROK 2: Promluvte s ním. I když on ještě třeba neumí odpovědět

A všechno, co jste zjistili, řekněte svému dítěti. Čeho se bojíte. A proč je to pro vás důležité, abyste nočník zvládli. Neříkejte takové ty věci jako: “Už jsi přece velká holka.” V klidu a upřímně mu řekněte, jak to s nočníkem máte. Jednoduchými slovy, žádné složitosti.

A pak se ho zeptejte, jak to má s nočníkem ono? Jestli ho na tom nočníkování taky něco trápí? Může to znít úplně jednoduše, třeba: “Co myslíš ty? Tebe to už možná taky otravuje, viď?” Vůbec nevadí, že vám ještě neodpoví.

Totiž, když od vás dítě místo tlaku ucítí upřímnou touhu to spolu zvládnout a snahu rozumět mu, zásadně u vás změníte atmosféru kolem nočníku.

A pak je velká šance, že to konečně půjde. Když ne hned, tak brzy. Jeden dva měsíce jsou nic v celém vašem dlouhém rodičování.

Hm, nechat to na něm... ale za chvíli mu budou tři! Vezmou mi ho vůbec do školky?

Jestli u vás už klepe na dveře školka a za pár dní musíte být bez plenky, aby vás tam vzali, může to být pěkný nervák, to je jasné. Ale právě tady pomůže nejvíc povolit tlak. A ustoupit o dva kroky zpátky. Dítě vám pak možná vyjde vstříc dřív, než si myslíte.

Zkuste tohle:

Zapomeňte na chvilku na všechno, co by dítě v jeho věku “mělo” umět. Nechte ho s plínou, nebo bez, jak je mu libo. Hoďte se do klidu, aby vám oběma bylo fajn, a aspoň na pár dní snažení odložte. Úplně.

Uspořádejte si parádní “nočníkovou dovolenou”. Žádné zmínky o čůrání nebo záchodu. Jen vaše oblíbené hry a jídla :) Ať se vám uleví od věčného snažení. A uvidíte.

Spoustě maminek po tom, co usilování úplně stoply a boj o nočník vzdaly, najednou přistál do klína zázrak…

Dítě plenku samo odhodilo. Zničehonic.

“Je to asi měsíc a půl co jsem začala syna (26m) učit na nočník, manžel měl dovolenou, tak jsme se oba hodně snažili, pořád jsme u něj seděli a loudili různé zvuky, aby se vyčůral do nočníku, a podle literatury ho tam nějakou dobu drželi.

On se po nějaké době začal bránit a pak se mi většinou do 5 min vyčůral všude možně, jen ne do nočníku. Nevím, jestli je to náhoda, ale asi 2 dny po přečtení článku z blogu Nevýchovy jsem ho posadila zas po ránu na nočník, a když se začal vzpírat, tak jsem to "vzdala" a ustoupila, a najednou se povedlo. Ze dne na den to prostě udělalo "cvak".

- Dora Krejčí

Někdy pomůže malá změna. A někdy se musí zbořit hodně překážek a strachu.

Se skoro tříletým synem to mámě Veronice zaklaplo, až když se jim doma povedlo vylepšit společnou komunikaci. A takhle vypadal výsledek:

“Můj syn (téměř 3r) právě vítězně přišel ze záchoda, kam sám a dobrovolně odhopsal za zpěvu: "Jdu čůrat, jdu čůůůůůrat." Nezapomněl zvednout prkýnko a umýt si ruce. A to je prosím dítě, které donutit na nočník nebo záchod... je vítězný okamžik. (3. týden kurzu Nevýchovy).”

- Verča Cupalová

Líbí se vám, jak to Nevýchovní rodiče nakonec s nočníkem zmákli? Mám radost, že se zveřejněním svých příběhů souhlasili. Vezměte si z jejich zkušeností, co vám vyhovuje. Ať se to u vás taky povede :-)

A kdybyste navíc chtěli umět se domluvit i jindy, nejen nad nočníkem, aby vás dítě opravdu slyšelo a hledalo řešení spolu s vámi...

Naučit se s ním mluvit tak, abyste nemluvili do vzduchu a dítě vám rozumělo a spolupracovalo,

i to úplně maličké - jde to taky.

Kouzlo Nevýchovy nespočívá v tom, že vám prozradí, jak krok za krokem naučit dítě chodit na nočník. Ale naučí vás fungující principy, díky kterým si pak sami budete umět poradit v každé situaci. Zvládnete v klidu čištění zoubků, úklid hraček i hysterák na hřišti.

Udělejte k tomu první krůčky.

V našem Rodičovském seriálu. Je ZDARMA a pomohl už tisícům rodičů.

Chci mít taky doma pohodu

Líbilo se vám, jak to rodiče s nočníkem zvládli? Sdílejte jejich řešení s ostatními:

O autorce
Jitka Holasová, copywriterka a máma z Nevýchovy
Píšu odmala. První časopis jsem vydala v 5 letech. Jmenoval se “Obrásky”. Od té doby jsem zmákla gramatiku a začala psát i jinam než do šuplíku. Miluju lesy, divočení se synem, svoje roztomilé pokusy s flamencem.

Napište nám: Máte vlastní tip, jak to s nočníkem zvládnout? Sem s ním :)