Seriál pro mámy na mateřské

Jak malému dítěti vysvětlit, že tohle nemůže, aniž bys ho musela věčně okřikovat

Vyzkoušej dvě důležité maličkosti, aby ti prcek začal rozumět,
co po něm chceš

Před pár dny jsem se znovu připletla k situaci, jakých jsem už zažila mraky. Chlapeček v herně, něco přes rok, přiběhl ke stolu za maminkou z koberce, na kterém si před chvílí hrál s kostkami, a natáhl ručičku po talíři.

Ležela na něm zapečená bagetka, mamka ji před chvílí objednala a ještě se z ní kouřilo. „Nee! Nešahej na to!“ vykřikla maminka, aby kluka včas varovala. A v tu chvíli letěl talíř na zem. Chlapeček ho shodil ze stolu.

Maminka začala hubovat, sbírat bagetu pod stolem a klouček se rozbrečel. Všechno se to seběhlo dost rychle, takže kdyby tu scénu popisoval někdo, kdo šel kolem, mohl by říct, že malý kluk přiběhl a z neopatrnosti shodil talíř.

Jenže kdyby si pak přehrál zpomalený záznam, přišel by na něco úplně jiného. A možná by mu spadla brada, jako mně, když jsem si tuhle neuvěřitelnou věc uvědomila poprvé.

A tak bych ti dneska ráda ukázala dvě maličkosti, které mi dřív nedocházely a se kterými si náročné období, kdy prcek všude vleze, na všechno sahá, všechno strká do pusy a všechno vykrámuje, můžeš užít bez nervů. Protože ti začne rozumět, co po něm chceš.

O autorce

Hanka Havrilcová, neviditelný spolutvůrce kurzů Nevýchovy. Vystudovala učitelství, vzdělávání dospělých, a učila děti od školky po maturitu, dospělé i kolegy učitele. Dneska se učí od svých dvou dcer. Mámou se stala po třicítce. Pak ji překvapila nemoc. Měsíce uzdravování s 3letým prckem po boku změnily od základů její pohled na výchovu. V Nevýchově sedí a píše, a co píše, to sedí :)

S Hankou a Katkou o tom, proč Seriál vznikl a s čím vám pomůže: tady v úvodním audiu

Jak najednou uhlídat všechny psí misky

Pokud máš malé dítě, co se nedávno začalo pohybovat, tak tohle nejspíš máte doma každý den. Všechno bere do pusy. Všude vleze. Nemůžeš ho ani na pár sekund spustit z očí, protože je okamžitě u květináče a hrabe z něj hlínu, nebo se snaží narvat hračky do dývka, tahá za kabely, za chvíli zase sedí u psí misky a strká do pusy granule. A než mu je stihneš sebrat, už jich hrst snědlo, takže trneš, jestli mu nebude špatně, a řešíš, kam postavit ty zatracené psí misky, aby k nim mohl pes, ale dítě ne.

A nejenom, že ho musíš pořád hlídat, aby si něco neudělalo nebo něco nezničilo, ale taky mu potřebuješ vysvětlit, že se to nedělá, a naučit ho, kam nemá lézt. Když ten den už snad posté taháš prcka za nohu od zásuvky nebo rovnáš vykramařená cédéčka v poličce, máš toho plné zuby, i když ho miluješ nade všecko.

Každodenní maličkosti… jenže právě o ty jde

A možná se těšíš, až z toho konečně vyroste. Jako kdysi já. S první dcerkou mi tenhle kolotoč zabíral každý den spoustu času. Nechtěla jsem ji pořád okřikovat, ale nevěděla jsem, jak jí vysvětlit, že něco nemůže.

Až s druhou holčičkou jsem si tohle období užívala v klidu, protože jsem přestala dennodenně dělat věci, které s dětmi nefungujou, a upřímně, pijou nám mámám krev. Připomněla mi to ta mamka s chlapečkem a shozenou bagetkou v herně.

Zlomek sekundy, kdy padají talíře ze stolu

Taky tě vždycky napadne jako první věta: „To se nedělá!“ Anebo taky: „Ne! Nedělej! Nesmíš! Na to se nešahá!“

Jak by ne. Samy jsme to slyšely v dětství milionkrát. Kdybychom pak každá z nás spočítala, kolikrát jsme tohle svému dítěti řekly do jeho druhých narozenin, zřejmě bychom se dostaly na dost vysoké číslo.

Spousta rodičů tohle říká automaticky. Protože je v té chvíli, kdy se malé dítě sápe na talířek s horkou bagetou, nic jiného nenapadne. Chtějí zabránit katastrofě, a tak rychle vyhrknou „záchranná“ slova. Což je pochopitelné. Ale zkusme se teď spolu na to podívat jinak.

Zase si to představ:

  • Představ si teď na chvíli, že jsi malé dítě. Je ti tak 15 měsíců. Jsi s mamkou v herničce. Máš malé tělo a malé bačkůrky – podívej se, jak vypadají? Jsou to ty s tkaničkami? V herničce je spousta věcí a ty chceš pokaždé všechno prozkoumat. V téhle herně už to ale znáš, už jste tu byli. Takže hned odhopkáš na koberec a krámuješ barevné kostky, které si pamatuješ od minule. To tě moc baví. Vidíš, kolik jich tam je? Taková hromada.

    Pak se podíváš směrem k mamce. Sedí u stolu kousek od tebe a ta velká paní jí na stůl právě něco přinesla. To tě ohromně zajímá. Sebereš se a běžíš k mamince. Stůl máš tak do půlky očí, takže nevidíš, co to tam leží za dobrotu. Nevíš, že je to horká mňamka na talířku, ale cítíš, jak to voní. Potřebuješ se honem podívat, co to je, takže natáhneš ručičku po té lákavé věci…
    A v tom slyšíš: „Neee!! Nešahej na to!“

    Co uděláš?

Už můžeš zase vyrůst z malých bačkůrek a odpovědět si na to.

Co se děje s prckem, když křičíme „Ne! Nešahej na to!“

Nevím jak ty, ale většina malých dětí se v podobné situaci lekne. Hrkne v nich, někdy sebou dokonce lehce trhnou. Je to možná jenom zlomek sekundy, takže když nemáme čas se dívat, protože potřebujeme rychle zabránit katastrofě, snadno to přehlídneme.

Ale právě tenhle zlomek sekundy, kdy v dítěti hrkne, způsobí, že talířek shodí.

Anebo spolkne tu plastovou kuličku, co má v puse, když ji právě zkoumá jazykem a najednou to mamka zmerčí, přískokem je u něj a vykřikne: „To se nejí!“ Anebo: „Vyndej to z pusy!“

Pak je tu i druhá možnost, jak dítě reaguje: Nelekne se, protože už to zná. A naopak ho naše výkřiky baví. Vždyť si to představ, takové malé dítě, a co jedním zvednutím ruky nebo zataháním za kabel od rádia dokáže vyvolat. Tolik pozornosti a tolik zajímavých reakcí. Takže to udělá znovu. Dál zkouší, co my na to, a naše reakce zkoumá.

Anebo do třetice – dítě přidá na síle. Čím prudší jsou naše „zásahy“, tím větší odpor začne vyvíjet. Provokuje a tahá za kabel ještě silněji, zdrhá před námi s naším mobilem, který ukořistilo ze stolu, nebo se s námi tahá o tu cennou věcičku, kterou mu zaboha nechceme dát.

„Neee!! To nesmíš! Nešahej na to!“ zkrátka není žádné řešení.

Kouzlo prvních pěti sekund

Jenže co dělat? Protože ho přece nemůžeme nechat růst jako dříví v lese bez jakýchkoliv hranic. Ani ho nechceme nechat se spálit, něco rozbít nebo se udusit. Co si ale většina rodičů neuvědomuje, je, že:

Katastrofě se dá rychle zabránit i v klidu.

To se snadno řekne, viď, ale když mámě naskočí strach, klid je v háji. Znám to. Naše rodičovská zodpovědnost spolu s představou, co všechno se může stát, způsobí, že okamžitě vyletíme.

Takže která je ta první maličkost, co ti pomůže odvrátit katastrofu a přitom nevyletět jak čert z krabičky?

První „maličkost“ zní:
Na 5 sekund se zastav

Když příště uvidíš, že se tvoje dítě sápe na talířek, natahuje ruku k akvárku, chce strčit ručičku do psí misky nebo se třeba chystá vykrámovat košík se šitím, než něco řekneš nebo uděláš, nejdřív se zastav.

A pozoruj. Stačí 5 sekund. Polož si přitom tuhle jednoduchou otázku, pomůže ti s tím:

Proč to dělá?

Důležité je ptát se s upřímným zájmem, ne s výčitkou „panebože, už zase něco vyvádí!“ Prostě proto, že tomu chceš porozumět a vážně přijít na to, proč to dělá. Je totiž fascinující to zjistit.

Děti nikdy nedělají něco jen tak. Vždycky mají důvod.

Od té doby, co se víc dívám, přišla jsem na spoustu neuvěřitelných věcí. Třeba proč naše (tehdy roční) Marie potřebovala kousnout do molitanové houby. Uchvátil ji ten nezvyklý materiál a ten skřípavý zvuk, který to vydává. Zkoušelas to někdy jako malá?

V naprosté většině situací – pokud zrovna dítě neletí pod rozjeté auto, tam jde o rychlost – můžeš 5 sekund počkat, než něco řekneš nebo uděláš, a nic zlého se nestane. Naopak se stanou dvě důležité věci:

  1. Zjistíš, že když malé dítě dělá něco, co „se nedělá“, zkoumá tím svět – něco ho zajímá, něco chce osahat nebo poprvé zkusit, a má to pro něj význam.
  2. Objevíš něco zcela nečekaného: Že když zasáhneš v klidu, bude to stejně rychlé, a přitom dítě nebude reagovat tím, že se lekne, rozbrečí nebo rozdovádí ještě víc. Naopak, začne ti vycházet vstříc. Bude ti totiž vracet to, co uvidí u tebe – klidnou reakci.

A třeba časem, až získáš cvik, zjistíš, že můžeš počkat i 10 sekund, minutu. A nakonec třeba celou půlhodinu, kdy budeš pozorovat fascinující svět svého dítěte, který ti možná zůstával doteď skrytý.

Ještě jeden příklad od nás, jak spolupracují malé děti:

Když roční Marie vzala do ruky moji nedotknutelnou knížku a já reagovala v klidu, žádné přetahování se nedělo. V pohodě jsme se domluvily, co je pro mě důležité, a knížku mi v domluvený čas nepoškozenou vrátila. A vlastně jenom opakovala to, co jsem udělala já – vyhověla mi.

Možná přemýšlíš: Jak se s ním jako na tom domluvit a vysvětlit mu, že to nemá zničit, když ještě neumí mluvit a na co sáhne, to zmuchlá?

Fakt, že ještě nemluví, tvému dítěti v ničem nepřekáží.

To jenom v našich dospěláckých hlavách je to překážka. Předáváme si z mámy na dceru myšlenku, že s dětmi se dá domluvit, až když jsou trochu rozumné. „Nejdřív tak ve dvou letech,“ říkalo se u nás. Bylo to u vás podobně?

Něco ti řeknu. Když jsem s druhou holčičkou fascinovaně objevila, že se s ní dá domluvit opravdu od miminka – když s ní komunikuju jinak – najednou mi vyplavaly všechny ty nepovedené situace s první dcerkou.

Všechny ty chvíle, kdy se se mnou přetahovala o plínu nebo o hrneček, kdy mi utíkala do silnice, vřískala v autosedačce, vyváděla u pokladny tak, že se do mě celá fronta pustila, co to mám za dítě… A najednou jsem do toho uviděla. Došlo mi, co bylo tenkrát špatně a proč jsme si nerozuměly. Neuměla jsem ji vnímat. I když jsem se tak strašně snažila. Nerozuměla jsem jejím projevům. Neuměla jsem na ně reagovat.

A taky – měla jsem v hlavě spoustu přesvědčení o malých dětech, která mi bránila se s ní domluvit. Všímám si, že spousta maminek to má stejně. A tak ti je chci pomoct odhalit a postupně se jich zbavit.

Tvoje dítě možná ještě neumí mluvit, ale komunikuje s tebou mnoha způsoby a

má obrovskou touhu ti rozumět.

Tisíckrát jsem si to s naší Maru zažila. A zažívám to dnes a denně s rodiči v kurzu Nevýchovy. Takže já už nevěřím na nerozumné děti, které z toho všeho musí napřed vyrůst. Věřím, že to brzy zažiješ taky. Jsem si naprosto jistá, že i u vás to krůček po krůčku půjde. Stačí změnit komunikaci.

A tím se dostáváme zpátky k druhé maličkosti, která ti pomůže zvládnout situace, kdy tvůj prcek dělá, co nemá:

Druhá „maličkost“ je:
Normálně mu to řekni

Jakmile poprvé zvládneš těch 5 sekund pozorování (= první maličkost), můžeš rovnou začít s druhou věcí. Pokud například pozorováním zjistíš, že když tvoje dítě hází jídlo na zem, nechce ti přidělat práci, ale zkoumá, co to udělá, sleduje, jak to padá dolů a kam to jídlo mizí… můžeš mu to povědět.

Jak? Prostě místo obvyklého „to se nedělá“ a podobných vět mu zkus říct, co tě napadlo, když ses těch 5 sekund dívala – to je první krok. Jednoduše nahlas popiš, co si myslíš, proč asi tvůj prcek tuhle věc dělá. Může to vypadat např. takhle:

„Házíš to na zem, protože koukáš, kam to dopadne?“
„Ty už nemáš hlad, takže si s tím jenom hraješ, že jo?“
„Tebe zajímá ten nůž, viď?“

Dáváš tím najevo, že mu rozumíš. Nebo že se přinejmenším snažíš porozumět.

… a jak teď zařídit, aby dítě rozumělo tobě

Když jsi mu řekla, co vidíš, a dala mu tím najevo, že chceš rozumět, řekni mu taky, jak to chceš ty – to je druhý krok, bez kterého to nejde. To, co potřebuješ ty, je úplně stejně důležité jako to, co potřebuje tvoje dítě.

Rozhodně není cílem nechat ho dělat si, co chce, na úkor tvé vlastní pohody. S tím byste k porozumění nedošli, spíš by ti mrňous pomalu začal skákat po hlavě.

Takže jak na to? Není potřeba nic vymýšlet ani přizpůsobovat slova nebo dokonce zvyšovat hlas, ale prostě v klidu říct např.:

„Já ale nechci, abys to házel na zem, mám s tím pak práci. Takže si ten talířek už vezmu.“
„Já nechci mít binec na podlaze, víš. Tak to jídlo teď uklidím.“
„Ten nůž ti nechci půjčit. Je ostrý a bojím se, že si ublížíš. Potřebuju, abychom ho uklidili.“

Dítě od tebe slyší, na čem ti záleží. A to je i první předpoklad pro to, abys dokázala nastavit funkční hranice.

Jak po něm přestat jen uklízet a zapojit ho

Děti taky moc rády spolupracují, jsou do toho doslova hrrr, když jim k tomu dáme prostor. Takže mu pak můžeš například ještě říct:

„Tak to teď spolu uklidíme, jo? Tohle je lopatka a tohle smetáček a takhle to spolu zameteme, pojď.“

Spousta maminek si myslí, že dítě je na to ještě malé. A když to pak párkrát zkusí, jsou překvapené, jak moc se zapojí. Najednou můžou dělat spoustu věcí spolu, třeba pověsit prádlo, vyklidit myčku, zamést drobky – tohle se podle zkušeností rodičů z kurzu Nevýchovy dá už s jednoleťáčkem. Dokonce, i když ještě nechodí, potvrzuju s naší Maru :)

…syn pořád zkoumal „moje“ spotřebiče. Pořád mačkal čudlíky na myčce, otevíral ji, jednou na něj i spadla, neboť ji nemáme připevněnou! Nakonec jsme to odladili tak, že jsem říkala: „Šimonku, vidím, že tě ta myčka dost zajímá, viď? Pomůžeš mi, až ji budu potřebovat zapnout?“ Teď zapíná myčku téměř jen on. Oba kluci (5 a 2,5) do ní dávají nádobí a pomáhají mi s vyklízením.

- Nikola, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Kdy ho začne zajímat, co mamka říká

Když použiješ tyhle dvě maličkosti – na chvíli se zastavíš a pak mu to normálně řekneš – předejdeš velkému množství vyhrocených situací, které následují po tom, co mamka reaguje přískokem a dítě se buď lekne, nebo ji začne zkoušet.

Najednou s ním totiž začneš mluvit „jako s člověkem“ (jak řekla jedna milá studentka na Nevýchovné přednášce, když nás s dcerkou chvíli pozorovala), ne jako s malým nerozumným záškodníkem. A dítě ztratí důvod se bát, vztekat nebo provokovat. Ohromně ho zajímá, co mamka říká. A cítí, že i maminku zajímá, co se jí snaží říct.

Tomášek (6) mi včera večer řekl: „Mamko, když jsem byl menší, tak jsi nechtěla znát můj názor.“ A já se bránila: „Ale chtěla, Tomí, jen jsem nevěděla, jak na to, víš? Jak se tě na něj zeptat… “ Ale Tom si stál za svým:

„Nechtěla, mamko. Chtělas to podle sebe. A já jsem ti svůj názor nechtěl říct. Protože jsem tě nezajímal. Ale teď tě to zajímá, proto ti to rád říkám. Rád se s tebou teď bavím, protože mě fakt chceš znát. Jsem hrozně rád, že jsem se objevil právě ve tvém bříšku… měl jsem fakt štěstí! Jsi ta nejlepší máma, že jo?“
„Fakt se snažím být, Tomí!“ utírala jsem slzy.
„Jsi ta nejlepší ze všech nejhodnějších nevýchovných maminek.“

Před Nevýchovou jsem se nepovažovala za žádnou strašnou mámu. A myslela jsem si bláhově, že Tomášek moji lásku „nějak vnímá“, nějak cítí, že ví, že ho miluju. A on si myslel co? Že mě nezajímá! Hustý a bolestivý, že ten malej brouček v tom musel žít nějakou dobu…

- Bára Hamblin, máma z kurzu Výchova Nevýchovou

Jak vrátit čas, aby vám zase bylo spolu dobře

Pamatuješ si, když to ještě nedávno bylo úplně malé miminko a ty ses nad ním dojatá skláněla a mluvila s tím svým drobečkem a on se díval na tvůj obličej, sledoval tě a pak se na tebe poprvé usmál? Pamatuješ si to zaujetí v jeho očích, se kterým ve dvou měsících začal pozorovat mámin obličej?

Jenomže když najednou máma věčně křičí NE!, dítě tomu nerozumí. Jenom slyší, že se maminka asi nějak zlobí a že se teď děje něco špatně. A přitom stačí dvě maličkosti, které jsme si dneska ukázaly, aby to tu bylo zpátky. To, jak jste si spolu povídali očima a snažili se rozumět jeden druhému, když byl ten malý človíček ještě v zavinovačce.

Pro malé shrnutí, ty 2 maličkosti jsou:

1. Zastav se:

A 5 sekund (10 sekund, minutu, hodinu :)) jenom pozoruj.

2. Normálně mu řekni:

Co vidíš, že dělá.
Co potřebuješ ty.
A zkus ho zapojit.

Ještě příklad:

„Tobě se líbí ten ubrus, viď? Baví tě, jak se hýbou ty třásně?
Já se ale bojím, že na sebe něco shodíš, nemůžu tě nechat za něj tahat.
Pojď, dáme ho spolu nahoru. Takhle.“

Navrhuju, zkus to vyzkoušet hned v příští situaci, kde nejde o život a ve které teď běžně vyletíš jako neřízená střela nebo říkáš něco jako: „To se nedělá!“ ;)

A uvidíš…

Vzkaz od Hanky

Možná ti mé dnešní tipy znějí až příliš jednoduše na to, aby mohly u vás zafungovat. Ale v jednoduchosti je síla :) Budu ráda, když je vyzkoušíš a dáš mi vědět, jak to šlo.

V příštím dílu za 3 dny

se spolu podíváme, co s tím, když se prcek nechce nechat přebalovat. A jak ti malé změny můžou ulehčit spoustu práce a starostí v jakékoli situaci, kdy se dítě vzpouzí a brání nebo před tebou utíká. Taky ti ukážu, proč nefunguje snaha odvést pozornost a nějak ho zabavit.

Tak zatím :)

Hanka

P.S. Jak to zvládnout i v situacích, kdy dítě skáče pod auto

Dnešní dvě maličkosti postupně můžeš trénovat v dalších a dalších situacích. Brzy sama zjistíš, že celé je to o tom, jak se spolu v klidu domluvit – a že to i s tím malým jde, i když ještě moc nemluví.

A pak tě taky možná napadne, jestli by se nešlo domluvit i v těch chvílích, kdy frčí na odrážedle jako drak a už to vážně není žádná legrace, protože vjíždí do silnice. Anebo jestli by to rovnou nešlo zařídit tak, aby tyhle infarktové situace vůbec nevznikaly? Nastavit včas fungující hranice pro všechny případy?

Jde to taky. Úplně stejně jednoduše. Zvu tě, prolistuj si kurz Výchova Nevýchovou pro děti 0–3. Jak nastavit hranice tak, aby trvale fungovaly, je v kurzu jedno z hlavních témat.

Kromě toho ti kurz pomůže úplně změnit pohled na vyhrocené momenty, ve kterých se teď tvoje dítě vzteká, propíná do luku a neposlechne… a poradit si s nimi i bez křiku a plácnutí.

Nejlépe to asi řeknou rodiče, kteří už kurzem prošli a naučili se v něm s maličkými dětmi vždycky najít řešení. A děti postupně přestaly být vzdorovité nebo divoké a začaly spolupracovat. Třeba Jana nebo Monika:

Po necelých 2 měsících s Nevýchovou jsem schopná se s dcerkou na všem domluvit

Po necelých dvou měsících s Nevýchovou mám pocit, že jsem schopná se s mladší dcerkou (22 měsíců) domluvit snad na všem. Dítko, které chtělo jít vždycky na jinou stranu, než bylo třeba... bylo doma jak malý hurikán, po kterém jste nestíhali uklízet… a vlastně stačilo málo, říct jí, co potřebuji a proč, a pak jí nechat víc prostoru. Je prostě dokonalá!!! Zásadní je můj klid, už jsem konečně schopná se v kritických situacích zastavit a hledat řešení.

- Jana, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Lego v puse, jak jí to nervat ven násilím?

Včerejší krásná situace. Dcera (10 měsíců) měla něco v puse. Máme doma spoustu drobných hraček, Lego, s kterým si hraje syn (6 let), a někdy se na zemi něco objeví. Říkala jsem si, jak zjistit, co tam má, a nervat jí to z pusy. A tak jsem na ni začala klidně mluvit, že bych se ráda podívala, co má v puse, jestli to není malý kousek, který by mohla spolknout, a že se toho bojím a že když to bude malé, tak bych si to vzala. A světe, div se, já zírala, ona ke mně přilezla a nechala si vyndat z pusy figurku z Člověče, nezlob se. A pak si šla zase v klidu hrát :)

- Monika, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Jestli je tohle něco, co bys chtěla se svým dítětem taky, nemusíš čekat, můžeš s tím začít hned teď :) Koukni na kurz

Podpořil tě Pomocník? Pošli ho dalším mámám:

Napiš nám: Na kolik sekund pozorování se napoprvé tipuješ? :)