Seriál pro mámy na mateřské

3 kroky, jak uspat dítě a nestrávit tím celý večer

Objevíš kouzlo otevřené komunikace s děťátkem
a zkrátíš vaše uspávání

Dneska bych se s tebou chtěla podělit o svou zkušenost, jak uspávat dítě bez stresu a nestrávit tím celý večer. Vím, že to zní trochu jako sci-fi, zvlášť jestli jsi tím doteď trávila spoustu času, vyzkoušela všechno a nic nezabralo.

Už jsi z toho nejspíš pořádně utahaná. Jako jsem byla já s první dcerkou. Úplně tě chápu. Za svoje dítě bych dýchala, ale večer jsem hledala „knoflík“, kterým by ho šlo vypnout. Jak ho v pohodě uspat i bez tlačítka OFF?

O autorce

Hanka Havrilcová, neviditelný spolutvůrce kurzů Nevýchovy. Vystudovala učitelství, vzdělávání dospělých, a učila děti od školky po maturitu, dospělé i kolegy učitele. Dneska se učí od svých dvou dcer. Mámou se stala po třicítce. Pak ji překvapila nemoc. Měsíce uzdravování s 3letým prckem po boku změnily od základů její pohled na výchovu. V Nevýchově sedí a píše, a co píše, to sedí :)

S Hankou a Katkou o tom, proč Seriál vznikl a s čím vám pomůže: tady v úvodním audiu

Pohádka o nekonečné mateřské trpělivosti

Jestli skoro vždycky trávíš uspáváním celý večer, je to fakt peklo. A když to takhle trvá už několik měsíců, jsi z toho čím dál otrávenější. Nemáš ani chvilku pro sebe a možná se přistihuješ, jak s tím svým prckem ztrácíš trpělivost. A potom tě to mrzí...

Mě to taky mrzelo, jenomže kdo má tohle vydržet. Hodina pryč a dítě oči jako baterky. Ležím tam s ní a hladím ji, aby zabrala. Pořád nespí. Brouká si a tahá mě za vlasy. Pak už ani nehladím, jenom se modlím, ať usne. Ach jo! Začínám mít nervy na pochodu. Nekonečná mateřská trpělivost existuje asi jenom v pohádkách.

Co dělat, když uspávací rituály nefungují?

Zkouším kde co. Nechat ji tam. Uspávací rituál, mlíčko, pusa, dobrou noc a odejít. Jenže nespí. Dobývá se z postýlky. Co nechat vyřvat? Ne, na takové metody nemám náturu. Nejsem si jistá, jestli chci něco takového na svoje dítě zkoušet.

A co kdyby uspával taťka? Taky nevyšlo. Beze mě prostě neusne. Musím tam jít a znovu a znovu kojit a hladit, než se udyndá.

Takhle to bylo u nás. Máš to podobně?

Jako divá jsem hledala články o tom, jak naučit dítě spát. Dala bych všechno za to, kdyby mi tenkrát někdo řekl, na co jsem přišla až za pár let.

První věc, kterou potřebuješ udělat: Mluv s ním

Aby vám to začalo fungovat, potřebuješ začít s dítětem mluvit – když ho uspáváš a nedaří se to. Vím, že se někdy doporučuje během uspávání na dítě nemluvit, aby pochopilo, že teď je čas spát. Ale moje zkušenost je jiná. Když je máma celá neklidná, protože uspávání nejde, její mlčení situaci nezachrání.

Většina rodičů si totiž neuvědomuje jednu zásadní věc: Že dítě vnímá všechno. A rozumí ti, i když ještě nemluví.

Pojď si to teď se mnou představit, ať vidíš, o čem mluvím:

  • Představ si, že před chvílí jsi začala svoje dítě ukládat ke spánku, ale zatím neusnulo. Možná už jsi zkusila i párkrát odejít vedle do pokoje, ale vždycky tě jeho pláč přivolal zpátky. A teď tam spolu ležíte (nebo ho držíš v náručí) a zpíváš mu už asi patnáctou písničku. Jsi už dneska fakt utahaná a cítíš, jak tě to pomalu začíná vytáčet. Miluješ ho nade všecko, ale strávila jsi s ním celý den a jediné, co teď chceš, je, aby usnulo. Nejradši bys vyskočila z té postele a šla si konečně vypít v klidu čaj. V myšlenkách probíráš, co bys ještě chtěla stihnout, až usne. Jenomže tu dál ležíš a zpíváš nebo ho hladíš po zádech. Uvnitř už cítíš nepříjemné pnutí a stupňuje se to. Doufáš, že dítě usne, používáš všechny ty doporučené uspávací rituály, ukolébavky, hlazení, tulení... Ale nic – nespí, kroutí se, leze po tobě, tahá tě za vlasy, sahá ti do očí a není vůbec v klidu. Připadá ti to jako věčnost a už tě to vůbec nebaví.
  • A představ si teď na chvilku, že jsi to maličké dítě. Máš malé tělo, malé pyžamko – podívej se, jakou má barvu, nebo jsi možná ve spacím pytlíku a ležíš tu se svou velkou mámou. Tulíte se spolu. Máma ti brouká a hladí tě po zádech. Vůbec tě to ale neuklidňuje, protože máma je nějaká nervózní. Cítíš na sobě její ruku, je teploučká. Ale není tak měkká jako po ránu, když tě máma bere z postele. Něco je jinak. Cítíš z ní napětí. Moc nevíš, co to znamená. Ale máma není v pohodě, to víš jistě. Snažíš se taky zabroukat a pak ji zataháš za vlasy. Mámo, jsi tu? Ale neodpovídá. Jenom dál zpívá „spinká a sní, mravenec lesní“, jakoby nic. Moc se v tom nevyznáš. A tak jsi nervózní spolu s ní. Šiješ sebou a vůbec ti nejde usnout, i když už potřebuješ spát.

A teď jsi zpátky velká máma. Podívej se na svého broučka, jak tu leží a nespí, a promluv s ním o tom, co se s tebou děje.

Řekni mu nahlas, jak to je. Tady jsou 3 kroky, jak na to.

Popiš, jak se cítíš

„Víš, broučku, já jsem si s tebou dnešek fakt užila. Ale teď už jsem strašně unavená a začínám být z toho uspávání dost nervózní. Jsem vytočená, protože mi to nejde.“

(Nemusíš samozřejmě použít přesně tahle slova, jenom popiš, jak se zrovna cítíš ty.)

Tomuhle přece nemůže rozumět! Vždyť je malé! Běží ti teď hlavou podobné myšlenky? Taky jsem si to dřív myslela. Jenže pak jsem se se svou roční dcerkou dokázala domluvit třeba na tom, že dneska výjimečně nebudu večer doma, a ona se tu noc nevzbudila ani jednou na kojení, i když byla zvyklá přitulit se párkrát za noc k mámě a pít.

Něco ti řeknu, možná to pro tebe bude dost nové, ale zkus o tom prosím přemýšlet:

Dokud s nimi mluvíme jako s malými tvory, kteří ničemu nerozumí, nikdy nezjistíme, čemu všemu rozumí. Jednoduše proto, že si toho nevšimneme.

Znáš takové ty kvízy, kdy ti řeknou: dívej se na tenhle papír plný barevných číslic a soustřeď se na to, kolik tam najdeš žlutých jedniček? Koukáš na papír a hledáš žluté jedničky. Kolik myslíš, že najdeš modrých dvojek? Modrých dvojek si prostě nevšimneš, protože jsi zaměřená na žluté jedničky.

A s dětmi je to podobné. Když si myslíš, že ti to malé nerozumí, jsi zaměřená na všechny momenty, kdy ti nerozumí. A nevšimneš si toho, jak hodně ti rozumí. Protože s tím zkrátka vůbec nepočítáš.

Takže zpátky k uspávání a prvnímu kroku:

Nemusíš mu říkat žádné složitosti a dlouze vysvětlovat. Jednoduše to popiš.

Když mu totiž říkáš, jak se cítíš a co se s tebou děje, namísto toho, abys dělala, že se nic neděje, jsi pro dítě čitelná. Dáváš mu možnost rozumět tomu, co prožíváš. A když rozumí, nemá důvod k nejistotě, může zůstat v klidu.

Zažila jsi jako malá, že máma nebo táta říkali: „Ale nic, nic se neděje,“ a ty jsi viděla, že se něco děje? Že je třeba máma smutná? Jenomže jsi nevěděla proč. Jestli se třeba nestalo něco strašného. Anebo jestli za to náhodou nemůžeš ty.

Takhle to může prožívat i tvoje dítě. Fakt, že ještě nemluví, na tom nic nemění. Máme sklony si myslet, že když nemluví, tak ani neslyší, necítí, nevnímá. Všimla sis toho?

Řekni, co potřebuješ

Když jsi mu upřímně svěřila, jak se cítíš, udělej druhý krok. Řekni taky, co vlastně potřebuješ.

„Potřebovala bych mít večer chvíli pro sebe. Chci ještě umýt nádobí a pak si chvilku číst z té knížky, co mi dneska půjčila babička.“

(Například takhle.)

JAK ANO: Potřebuju mít večer chvíli čas pro sebe. Potřebuju si odpočinout.
JAK NE: Potřebuju, abys už spal. Potřebuju, abys toho nechal.

Proč takhle ano a takhle ne?

Důležité na tom všem je, že popisuješ, co potřebuješ ty pro sebe. Ne co potřebuješ od něj – abys nesklouzla k výčitkám. Vždycky hledej své opravdové důvody, proč chceš, aby už dítě spalo. (Chceš si odpočinout? Chceš mít chvilku pro sebe? Máš toho už za celý den dost? Máš ještě práci?) A pak mu je popravdě řekni.

Když popisuješ, co potřebuješ pro sebe, neútočíš.
Když neútočíš, dítě se nemusí bránit.
Když se nemusí bránit, může skutečně poslouchat. A začne ti rozumět.

Zeptej se, co potřebuje ono. A požádej o spolupráci

„Chtěla bych, abychom to teď spolu zmákli, víš? Přijdeme na to spolu, jo? Co bys teď potřeboval/a ty, abys mohl/a v klidu usnout?“

(Může to znít třeba takhle.)

Jste v té situaci spolu. Oba ji nějak prožíváte. A jeden na druhého chtě nechtě nějak působíte. A tak spolupracovat je základ úspěchu. Abyste nešli proti sobě.

„Tohle fakt pochopí?“ ptáš se. A jsme zase zpátky u předešlé „revoluční“ myšlenky, ještě ji připomenu:

Dokud si máma myslí, že to její mimi ještě nic nechápe, je přece maličké a zatím z toho nemá rozum… tak nemá moc šanci objevit, co všechno její dítě vnímá a chápe.

Podívej se, jak to zafungovalo mamince Míše.

Včera večer jsem se vrátila do kuchyně po usnutí našeho 4,5měs. Davídka úplně v šoku! Nemohl usnout, a tak jsem ho vzala na naši postel a řekla mu: „Víš, Davídku, moc bych potřebovala rozumět tomu, co bys potřeboval k tvému usínání. Maminka by potřebovala strávit ještě nějaký čas sama s tatínkem, než půjdeme taky spinkat.“

V tom momentu on nějakým zázrakem sám vylovil dudlík. Říkám si, to je asi nějaká náhoda. Tak jsem ho vzala, položila, ale on ho měl hned zas v ruce. Tak mu říkám: „Tak to je ten dudlík jenom?“ Dala jsem mu ho a on zavřel oči a okamžitě usínal!

- Míša Monzoni

Co se začne dít, když použiješ tyhle 3 kroky

Když popisuješ, co se opravdu děje, nahlas vyslovíš svoje skutečné potřeby, zeptáš se dítěte, co potřebuje ono, a požádáš ho o spolupráci, zařizuješ tři podstatné věci:

  1. Můžeš se přiznat k tomu, co se v tobě odehrává, nemusíš v sobě už nic válcovat. A to je velká úleva. Takže se pomalu uklidňuješ.
  2. Tím, jak se uklidňuješ, uklidňuje se i dítě. A dokáže pak i v klidu vnímat, co mu říkáš.
  3. Když jste oba v klidu a vnímáte jeden druhého, můžete spolu konečně najít dobrý a rychlý způsob, jak usne.

Na vlastní kůži jsem si ozkoušela, že když uspávání trvá hodiny a děti neusínají (i když jsou ospalé), jednou z nejčastějších příčin je, že

máma je nervózní, a snaží se dělat, že není.

Navenek se snaží být v pohodě a nedat při uspávání nic znát, ale uvnitř je neklidná a je to z ní cítit. Dneska už vím, že tohle nikdy nemůže fungovat. Taky už to vidíš?

Pokročilý tip na závěr:
Zjisti, proč to děláš, a zkrať si uspávání

Je tu ještě jedna věc, která se ti při uspávání hodí. Bude to znít trochu bláznivě, já vím, ale velká část rodičů neví, že někdy uspávají úplně zbytečně. Protože jdou dítě uspat ve chvíli, kdy nepotřebuje spát. A tak dělají pořád dokola tuhle dobře míněnou šílenost. A kvůli ní se neskutečně vyčerpávají.

Rozumím tomu, taky jsem si dřív myslela, že dítě musím naučit spát. A měla jsem strach, abych mu nevytvořila špatný režim.

Vzpomeň si ale, jak jsi to dělala, když tvé miminko ještě spokojeně spalo v bříšku. Žilo už pár měsíců před tím, než přišlo do našeho světa. Celé měsíce jsi ho nemusela učit spát. Spalo si, jak potřebovalo, aby se mohlo dobře vyvíjet a růst. Přemýšlím, kdy jsme přestaly našim miminkům věřit, že sama dobře vědí, kdy jsou unavená.

A jsme u druhé z nejčastějších příčin, proč uspávání trvá:

Uspáváme děti, když zrovna nepotřebují spát.

Říkáš si, že přece každá máma pozná, kdy chce její dítě spát? Na tom něco je.

Ale když všichni okolo říkají, že dítě potřebuje takový nebo makový režim, že musí jít do postýlky vždycky ve stejnou hodinu, že se to musí důsledně, že se s ním rodiče nesmí mazat, že na něj nesmí mluvit, když ho ukládají, a podobné věci… máma snadno znejistí.

A začne se řídit radami zvenku víc než tím, co ona a její dítě skutečně potřebují.

Nenápadně tak někdy začíná bludný kruh. Máma hledá rady všude kolem a rozumí si se svým děťátkem čím dál míň. Pak jsou mu najednou tři a je z něj třeba „dítě na zabití“. Přitom si jen celou dobu nerozuměli. Ale to jsme trochu odbočily (ještě si o tom v příštích dílech Pomocníka něco povíme, abys mohla vrátit čas, jestli už máš doma skoro tříleťáka, se kterým bojuješ). Teď dotáhneme uspávání :) Mluvily jsme o režimu.

Samozřejmě nic proti němu, když má režim hlavu a patu. Dětem i tobě může pravidelnost vyhovovat. A vůbec tu netvrdím, že máš své dítě nechat sobě napospas, dokud neodpadne. Ale podívej, jak se tím někdy necháme zblbnout, že nakonec zoufale googlujeme hesla jako „nespavost u dětí“ a nechápeme, co s tím naším prckem je.

Jedno tajemství dokonalých režimů, na které jsme zapomněli

Když dítě potřebuje režim, tak tedy pěkně v 7 hodin do postýlky. Nebo v kolik se chodí spinkat u vás?

Takže v určenou hodinu do postele. Předtím jsi samozřejmě nezapomněla na uspávací rituál – kaše, koupání, mazání, mazlení a tak. A spinkat. Začneš ho uspávat – kojit, tulit nebo dělat jiné zaručené věci. A dítě nic, neusne. Dál si hraje s ručičkama a žvatlá, vypadá u toho celkem spokojeně. Uspáváš dál a trvá to…

Tak se teď zastav a zeptej se: Proč ho potřebuju uspat? A odpověz si na to:

Potřebuju ho uspat, protože… (doplň).

Napiš si prosím někam tu odpověď, je to důležité. Udělej to hned, chvíli počkám :)

Jak zní tvoje odpověď? (Klidně ji pak napiš i dalším mámám dole do komentářů. Nejspíš si budou odpovědi dost podobné.)

A tahle tvoje odpověď je skutečným důvodem, proč ho uspáváš. Nepotřebuješ ho uspat. Potřebuješ ho uspat, protože… a dosaď si, cos před chvílí napsala.

2 věci, které zmiňují mámy nespavců nejčastěji (a co s nimi)

Maminky na otázku „proč ho potřebuju uspat“ odpovídají většinou jenom dvěma způsoby. Říkejme jim případ A a případ B:

Dítě se potřebuje vyspat

Takže ho potřebuju uspat, protože se potřebuje vyspat, potřebuje svůj čas spánku, aby nebylo protivné, potřebuje chodit pravidelně spát, potřebuje mít správný režim, nesmím to zanedbat.

Tyhle myšlenky tě nakonec vždycky přesvědčí, že dítě teď hned musíš uspat. I když jasně uvidíš a podle jeho projevů logicky vyhodnotíš, že teď ještě spát nepotřebuje. Brouká si a leze po tobě v postýlce od sedmi do osmi (nebo k němu za tu hodinu stokrát musíš).

A bude to dělat do té doby, než přijdeš na to, že potřebuje jít spát až v osm (například). Nebo že třeba ještě potřebuje být chvíli aktivní, možná jste dneska nebyli venku, protože lilo, a dítě se nestihlo za celý den „vyblbnout“ a unavit...

Čas od sedmi do osmi pak můžete strávit jinak než uspáváním. Bez stresu z toho, že pořád ještě nespí, když už tam spolu hodinu ležíte anebo mu už podesáté podáváš pití a dudlík.

Přece takhle malé dítě spát potřebuje. To není možné, aby bylo vzhůru...

To je rozhodně pravda, dítě svůj čas spánku potřebuje. Jenže v reálném světě má velká část dětí menší potřebu spánku, než se běžně píše. Ano, je fakt, že jsou i děti, které spí ještě ve dvou letech 15 hodin denně. Ale ani děti, které potřebují spát míň, než se uvádí v knížkách, nejsou žádnou výjimkou.

Nejsou „porouchané“ ani netrpí nespavostí, jenom mají jiný biorytmus. Stejně jako dospělí mají i děti logicky různou potřebu spánku.

Já už potřebuju klid

Takže případ B. Potřebuju ho uspat, protože už potřebuju mít klid, mít volno, dělat něco jiného, už jsem z toho nervní, že ještě nespí, utíká mi čas.

Pokud tvoje odpověď zněla takhle, vrať se teď o pár řádků dozadu a zopakuj 3 předešlé kroky. Pomůžou ti s tím.

Jakou s tím mají zkušenost další rodiče

Uspávání si teď užíváme všichni. Na začátek si pustíme ukolébavky a to nás tak naladí, že ta pohoda je hmatatelná. A Rafaelka s Gabrielkou (2r) si nacházejí u toho vlastní možnosti, jak chtějí usínat – jestli s panenkou, nebo přitulené ke mně, nebo samy, jestli přikryté až po uši, nebo odkryté, nebo si lehnou vedle sebe a tulí se k sobě.

A co víc – už druhou noc jsme začaly spát opravdu celou noc. Holky se v noci vzbudí, přitulí se ke mně a spíme dále. A jde to bez kojení a ponocování.

- Bára Odložilová

S malým (3m) nám to také funguje. Manžel nechápal, jak rychle se mi ho podařilo uspat. Stačilo mu jen říct, že rozumím, že ho bolí bříško, a vím, jaké to je, a že jsem s ním. Malý zavřel oči a spal. Manžel pak řekl, že nechápal, proč jsem s ním, když pobrekával, šla do ložnice, že si myslel, že vzbudí malou. Tak jsem mu řekla, že už jsem to pochopila.

Malý nepotřeboval hodinu nosit na rukách, být u digestoře a pouštět mu uspávače. On chtěl svoji postýlku a lehnout si na bříško. Stačilo jen vypozorovat, že po hodině a čtvrt je unavený. Přes den, když jsem ho dala do postýlky, tak po pohlazení a pusince za chvilku usnul. Večer jsme si to zbytečně komplikovali. Malý začal plakat a my hned utíkali z ložnice, aby nevzbudil malou. A stačilo tak málo. Zjistit, že rád spinká na bříšku.

- Markéta Blažková

Shrňme si to: Tajemství úspěchu ve 3 větách

Prošly jsme spolu dvě z nejčastějších příčin, proč uspávání tak strašně dlouho trvá:

  • Máma je nervózní a tlačí na pilu, navenek ale dělá, že nic. Dítě to cítí.
  • Uspáváme dítě, které teď ještě nepotřebuje spát.

A ukázaly jsme si 3 kroky, se kterými odpadne při uspávání stres, takže s ním pak nestrávíš celý večer:

KROK 1: Popiš, jak se cítíš  (číst znovu)  
KROK 2: Řekni, co potřebuješ  (číst znovu) 
KROK 3: Zeptej se, co potřebuje ono. A požádej ho o spolupráci  (číst znovu) 

K tomu jsi objevila ještě jeden pokročilý tip, jak uspávání zkrátit: Odpovědět si na otázku, proč ho uspáváš.

Tak ať se vám to dneska večer povede.

O Nevýchově

Nevýchova vám pomůže rozumět, co vaše dítě prožívá a proč se chová tak, jak se chová. Přestanete spolu bojovat a dokážete vyřešit každou situaci bez křiku i ústupků. Od uspávání miminka přes záchvaty vzteku až po vzdor a odmlouvání. Tak, abyste byli spokojení oba
– rodič i dítě. Více na www.nevychova.cz

Vzkaz od Hanky

Snad se nezlobíš, že ti tu tykám, mluví se mi tak mnohem líp. Díky, že sis přečetla první díl Pomocníka. Doufám, že ti pomůže vyřešit ten nekonečný večerní kolotoč, protože s tím úmyslem jsem ho napsala. Ať si se svým dítětem tohle nejkrásnější období, které tak rychle utíká, užiješ bez stresu, že zase ještě nespí.

Mámy, které už tyhle 3 kroky vyzkoušely, napsaly:

Chcem sa Vám veľmi pekne poďakovať za možnosť prečítať si Vášho sprievodcu uspávaním. Po dvoch dňoch vidím doma pri uspávaní zmeny a to ma prekvapuje a teší zároveň. Musím priznať, že už trošku chápem vďaka Vám, koho u nás treba vychovávať, teda prevychovať. Nie, náš chlapček to nie je – sme to my rodičia, len treba zmeniť to zažité a naučené a potom to už bude dúfam lepšie.

- Maja

Tak hned vyzkoušeno a zabralo na jedničku… U nás stačilo poznamenat, že pokud nechce spát, tak si může ještě klidně hrát, a hned zavřel oči a spinkal.

 

- Kateřina

Po přečtení Vašeho „návodu“ jsem to dneska vyzkoušela a, světe, div se, ono to vážně FUNGUJE! Moc Vám děkuju, tohle jsem potřebovala, konec přetvářek a nervů, proč ještě nespí. DĚKUJUUUUU :o)

- Romana

Ono to funguje.

- Barča

Je to parada. Vyskúšala som to s mojimi drobcami (Hanka 3, Matej 9 m). V 3 krokoch boli presne opísané naše problémy, veľmi trefne nastavené zrkadlo :-) Keď sa Hanka narodila, jedna z prvých rád bola, aby som s ňou pri zaspávaní neudržiavala očný kontakt ani sa s ňou nerozprávala lebo ju to  „preberie“. Taký omyl! Vaše rady nádherne zabrali, Hanka zaspala omnoho pokojnejšie. Ďakujem!

- Veronika Simonová

Tak je teď taky vezmi a krok za krokem použij :)
Držím ti palce.

Hanka

P.S. Ke spinkání se ještě vrátíme na konci Pomocníka. Nejde tu totiž zdaleka jen o to, jak dítě uspat, ale taky o křehkou důvěru mezi rodičem a děťátkem. Uvidíš. Cestou ale ještě vyřešíme ty nejčastější každodenní trable s prckem.

V příštím dílu za 3 dny

si ukážeme, co s tím, když dítěti stokrát říkáš, že něco nesmí, a ono to dělá dál, jako bys nic neřekla. Nerozumí ti? Podíváme se na to. Uvidíš, že vysvětlovat mu to pořád dokola nemá cenu. A objevíš 2 důležité maličkosti, díky kterým malé děti poslouchají, co jim mamka říká. Před spaním i přes den :)

Podpořil tě uspávací Pomocník? Pošli ho dalším mámám:

Napiš nám: Jsi případ A, nebo B?