Puberta začíná v peřince
...škoda, že jsem to nevěděla dřív
Otevřený dopis mámám na mateřské, který bych
si přála číst, než se moje malá narodila
Trochu jsme zase zapomněli na naši snaživou mámu. Divíš se, že ji tak dobře znám? No, byly jsme spoustu let dennodenně spolu. A protože ona byla opravdu snaživá, chtěla věcem přijít na kloub. A tak se mezitím učila další „kouzla”, mákla trochu na sobě. A výsledek?
Zkrátím to, máš určitě jiný věci na práci, než číst články o zoufalých mámách. Vzdorovitá dcera začala říkat: „Jo, mami, tak co navrhuješ?“ Anebo: „Tohle se nám nepovedlo, mami, změníme to, jo?“ A domluvily se spolu, když se ona nebo máma přece jen začnou vztekat a vřískat, co s tím udělají. Byla to po všech těch nedorozuměních pro obě velká úleva.
Můžeš si to vysvětlovat tak, že „schopnost dítěte adaptovat se na psychické napětí“ konečně dozrála (viz předešlá definice). Učebnicové období vzdoru skončilo. Fajn :). Ale vzala bych v potaz i druhou variantu: Nikdo už tady žádné napětí nevytváří. Máma se naučila pár jednoduchých „fíglů“ (což vlastně žádné fígle nejsou, i na to už přišla). Přestala vyvádět. Dítě taky. Tečka.
„Jsi jako ta bába z Mrazíka!“
(Ne, ještě té upřímnosti nebylo dost, mami)
A víš, co je nejlepší? Klidně se to mohlo stát o rok dva dřív, anebo to dokonce vůbec nemuselo nastat. Najednou si máma v hlavě promítá spousty těch situací a zbytečně vyhrocených scén. A jedna podruhé jí docvakává. Aha!
To, jak malá zalezla za gauč a křičela „Jdi pryč!“ A jak z ní málem vyrostla, když spolu pro ni vybíraly první brýle a ona na všechno šahala, všude jí bylo plno, až na sebe shodila to zrcadlo… Všechny ty „infarktové“ situace s tím prckem. Na poště. U doktora. V Kauflandu. A toho křiku a pláče. Takhle to tenkrát vůbec nemuselo být. Byla to víc „vývojová fáze“ mámy než tříleté dcerky.
Máš teď v hlavě spoustu námitek a jiných, vlastních teorií? Prosím, samozřejmě, to je v pořádku. Ale promiň, mě zajímají hlavně skutečné změny, ne přechodná řešení. A bezradnou snaživou mámu taky.
Její malá začala říkat i jiné věci, moc důležité pro mámu, řekla bych. Možná bys je chtěla slyšet?
„Když jsi křičela, tak já jsem si myslela, že mě nemáš ráda.“
„Víš, když mámy hudrujou a je to pořád dokola, děti se naučí to ignorovat. Prostě si řeknou >NEŘEŠ<.“
„Už vím, že mě máš ráda a že jsi nemyslela vážně všechno, co jsi řekla ve vzteku. Ale předtím jsem si nebyla jistá.”
„Byla jsi jako ta bába z Mrazíka.“
Fakt mě z toho mrazí (zvlášť, když jsou to slova mojí starší dcery). Ale je v tom velký kus dětské upřímnosti, moudrosti a lásky, viď?
Dva příběhy, které nic neznamenají…
...až na pár blbých pocitů
Když jsi před chvílí četla ty věty, co řekla malá své mámě... napadlo Tě, co by asi řeklo Tvoje dítě?
Dost možná ještě nemluví. Všimla sis, že nějakým zvláštním omylem s nemluvňaty často jednáme tak, jako by tím, že nemluví, ani neměla pocity? Ale ono už se to batole teď s Tebou nějak cítí. Vím, že to víš. Ale podívej, tohle jsou dvě běžné, zdánlivě nevinné situace z poslední doby.
První nevinná situace:
„Ne, ne, ne, ne, ne! Nesahej na to, spadne to!“
Představ si, že jsi roční batole. Všechno tě zajímá, objevuješ svět. A máma najednou, aniž to čekáš, tohle vykřikne. Zavři oči a představ si to. Fakt to udělej. Pocit?
Druhá nevinná situace:
„No, von je takovej zamlklej, se stydí před lidma, nedostanu z něj slovo. Viď. No, se na něj podívej. Neschovávej se za mě, no tak, řekni tetě >ahoj<.“
Představ si, že jsou Ti dva roky. Stojíš u mámy, držíš se jí za nohavici a nedůvěřivě koukáš na tu cizí tetu, kterou jste náhodou potkali. Vůbec se Ti nelíbí. A Tvoje máma jí o Tobě říká tohle. Zavři oči a představ si to. Pocit?
Ne, ty mámy to nemyslely zle, to je jasná věc. Jenže: „Byla jsi jako ta bába z Mrazíka, mami.“
Promiň, zní to trochu nezdvořile, ale tohle děti říkají, když je konečně začneme poslouchat. Vím to, protože jsem to zažila. Já jsem ta snaživá máma, dávno Ti to došlo, že? Tohle je můj příběh. Kdyby mi ho někdo vyprávěl před pár lety, ocenila bych to. A tak jsem ho pro Tebe napsala, vezmi si z něj, co potřebuješ.
Tak co myslíš, že by Ti řeklo Tvoje dítě?
To moje druhé zatím říká: „Maminka hačí :)“ Ale už 20 měsíců spolu píšeme úplně jiný příběh. Podobný jako tyhle dva, řekla bych:
Konec příběhu snaživé mámy
(A pokračování pro ty, co se ještě nedočetli nic o pubertě)
Kurz Nevýchovy
Pomáhá se vztekáním, zlobením, neposlušností, stejně jako se sourozeneckými vztahy, hranicemi, nebo nezvladatelnými dětskými i rodičovskými emocemi.
Podívejte se, jak celý kurz funguje a s čím konkrétně může pomoct právě vám a vašim dětem. A jestli se vám Nevýchova líbí, využijte naši 14denní garanci a rovnou si ho vyzkoušejte:
Další články a videa
Napište nám: Jak jste začali s výchovou vy?