Puberta začíná v peřince
...škoda, že jsem to nevěděla dřív

Snaživá máma, když se jí nedaří, je trochu nejistá. Ale snaží se to nějak ustát. A křičí. Prostě jí rupnou nervy. No, řekneš si, jsme ženský, nejsme stroje. Jj, souhlasím. Jenže ona je pak z toho vyčerpaná. A někdy taky hodně smutná. Takhle to nechtěla. Navíc tohle je přesně to, co jí vadilo, když byla malá. Najednou má stejnej tón, dokonce stejný hlášky jako její mamka. Takovej hloupej koloběh. Dneska na malou ječela jako hyena.

Potřebuje si teď o tom aspoň popovídat s kamarádkou. Říct jí, že to byl teda den. Radši by na něj zapomněla. „Ta malá mě zkouší. A já to nezvládla. Chjo. Ujely mi nervy. Jj, klasika, to znám.“ Sečteno podtrženo, normálka, stane se to občas každýmu. Malá už spí, je sladká. „Jsme to pěkně probraly. Už se těším, zítra jdeme s malou na plavčo, chytlo ji to, tak mám radost.“

Kamarádka to chápe a snaživé mámě se ulevilo. Na něco ale zapomněla.

Ona totiž malá neví, jak to pěkně s kamarádkou probraly. Neví, že to byl úlet, že to takhle máma nechce. A hlavně neví, že to není její vina, že mámě jenom ruply nervy, protože toho na ni bylo moc.

Co Tvoje malá, Tvůj brouček, ví to? Řekla jsi jí (mu) to? Přiznala jsi svoje pocity, nebo jsi ji (ho) v tom nechala? Říkám si, jaký to bylo pro Tebe, když jsi byla malá. Dávno se za to na svoji mámu nezlobíš? Věřím, já taky ne. Přece neudělala nic ve zlém úmyslu, myslela to dobře. Stejně jako Ty a jako každá máma.

Ale vybavuješ si dodneška ty věty, co Ti řekla, viď.

Možná si vzpomeneš i na to, co bys tenkrát potřebovala, aby Ti nebylo z toho tak smutno, když na Tebe Tvoje máma křičela. Jestli jo, pamatuj si to chvíli, ještě se Ti to bude hodit. Anebo si to někam napiš. Já Ti pak řeknu.

„Mami, co budeš? Já gepard. Ječí hyeny? Už vím, že nejsi zlá, ale dřív jsem si nebyla jistá.“ Taky si nejsem jistá, broučku, proto ječím. Je to jeden z důvodů. Vlastně jsem někdy strašně nejistá. Stálo mě dost práce si to přiznat. Občas se cítím jako malá holka, co by potřebovala pofoukat bolístku. Jenže už jsem velká...

Promiň, zapomněla jsem se, mámo. Znovu se mi připomnělo dnešní odpoledne s dcerkou. Pořád na to musím myslet, víš. Jasně, mluvíme teď o naší snaživý mámě, ne o mně, musím si jenom srovnat myšlenky.

Snaživá máma se právě potí. To její batole se vzteká, je pěkně svéhlavý. Vůbec nechce chodit ven, a když už jsou konečně venku, zdrhá jí do silnice. Milujou se, to je přece jasný, ale někdy je to boj. Kdyby se s ním aspoň dalo už mluvit. Jenže ještě moc nemluví.

Po kom je ta malá tak paličatá? Proč nikdy neudělá to, co máma chce? Moc se těšila, ale teď vážně nechápe, proč se tomu říká mateřská dovolená. Mít dítě je radost, ale taky pěkná dřina.
A pak ještě přijde bezdětná kamarádka a znechuceně se tváří, to „rozcapený“ dítě jí jde pěkně na nervy.

Máma se snaží brát to s humorem. Jenže každou chvíli na malou ječí a pak ji to mrzí. Pořád dokola stejný scénky. Kdyby jí tak někdo poradil. Teda, ne že by rad nebylo milion na každou situaci, jenom prostě žádná na to dítě nefunguje. Ty knížky už všechny četla. Vážně všechny, nenajdeš jedinou z těch TOP o výchově, kterou by neměla v knihovničce.

Možná jí rozumíš, protože to znáš. Někdy je to peklo, viď. Ale vydržet se to dá, ne? Však to trvá jen pár měsíců, než z toho vyrostou, zlatíčka. Anebo si říkáš něco jako: „Co je na tom zvláštního? To nějak moc prožívá, ta snaživá, ne? Normální realita přece.“

Realita možná. Snad i normální. Ale napadlo Tě někdy, že když je něco normální, běžné, nemusí to ještě znamenat, že je to přirozené? Přiznám se Ti, že mě to dřív nenapadlo. A snaživou mámu, tu už vůbec ne.

Nenapadlo ji ani omylem, že by to mohlo být jinak. Že její dítě není svéhlavé jen tak pro nic za nic, protože „je prostě takový“. Nenapadlo ji ani ve snu, že by to mohla být místo dřiny pohoda - i s tímhle „náročným“ dítětem. Snažila se být důsledná, občas jí to nešlo, a pořád věřila, že z toho malá vyroste. Stalo se ale něco, co vůbec nečekala.

• Puberta začíná v peřince - 1. část