3. DÍL:
Mámo, táto, já se tu s vámi bojím!

Možná už jste četli můj příběh s čertem a dětskou důvěrou. Řeknu Vám, po Praze se to teď "čerty" jen hemží. Minulý týden jsem jela poloprázdnou tramvají, do které přistoupila maminka s asi tříletou dcerkou. Sedly si vedle mě. Princeznu zajímal můj pejsek, maminku holčičky dudlík. Říkáte si, jak s tím souvisí čert? Hned uvidíte.

“Hele, pejsek,” říká maminka. “Dej mu ten dudlík. Nebo mu ho dám sama. Pejsci mají rádi dudlíky. Podívej, jak se k Tobě natahuje, vezme si ho sám.”

Koukám na holčičku. Tváří se zaraženě a dudlíka urputně dudlá dál.

Ptám se její maminky: “Trápí Vás dcerky dudlík?”
Maminka se na ni utrápeně podívá a povídá mi: “No jo, už jsme zkoušeli všechno. Kozu, strašili jsme jí, že si jí vezmou s dudlíkem čerti, nic nepomáhá. Tak teď zkouším psy.”

Jenom pomalu mi začíná docházet, že je to donucovací způsob, jak “nenásilně” opustit dudlání. Uff. Navíc tříletá slečna mamince dobře rozumí i teď, když mi to mamka vysvětluje. Slyší, co maminka říká. Představuju si, jaké to pro ni asi je?

Dívám se na malou a říkám jí skoro omluvně: “Pořád s dudlíkem chodit nebudeš,co? Až budeš chtít, vyplivneš ho,viď? Ty si s tím poradíš.”

Dostává se mi pětiminutového vysvětlení o zoubkách a nepřijatelnosti dudlání ve třech letech. Přiznávám se bez mučení, poslouchala jsem maminku jen na půl ucha. Víc jsem si přemýšlela o tom, co touhle hrou svoji dceru učí? Co jí tím říká o světě, o ní, o vztazích? Může se v tom princeznička cítit bezpečně? Nebo si z toho bere pocit, že mámě nemůže věřit a že s dudlíkem je pro ni opravdu nepřijatelná? No, posuďte sami.

Každopádně ta malá to poslouchá a sveřepě dudlá dál. Co se jí asi honí hlavou?

“No jenom počkej,” obrátí se na ni maminka a v očích jí zazáří naděje: “Ježíšek to všechno vidí!”

Výborně, našla silnější kalibr výhrůžek. Ach jo. Cítíte ten chaos? Zkuste si na chvíli představit, že jste tou malou slečnou. Když se do ní vžiju já, cítím nejistou, ukřivděnost, neochotu jakkoli vyjít vstříc. A říkám si: Kam jsem se to, proboha, narodila?

Co Vy, jak to vnímáte? Doporučuju, zkuste si to. Zavřete oči a prožijte si pocit toho malého dítěte. Možná se tím pro Vás něco napořád změní.

Na obranu nás dospělých ale musím říct, že tohle jsme čertem a strašením určitě zařídit nechtěli. Nicméně stalo se. Takže trvám na tom, co jsem řekla na začátku, pojďme jim nelhat. Méně hrát „výchovné“ hry všeho druhu, méně manipulovat a strašit, a o to víc být upřímní a mluvit s nimi na rovinu. Výsledek stojí za to: Budou nám důvěřovat a nebudou se tu s námi bát.

A pak ještě – slyšeli jste už přece, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Jak asi odvážné a úspěšné bude Vaše dítě, když tady není komu věřit a za každým rohem číhá čert?

Ještě pořád mě s tím můžete poslat do háje, ta volba je na Vás. Ale jestli teď chcete něco změnit a nevíte, jak na to, protože máte všechny ty čerty, bubáky a klekánice zaryté pod kůží, umíme Vám s tím pomoct.

S Nevýchovou to jde bez čerta, celkem snadno.

Víte o někom, kdo by článek taky ocenil? Sdílejte ho s ním:

• 1. DÍL: Mámo, táto, já se tu s vámi bojím! Mimozemšťan s čertem v patách
• 2. DÍL: Mámo, táto, já se tu s vámi bojím! Myslíš, že jsou čerti, Kači?